U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobkyně MgA. K. Š., , proti žalované České republice – Ministerstvu financí,
se sídlem v Praze 1, Letenská 15, zastoupené JUDr. Alanem Korbelem, advokátem
se sídlem v Praze 5, nám. 14. října 3, o náhradu škody, vedené u Okresního
soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 14 C 9/2001, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. února 2009, č. j. 8 Co
664/2008-716, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se domáhala vůči státu zaplacení částky 60.000,- Kč s příslušenstvím
s odůvodněním, že nezletilý J. Š. utrpěl škodu na zdraví, kterou mu fyzickým
napadením přivodil jiný chovanec Diagnostického ústavu v Praze 4 – Krči v
období od října do začátku listopadu roku 1998, a to v důsledku nedostatečné
opatrovnické činnosti žalované. Dále uvádí, že nezletilému nebyla poskytnuta
krizová intervence po dobu pobytu v Dětském domově v Čeladné a v důsledku
třicetiměsíčního pobytu ve dvou ústavních zařízeních, kde byl nezletilý
šikanován a hrubě fyzicky napadán, a v souvislosti s ublížením na zdraví
nezletilého, došlo „ke zhoršení jeho osobnostního a intelektového růstu“;
uplatnila proto nárok na náhradu škody na zdraví ve formě bolestného, nárok na
náhradu škody způsobené nezletilému ztrátou jeho věcí v ústavních zařízeních
(36.000,- Kč s příslušenstvím) a nárok za státem neposkytnutou „krizovou
intervenci“, kterou byla nucena učinit na svůj náklad (24.000,- Kč s
příslušenstvím).
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 17. 7. 2008, č. j. 14 C
9/2001-630, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze
zjištění, že žalobkyně je tetou J. Š. (v době podání žaloby nezletilého), který
jí byl svěřen do pěstounské péče. Soud dovodil, že z hlediska procesního práva
je žalobkyně účastníkem tohoto sporu, avšak neprokázala, že je nositelem
tvrzeného hmotného práva, zejména pak neprokázala, že jí přísluší podle
hmotného práva nárok vůči žalované. Žalobkyně v žalobě tvrdí, že poškozený na
zdraví byl její synovec, a to nezletilý J. Š., z tohoto důvodu by podle soudu
právo na náhradu škody v podobě bolestného, a tedy právo podat žalobu, náleželo
jemu, nikoliv žalobkyni samotné. Stejné platí i u nároku na náhradu škody
způsobené nezletilému ztrátou jeho věcí v ústavních zařízeních - ani v tomto
případě není žalobkyně aktivně věcně legitimována k podání žaloby. Nedůvodným
shledal soud také nárok na náhradu nákladů, které žalobkyně vynaložila na
krizovou intervenci poskytnutou J. Š.. V řízení nebyl prokázán závazkový vztah
mezi žalobkyní a žalovanou, na jehož základě by žalobkyně poskytovala tvrzenou
krizovou intervenci ve formě nákupu potravin, návštěv J. Š., svého ubytování
při návštěvách, nákupu drogistického a papírenského zboží atd., žalobkyně ji
činila z vlastní vůle a na svůj náklad a v žádném případě se nemůže domáhat
zaplacení těchto vynaložených finančních prostředků po žalované.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 6. 2. 2009, č. j.
8 Co 664/2008-716, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu
prvního stupně a v podrobnostech na ně odkázal; k procesní legitimaci, tedy kdo
je účastníkem řízení, uvedl, že tato otázka nedoznala změny ani v odvolacím
řízení, byť žalobkyně na výzvu soudu sdělila, že zastupuje J. Š. a částku
36.000,- Kč považuje za jeho nárok a částku 24.000,- Kč požaduje pro sebe.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Dovolatelka, aniž formuluje
otázku zásadního právního významu, namítá vadu řízení spočívající v tom, že
soudy jednaly jako s účastníkem řízení pouze s ní. Má za to, že ze žaloby bylo
od počátku zřejmé, o jaké nároky jde a kdo je jejich nositelem bez ohledu na
to, jak žalobkyně ve své nejlepší víře žalobu sestavila. Soudy opřely svá
rozhodnutí o to, co sama žalobkyně uváděla a jak hodnotila procesní pozici
svoji a J. Š.. V řízení ovšem měly soudy vycházet ze zjištěných skutečností a z
toho, že se nesporně jedná o nároky nezletilého, ohledně nichž by bylo dokonce
třeba i bez návrhu zahájit řízení z moci úřední. Soudy zcela opomněly, že v
řízení, které může být zahájeno i bez návrhu, jsou účastníky nejen navrhovatel,
ale i ten, o jehož právech či povinnostech má být v řízení jednáno. Navrhla,
aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že napadený rozsudek odvolacího soudu
považuje za správný po stránce skutkové i právní, plně se ztotožňuje se závěry
soudu a opakovaně poukazuje na nedostatek aktivní legitimace žalobkyně, a
navrhla, aby dovolací soud dovolání jako bezdůvodné odmítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s.
ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není
tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Vzhledem k datu vydání napadeného
rozhodnutí postupoval podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního
řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. čl. II, bod 12, zákona č. 7/2009
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a další související zákony).
Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně, aniž mu předcházelo rozhodnutí zrušovací [nejde
tedy o přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř.];
dovolání tak může být podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen
tehdy, jde-li o řešení právních otázek, které jsou zároveň zásadního významu.
Dovolatelka v dovolání otázku zásadního právního významu neformuluje. Ve sporu
o náhradu škody na zdraví (bolestné) a za ztrátu věcí v ústavních zařízeních,
která měla být podle žaloby způsobena nezletilému J. Š., odvolací soud dovodil,
že žalobkyně není aktivně věcně legitimována k podání žaloby. Bolestné je tzv.
osobním nárokem, proto může být přiznáno jedině osobě, jíž byla újma na zdraví
způsobena, a nikoli např. jejímu zákonnému zástupci. Tento závěr je v souladu s
hmotným právem (§ 579 odst. 2 obč. zák.) i ustálenou judikaturou soudů vyšších
stupňů (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 10. 1993, sp. zn. 5 To
66/93, publikovaný pod č. 5 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník
1994, III. trestní). V souladu se zákonem i ustálenou judikaturou je závěr
odvolacího soudu, že žalobkyně není aktivně věcně legitimována k podání žaloby
o náhradu škody za ztrátu věcí v ústavních zařízeních, neboť není účastníkem
závazkového vztahu s provozovatelem ubytovacích služeb a netvrdí ani, že by
byla vlastnicí ztracených věcí.
Dovolatelka ostatně tyto závěry nezpochybňuje, když namítá, že soudy obou
stupňů měly bez ohledu na označení žalobce v jí podané žalobě jednat s J. Š..
Mýlí se ovšem, považuje-li řízení o náhradu škody způsobené nezletilému za
řízení, které lze zahájit i bez návrhu a v němž by měl sám soud rozhodovat o
tom, kdo je jeho účastníkem.
Podle § 81 odst. 1 o. s. ř. i bez návrhu může soud zahájit řízení ve věcech
péče o nezletilé, řízení o vyslovení přípustnosti převzetí nebo držení v ústavu
zdravotnické péče, řízení o způsobilosti k právním úkonům, řízení opatrovnické,
řízení o prohlášení za mrtvého, řízení o dědictví, řízení o určení, zda tu
manželství je či není, a další řízení, kde to připouští zákon.
Protože spor o náhradu škody není věcí péče soudu o nezletilé a nepatří mezi
spory vyjmenované v citovaném ustanovení ani v jiných ustanoveních zákona, jde
o typické sporné řízení zahajované na návrh podle § 79 odst. 1 o. s. ř. V
těchto sporech se vymezení účastníků řízení zakládá čistě procesním způsobem,
neboť podle ustanovení § 90 o. s. ř. účastníky řízení jsou žalobce a žalovaný.
Žalobcem je tedy ten, kdo podal u soudu návrh na zahájení řízení (žalobu), a
žalovaným je ten, koho žalobce v žalobě za tohoto účastníka řízení (za
žalovaného) označil. Takto založeným účastenstvím je soud vázán a nemůže proti
vůli žalobce do okruhu účastníků zasahovat. Účastníkem řízení přitom může být i
osoba, která nemá plnou procesní způsobilost (způsobilost samostatně jednat
před soudem podle § 20 o. s. ř.); má-li však způsobilost být účastníkem řízení
(§ 19 o. s. ř.), jako je tomu i u nezletilého, stane se účastníkem řízení
tehdy, je-li v žalobě za účastníka řízení označena. V případě, že jde o
žalobce, podává za nezletilého žalobu jeho zákonný zástupce, který za něj v
řízení jedná, aniž by tím bylo dotčeno postavení nezletilého jako účastníka
řízení, jenž uplatňuje v řízení nároky vymezené žalobou.
V posuzované věci není pochyb o tom, že žalobu na náhradu škody podala MgA. K.
Š., která se také v podání ze dne 25. 9. 2000, jímž vedle náhrady škody
požadovala též vydání předběžného opatření k umístění nezletilého ve výchovném
zařízení, označila za žalobkyni, přičemž jako druhého žalobce označila J. Š. K
dotazu soudu pak do protokolu dne 8. 11. 2000 výslovně rozlišila, že ve sporu o
náhradu škody má být za žalobkyni soudem považována pouze ona sama, a na tomto
postoji setrvala i v pozdějších podáních, v nichž se opakovaně označovala za
žalobkyni, jíž má být přiznána požadovaná náhrada. Znovu tuto okolnost
zdůraznila výslovně například v odvolání ze dne 4. 7. 2002, kde dokonce uvedla,
že zmínila-li nezletilého v záhlaví žaloby, stalo se tak omylem, na který soud
nemá brát zřetel. Za této situace nelze soudu vytýkat, že přes počáteční
nejasnost o okruhu účastníků považoval po uvedených procesních úkonech za
žalobkyni samotnou pisatelku podání MgA. K. Š..
Podle § 242 odst. 3 věta první o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání.
Tímto ustanovením zakotvený tzv. kvalitativní rozsah přezkumné činnosti
dovolacího soudu je založen na vázanosti dovolacího soudu uplatněným dovolacím
důvodem, a to nejenom tím, který ze zákonem stanovených důvodů byl uplatněn,
nýbrž i tím, jak byl dovolatelem vylíčen, tj. v jakých okolnostech je
spatřováno jeho naplnění. Uvedením údaje o tom, v jakém rozsahu dovolatel
rozhodnutí dovolacího soudu napadá, je vymezena kvantitativní stránka přezkumné
činnosti dovolacího soudu, a dovolatel tak v rámci svého dispozitivního
oprávnění stanoví pro soud závazným způsobem meze, v jejichž rámci požaduje
přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu. Neuvádí-li dovolatelka, z jakých
důvodů napadá část rozsudku ohledně jí vynaložených nákladů na krizovou
intervenci, není v takovém případě (vzhledem k vázanosti dovolacího soudu
uplatněným dovolacím důvodem) vymezen obsah přezkumné činnosti dovolacího soudu
po stránce kvalitativní, a napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak není v
tomto rozsahu možné věcně přezkoumat (srov. § 242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
Z výše uvedeného je zřejmé, že napadený rozsudek nelze považovat za rozhodnutí
zásadního právního významu, nelze proto dovodit přípustnost dovolání ani podle
§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 5 věty
první a § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a 146 odst. 3 o. s. ř., neboť
žalobkyně s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu svých nákladů
právo, zatímco vyjádření žalovaného státu prostřednictvím advokáta za stavu,
kdy dovolání je ze zákona nepřípustné, nelze považovat za účelně vynaložené
náklady k bránění práva (§ 142 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. prosince 2010
JUDr. Petr V o j t e k, v. r.
předseda senátu