USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobců: a) V. P., b) M. P., c) nezletilá AAAAA (pseudonym), d) nezletilý BBBBB (pseudonym), e) nezletilý CCCCC (pseudonym), nezletilí žalobci zastoupeni zákonnou zástupkyní – matkou V. P., všichni bytem 273 63 Bratronice 249, všichni zastoupeni JUDr. Filipem Matoušem, advokátem se sídlem Lazarská 11/6, 120 00 Praha 2, proti žalované: Oblastní nemocnice Kladno, a.s., nemocnice Středočeského kraje, IČO 27256537, se sídlem Vančurova 1548, 272 59 Kladno, zastoupená JUDr. Janem Machem, advokátem se sídlem Vodičkova 699/28, 110 00 Praha 1, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované: Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group, IČO 47116617, se sídlem Pobřežní 665/21, 186 00 Praha 8, o 36 500 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 20 C 67/2020, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2023, č. j. 25 Co 49/2022-388, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Ve vztahu mezi žalobci a žalovanou a vedlejší účastnicí na straně žalované nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobci se domáhali po žalované finanční náhrady za duševní útrapy a zásah do práva na soukromí a práva na rodinný život, a to žalobkyně a) částky 3 000 000 Kč, žalobce b) 1 500 000 Kč, každý z žalobců d) a e) 1 000 000 Kč, každý z žalobců a) a b) rovněž náhrady škody ve výši 7 226 Kč, a žalobkyně c) náhrady bolestného a ztížení společenského uplatnění (dále jen „ZSU“) ve výši 30 000 000 Kč, které jim měly vzniknout postupem žalované při poskytování zdravotní (porodní) péče při porodu žalobkyně c) žalobkyní a).
2. Okresní soud v Kladně mezitímním rozsudkem ze dne 10. 12. 2021, č. j. 20 C 67/2020
-212, rozhodl, že nároky uplatněné jednotlivými žalobci jsou co do základu
důvodné (výroky I až V) a že o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku (výrok VI). Vyšel ze zjištění, že žalobkyně a) a žalobce b) jsou rodiči žalobkyně c) a žalobce d), a že žalobkyně a) je matkou žalobce e). V průběhu svého třetího těhotenství žalobkyně a) docházela na pravidelné kontroly, vývoj plodu probíhal standardně. Dne 10. 1. 2019 po 23. hodině byla žalobkyně a) ve 40. týdnu těhotenství přijata k porodu žalobkyně c) v zařízení žalované. Ve 23:34 hodin byla připojena na monitor CTG (vyšetření srdeční akce plodu a děložní aktivity), který byl vyhodnocen jako suspektní.
Ve 23:55 hodin byla provedena dirupce vaku blan s odtokem zkalené vody III. stupně, nebyl proveden ultrazvuk a vedoucím lékařem MUDr. Nguyenem bylo rozhodnuto o připojení na kontinuální monitor CTG, podání kyslíku a polohování žalobkyně a). Monitor CTG bez záznamu tokografické křivky se normalizoval a vykazoval fyziologickou křivku. V 0:55 hodin byla žalobkyně a) odpojena od monitoru, aby odešla na toaletu, ale jelikož se sama nebyla schopna vrátit do porodního boxu, zavolala pomoc. Po opětovném připojení k monitoru v 1:12 hodin došlo k alteraci ozev plodu a těžké bradykardii a byl indikován akutní císařský řez.
Žalobkyně c) se narodila 11. 1. 2019 v 1:25 hodin s váhou 4 350 g a s apgar skore 0-0-0. Po resuscitaci byla žalobkyně c) převezena do Všeobecné fakultní nemocnice v Praze na jednotku intenzivní a resuscitační péče. V důsledku těžké porodní asfyxie trpí žalobkyně c) dětskou mozkovou obrnou v kvadruspastické formě s kombinovaným postižením zraku a sluchu včetně sekundární epilepsie. Zdravotní postižení žalobkyně c) se dotýká i rodinného a soukromého života všech žalobců. Právně soud věc posoudil podle § 2636 odst. 1 a 2, § 2643 odst. 1, § 2913 odst. 1 a 2, § 2914, § 2956, § 2958, § 2959, § 81 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o.
z.“) a § 4 odst. 5 a § 28 odst. 2 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování, a shledal nároky žalobců co do základu důvodnými. Soud na základně znaleckého dokazování (měl k dispozici dva znalecké posudky předložené stranami, přičemž prof. MUDr. Aleš Roztočil, CSc., vyslovil závěr o postupu žalované non lege artis, na rozdíl od posudku zpracovaného Fakultní nemocnicí Brno, která dospěla k závěru, že léčebný postup byl zcela v pořádku, jediné pochybnosti vyjádřila ohledně délky pobytu rodičky na toaletě) dovodil, že až do doby odchodu žalobkyně a) na toaletu byl postup žalované zcela odpovídající okolnostem případu a poznatkům medicínské vědy.
Prenatální péče i hodnocení vyšetření bylo řádné; neprovedení ultrazvuku dítěte při příjmu, podhodnocení jeho hmotnosti, nezapojení tokografu ani nevyužití ST analyzátoru nepovažoval za chybné. Žalovaná však postupovala non lege artis, jestliže vzhledem k okolnostem (zkalené vodě III. stupně a suspektnímu monitoru) její zaměstnanec odpojil žalobkyni a) od monitoru CTG (kvůli jejímu odchodu na toaletu), aniž by zajistil přiměřenou délku odpojení.
Pokud by žalovaná postupovala lege artis a po pěti minutách připojila žalobkyni a) zpět na monitor, došlo by k dřívější identifikaci bradykardie a v návaznosti na to urychlenému vynětí dítěte z tísně neprokrvené dělohy a v takovém případě by byla žalobkyně c) s vysokou mírou pravděpodobnosti zdravá. Pochybení žalované způsobilo bolest i trvalé následky na zdraví žalobkyně c). Vzhledem k tomu, že celá rodina je omezena speciální péčí o žalobkyni c) a její netolerancí k sebemenšímu diskomfortu, častými návštěvami lékařů, sourozenci trpí nutnost speciální pozornosti na jednoho člena rodiny, je dána příčinná souvislost mezi jednáním žalované a škodlivým následkem spočívajícím v duševních útrapách a zásahem do rodinného a soukromého života žalobců a), b), d) a e) i mezi jednáním žalované a vzniklou majetkovou škodou. Soud pak neshledal spoluúčast žalobců na škodlivém následku (což žalovaná ani netvrdila) a nebyl zjištěn ani exces zaměstnanců žalované.
3. K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 2. 2023, č. j. 25 Co 49/2022-388, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu v celém rozsahu zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II) i vůči státu (výrok III). Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, avšak pro rozpor mezi znaleckými posudky doplnil dokazování o revizní ústavní znalecký posudek vypracovaný Ústavem pro péči o matku a dítě, výslech zástupce jeho zpracovatelů a zopakovaní výslechu svědka MUDr.
Nguyena za účasti znalce. Z revizního znaleckého posudku zjistil, že jestliže byla kardiotokografická křivka plodu na počátku suspektní a po podání kyslíku, dirupci vaku blan a podání oxytocinu se stala fyziologickou, je krátké přerušení monitorování v souvislosti s návštěvou toalety žalobkyní a) odborně přijatelné (navíc v případě fyziologického porodu je podporován volný pohyb rodičky na konci první doby porodní), avšak žalobkyně a) měla být na toaletě co nejkratší dobu a měla být hlídána, aby nedošlo k porodu na toaletě.
Z průběhu porodu a skutečnosti, že k terminální bradykardii plodu došlo během 15 minut poté, co byl monitor hodnocen jako souladný s normální oxygenací plodu (kdy 15 minut je doba standardy stanovená ke kontrole rodičky v této fázi porodu), muselo dojít k nějaké akutní příhodě, která znamenala kritické omezení oxygenace (okysličení) plodu. Dřívější provedení císařského řezu by sice snížilo dobu těžké hypoxie, ale není-li znám mechanismus, který vedl k akutní hypoxii plodu, nelze se vyjádřit k tomu, zda se mu dalo předejít.
Znalecký ústav žalované vytkl, že zdravotní dokumentace byla obtížně čitelná, proto odvolací soud za účasti zástupce znaleckého ústavu zopakoval výslech svědka MUDr. Nguyena, který (kromě jiného) objasnil těžko čitelné části dokumentace. Poté, kdy byla tímto způsobem dokumentace upřesněna, zástupce znaleckého ústavu potvrdil závěr ústavního znaleckého posudku, že postup žalované při vedení porodu žalobkyně a) byl v souladu s uznávanými medicínskými postupy a lékařskými standardy.
Odvolací soud poté dovodil, že při posouzení vedení porodu žalobkyně a) žalovanou nebyl shledán z odborného hlediska ex ante takový postup, který by svědčil o porušení povinností žalované poskytovat péči žalobkyni a) v souladu s příslušnými profesními standardy (jež by musel být prokázán s pravděpodobností hraničící s jistotou) a byl by v příčinné souvislosti se stavem žalobkyně c). Rozsudek soudu prvního stupně proto změnil tak, že žalobu zamítl.
4. Proti výroku I rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost spatřují v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1467/2014 a sp. zn. 21 Cdo 1901/98 namítají porušení práva na spravedlivý proces spočívající v tom, že odvolací soud měl tvrzené rozpory mezi znaleckými posudky odstranit výslechem znalců, kteří je vypracovali, nikoliv zadáním revizního znaleckého posudku. Řízení tak zatížil vadou „jednoinstančního“ soudního řízení, když důkaz pro konečné rozhodnutí ve věci byl opatřen až před odvolacím soudem. V rozporu s rozhodnutími Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3717/16 a II. ÚS 3317/15 pak účastníky nepoučil podle § 118a o. s. ř. Dovolatelé se domnívají, že závěry revizního znaleckého posudku byly podmíněny kvalitou zdravotnické dokumentace, která nebyla vedena řádně (byla nečitelná a neúplná), a proto není na jejím základě možné přesně zhodnotit průběh porodu. I přes jejich návrh nebyl proveden důkaz zdravotnickou dokumentací, pouze její více či méně čitelnou kopií, s čímž se odvolací soud nijak nevypořádal a snažil se vadnost dokumentace napravit výslechem zcela nevěrohodného MUDr. Nguyena. Právě z důvodu chybně vedené zdravotnické dokumentace navrhovali žalobci obrácení důkazního břemene, avšak i tento jejich návrh byl odvolacím soudem zcela pominut (IV. ÚS 14/17). Dovolatelé rovněž namítají rozpor závěrů revizního znaleckého posudku se skutkovými zjištěními. Se zřetelem k průběhu porodu jej nelze označit jako fyziologický, proto byla na místě obezřetnost, pro kterou svědčila i zkalená voda III. stupně. Rekapitulují a rozporují jednotlivé závěry revizního znaleckého posudku, který považují za vnitřně rozporný a neschopný poskytnout základ pro zásadní rozhodnutí ve věci. Navrhli zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
5. Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla odmítnutí nepřípustného dovolání, které je podle ní pouze polemikou s provedenými důkazy a zejména se způsobem jejich vyhodnocení odvolacím soudem.
6. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022, dále jen „o. s. ř.“, a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenými advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., shledal, že dovolání žalobců není přípustné.
7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
9. Dovolatelé namítají, že odvolací soud pochybil tím, že rozhodl pouze na základě znaleckého posudku, který nechal vypracovat v odvolacím řízení a s jehož závěry dovolatelé nesouhlasí, přičemž pominul ostatní důkazy (výpovědi účastníků, již dříve vypracované znalecké posudky a nevypořádal se s hodnověrností svědka MUDr. Nguyena), s nimiž jsou závěry tohoto posudku v rozporu, posudek je vnitřně rozporný a jeho závěry byly ovlivněny nečitelně vedenou zdravotní dokumentací. Z důvodu nečitelné zdravotní dokumentace mělo dojít k tzv. obrácení důkazního břemene. V podstatě se dovolatelé domáhají přezkumu skutkových závěrů, z nichž vychází napadené rozhodnutí; nesprávnost právního posouzení odvozují nikoliv z mylné aplikace práva, nýbrž proto, že po právní stránce byl posouzen skutkový stav, s nímž nesouhlasí. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. ale nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „Sb. rozh. obč.“, včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.); na nesprávnost hodnocení důkazů totiž lze usuzovat jen ze způsobu, jakým soud hodnocení důkazů provedl, a to jen polemikou se správností skutkových zjištění soudu, tj. prostřednictvím dovolacího důvodu, který dovolatelé od 1. 1. 2013 k dispozici nemají (viz § 241a odst. 1 o. s. ř.). Odkaz dovolatelů na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1467/2014 a sp. zn. 21 Cdo 1901/98 nejsou případné, neboť v nich dovoláním napadená rozhodnutí byla dovolacím soudem posuzována za účinnosti občanského soudního řádu před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., kdy nedostatky skutkových zjištění byly přípustným dovolacím důvodem. I kdyby tedy odvolací soud provedené důkazy hodnotil nesprávně, tato námitka přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nemůže (§ 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 o. s. ř.).
10. Nezbytnou náležitostí dovolání je vymezení předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), ale i vymezení konkrétní právní otázky, v jejímž řešení spatřuje dovolatel důvodnost dovolání, tedy nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu a jejímž vymezením je dovolací soud při přezkumu vázán. Zákonný požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.), je odlišný od požadavku na uvedení dovolacího důvodu (§ 241a odst. 1 a 3 o. s. ř.). Vymezení důvodu dovolání obvykle směřuje k právní argumentaci a konstatování, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V posuzované věci dovolatelé spatřovali přípustnost dovolání (kromě odklonu od ustálené rozhodovací praxe) i v tom, že jde o otázky, které dosud nebyly vyřešeny. Avšak žádnou takovou otázku v dovolání nepokládají. Jestliže dovolatelé žádnou konkrétní právní otázku nevymezují, trpí v této části dovolání vadou (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat.
11. Vytýkala-li žalobkyně odvolacímu soudu, že řízení zatížil vadou „jednoinstančního“ soudního řízení, nepoučil žalobce podle § 118a o. s. ř. a neprovedl některé dovolateli navržené důkazy, jde o námitky vad řízení, k nimž však lze podle § 242 odst. 3 o. s. ř. v dovolacím řízení přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3146/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1430/2018, nebo nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16), což není tento případ.
12. Z těchto důvodů dovolací soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl.
13. Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věty druhé o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 10. 2024
JUDr. Hana Tichá předsedkyně senátu