25 Cdo 2393/2000
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci
žalobce R. W., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1/ Z. K., 2/ I. H.,
provdané V., a 3/ P. K., o 1.000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 11 C 8/94, o dovolání žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 17. března 1999, č. j. 23 Co 679/98, 23 Co
680/98-99, takto :
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 1999, č. j. 23 Co 679/98, 23 Co
680/98-99, s výjimkou výroku, jímž bylo zrušeno usnesení soudu prvního stupně
ze dne 2. 10. 1997, č. j. 11 C 8/94-69, a věc byla v tomto rozsahu vrácena k
dalšímu řízení, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. 2. 1997, č.
j. 11 C 8/94-53, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro
Prahu 4 k dalšímu řízení.
1.000.000,- Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Při svém
rozhodnutí vycházel ze zjištění, že matka žalobce M. W. byla podle ustanovení §
3 odst. 1 písm. b) zákona č. 403/1990 Sb. oprávněnou osobou k vydání věci -
nemovitostí v k. ú. Ch., okres L. n. S. Protože tyto nemovitosti byly
demolovány, bylo třeba vyzvat Ministerstvo pro správu národního majetku a
jeho privatizaci k poskytnutí peněžité náhrady, a to nejpozději do 2. 5. 1991;
komerčně právní kancelář první žalované však tuto výzvu podala až 3. 5. 1991,
takže nárok na poskytnutí peněžité náhrady podle zákona č. 403/1990 Sb. zanikl.
Vzhledem k tomu, že M. W. dne 6. 3. 1993 zemřela, aniž sama podala žalobu, a
její právo, které nebylo za jejího života uplatněno, na dědice nepřechází,
dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobce není ve věci aktivně
legitimován.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 3. 1999, č. j. 23
Co 679/98, 23 Co 680/98-99, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 17.
2. 1997, č. j. 11 C 8/94-53, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Současně zrušil usnesení soudu prvního stupně ze dne 2. 10. 1997, č. j. 11 C
8/94-69, kterým nebylo žalobci přiznáno osvobození od soudních poplatků, a v
tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Podle
odvolacího soudu bylo na žalobci, který se jako dědic zůstavitelky domáhá
náhrady škody, aby v řízení prokázal splnění podmínek zakládajících odpovědnost
žalovaných podle § 420 obč. zák. Žalobce však nedoložil, že je nositelem práva,
které v řízení uplatnil a které mu vzniklo v souvislosti s projednáním dědictví
po jeho matce, a doložit to ani nemohl, neboť dědické řízení po M. W. dosud
ukončeno nebylo, a pohledávka za žalovanými nebyla v dědickém řízení ani
uplatněna. Podle názoru odvolacího soudu tedy žaloba zcela postrádá
opodstatnění. Odvolací soud nevyhověl návrhu žalobce na připuštění dovolání,
neboť nejde o rozhodnutí zásadního právního významu vzhledem k tomu, že byla
řešena otázka aktivní věcné legitimace.
Proti tomuto rozsudku, a to do jeho potvrzujícího výroku a do výroku o
nákladech řízení, podal žalobce dovolání. Zásadní význam napadeného rozhodnutí
spatřuje v otázce, kterým okamžikem dochází k přechodu zůstavitelem zanechaného
majetku na dědice, zda jeden z dědiců se může před skončením dědického řízení
jako solidární věřitel sám v řízení domáhat zaplacení pohledávky, která je
předmětem dědictví, a v otázce výkladu mezí profesní odpovědnosti právních
zástupců. Odvolacímu soudu vytýká, že potvrdil rozsudek soudu prvního stupně se
zcela odlišným odůvodněním, ačkoliv podle § 221 odst. 1 písm. c) o. s. ř. měl
tento rozsudek správně zrušit jako nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů.
Namítá nesprávné právní posouzení věci a dovozuje, že jím uplatňovaný nárok na
náhradu škody je právem majetkovým, které je předmětem dědictví, a které se
podle § 460 obč. zák. nabývá smrtí zůstavitele. Tímto okamžikem proto dochází k
přechodu zanechaného majetku a v této souvislosti poukazuje na rozhodnutí
Nejvyššího soudu č. 42/1974 Sbírky soudních rozhodnutí. Ve smyslu ustanovení §
513 obč. zák. pak kdokoliv z věřitelů může žádat celé plnění a dlužník je
povinen plnit tomu, kdo požádá první; dovolatel tedy zastává názor, že jeho
aktivní legitimace je dána. Navrhuje zrušení napadených výroků rozsudku
odvolacího soudu, zrušení rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci k
dalšímu řízení.
Podle ustanovení části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího
soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo
vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a
rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního
řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, přezkoumal
napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že
dovolání je v dané věci přípustné podle § 239 odst. 2 o. s. ř. a je
opodstatněné.
Podle ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu
účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději
před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení,
kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem
přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen pro řešení právních otázek,
jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu, tedy, jestliže odvolací soud
posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci
zásadní význam a která má současně zásadní význam z hlediska rozhodovací
činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné povahy). Z tohoto
pohledu rozhodnutí odvolacího soudu má zásadní význam zejména tehdy, jestliže
řeší právní otázku, která judikaturou vyšších soudů nebyla vyřešena, popř.
jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů neustálil, nebo jestliže odvolací
soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní
judikatuře vyšších soudů.
Zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze závěru, že žalobce není věcně
aktivně legitimován, neboť dědické řízení po M. W. dosud ukončeno nebylo a
právo M. W. na náhradu škody po její smrti nepřešlo na žalobce, který o sobě
tvrdí, že je jejím dědicem ze zákona. Zásadní význam pro rozhodnutí v této věci
měla tedy otázka přechodu práva na náhradu škody po smrti poškozeného, kterou
odvolací soud neposoudil zcela správně a pro jejíž řešení je tedy dovolání
přípustné.
Podle ustanovení § 460 obč. zák. se dědictví nabývá smrtí zůstavitele.
Dědictví je představováno souhrnem všech práv a povinností způsobilých být
předmětem dědění. Z práv, která zanikají smrtí oprávněného, je třeba uvést
zejména práva osobnostní, vztahující se k základním atributům lidské osobnosti,
a práva osobní, týkající se projevů osobní povahy. Naproti tomu práva a
povinnosti majetkové povahy zásadně smrtí fyzické osoby nezanikají, ale
přecházejí na právní nástupce (§ 579 obč. zák.); výjimku tvoří ta majetková
práva a povinnosti, u nichž tak stanoví zákon [právo na bolestné a na
náhradu za ztížení společenského uplatnění (§ 579 odst. 2 obč. zák.)], nebo
která byla vázána na osobu zemřelého [např. právo odpovídající věcnému břemeni,
svědčilo-li určité osobě (§ 151p odst. 4 obč. zák.)] a u nichž plnění bylo
omezeno jen na osobu věřitele. Zvláštnímu režimu právního nástupnictví pak
podléhá přechod některých práv po zemřelém na další osoby podle zvláštní právní
úpravy (např. přechod nároků vyplývajících z právních předpisů řešících nápravu
některých majetkových křivd). Ve smyslu § 460 obč. zák. dědění tedy spočívá na
principu přechodu těch majetkových práv a povinností zůstavitele, které smrtí
zůstavitele
V tomto řízení se žalobce domáhá náhrady škody, která měla být způsobena tím,
že v rámci restitučních nároků jeho matky podle zákona č. 403/1990 Sb.
žalovaní nepodali u Ministerstva financí včas výzvu na poskytnutí
peněžní náhrady za nemovitosti, jež byly demolovány, a v důsledku toho nárok
matky žalobce zanikl a tím jí byla způsobena majetková újma. Předmětem řízení
je tedy nárok na peněžité plnění z titulu náhrady škody a nikoliv restituční
nárok samotný. Jde o majetkový nárok zůstavitelky, který není vázán pouze na
její osobu, a proto její smrtí nezanikl, a to bez ohledu na to, že jej za svého
života u soudu neuplatnila.
Otázka věcné aktivní legitimace žalobce v tomto sporu nezávisela na tom, zda
již bylo skončeno dědické řízení po M. W. a zda tato pohledávka v něm byla
uplatněna, jak nesprávně dovodil odvolací soud, nýbrž na tom, zda žalobce je
skutečně jediným dědicem zůstavitelky, a tedy zda i před rozhodnutím soudu o
potvrzení dědictví je oprávněn domáhat se práva, o nějž v řízení jde. Soud je
povinen vycházet z pravomocného rozhodnutí o dědickém právu, tj. o tom, kdo je
dědicem zůstavitelky, jež bylo vydáno v řízení o dědictví. Pokud by ovšem
otázka okruhu dědiců po zůstaviteli nebyla v dědickém řízení vyřešena, není
vyloučeno, aby ji soud posoudil sám jako otázku předběžnou. Je-li dědiců více,
jsou až do potvrzení dědictví nebo vypořádání dědiců pravomocným usnesením
soudu všichni dědici zůstavitele, kteří dědictví neodmítli, považováni za
vlastníky všech věcí a majetkových práv patřících do dědictví, z právních úkonů
týkajících se majetku patřícího do dědictví jsou povinni a oprávněni vůči jiným
osobám společně a nerozdílně a ve sporech s jinými osobami ohledně tohoto
majetku mají v řízení postavení nerozlučných společníků - § 91 odst. 2 o. s. ř.
(srov. rozhodnutí publikované pod č. 42 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 1974 a rozsudek NS sp. zn. 21 Cdo 1820/99, uveřejněný v
časopise Soudní judikatura, 6/2000 pod č. 67).
Z uvedeného vyplývá, že právní názor odvolacího soudu, že k uplatnění
nároku na náhradu škody, způsobené M. W., není žalobce jakožto její
jediný dědic aktivně legitimován z důvodu, že není skončeno řízení o dědictví
po M. W., není správný. Otázka okruhu dědiců, na níž závisí posouzení aktivní
legitimace žalobce, však nebyla v dosavadním řízení před soudy obou stupňů
najisto postavena.
Protože dovolání je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 241 odst.
3 písm. d) o. s. ř. důvodné, dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v
napadeném výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém
výroku o věci samé, a ve výroku o nákladech řízení zrušil (§ 243b odst. 1
část věty za středníkem o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvod, pro který byl
zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně,
byl i tento rozsudek v uvedeném rozsahu zrušen a věc byla v tomto rozsahu
vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta druhá
o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. března 2002
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu