25 Cdo 2421/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci
žalobců a) D. S., a. s., zastoupeného advokátkou, b) A. P., a. s., c) CH.,
spol. s r. o., a d) B. a J., spol. s r. o., ad b) – c) zastoupených
advokátkou, proti žalované České republice – Č. n. b., o náhradu škody, vedené
u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 208/98 a 13 C 210/98, o dovolání
žalobce a) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. května 2003, č. j.
13 Co 88/2003, 176/2003-51, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobci se proti státu domáhali náhrady škody za znehodnocení akcií A.
P., a. s. (dále jen „AGB“), jejímiž jsou akcionáři, s tím, že škoda jim byla
způsobena nesprávným úředním postupem Č. n. b., spočívajícím v zavedení nucené
správy, v poskytnutí záruky za jakýkoliv objem závazků AGB, a dále v počínání
nuceného správce, který prodal část banky za podhodnocenou cenu a neplnil řádně
své povinnosti, což vedlo místo k obnovení stability a likvidity banky k její
hluboké ztrátě. Akcie AGB jsou v podstatě neprodejné a žalobcům tak vznikla
škoda, kterou požadují nahradit ve výši nominální hodnoty akcií, které vlastní.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 5. 12. 2002, č. j. 13 C 208/98,
210/98-29, zamítl žalobu, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci
a) částku 3,316.900,- Kč, žalobci b) částku 17.000,- Kč, žalobci c) částku
1,481.000,- Kč a žalobci d) částku 987.400,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů
řízení. Vzal za nesporné, že likvidace AGB dosud nebyla ukončena, a dospěl k
závěru, že žaloba je předčasná. Jedním z nezbytných předpokladů odpovědnosti za
škodu je vznik majetkové újmy na straně poškozeného, a to jak při odpovědnosti
podle ust. § 415 a 420 obč. zák., tak podle zákona č. 58/1969 Sb. nebo č.
82/1998 Sb. Žalobci svého vlastnického práva k akciím AGB nepozbyli, proces
likvidace banky nebyl zatím ukončen a akcionáři mají dle ust. § 220 obch. zák.
právo na podíl na likvidačním zůstatku AGB, který by měl být mezi ně rozdělen.
Výši tohoto zůstatku nelze před ukončením likvidace postavit najisto, a to ani
na základě znaleckého posudku z oboru ekonomie, který žalobci předložili. Nelze
tak dojít k závěru, že žalobcům vznikla škoda, proto soud žalobu zamítl, aniž
by prováděl další dokazování.
K odvolání všech žalobců Městský soud Praze rozsudkem ze dne 30. 5. 2003, č.
j. 13 Co 88/2003, 176/2003-51, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Skutkový stav považoval za
dostatečně zjištěný soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěrem o
předčasnosti žaloby. Pokud žalobci v žalobě presumují, že z likvidace banky
nezůstane po uspokojení věřitelů pro akcionáře žádný likvidační zůstatek, jde o
závěr předčasný, neboť teprve nebude-li možno žalobce uspokojit z likvidačního
zůstatku AGB jako přímý nárok, nastane okamžik, kdy bude možno uplatnit nárok
na náhradu škody (actio nata) proti žalované. Za předpokladu, že bude prokázán
vznik škody žalobců po ukončení likvidace AGB, bude na místě zkoumat, zda se
žalovaná dopustila nesprávného úředního postupu a zda mezi ním a vzniklou
škodou je příčinný vztah.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce a) dovolání, jehož přípustnost dovozuje z
ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Zásadní význam napadeného rozhodnutí
spatřuje v tom, že odvolací soud se nezabýval splněním předpokladů pro otázku
náhrady škody, nezkoumal podstatu věci, neprováděl žádné důkazy a dospěl k
závěru o předčasnosti žaloby. Dovolatel v této souvislosti poukazuje na
znalecký posudek ze dne 18. 11. 2002, vypracovaný Ing. A. B., zejména na jeho
závěry o předluženosti AGB a o tom, že „s likvidačním zůstatkem po ukončení
likvidace AGB nelze počítat,“ a namítá, že tímto posudkem, jakož i dalšími
listinnými důkazy, které soudu předložil a které soud neprovedl, mohl být v
řízení prokázán vznik škody. Soud prvního stupně neprovedl řádné dokazovaní a o
žalobě rozhodl, aniž se zabýval podstatou věci, proto měl odvolací soud jeho
rozhodnutí zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení, nikoliv jeho rozhodnutí
potvrdit. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu i
rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. § 241 o.
s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje
ustanovení § 237 o. s. ř.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze závěru o předčasnosti žaloby,
neboť majetková újma, spočívající ve ztrátě hodnoty akcií vzniká akcionářům
teprve v situaci, že jejich práva spojená s akcií jakožto cenným papírem nejsou
v rámci likvidace akciové společnosti uspokojena.
Předpokladem přípustnosti dovolání ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s.
ř. je závěr dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí, popř. některá z právních
otázek v něm řešených, proti níž dovolání směřuje, má po právní stránce zásadní
význam, a to především pro samo rozhodnutí ve věci. Otázka okamžiku vzniku
škody na straně akcionářů v případě probíhající likvidace akciové společnosti
byla v dané věci odvolacím soudem zodpovězena v souladu s hmotným právem; nejde
o otázku, jež by odvolacími soudy nebo dovolacím soudem byla rozhodována
rozdílně, a tato právní otázka byla ostatně dovolacím soudem vyřešena v
rozsudku NS ČR ze dne 4. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1809/2003. Od právního názoru,
vysloveného v tomto rozhodnutí, s nímž koresponduje právní posouzení odvolacím
soudem, nemá dovolací soud důvod odchýlit se ani v tomto případě. Nejedná se
proto o otázku zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c),
odst. 3 o. s. ř.
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z
důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Námitky dovolatele, že soud neprovedl všechny důkazy ke správnému zjištění
skutkového stavu, představují dovolací důvod podle ust. § 241a odst. 2 písm. a)
o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci. Případné procesní pochybení soudu přípustnost
dovolání nezakládá, neboť k takovým vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.] lze v dovolacím
řízení přihlížet, jen pokud je dovolání přípustné. V daném případě však
dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí podle ust. § 237 odst.
1 písm. c) o. s. ř. přípustné není. Pouze pro úplnost je třeba dodat, že výši
škody soud zjišťuje za situace, že jsou splněny všechny předpoklady pro základ
nároku na náhradu škody, včetně toho, že škoda již vznikla. Skutkovou otázku
výše škody však nelze zaměňovat či ztotožňovat se vznikem škody jako takové
(tj. s jednou z podmínek vzniku odpovědnosti za škodu).
Jak z výše uvedeného vyplývá, právní názor odvolacího soudu, z něhož vychází
jeho rozhodnutí, je správný. Dovolání žalobce a), které není podle § 237 odst.
1 písm. c) o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud odmítl podle § 243b odst. 5,
věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243b odst. 5, § 224
odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce a) nemá na náhradu nákladů
dovolacího řízení právo a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. srpna 2004
JUDr. Marta Škárová,v.r.
předsedkyně senátu