25 Cdo 2358/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Olgy Puškinové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Juraje Malika v právní věci
žalobkyně České republiky - Okresního úřadu P., proti žalované A. B., s. r. o.,
o 70.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 10 C 116/97, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. dubna 2000
č. j. 24 Co 411/99-55 takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
žalované, aby žalobkyni zaplatila částku 70.000,- Kč, a rozhodl o náhradě
nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a o povinnosti žalované zaplatit soudní
poplatek. Vyšel ze zjištění, že rozhodnutím Okresního úřadu P. ze dne 2. 2.
1996 č. j. Výst. 332-4153/95/So byl Ing. P. M. podle § 16 zákona č. 20/87 Sb.,
o státní památkové péči, ve znění zákona č. 425/1990 Sb. a zákona č. 242/1992
Sb., přiznán státní příspěvek na obnovu kulturní památky (areálu zemědělské
usedlosti čp. 5 ve S.) ve výši 70.000,- Kč a dne 22. 11. 1996 byla tato částka
převedena na jeho účet. Žalovaná vystavila Ing. M. dne 17. 7. 1996 fakturu na
částku 94.500,- Kč za stavební práce, které provedla na jeho zemědělské
usedlosti, a žalobkyně jí dne 23. 8. 1996 na základě této faktury zaplatila
částku 70.000,- Kč, kterou žalovaná odmítá vrátit. Soud dovodil, že na straně
žalované vzniklo bezdůvodné obohacení plněním bez právního důvodu podle § 451
obč. zák., protože příspěvek určený na obnovu kulturní památky byl citovaným
rozhodnutím poskytnut Ing. P. M., zatímco žalované byla předmětná částka
vyplacena omylem.
K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 4. 2000 č. j. 24
Co 411/99-55 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl a
rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a o soudním poplatku.
Odvolací soud na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně s
poukazem na obsah rozhodnutí Okresního úřadu P. ze dne 2. 2. 1996 č. j. Výst.
332-4153/95/So dospěl k závěru, že příspěvek poskytnutý žalobkyní na obnovu
kulturní památky byl účelově vázán na pokračování opravy fasády a brány areálu
zemědělské usedlosti. Vyplacen měl být podle předložené faktury za vykonané
práce (po kontrole provedení této práce referátem regionálního rozvoje
Okresního úřadu pro P.), aniž by rozhodnutí o přiznání příspěvku stanovilo,
komu měl být vyplacen; proplacení příspěvku bylo pouze vázáno na předložení
faktury. Dne 17. 7. 1996 žalovaná (jako dodavatel) fakturovala Ing. P. M.
(odběrateli) na základě smlouvy o dílo částku 94.500,- Kč za provedené stavební
práce na dotčené kulturní památce a Ing. P. M. fakturu předal žalobkyni, která
žalované následně vyplatila částku 70.000,- Kč. Podle odvolacího soudu je tato
částka v souladu s rozhodnutím ze dne 2. 2. 1996 a uvedený postup vyplacení
příspěvku na základě vystavené faktury přímo dodavateli odpovídá smyslu a účelu
přiznání příspěvku. Proto jednání žalované, která částku 70.000,- Kč přijala za
provedené práce, nelze hodnotit z její strany jako bezdůvodné obohacení (k tomu
došlo spíše ze strany Ing. P. M., jemuž byla žalobkyní částka 70.000,- Kč
rovněž vyplacena).
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání a s odkazem na ustanovení § 241
odst. 3 písm. d/ o.s.ř. namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Částka 70.000,- Kč byla žalobkyní vyplacena
Ing. P. M. jako vlastníku kulturní památky v souladu s ustanovením § 16 zákona
č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, podle něhož příspěvek na zachování
nebo obnovu kulturní památky přísluší právě vlastníku této památky. I z
rozhodnutí, kterým byl příspěvek Ing. P. M. přiznán, je patrné, že je určen
právě jemu jako účastníku správního řízení. Částka ve stejné výši, která byla
žalované poukázána dne 23. 8. 1996, pak byla poskytnuta bez právního důvodu (§
451 obč. zák.). Žalobkyně navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek
odvolacího soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou - účastníkem řízení, přezkoumal
rozsudek odvolacího soudu podle § 242 odst. 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že
dovolání, které je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., není
opodstatněné.
Podle ustanovení § 451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně
obohatí, musí obohacení vydat. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení bezdůvodným
obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z
neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i
majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.
Plnění bez právního důvodu je jednou ze skutkových podstat bezdůvodného
obohacení, jejímž důsledkem je povinnost vydat vše, čeho bylo plněním při
absenci právního titulu nabyto. Prospěchem z plnění bez právního důvodu se
rozumí ty případy, v nichž právní důvod k plnění od počátku chyběl.
Podle § 16 odst. 1 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění
zákona č. 425/1990 Sb. a zákona č. 242/1992 Sb. (tj. ve znění účinném do 29. 2.
2000, tedy jak k datu vydání rozhodnutí Okresního úřadu P. o přiznání
příspěvku, tak k datu proplacení obou částek), vlastníku kulturní památky může
okresní úřad na jeho žádost poskytnout, jde-li o obzvlášť odůvodněný případ,
příspěvek na zvýšené náklady spojené se zachováním nebo obnovou kulturní
památky za účelem jejího účinnějšího společenského uplatnění. Příspěvek může
poskytnout i tehdy, nemůže-li vlastník kulturní památky uhradit z vlastních
prostředků náklady spojené se zachováním nebo obnovou kulturní památky. Podle
odstavce 3 tohoto ustanovení podrobnosti o poskytování příspěvku na zachování a
obnovu kulturní památky stanoví obecně závazný právní předpis.
Podle § 14 odst. 1 vyhlášky č. 66/1988 Sb., kterou se provádí zákon č. 20/1987
Sb., o státní památkové péči, ve znění účinném od 1. 7. 1988 do 30. 9. 1999, z
příspěvku poskytnutého občanu proplácí okresní národní výbor faktury přímo
organizaci, která provádí práce na obnově kulturní památky, nebo účty občanovi
provozujícímu služby na základě zvláštního povolení.
Právní úprava poskytování příspěvku na zachování a obnovu kulturní památky
podle ustanovení § 16 zákona č. 20/1987 Sb. je založena na tom, že adresátem
této pomoci státu je vlastník kulturní památky. V období od 1. 7. 1988 do 30.
9. 1999, to znamená též v době, kdy žalobkyně vydala předmětné rozhodnutí a
vyplatila podle něj příspěvek žalované i Ing. M., byl ustanoveními § 11 - 16
vyhlášky č. 66/1988 Sb. upraven zjednodušený způsob proplácení přiznaných
příspěvků pro případy, kdy stavební práce na objektu neprováděl sám vlastník
svépomocí; za takové situace okresní úřad (zpočátku okresní národní výbor) z
příspěvku přiznaného vlastníku kulturní památky proplatil odpovídající částku
přímo subjektu, který na obnově památky práce provedl. Ačkoliv režim proplacení
konkrétní částky se lišil v závislosti na tom, zda vlastník kulturní památku
opravoval svépomocí či nikoliv, byl v obou případech zachován princip
poskytnutí příspěvku samotnému vlastníku, neboť státem přiznaná částka při
dodržení uvedeného postupu byla vždy použita k obnově kulturní památky a
zároveň přispěla ke zhodnocení věci ve vlastnictví osoby, jíž byl příspěvek
přiznán.
V posuzovaném případě není sporu o tom (skutková zjištění soudů obou stupňů
nebyla dovoláním zpochybněna a nejsou předmětem dovolacího přezkumu), že
rozhodnutí Okresního úřadu P. o státním příspěvku na obnovu kulturní památky
bylo adresováno jejímu vlastníku Ing. M., který za účelem provedení opravy
uzavřel se žalovanou smlouvu o dílo, na jejímž základě mu žalovaná jako
dodavatel fakturovala (za práce již provedené) částku 94.500,- Kč; Ing. M.
fakturu předal žalobkyni, která ji následně (do výše přiznaného příspěvku)
proplatila žalované. Je tedy zřejmé, že pokud žalobkyně poskytla plnění přímo
žalované jako subjektu, který provedl práce na obnově kulturní památky, šlo o
postup v souladu s režimem proplácení příspěvku podle § 16 odst. 1, 3 zákona č.
20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění zákona č. 425/1990 Sb. a zákona
č. 242/1992 Sb., a § 14 odst. 1 vyhlášky č. 66/1988 Sb., který zároveň
představuje právní titul, na jehož základě byla žalovaná oprávněna platbu od
žalobkyně přijmout. Nemohlo jí proto vzniknout bezdůvodné obohacení plněním bez
právního důvodu podle § 451 odst. 2 obč. zák.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného
dovolacího důvodu správný, a proto Nejvyšší soud ČR dovolání žalobkyně zamítl
(§ 243b odst. 1 o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 věty první a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť
žalobkyně s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů
dovolacího řízení právo a žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 12. prosince 2000
JUDr. Olga P u š k i n o v á, v. r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Romana Říčková