25 Cdo 2383/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci
žalobce J. R., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému J. M., zastoupenému
advokátkou, o zaplacení 17.530,60 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod
sp. zn. 6 C 256/90, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 8. července 2003, č. j. 14 Co 258/2003-123, takto :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 21. 2. 2001, č. j. 6 C
256/90-63, ve spojení s usnesením ze dne 30. 9. 2002, č. j. 6 C 256/90-95,
zastavil řízení co do částky 10.686,90 Kč, žalovanému uložil povinnost zaplatit
žalobci částku 17.530,60 Kč s úroky z prodlení a nahradit žalobci a státu
nákladů řízení.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 7. 2003, č. j.
14 Co 258/2003-123, rozsudek soudu prvního stupně (ve spojení s usnesením ze
dne 30. 9. 2002) ve vyhovujícím výroku o věci samé ohledně částky 17.530,60 Kč
a ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu potvrdil, dále
jej změnil tak, že ohledně 3 % úroku z prodlení od 6. 9. 1990 do 14. 7. 1994 a
16 % úroku z prodlení od 15. 7. 1994 do zaplacení se žaloba zamítá, a
žalovanému uložil povinnost k náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku, a to do potvrzujícího výroku o věci samé co do částky
17.530,60 Kč a do výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu a
dále do výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení, podal žalovaný dovolání z
důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Přípustnost dovolání
dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a c) o. s. ř. s tím, že odvolací
soud svým poučením „proti tomuto rozsudku není dovolání přípustné, ledaže
Nejvyšší soud ČR dospěje k závěru, že se jedná o otázku zásadního právního
významu“ přípustnost dovolání založil, a dovolání je tak přípustné bez ohledu
na ust. § 237 odst. 2 o. s. ř. Dovolatel namítá, že v řízení došlo k závažným
vadám řízení (soud poté, co připustil změnu žaloby, mu toto rozhodnutí
nedoručil do vlastních rukou, nevypořádal se s celou věcí, když nerozhodl o
návrhu žalobce na přiznání úroků z prodlení, a nepoučil účastníka o možnosti
vznést námitku promlčení), což vedlo k nesprávnému právnímu posouzení věci
(soud se nezabýval nemožností plnění a nevypořádal se s aktivní legitimací
žalobce). Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném
rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření vyvracel důvody dovolání, poukázal na to, že žalovaný
během řízení nedoložil soudu žádné důkazy na podporu svých tvrzení, a namítl,
že dovolání není s ohledem na ust. § 237 odst. 2 o. s. ř. přípustné. Navrhl,
aby dovolací soud dovolání zamítl.
Dovolací soud postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.
1. 2001, jelikož napadené rozhodnutí odvolacího soudu i rozhodnutí soudu
prvního stupně byla vydána po 1. 1. 2001 (srov. části dvanácté, hlavy I, bodu
17. zákona č. 30/2000 Sb.), a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje
ustanovení § 237 o. s. ř.
Podle ust. § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání podle odstavce 1
přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o
peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč;
k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V dané věci žalovaný napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu ve výroku,
kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen ve výroku, jímž
byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 17.530,60 Kč.
Předmětem řízení před odvolacím soudem byl občanskoprávní nárok žalobce proti
žalovanému ve výši 17.530,60 Kč s příslušenstvím. Protože dovolání směřuje
proti výroku rozsudku o věci samé, kterým bylo rozhodnuto o peněžitém plnění
nepřevyšujícím 20.000,- Kč, je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením § 237
odst. 2 písm. a) o. s. ř., které se vztahuje i na případy, v nichž se
přípustnost dovolání posuzuje podle § 237 odst. 1 písm. a), b) nebo c) o. s. ř.
Nelze souhlasit s názorem dovolatele, že odvolací soud svým rozhodnutím
založil přípustnost dovolání. Poučení v písemném vyhotovení rozhodnutí
odvolacího soudu o opravných prostředcích nezakládá přípustnost dovolání a
nezakládá ho ani nesprávné poučení, které je v rozporu s § 237 odst. 2 písm. a)
o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů řízení, ačkoli je obsažen v rozsudku, má povahu
usnesení (§ 167 odst. 1 o. s. ř.), proto se přípustnost dovolání proti
rozhodnutí o náhradě nákladů řízení posuzuje podle ustanovení upravujících
přípustnost dovolání proti usnesení, tj. podle ust. § 238, § 238a a § 239 o. s.
ř., přičemž rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není uvedeno v taxativním výčtu
ust. § 238 ani § 238a o. s. ř. a přípustnost dovolání proti potvrzujícímu
výroku rozsudku odvolacího soudu o povinnosti žalovaného nahradit žalobci a
státu náklady řízení před soudem prvního stupně a proti výroku o náhradě
nákladů odvolacího řízení se nedá dovodit ani z ust. § 239 o. s. ř.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není
přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobců odmítl podle § 243b odst. 5, věty první, a
§ 218 písm. c) o. s. ř., aniž se mohl zabývat věcí z hlediska námitek
uplatněných v dovolání.
Vzhledem k tomu, že dovolání je ze zákona nepřípustné, nelze náklady žalobcem
vynaložené na odměnu advokáta za sepis vyjádření k dovolání považovat za
náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Proto bylo o
náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty první,
§ 224 odst. 1, 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., tak, jak je ve výroku
uvedeno.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. listopadu 2003
JUDr. Marta Škárová, v.r.
předsedkyně senátu