25 Cdo 2374/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Martou Škárovou
v právní věci žalobce Ing. P. B., zastoupeného JUDr. Pavlínou Pomijovou,
advokátkou, se sídlem v Českých Budějovicích, Riegrova 2668/6c, proti žalované
České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, sídlem v Praze 3, Husinecká
1024/11a, IČO: 013 12 774, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v
Prachaticích, pod sp. zn. 5 C 117/2014, o dovolání žalobce proti usnesení
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. března 2015, č. j. 8 Co
229/2015-71, takto:
Dovolání se odmítá.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Prachaticích usnesením ze dne 5. ledna 2015, č. j. 5 C
117/2014-63 vyslovil svou místní nepříslušnosti a věc postoupil Obvodnímu soudu
pro Prahu 3 jako soudu místně příslušnému. Dovodil místní příslušnost Obvodního
soudu pro Prahu 3 podle § 85 odst. 5 o. s. ř. s tím, že pro aplikaci § 87
písm. b) o. s. ř. nejsou splněny podmínky.
K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 9.
března 2015, č. j. 8 Co 229/2015-71 rozhodnutí okresního soudu změnil tak, že
místní nepříslušnost Okresního soudu v Prachaticích se nevyslovuje a věc se
nepostupuje Obvodnímu soudu pro Prahu 3, a to s odůvodněním, že žaloba byla
původně podána proti Státnímu pozemkovému úřadu, který jako organizační složka
státu nemá způsobilost být účastníkem řízení, takže ani následná oprava
označení žalovaného nemohla zhojit neodstranitelný nedostatek podmínky řízení,
a v takovém řízení nelze vyslovovat místní nepříslušnost.
Proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích podal žalobce dovolání,
jehož přípustnost podle ust. § 237 o. s. ř. odůvodňuje tím, že napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky neodstranitelného nedostatku
podmínky řízení, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, zejména od rozhodnutí velkého senátu
Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 2847/2011 a řady dalších. Poukazuje na to, že
prvotní chyba v označení organizační složky státu jako žalovaného byla
dodatečně odstraněna a vada podání tak byla zhojena. Nad rámec dovolacích
důvodů namítá zmatečnost rozhodnutí odvolacího soudu s tím, že členka senátu
odvolacího soudu JUDr. Marie Korbelová prvotně projednávala věc u soudu prvního
stupně. Navrhl, aby napadené usnesení odvolacího soudu bylo zrušeno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno včas,
osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.),
zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání
není přípustné.
K dovolání proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo změněno usnesení soudu
prvního stupně, není žalobce subjektivně legitimován. Dovolání, které je
mimořádným opravným prostředkem, může totiž podat jen ten účastník řízení,
jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popřípadě kterému byla
tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jeho právech odstranitelná tím, že
odvolací soud toto rozhodnutí zruší (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
března 2010, sp. zn. 29 Cdo 2280/2008).
Výrokem odvolacího soudu o místní příslušnosti soudu prvního stupně bylo
žalobci v plném rozsahu vyhověno, byť z odlišných důvodů, než uplatnil. Tímto
rozhodnutím mu nebyla způsobena újma, jež by byla odstranitelná zrušením
rozhodnutí, jímž bylo v plném rozsahu vyhověno odvolání, které podal. Dovolání
žalobce tak není subjektivně přípustné.
Navíc dovolatel svou argumentací napadá pouze odůvodnění rozhodnutí odvolacího
soudu, což nezakládá přípustnost dovolání. Podle ust. § 236 odst. 2 o. s. ř.
dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné.
Vzhledem však k tomu, že odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí zavázal
soud prvního stupně právním názorem o neodstranitelné podmínce řízení, je
nezbytné v souladu s aktuální rozhodovací soudní praxí vycházet v dalším řízení
z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. března 2012, sp. zn. 31 Cdo 2847/2011,
jímž byla překonána dosavadní praxe vyplývající ze stanoviska občanskoprávního
a obchodního kolegia NS z 3. 9. 1997, sp. zn. Cpjn 90/97, a zastávající právní
názor, že v řízení nelze pokračovat, jestliže žalobce označil za účastníka
řízení organizační složku státu, která nemá právní subjektivitu. Dovolatel
správně poukázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 2847/2011,
publikované pod č. 72/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž bylo
vysloveno, že je-li v žalobě za žalovaného označen pouze orgán státu, přičemž
se z jiných částí žaloby podává, že směřuje vůči státu, je na místě takový stav
posoudit jako vadu žaloby ve smyslu § 43 odst. 1 o. s. ř. Je-li pak žalobcem
posléze zjednána náprava spočívající v označení žalovaného jako České
republiky, lze odtud usuzovat na původně vadnou žalobu (§ 43 o. s. ř.), kterou
žalobce sám zhojil. V tomto směru se proto neuplatní vázanost soudu prvního
stupně právním názorem odvolacího soudu vysloveným v jeho usnesení.
Protože dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu podal účastník, jenž k tomu
není subjektivně oprávněn, Nejvyšší soud dovolání dle ust. § 243f odst. 2, §
243c odst. 3 a § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. října 2015
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu