25 Cdo 2370/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobkyně A. Ch., zastoupené advokátkou, proti žalované Č. k. p., zastoupené Č.
p. a. s., o plnění z garančního fondu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod
sp. zn. 25 C 233/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 28. listopadu 2006, č. j. 21 Co 446/2006-165, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2006, č. j. 21 Co
446/2006-165, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 1. 6. 2006, č. j. 25 C 233/2004-138,
zastavil řízení ohledně částky 505.789,- Kč s 2% úrokem z prodlení z částky
677.994,- Kč od 25. 3. 2004 do zaplacení a ohledně úroku z prodlení ve výši 2%
z částky 1.448.000,- Kč od právní moci rozsudku do zaplacení, žalované uložil
povinnost zaplatit žalobkyni částku 616.205,- Kč, ve zbytku (ohledně částky
1.044.000,- Kč) žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze
zjištění, že žalobkyně utrpěla dne 27. 7. 2002 při dopravní nehodě zaviněné
řidičem bez sjednaného zákonného pojištění odpovědnosti z provozu motorového
vozidla těžká zranění, Č. k. p. jí zaplatila za viníka nehody na bolestném
částku 104.400,- Kč a na náhradě za ztížení společenského uplatnění částku
510.000,- Kč. Po provedeném řízení, zejména na základě znaleckých posudků z
oboru zdravotnictví dospěl soud k závěru, že žalobkyně má podle vyhlášky č.
440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění (dále též
jen „vyhláška), nárok na odškodnění za ztížení společenského uplatnění (dále
též jen „ZSU“) podle bodového hodnocení základu 5.800 bodů s připočtením
maximálního zvýšení o 50% stanoveného znalci podle § 6 odst. 1 písm. c)
vyhlášky, tj. celkem za 8.700 bodů ve výši 1.044.000,- Kč. Požadavku na další
zvýšení odškodnění podle ust. § 7 odst. 3 vyhlášky soud nevyhověl, neboť po
porovnání jednotlivých předpokladů v oblasti pracovní, sportovní, kulturní,
rodinné, jež žalobkyně před úrazem měla ve svém věku pro další uplatnění v
životě a ve společnosti, s jejich omezením po úrazu, neshledal takové mimořádné
okolnosti, které by odůvodňovaly další navýšení odškodnění nad náhradu
odpovídající základnímu počtu bodů zjištěnému lékařem včetně 50% zvýšení podle
ust. § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky. Zvýšení náhrady podle ust. § 7 odst. 3
vyhlášky připadá v úvahu jen zcela výjimečně v případech hodných mimořádného
zřetele, kdy kulturní, sportovní či jiné zapojení poškozeného před úrazem bylo
na vysoké úrovni a mimořádné. Z provedeného dokazování včetně znaleckého
nevyplynulo, že by žalobkyně byla zcela a nezvratně vyřazena z některé z
oblastí života, a její „předúrazové“ aktivity a zapojení byly zcela běžné.
Proto soud prvního stupně kromě další částky na bolestném a náhrady nákladů za
znalecké posudky, přiznal další částku za ZSU ve výši rozdílu mezi základním
bodovým ohodnocením navýšeným o 50% a plněním pojišťovny na tento nárok.
K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 11. 2006,
č. j. 21 Co 446/2006-165, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku
změnil tak že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni další částku
756.000,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že základem při
mimořádném zvýšení ZSU podle ust. § 7 odst. 3 vyhlášky je bodové ohodnocení
provedené lékařem včetně navýšení ve smyslu ust. § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky.
Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a na rozdíl od něj
dospěl k závěru, že případ žalobkyně je zvlášť výjimečný, hodný mimořádného
zřetele, neboť žalobkyně utrpěla úraz v produktivním věku, zranění byla těžká,
léčení zdlouhavé, žalobkyně trpí sníženu silou a pohyblivostí prstů i zápěstí
levé ruky, má další ortopedické a neurologické následky na levé ruce, má
omezenou hybnost levé dolní končetiny, napadá na ni, chodí o francouzské holi a
trpí také psychickými potížemi, následky jsou nevratné. Předtím žila aktivním
společenským i rodinným životem, vykonávala zaměstnání, přičemž úraz jí všech
těchto aktivit naráz zbavil a zůstala odkázána na pomoc další osoby a tyto
skutečnosti odůvodňují přiznání mimořádného navýšení ZSU podle ust. § 7 odst. 3
vyhlášky, a to v oblasti neurologické o 1.425 bodů a v oblasti traumatologické
o 4.875 bodů, celkem o 756.000,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož
přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z
důvodu nesprávného právního posouzení věci (ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s.
ř.). Odvolacímu soudu vytýká nesprávný právní názor při aplikaci vyhlášky č.
440/2001 Sb. Poukazuje na to, že následky škody na zdraví žalobkyně jsou sice
trvalého rázu a podstatně ji omezují v dalším životě, avšak v porovnání s
obdobnými případy se nejedná o případ hodný mimořádného zřetele, které by
odůvodňoval další mimořádné zvýšení odškodnění podle § 7 odst. 3 vyhlášky č.
440/2001 Sb. S poukazem na některá rozhodnutí Nejvyššího soudu uvádí, že
„odškodnění za ztížení společenského uplatnění samo ve své podstatě již v
základní výměře představuje náhradu za prokazatelně nepříznivé důsledky pro
životní úkony poškozeného...“, postup podle § 7 odst. 3 vyhlášky přichází v
úvahu ve výjimečných případech, kdy ani zvýšení základního odškodnění podle § 6
odst. 1 písm. c) vyhlášky nevyjadřuje dostatečně omezení v budoucím životě.
Dále poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2006, sp. zn. 25 Cdo
1279/2005, a namítá, že odvolací soud měl, když už k mimořádnému navýšení
náhrady přistoupil, správně vycházet ze základního bodového hodnocení ZSU, a
nikoliv z již navýšeného hodnocení znalci o 50%. Nesouhlasí s mimořádným
zvýšením odškodnění z důvodu jediného kritéria (věku), když soud prvního stupně
prováděl podrobné dokazování k otázkám ztížení uplatnění, přičemž žádné
skutečnosti pro další navyšování odškodnění – na rozdíl od případů skutečně
těžkých následků úrazů, které znamenají pro poškozeného zásadní změnu v životě
– nebyly zjištěny. Zpochybňuje též správnost bodového hodnocení některých
položek ohledně postižení levé horní a dolní končetiny, jenž neodpovídá
hodnocení jednotlivých položek podle § 6 odst. 2 vyhlášky. Navrhla, aby
dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání plně ztotožnila s rozhodnutím odvolacího
soudu, přiznané odškodnění je podle ní v souladu s ust. § 7 odst. 3 vyhlášky č.
440/2001 Sb. i s principem proporcionality, a to především s ohledem na její
věk v době úrazu. Navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle § 237 odst.
1 písm. a) o. s. ř., je důvodné. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadený
rozsudek byl vydán dne 28. 11. 2006, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl
o něm podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění
účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12. čl. II zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká nesprávný výklad ust. § 7 odst. 3 vyhlášky
č. 440/2001 Sb. z hlediska podmínek jeho aplikace na posuzovaný případ a chybný
způsob výpočtu při mimořádném navyšování základní výměry odškodnění v
návaznosti na ust. § 6 odst. 1 písm. c), odst. 2 vyhlášky.
Podle ustanovení § 3 odst. 1 vyhlášky č. 440/2001 Sb., [o odškodnění bolesti a
ztížení společenského uplatnění], odškodnění ztížení společenského uplatnění se
určuje podle sazeb bodového ohodnocení v přílohách č. 2 a 4 této vyhlášky, a to
za následky škody na zdraví, které jsou trvalého rázu a mají prokazatelně
nepříznivý vliv na uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti, zejména na
uspokojování jeho životních a společenských potřeb, včetně výkonu dosavadního
povolání nebo přípravy na povolání, dalšího vzdělávání a možnosti uplatnit se v
životě rodinném, politickém kulturním a sportovním, a to s ohledem na věk
poškozeného v době vzniku škody na zdraví (dále jen „následky“). Odškodnění za
ztížení společenského uplatnění musí být přiměřené povaze následků a jejich
předpokládanému vývoji, a to v rozsahu, v jakém jsou omezeny možnosti
poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti.
Podle § 3 odst. 2 vyhlášky bodové ohodnocení ztížení společenského uplatnění se
vymezuje v lékařském posudku.
Podle § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky pokud škoda na zdraví vedla ke zvlášť
těžkým následkům, zvýší se bodové ohodnocení škody na zdraví podle příloh č. 2
a 4 této vyhlášky nejvýše o 50 % celkové částky bodového ohodnocení; zvlášť
těžkými následky škody na zdraví se rozumí takové následky, které podstatně
omezují nebo významně mění uplatnění v životě anebo znemožňují další uplatnění
v životě, a to s ohledem na věk poškozeného i jeho předpokládané uplatnění v
životě.
Podle § 6 odst. 2 vyhlášky pokud lze škodu na zdraví hodnotit podle více
položek poškození zdraví stanovených v přílohách této vyhlášky, bodové
ohodnocení těchto položek se sčítá. Jedná-li se však o poškození téhož orgánu,
nesmí součet bodového ohodnocení převýšit bodové ohodnocení za jeho anatomickou
nebo funkční ztrátu.
Podle § 7 odst. 1 vyhlášky výše odškodnění ztížení společenského uplatnění se
stanoví na základě bodového ohodnocení stanoveného v lékařském posudku. Podle §
7 odst. 3 vyhlášky ve zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele
může soud výši odškodnění stanovenou podle této vyhlášky přiměřeně zvýšit.
Při posouzení výše odškodnění za ztížení společenského uplatnění ve smyslu § 7
odst. 3 vyhlášky je třeba respektovat, že odškodnění již v základní výměře
představuje náhradu za prokazatelně nepříznivé následky škody na zdraví, které
jsou trvalého rázu a objektivně omezují dosavadní možnosti poškozeného uplatnit
se v životě a ve společnosti. Náhrada je jednorázovým odškodněním za omezení či
ztrátu dosavadních možností a schopností poškozeného uplatnit se v různých
oblastech jeho dosavadního života a její výše je založena na srovnání způsobu
jeho života a aktivit v době před poškozením a poté, přičemž mezi výší náhrady
a způsobenou újmou musí být vztah přiměřenosti.
Ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky patří k právním normám s relativně neurčitou
(abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena
přímo právním předpisem, ale závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu.
Toto ustanovení tak přenechává soudu, aby v každém jednotlivém případě sám
vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností,
tedy aby sám podle svého uvážení posoudil, jaké zvýšení náhrady je v konkrétní
posuzované věci „přiměřené“. Úvaha soudu v tomto směru však není zcela
neomezená, neboť právní předpis rámcově stanoví předpoklady jak pro vznik
nároku na základní výměru odškodnění, tak pro jeho zvýšení a stanoví hlediska,
ke kterým je třeba přihlížet při úvaze o míře přiměřeného zvýšení v konkrétních
zcela výjimečných případech hodných mimořádného zřetele. Rozhodnutí o výši
náhrady ve smyslu ust. § 7 odst. 3 vyhlášky proto musí být založeno na
skutkovém zjištění, zda a nakolik jsou v důsledku škody na zdraví omezeny či
zcela ztraceny předchozí možnosti poškozeného v různých oblastech jeho
společenského uplatnění. Vždy se hodnotí, jak konkrétně se projevily trvalé
následky zranění v jednotlivých sférách jeho života a nakolik omezují či
vylučují možnost společenského uplatnění v porovnání s předchozím rozsahem a
kvalitou jeho uplatnění, přičemž i věk poškozeného v době vzniku škody je
jedním z významných faktorů – zejména při úvaze o zvýšení základního hodnocení.
V dané věci odvolací soud při rozhodnutí o mimořádném zvýšení náhrady za
ztížení společenského uplatnění ve smyslu ust. § 7 odst. 3 vyhlášky konstatoval
konkrétní zdravotní poškození uvedená znalcem prof. Stejskalem (snížená síla a
omezená hybnost končetin, neurologické, ortopedické a psychické potíže atd.) a
v obecné poloze uvedl, že k úrazu žalobkyně došlo v produktivním věku (48 let),
kdy žila aktivním společenskými i rodinným životem, vykonávala zaměstnání a
úraz jí měl všech těchto aktivit naráz zbavit. Na základě popisu jednotlivých
zdravotních postižení učinil závěr, že posuzovaný případ je hodný mimořádného
zřetele, který odůvodňuje přiznání mimořádného navýšení odškodnění, neboť úraz
způsobil nevratné následky ve společenském uplatnění poškozené.
Nehledě k tomu, že následky trvalého rázu jsou samozřejmým předpokladem vzniku
nároku na odškodnění ZSU, pochybení odvolacího soudu spočívá zejména v tom, že
pro svou úvahu o zvýšení odškodění ve smyslu § 7 odst. 3 vyhlášky považoval za
rozhodné – kromě věku – jednotlivá zdravotní poškození. Zatímco soud prvního
stupně se zcela správně zaměřil na porovnání dosavadních společenských aktivit
a konkrétních možností uplatnění poškozené před úrazem se stavem, který u ní
nastal poté a omezil ji určitou měrou v jednotlivých oblastech jejího života,
odvolací soud na základě nezměněného skutkového stavu a bez porovnání s
konkrétními dřívějšími životním aktivitami poškozené dospěl k odlišným
skutkovým závěrům. Jeho závěr, že následky úrazu zbavily žalobkyni všech
aktivit v oblasti společenského, pracovního i rodinného života neodpovídá
skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, z nichž vyplývá, že poškozená je v
částečném invalidním důchodu, při kterém se další pracovní (výdělečná) činnost
nevylučuje, nýbrž naopak předpokládá, v řízení nebyla zjištěna celková ztráta
možnosti zapojení poškozené do společenského a rodinného života oproti stavu
před úrazem, když bylo prokázáno pouze omezení v těchto sférách budoucího
uplatnění, a z výsledků řízení nevyplývá ani předpoklad, že poškozená je zcela
vyřazena z možnostmi uplatnit se v dalším životě. Samotné okolnosti uvedené
odvolacím soudem tak k mimořádnému zvýšení ve smyslu ust. § 7 odst. 3 vyhlášky
nestačí a jeho závěr o rozsahu zvýšení odškodnění za ztížení společenského
uplatnění je nutno považovat za nepodložený odpovídajícími skutkovými
zjištěními, nehledě k tomu, že i při zvýšení náhrady je třeba respektovat
ustanovení § 6 odst. 2 vyhlášky, jež stanoví maximální výši náhrady při bodovém
ohodnocení poškození jednoho a téhož orgánu podle více položek stanovených v
přílohách vyhlášky.
Právní předpis nepředepisuje způsob výpočtu částky odpovídající zvýšení náhrady
za ztížení společenského uplatnění podle § 7 odst. 3 vyhlášky, nýbrž je úkolem
soudu, aby v každém jednotlivém případě posoudil, jaké zvýšení náhrady za
ztížení společenského uplatnění je v konkrétní posuzované věci „přiměřené“.
Mezi výší přiznané náhrady a způsobenu újmou musí existovat vztah přiměřenosti
a náhrada musí odpovídat principu proporcionality z něhož vyplývá požadavek,
aby výše odškodnění ztížení společenského uplatnění byla přiměřená způsobeným
následkům a jiným peněžitým náhradám (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn.
III. ÚS 350/03). Vzhledem k tomu, že rozhodující je hledisko
přiměřenosti ,ztrácí na významu samotný způsob výpočtu výše náhrady, a tedy i
otázka zda výpočet odškodnění podle § 7 odst. 3 vyhlášky tzv. násobkem se
odvíjí od základní výměry odškodnění, která je určena podle § 3 odst. 1
vyhlášky, nebo od již navýšeného bodového ohodnocení podle § 6 odst. 1 písm. c)
vyhlášky.
Nicméně lze k tomu uvést: jak vyplývá z vyhlášky č. 440/2001 Sb., výše
odškodnění za ztížení společenského uplatnění se odvíjí od bodového ohodnocení
škody na zdraví, jež lékař uvede v posudku podle sazeb uvedených v přílohách č.
2 a 4 vyhlášky (přílohy č. 1 a 3 se týkají bolestného). V případě, že z důvodů
podle § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky lékař v posudku zvýší počet bodů (nejvýše o
50% celkové výše bodového ohodnocení ztížení společenského uplatnění), je toto
zvýšení součástí bodového ohodnocení stanoveného v lékařském posudku, které je
základem pro stanovení výše odškodnění ve smyslu § 7 odst. 1 vyhlášky. Takto
stanovenou výši odškodnění pak soud může postupem podle § 7 odst. 3 vyhlášky v
odůvodněných případech zvýšit.
Nelze proto odvolacímu soudu vytýkat nespránost názoru, že při zvýšení náhrady
podle § 7 odst. 3 vyhlášky se vychází z náhrady vyčíslené podle bodového
ohodnocení ztížení společenského uplatnění včetně jeho zvýšení podle § 6 odst.
1 písm. c) vyhlášky, neboť takto stanovené bodové ohodnocení je základem pro
stanovení finanční výše odškodnění, jak ostatně uvedl i soud prvního stupně.
Názoru dovolatelky, jež s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soud ze dne 29. 8.
2006, sp. zn. 25 Cdo 1279/2005, dovozuje, že výpočet odškodnění podle § 7 odst.
3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., tzv. násobkem se nezbytně odvíjí od základní výměry
odškodnění, určené podle § 3 odst. 1 vyhlášky, tedy od bodového ohodnocení
škody na zdraví podle příloh č. 2 a 4 vyhlášky, nelze přisvědčit.
Vzhledem k tomu, že posouzení odvolacího soudu týkající se výše nároku, je
neúplné, a tedy nesprávné, dovolací soud jeho rozhodnutí zrušil (§ 243b odst.
2, věty za středníkem o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst.
3, věta druhá, o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243d odst. 1, věta za
středníkem, a § 226 odst. 1 o. s. ř.); v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud
nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolací řízení, ale znovu i o
nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustní opravný prostředek.
V Brně dne 25. listopadu 2009
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu