U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a
soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobce F. V.,
zastoupeného Mgr. Jiřím Slavíčkem, advokátem se sídlem Praha 4, Na Pankráci 11,
proti žalované Nemocnici Na Homolce, IČ 00023884, se sídlem Praha 5,
Roentgenova 2, zastoupené JUDr. MUDr. Romanem Žďárkem, Ph.D., advokátem se
sídlem Praha 5, Kotlářka 1259/1, o náhradu škody na zdraví, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 24 C 172/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2008, č.j. 17 Co 247/2008-205, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 12.360,- Kč k rukám JUDr. MUDr. Romana Žďárka, Ph.D., advokáta se sídlem
Praha 5, Kotlářka 1259/1, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Žalobce se na žalované nemocnici domáhal náhrady škody na zdraví ve výši
200.400,- Kč na bolestném, 3.360.000,- Kč za ztížení společenského uplatnění a
14.000.000,- Kč na nákladech na asistenční služby, rehabilitace, technické a
robotické aparáty. Žalobu odůvodnil tím, že se v žalované nemocnici 29. 5. 1998
podrobil operaci ucha, po níž trpěl bolestmi a jinými nepříjemnými projevy a
sluch se mu oproti dřívější době zhoršil. Po reoperaci dne 25. 7. 2001 trpěl
bolestmi, hlukem v hlavě a závratěmi. Následkem těchto operací utrpěl žalobce
vedle zdravotní též psychickou újmu a také finanční poškození spočívající v
předčasném odchodu do starobního důchodu.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 13. 12. 2007, č.j. 24 C 172/2004-180,
zastavil řízení o žádosti žalobce o ustanovení zástupce, zamítl žalobu, kterou
se žalobce domáhal shora uvedeného plnění, a uložil žalobci nahradit žalované
náklady řízení ve výši 247.440,- Kč. Soud prvního stupně provedl dokazování
listinnými důkazy, mimo jiné též znaleckým posudkem prof. MUDr. Arnošta
Pellanta, DrSc., vypracovaným v jiném soudním řízení, a dospěl k závěru, že
první i druhá operace byly provedeny lege artis. Při první z operací nebyl
nalezen původně předpokládaný cholesteatom, ale tympanoskleróza, operace však
byla indikována. Po operaci došlo k prokazatelnému zlepšení sluchu a teprve
později se sluch vrátil přibližně na předoperační úroveň. Pro přetrvávající
nedoslýchavosti byla žalobci nabídnuta reoperace, při níž byly zjištěny opět
produktivní změny ve středoušní dutině, vedoucí k nehybnosti třmínku. Stav byl
řešen jeho odstraněním, bylo zjištěno i rozlomení jeho ploténky pravděpodobně z
první operace, bylo vytvořeno spojení středouší protézou. Po reoperaci byl
zjištěn nevelký pokles sluchu ve frekvencích nad 2000 Hz, ale mírné zlepšení na
frekvencích nízkých. S časovým odstupem opět došlo ke zhoršení sluchu. Na
zjištěný skutkový stav aplikoval soud § 420 odst. 1 občanského zákoníku a
zabýval se předpoklady odpovědnosti za škodu. Jelikož v řízení bylo prokázáno,
že žalovaná při poskytování léčebné péče žalobci postupovala lege artis, nebyl
splněn základní předpoklad odpovědnosti žalované za škodu, tedy porušení právní
povinnosti žalovanou. Soud prvního stupně též zastavil řízení o žádosti žalobce
o ustanovení právního zástupce, neboť o dané žádosti již dříve pravomocně
rozhodl tak, že ji zamítl (viz usnesení z 21. 6. 2007, č.j. 24 C 172/2004-138).
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 11. 2008, č.j. 17 Co 247/2008-205,
zastavil řízení o odvolání žalobce proti výroku rozsudku, jímž soud prvního
stupně zastavil řízení o žádosti žalobce o ustanovení zástupce, potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé, změnil jej ve
výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky tak, že náhradu nákladů řízení
žalované nepřiznal, a přiznal žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve
výši 148.297,80 Kč. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry
soudu prvního stupně. Považoval znalecký posudek za dostatečný podklad pro
rozhodnutí, byť byl vypracován v jiném řízení. Bylo z něj zřejmé, že žalobce
dal k oběma operacím souhlas, a bylo prokázáno, že žalovaná při léčbě žalobce,
tedy i při obou operacích, postupovala lege artis. Podle odvolacího soudu na
zjištěný skutkový stav soud prvního stupně správně aplikoval ustanovení § 420
občanského zákoníku, upravující obecnou odpovědnost fyzických a právnických
osob za škodu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Tvrdil, že řízení je
stiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že
dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel napadal správnost znaleckého posudku, který byl vypracován pro účely
jiného řízení a nemohl tak reagovat na otázky, zda „operace byla klinicky
indikována a provedena s informovaným souhlasem žalobce“. Soud tak podle
dovolatele nezjistil řádně a úplně skutkový stav věci, neboť neopatřil potřebný
znalecký posudek. Dovolatel též vytýkal soudu, že mu nebyl ustanoven
opatrovník, přestože nebyl schopen řádně vnímat - z důvodu svého zdravotního
stavu - průběh celého řízení. Dovolatel též obšírně popsal řadu skutečností, od
okolností, za nichž proběhly obě operace, přes vyšetření sluchu pomocí
audiogramů, až po názory o neodbornosti provedených lékařských zákroků, které
podle dovolatele svědčí o oprávněnosti jeho nároku. Dovolatel navrhl, aby
Nejvyšší soud zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak rozsudek soudu prvního
stupně, a vrátil tomuto soudu věc k dalšímu řízení.
K dovolání se žalovaná písemně vyjádřila. Podle žalované není dovolání
přípustné, neboť v něm absentuje otázka zásadního právního významu. Dále
uvedla, že dovolání je založeno na zpochybňování skutkových závěrů a v podstatě
„opakuje nářky žalobce dříve již vyjádřené v odvolání“. Žalovaná navrhla, aby
dovolací soud dovolání odmítl a přiznal žalované náhradu nákladů dovolacího
řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací posoudil dovolání – v souladu s čl. II. bodem
12 zákona č. 7/2009 Sb. – podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění
účinném do 30. 6. 2009 (dále jen „o. s. ř.“), shledal, že dovolání bylo podáno
včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za
splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4
o. s. ř.), směřuje však proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný
opravný prostředek přípustný.
V dovolání žádná otázka zásadního právního významu (jejíž řešení by bylo
významné nejen pro rozhodnutí v této věci, ale i pro rozhodování věcí
obdobných) formulována není. Zpochybňuje-li dovolatel znalecký posudek prof.
Pellanta, zejména jeho nedostatečnost ve vztahu k projednávanému předmětu
řízení, nezpochybňuje tím právní posouzení věci, nýbrž skutková zjištění soudů,
na jejichž základě byla věc posouzena po právní stránce. Nesprávné skutkové
zjištění představuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř.,
který však přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s.
ř. nezakládá.
Použití písemných znaleckých posudků zpracovaných mimo řízení v konkrétní věci
(např. v jiném řízení) v obecné rovině přípustné je, byť mají povahu důkazu
listinou (§ 129 o. s. ř.), nikoli důkazu znaleckým posudkem podle § 127 o. s.
ř. (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998, sp.
zn. 3 Cdon 385/96, publikovaného pod č. 49 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, ročník 2000).
Proti výroku o zastavení řízení o odvolání proti výroku, jímž soud prvního
stupně zastavil řízení o opakované žádosti žalobce o ustanovení zástupce,
dovolání přípustné není, neboť toto procesní usnesení není uvedeno v
taxativním výčtu rozhodnutí, proti nimž zákon dovolání připouští (§ 237, §
238, § 238a a § 239 o. s. ř.). Je to logické i potud, že zastavil-li odvolací
soud odvolací řízení proto, že odvolání bylo vzato (zčásti) zpět, nevyčerpal
dovolatel řádný opravný prostředek, jejž měl k dispozici, tudíž se nemůže
nápravy týchž tvrzených procesních pochybení domáhat cestou dovolání jakožto
opravného prostředku mimořádného.
Námitka dovolatele ohledně neustanovení opatrovníka rovněž přípustnost dovolání
nezakládá, neboť je jí vytýkána vada řízení, která však nepředstavuje dosud
neřešenou či spornou otázku interpretace procesních norem, nemá judikatorní
přesah, a tudíž nemůže činit napadené rozhodnutí zásadně právně významným,
čímž postrádá rovněž nutnou podmínku přípustnosti dovolání dle § 237 odst. 1
písm. c) o.s.ř. Ostatně ze spisu nevyplývá, že by v řízení nastaly podmínky pro
ustanovení opatrovníka žalobci ve smyslu § 29 odst. 1 nebo 3 o. s. ř.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání není přípustné; Nejvyšší soud je proto podle §
234b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo
odmítnuto a žalobci vznikla povinnost hradit žalované její náklady řízení.
Náklady dovolacího řízení vzniklé žalované sestávají ze sazby odměny za
zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení) určené
podle ustanovení § 3 odst. 1, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č.
484/2000 Sb. v částce 10.000 Kč a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve
výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle
ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a s připočtením náhrady za
20% daň z přidané hodnoty celkem činí 12.360,- Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. září 2010
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu