25 Cdo 238/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce Ing. I. B. proti
žalovaným 1) C. P. spol. s r.o., a 2) S. a ú. s. J. k., za vedlejšího
účastenství Č. p. a. s., na straně žalovaných, o náhradu škody, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 8 C 48/95, o dovolání žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. července 2001, č. j. 18 Co
161/2001-193, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se domáhal zaplacení částky 171.859,80 ATS a 10.000,- Kč (nebo
439.649,50 Kč) s příslušenstvím, představující náhradu škody na zdraví,
vozidle, ošacení a věcech ve vozidle, náhradu ušlého výdělku a náklady na
zapůjčení náhradního vozidla; škodu utrpěl dne 12. 4. 1994 při dopravní nehodě
v katastru obce D. D. v okrese Č. při střetu s nákladním vozidlem Mercedes a
osobním vozidlem VW Golf. Zatímco proti řidiči vozidla Mercedes V. D. vzal
žalobce žalobu zpět (soud prvního stupně usnesením ze dne 1. 6. 1999, č. j. 8 C
48/95-123, řízení ve vztahu mezi žalobcem a tímto žalovaným zastavil),
dovozoval žalobce odpovědnost žalované 1) za škodu z toho, že vozidlo Mercedes,
jehož je provozovatelkou, vytvořilo žalobci náhlou překážku v silničním
provozu, a odpovědnost žalované 2) za závadu ve sjízdnosti, neboť vozovka byla
v době nehody zcela neudržovaná, neposypaná, kluzká, zasněžená a namrzlá.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 21. 11. 2000, č. j. 8 C 48/95-154,
žalobu zamítl, rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky i vůči
státu a o povinnosti žalobce zaplatit soudní poplatek. Vyšel ze zjištění, že
dne 12. 4. 1994 kolem 8:00 hod. došlo k dopravní nehodě u obce N. poblíž D. D.,
kde na kluzké vozovce pokryté asi deseticentimetrovou vrstvou sněhu nejprve
sjelo vozidlo BMW řízené W. W. ve směru od státní hranice (z kopce) do příkopu
v protisměru a vzápětí u něj zastavilo v opačném směru do kopce jedoucí
nákladní vozidlo Mercedes, jehož provozovatelem byla žalovaná 1). Jeho řidič V.
D. zastavil na krajnici ve směru své jízdy, zapnul varovná světla, položil za
vůz výstražný trojúhelník a začal uvazovat tažné lano, aby mohl zapadlý
automobil BMW vyprostit. Následně ve směru od státní hranice (z kopce)
přijížděl U. D. s vozidlem VW Golf rychlostí asi 30 km/h a za ním žalobce se
svým Audi 80, rychlostí 55 – 76 km/h. Protože žalobce nedokázal svůj vůz
ubrzdit, pokusil se před sebou jedoucí vozidlo předjet, avšak narazil do levé
přední a následně i levé zadní části nákladního Mercedesu stojícího z jeho
pohledu v protisměru a poté narazil i do levé zadní části vozu VW Golf a
zastavil se až pod kopcem. Soud dovodil, že přiměřenou rychlostí v místě nehody
byla za daných podmínek rychlost 20 – 40 km/h (právě takovou rychlostí bez
problémů jel i řidič vozu VW Golf), kterou však žalobce nedodržel, jel
nepřiměřenou rychlostí s ohledem na počasí a stav vozovky a nedodržel bezpečnou
vzdálenost za vozidlem VW Golf. Zavinil proto dopravní nehodu v důsledku
porušení dopravních předpisů a je za škodu, která mu vznikla, výlučně odpovědný
sám podle § 420 odst. 1 obč. zák. Kromě toho neprokázal vznik zranění při
nehodě, neboť den po skončení pracovní neschopnosti podle předloženého
lékařského potvrzení sám vypověděl, že při nehodě nebyl zraněn, a i v protokolu
sepsaném orgány Policie ČR je výslovně uvedeno, že ke zranění osob při dopravní
nehodě nedošlo. Soud dále dovodil, že žalovaná 2) za nehodu podle ustanovení §
415 ani § 420 obč. zák. neodpovídá, neboť bylo doloženo, že daný úsek silnice
průběžně ošetřovala a plužila, avšak za daného počasí nemohla ani při
vynaložení veškerého možného úsilí zabezpečit, aby na vozovce v žádném okamžiku
nebyl sníh; na nebezpečné klesání a nebezpečí smyku ostatně upozorňovalo i
dopravní značení. Uvedeného dne se v tomto úseku podle zprávy Policie ČR další
nehody nestaly. Soud se v odůvodnění rozsudku vypořádal i s námitkami
vznášenými žalobcem proti znaleckému posudku Ústavu silniční a městské dopravy
a. s. v P. s tím, že údaje z posudku vyplývající ohledně průběhu nehodového
děje odpovídají i dalším v řízení provedeným důkazům.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 7. 2001, č. j. 18
Co 161/2001-193, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s výjimkou výroku o
soudním poplatku, který zrušil a vrátil věc v tomto rozsahu soudu prvního
stupně k dalšímu řízení, rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a
nevyhověl návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání. Odvolací soud se ztotožnil
se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně i s jeho závěrem, že žalobě
nelze vyhovět. Dovodil, že odpovědnost při střetu provozů podle ustanovení §
431 obč. zák. má objektivní charakter a každý z provozovatelů nese odpovědnost
za část celkové škody vzniklé střetem provozů. Otázka zavinění či spoluzavinění
provozovatelů, jejichž provozy se střetly, není sama o sobě rozhodující
(provozovatel se tedy nemůže odpovědnosti zprostit ani poukazem na to, že jeho
jednání nebylo zaviněné), nicméně i zaviněné jednání či opomenutí jednotlivých
provozovatelů může vyjadřovat objektivní míru účasti na vzniklé škodě, a to za
předpokladu, že je s ní v příčinné souvislosti. Účast žalované 1) na dopravní
nehodě a škodlivém výsledku podle odvolacího soudu byla nulová, neboť vozidlo
Mercedes, jehož je provozovatelem, bylo zaparkováno u pravé krajnice ve směru
jízdy a jeho řidič za ním v souladu s předpisy umístil výstražný trojúhelník;
nešlo o náhlou překážku, jak dovozuje žalobce, a odpovědnost žalované 1) není
dána. Žalovaná 2) neodpovídá za škodu podle § 9 a 9a zákona o pozemních
komunikacích a § 12 vyhlášky č. 35/1984 Sb., neboť žalobce mohl a měl v
důsledku velmi nepříznivých povětrnostních vlivů předvídat závady ve sjízdnosti
zasněžené vozovky a tomu přizpůsobit jízdu a rychlost vozidla. Navíc bylo
prokázáno, že před nehodou v průběhu jedné hodiny projel kritickým úsekem
silnice 2x posypový vůz žalované 2), proto v úvahu nepřichází ani její
odpovědnost podle ustanovení § 420 obč. zák. Odvolací soud nevyhověl návrhu
žalobce na vyslovení přípustnosti dovolání pro posouzení otázky odpovědnosti
provozovatelů motorových vozidel podle obecných předpisů i odpovědnosti
žalované 2) podle silničního zákona, s odůvodněním, že se nejedná o otázku
zásadního právního významu, která nebyla soudní judikaturou dosud řešena.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z
ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. a které odůvodňuje podle ustanovení § 241 odst.
3 písm. d) o.s.ř. Namítá, že oba soudy nesprávně vyložily odpovědnostní
principy, podle kterých žalovaná 1) odpovídá objektivně ve smyslu ustanovení §
427 a násl., zejména pak § 431 obč. zák., žalovaná 2) potom odpovídá
objektivně, bez zřetele na zavinění, podle silničního zákona a nad tento rámec
podle § 420 obč. zák. porušením svých povinností při údržbě silnic a daného
místa, a podle § 415 obč. zák. nedodržením povinnosti předcházet škodám. Soudní
praxe podle dovolatele není v tomto ohledu jednotná. Žalovaná 1) odpovídá
alespoň částečně za žalobcovu škodu, neboť nesporně došlo ke střetu provozů
dopravních prostředků ve smyslu § 431 obč. zák. a je třeba rozhodnout o míře
účasti na způsobené škodě a zavinění nehody. Závěr odvolacího soudu, že účast
žalované 1) je nulová, by přitom znamenal, že její vozidlo se v místě nehody
vůbec nenacházelo. Ani případné spoluzavinění žalobce přitom nemůže vést k
závěru, že je vyloučena objektivní odpovědnost žalované 1), která se jako
provozovatel nemůže vyvinit, jak vyplývá již ze samé podstaty objektivní
odpovědnosti podle § 427 a násl. obč. zák. Zavinění či alespoň spoluzavinění
nehody a škody žalovanou 1) je dále dáno i porušením ustanovení § 415 obč. zák.
o předcházení škodám; již samo toto porušení zakládá povinnost k náhradě škody.
Řidič nákladního Mercedesu žalované 1) porušil právě ustanovení § 415 obč.
zák., když dostatečně nezajistil neobvyklý a nebezpečný manévr (vyprošťování
vozidla) tak, aby ostatní řidiči byli včas a řádně varováni, vzhledem k počasí
a ledovaté vozovce. Dovolatel též nesouhlasí se znaleckým posudkem, k němuž
vznášel námitky již v průběhu předchozího řízení, vytýká mu vady a technické
rozpory a namítá, že soud na základě takového posudku nesprávně stanovil
nehodový děj a celý skutkový stav věci. Odpovědnost žalované 2) pak podle
dovolatele navazuje na závady ve sjízdnosti vozovky, kdy mimořádná situace
vyžadovala mimořádné ošetření, tedy použití posypové soli; v době nehody mírně
sněžilo a teplota byla kolem nuly, což je pro sjízdnost nejnebezpečnější
varianta. Podle dovolatele v daném případě nastal souběh odpovědnostních
principů, tj. objektivní odpovědnosti a odpovědnosti podle ustanovení § 415 a §
420 obč. zák., který soudy stále neřeší správně a jde proto podle jeho názoru o
otázku zásadního právního významu. Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadený
rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Žalovaná 2) ve svém vyjádření k dovolání uvedla zejména, že v dané věci byly
liberační důvody naplněny, aniž by bylo prokázáno porušení právní povinnosti
zakládající odpovědnost podle ustanovení § 415 nebo § 420 obč. zák. Navrhla,
aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl.
Vzhledem k ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud České republiky jako
soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle
dosavadních předpisů, (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před
1. 1. 2001 - dále jen „o.s.ř.“). Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení
- a po přezkoumání věci ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. dospěl k
závěru, že v daném případě dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není
tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Na straně žalované 2) přitom
jednal se S. a ú. s. J. k., (§ 107 odst. 1 o.s.ř.). Na základě rozhodnutí
ministra dopravy a spojů ze dne 10. 9. 2001, č. j. 3796/01-2-KM se totiž
původně žalovaná státní příspěvková organizace S. a ú. s. Č. K. ke dni 1. 10.
2001 stala příspěvkovou organizací J. kraje, která převzala veškerá její práva
a závazky a která byla rozhodnutím zastupitelstva J. kraje zrušena bez
likvidace a ke dni 1. 7. 2002 vymazána z obchodního rejstříku s tím, že její
práva a závazky přecházejí na S. a ú. s. J. k.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu je přípustné, jestliže rozhodnutí
trpí vadami uvedenými v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř.
Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§ 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.],
nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 238 odst. 1 písm.
b) o.s.ř.].
Podle § 239 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno,
jestliže odvolací soud vyslovil ve výroku svého rozsudku, že dovolání je
přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Podle
odstavce 2 tohoto ustanovení nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na
vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením
potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo
rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné,
jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího
soudu má po právní stránce zásadní význam.
V posuzovaném případě přípustnost dovolání nezakládá ustanovení § 238 odst.
1 písm. a) o.s.ř. ani ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a podle §
239 odst. 1 o.s.ř. není dovolání přípustné též, neboť návrh na vyslovení
přípustnosti dovolání byl odvolacím soudem zamítnut. V dané věci - kromě důvodů
podle § 237 odst. 1 o.s.ř. (vady řízení vyjmenované v tomto ustanovení, k nimž
dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti, nebyly dovolatelem tvrzeny a ani z
obsahu spisu nevyplývají) - lze tedy přípustnost dovolání posuzovat toliko
podle § 239 odst. 2 o.s.ř., neboť žalobce podal odvolacímu soudu návrh na
vyslovení přípustnosti dovolání, jemuž nebylo vyhověno, a proti rozsudku
odvolacího soudu podal včas dovolání.
Předpokladem přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. je
závěr dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí, popř. některá z právních otázek
v něm řešených, jež jsou napadeny dovoláním, má po právní stránce zásadní
význam. Přípustnost dovolání podle tohoto ustanovení není založena již tím, že
dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud
dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní
význam skutečně má.
Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení
právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti
skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní
otázku zásadního významu. Dovolatel je proto oprávněn napadnout rozhodnutí
odvolacího soudu, nevyhověl-li odvolací soud jeho návrhu na vyslovení
přípustnosti dovolání, jen z důvodu uvedeného v ustanovení § 241 odst. 3 písm.
d) o.s.ř. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní
právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkových zjištění
(skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu
práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tudíž o to, zda byl použit správný
právní předpis a zda byl také správně vyložen. Oproti tomu dovolací důvod podle
ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. neslouží k řešení právních otázek, ale
k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího
soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v
provedeném dokazování; k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu
tedy nemůže být přípustnost dovolání založena podle ustanovení § 239 odst. 2
o.s.ř.
Dovolatel sice uvádí, že dovolání podává z důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d)
o.s.ř., avšak kromě jiného nesouhlasí ani se skutkovým stavem, jak byl v řízení
zjištěn. Z obsahu dovolání totiž vyplývá, že dovolatel vytýká odvolacímu soudu
skutkový závěr, že dopravní nehoda byla vyvolána způsobem jeho jízdy za
nepříznivých povětrnostních podmínek na zasněžené silnici, kdy přiměřenou byla
rychlost kolem 30 km/h, kterou jelo vozidlo před žalobcem, zatímco žalobce jel
rychlostí výrazně vyšší (v rozmezí 55 – 76 km/h) a musel proto přistoupit k
předjížděcímu manévru, při němž se střetl s vozidlem stojícím v protějším
jízdním pruhu na krajnici. Dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že přehlédl vady
znaleckého posudku a že nesprávně převzal skutkový popis nehodového děje.
Protože soud každý procesní úkon účastníka řízení (tedy i vymezení dovolacího
důvodu) posuzuje podle jeho obsahu (srov. § 41 odst. 2 o.s.ř.), je zřejmé, že
dovolání žalobce nepředstavuje uplatnění dovolacího důvodu jen podle ustanovení
§ 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., ale zčásti též podle ustanovení § 241 odst. 3
písm. c) o.s.ř. Je tedy jednoznačné, že uvedené výhrady dovolatele ke
správnosti zjištění průběhu nehodového děje nejsou námitkou nesprávného řešení
otázky právní, tím méně otázky zásadního významu, nýbrž námitkou, týkající se
zjištění skutkového stavu věci. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska
dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. nemohl dovolací soud
přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází
ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném
dokazování, nezakládá přípustnost dovolání podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř.
O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu ve smyslu
ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. jde nejen tehdy, jestliže odvolací soud
posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci
zásadní význam (tedy nejde o posouzení takové právní otázky, které pro
rozhodnutí soudu nebylo určující). Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně
mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů
vůbec (mající ale obecný dopad na případy obdobné povahy). Rozhodnutí
odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže
řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího
soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře
těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou
otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže
odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní
judikatuře vyšších soudů (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9.
1997 sp. zn. 2 Cdon 1339/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 13,
ročník 1997, pod číslem 101).
Podle ustanovení § 431 obč. zák. střetnou-li se provozy dvou nebo více
provozovatelů a jde-li o vypořádání mezi těmito provozovateli, odpovídají podle
účasti na způsobení vzniklé škody.
Jestliže došlo ke střetu provozů dopravních prostředků, z něhož jejich
provozovatelům, popř. některému z nich, vznikla škoda, je třeba jejich vztah
při vypořádání škody posuzovat podle § 431 obč. zák., které upravuje vypořádání
škody vzniklé samotným provozovatelům následkem střetu mezi nimi. Jde o
objektivní odpovědnost, neboť ustanovení § 431 obč. zák. navazuje na právní
úpravu podle ustanovení § 427 a § 428 obč. zák., při níž je rozhodná účast,
kterou měli provozovatelé na způsobení vzniklé škody. Vypořádání závislé na
této účasti předpokládá zhodnocení všech skutkových okolností konkrétního
střetu provozů, zejména pak těch okolností, které byly hlavními příčinami
vzniklé škody. Objektivní míru účasti na vzniklé škodě vyjadřuje i případné
zaviněné jednání nebo opomenutí některého provozovatele (některých
provozovatelů), pokud jím byla založena příčinná souvislost vedoucí ke vzniku
škody. Jde-li o takové okolnosti anebo taková jednání nebo opomenutí, s nimiž
škodlivý výsledek nebyl v příčinné souvislosti, není splněn zákonný předpoklad
účasti na vzniklé škodě a nevzniká tedy ani odpovědnost, ani důvod k vypořádání
(srov. stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSSR z 15. 11.
1972, Cpjf 93/71, publikované pod č. 64 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, ročník 1972).
Okolnost, že došlo ke střetu provozů, neznamená automaticky, že každý z jeho
provozovatelů odpovídá za škodu. Není totiž vyloučeno (a neodporuje to nijak
pojetí objektivní odpovědnosti za škodu), aby výsledek porovnání účasti
jednotlivých provozovatelů na střetu provozů (§ 431 obč. zák.) vyústil v závěr,
že účast některého z nich je natolik minimální, že odpovědnost za škodu na jeho
straně nezakládá.
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu (správnost skutkových zjištění, jak již
bylo vysvětleno, nepodléhá dovolacímu přezkumu), že vozidlo Mercedes, s nímž se
žalobce střetl, stálo u pravé krajnice ve směru své jízdy a bylo osvětleno.
Žalobce sjížděl v opačném směru z kopce za vozidlem VW Golf jedoucím rychlostí
asi 30 km/h, a to rychlostí 55 – 76 km/h, která byla nepřiměřená stavu vozovky
pokryté sněhovou vrstvou, a při snaze vyhnout se před ním jedoucímu vozu jeho
předjetím, narazil v protisměru do vozidla Mercedes stojícího u krajnice a poté
i do vozu VW Golf. Jestliže tedy při hodnocení účasti žalobce a žalované 1) na
vzniku škody vzal odvolací soud v úvahu, že hlavní příčinou vzniku škody byla
skutečnost, že žalobce při jízdě rychlostí nepřiměřenou stavu vozovky začal
předjíždět před ním jedoucí vozidlo VW Golf v místě, kde v opačném směru (u
krajnice ve směru své jízdy) stál osvětlený automobil žalované 1), a narazil do
něj stejně jako do vozu VW Golf, a že tudíž účast žalované 1) jako
provozovatele vozidla Mercedes je nulová, tj. že nezakládá účast na náhradě
škody žalobci, rozhodl v souladu s § 431 obč. zák. i s ustálenou judikaturou k
tomuto ustanovení (srov. též rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31.
5. 1974, sp. zn. 2 Cz 10/1974, publikovaný pod č. 39 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, ročník 1975).
Za otázku zásadního právního významu nelze považovat ani otázku, kterou v
dovolání uplatnil žalobce ve vztahu k odpovědnosti žalované 2).
Zde vyšel odvolací soud ze skutkového stavu, že v den nehody bylo nepříznivé
počasí, při němž se na vozovce (nikoliv jen v samotném místě nehody) tvořila
námraza a uježděná vrstva sněhu; žalovaná 2) prováděla údržbu daného úseku
vozovky, který však v důsledku povětrnostních vlivů krátce po projetí
údržbového vozu opět zapadl sněhem. Dovodil-li odvolací soud, že nešlo o
ojedinělou změnu ve sjízdnosti komunikace, způsobenou vnějšími vlivy, které by
nemohl řidič předvídat ani při jízdě přizpůsobené stavu komunikace a
povětrnostním podmínkám, správně dospěl k závěru, že nešlo o závadu ve
sjízdnosti, která by zakládala objektivní odpovědnost správce komunikace podle
§ 9a odst. 2 zákona č. 135/1961 Sb., o pozemních komunikacích (silniční zákon),
ve znění zák. č. 27/1984 Sb., č. 425/1990 Sb. a č. 213/1993 Sb. a § 12 odst. 2
písm. c) vyhlášky č. 35/1984 Sb., kterou se provádí zákon o pozemních
komunikacích (silniční zákon), ve znění vyhlášky č. 425/1990 Sb. Za situace,
kdy zjištěnou příčinou vzniku škody byl shora popsaný způsob jízdy žalobce,
nepředstavují otázku zásadního právního významu závěry odvolacího soudu o
způsobu, kterým se za zjištěných podmínek žalovaná 2) svou činností pokoušela
zajistit sjízdnost komunikace (případná odpovědnost podle § 420 odst. 1 a § 415
obč. zák. za zaviněné porušení právní povinnosti při zimní údržbě komunikace).
Z uvedeného vyplývá, že žádná z dovolatelem formulovaných právních otázek
nepředstavuje otázku po právní stránce zásadního významu ve smyslu ustanovení §
239 odst. 2 o.s.ř. a že tedy dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího
soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší
soud ČR proto dovolání podle ustanovení § 243b odst. 4 věty první a § 218 odst.
1 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 4 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty první a § 146 odst. 1
písm. c) (per analogiam) o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na
náhradu svých nákladů nemá právo a žalovaným ani vedlejšímu účastníku v
dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. září 2003
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu