25 Cdo 245/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudkyň JUDr. Marty Škárové a JUDr. Olgy Puškinové v právní věci
žalobce Ing. M. S., zastoupeného advokátem, proti žalovanému J. B.,
zastoupenému advokátem, o zaplacení 216.500,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 14 C 48/97, o dovolání žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. května 1999, č. j. 11 Co
616/98-74, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů
dovolacího řízení 5.875,- Kč na účet advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
Žalobce se domáhal náhrady škody ve výši 216.500,- Kč, která mu podle jeho
tvrzení vznikla tím, že mu žalovaný neumožnil užívat pronajaté pozemky, čímž mu
zabránil, aby na nich vybudoval a následně provozoval malou vodní
elektrárnu. Výše tvrzené škody sestává ze zbytečně vynaložených nákladů na
projektovou dokumentaci a projektové a inženýrské geodetické práce (89.500,-
Kč) a z ušlého zisku (127.000,- Kč) spočívajícího ve ztrátě příjmů za
elektrickou energii, kterou mohl při provozu elektrárny dodat do veřejné sítě.
Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 10. 6. 1998, č. j. 14 C
48/97-51, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi
účastníky a vůči státu. Vyšel ze zjištění, že žalobce dne 26. 1. 1989 uzavřel s
Městským národní výborem v N. dohodu o dočasném užívání pozemkových parcel č.
155, 158, 160, 1978 a 2183 v katastrálním území N. H. na dobu 10 let za účelem
zřízení malé vodní elektrárny. Dne 21. 4. 1992 Obecní úřad N. H. tuto dohodu
vypověděl, avšak žalobce napadl platnost výpovědi žalobou podanou dne 8. 10.
1992 u Okresního soudu v Karlových Varech, který rozsudkem ze dne 31. 3. 1993,
č. j. 9 C 296/92-24 (s právní moci dne 15. 10. 1993) určil, že „zrušení nájmu“
je neplatné. Dne 1. 9. 1992 obec N. H. dočasně pronajala pozemky parc. č. 155,
160 a 1978 v katastrálním území N. H. žalovanému, jemuž také dne 23. 9. 1992
Městský úřad N. vydal rozhodnutí o umístění stavby malé vodní elektrárny, a dne
3. 2. 1993 zastavil řízení o žádosti žalobce ze dne 20. 1. 1993 o vydání
stavebního povolení ke stavbě malé vodní elektrárny. Kupní smlouvou ze dne 23.
6. 1993 žalovaný se svou manželkou pronajaté pozemky od obce N. H. koupil do
bezpodílového spoluvlastnictví manželů s vkladem vlastnického práva ke dni 28.
6. 1993. Soud dovodil, že žalobci se nepodařilo prokázat příčinnou souvislost
mezi škodou a porušením právní povinnosti, neboť nemůže požadovat ušlý zisk z
věci, která ještě neexistuje, a náklady na projektovou dokumentaci si nese sám
stavebník (investor). Žalobce nepokračoval ve stavebním řízení o vydání
stavebního povolení, a nevyužil ani možnosti opravného prostředku podle
správních předpisů; stavební řízení bylo Městským úřadem v N. přitom zastaveno
proto, že nebyly předloženy všechny potřebné doklady a že na danou lokalitu již
bylo vydáno územní rozhodnutí žalovanému.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 11. května 1999, č.
j. 11 Co 616/98-74, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního
stupně a ztotožnil se i s jím vyslovenými právními závěry. Při úvaze, zda
žalovaný porušil zaviněně právní povinnost ve smyslu § 420 obč. zák.,
odvolací soud dovodil, že v období do 28. 6. 1993 žalovaný s ohledem na smlouvu
ze dne 1. 9. 1992 mohl být v dobré víře o svém nájemním právu a nelze mu klást
za vinu, že ve své žádosti o umístění stavby v souladu s ustanovením § 35 odst.
1 zákona č. 50/1976 Sb., o stavebním řádu, uvedl jako nájemce pozemků sebe a
nikoliv žalobce; nedopustil se tedy do 28. 6. 1993 ve vztahu k žalobci
zaviněného porušení právní povinnosti. Žalovaný ostatně nemůže nést odpovědnost
za to, že vlastník pozemku s ním uzavřel nájemní smlouvu, ač dosud platně
neukončil nájemní vztah se žalobcem, jemuž před tím pronajal pozemek k témuž
účelu. Žalovaný ani jako vlastník pozemku po 28. 6. 1993, od kdy vstoupil
namísto obce H. H. do právního postavení pronajímatele pozemku vůči žalobci,
nijak nebránil žalobci ve výkonu jeho práv z nájemní smlouvy, neboť až v létě
1995 začal sám na dotčených pozemcích provádět přípravy pro výstavbu
elektrárny; teprve od tohoto okamžiku žalovaný porušil právní povinnost
pronajímatele ve vztahu k žalobci. Porušení takové povinnosti ovšem není podle
odvolacího soudu v příčinné souvislosti se vzniklou škodou, neboť „příčinná
souvislost zůstává totiž nadále mezi porušením právní povinnosti původním
pronajímatelem obcí N. H., která přes existenci nájemní smlouvy se žalobcem
uzavřela novou nájemní smlouvu se žalovaným a znemožnila tak žalobci výkon jeho
práv“. Bez tohoto jednání by žalovanému nemohla být povolena stavba malé vodní
elektrárny. Příčinnou souvislost navíc vylučuje i okolnost, že žalobce v
rozporu s ustanovením § 415 obč. zák. neučinil nic, co mu zákon umožňuje, aby
zabránil vzniku škody; mohl se přitom domáhat ochrany svého práva soudní
žalobou proti vlastníku pozemku (jako v případě výpovědi dané obcí N. H.) nebo
žalobou podle ustanovení občanského soudního řádu o správním soudnictví proti
pravomocným rozhodnutím stavebního úřadu o umístění stavby a o povolení stavby,
vydanými ve prospěch žalovaného. V nynějším občanskoprávním řízení podle části
třetí o.s.ř. není soud oprávněn přezkoumávat zákonnost rozhodnutí orgánů ve
správním řízení a pokud taková rozhodnutí byla vydána, musí z nich podle § 135
odst. 2 o.s.ř. vycházet. Odvolací soud nevyhověl návrhu žalobce na připuštění
dovolání, neboť s ohledem na ustálenou judikaturu nepovažuje tento rozsudek za
rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, které odůvodňuje podle
ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Zásadní právní význam rozhodnutí
odvolacího soudu spatřuje v posouzení příčinné souvislosti mezi jednáním
žalovaného a škodou žalobce. Dovolatel namítá, že žalovaný porušil svou obecnou
povinnost respektovat práva žalobce z nájemní smlouvy i své právní povinnosti
nového nájemce a později vlastníka a pronajímatele pozemků. Tím, že úmyslně
vůči správním orgánům i soudu zamlčoval, že žalobce má nájemní právo k
předmětným pozemkům za účelem stavby a provozování malé vodní elektrárny,
zapříčinil žalovaný, že žalobce nezískal potřebné povolení ke stavbě a provozu
malé vodní elektrárny a utrpěl tak škodu včetně ušlého zisku. Dovolatel
nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o nedostatku pasivní legitimace
žalovaného, protože prevenční povinnost a obecná odpovědnost za škodu podle
ustanovení § 415 a § 420 obč. zák. se vztahuje na všechny subjekty, nikoli
pouze na osoby, které jsou v nějakém právním vztahu k poškozenému. Podle
dovolatele žalovaný nesporně věděl o právech žalobce k dotčeným pozemkům s
ohledem na probíhající soudní spor o neplatnost výpovědi z nájemní smlouvy
žalobce a na jeho výsledek a nemohl tedy být v dobré víře, že obec N. H. platně
odstoupila od nájemní smlouvy se žalobcem. Žalovaný sice nebránil dovolateli ve
výkonu jeho práv fyzicky (do roku 1995, než začal provádět stavební práce), ale
svými právními úkony; mezi jeho jednáním a škodou žalobce je proto příčinná
souvislost. Dovolatel nesouhlasí ani s názorem odvolacího soudu, že neučinil
potřebná opatření, aby zabránil vzniku škody. S úspěchem žaloval o neplatnost
výpovědi nájemní smlouvy a pak usiloval o získání příslušných povolení, přičemž
narážel na nečinnost nebo odmítání potřebné součinnosti správních orgánů.
Žalobu nemohl podat, protože se o vadných rozhodnutích správních orgánů včas
nedozvěděl, a ačkoliv byl ze zákona účastníkem správního řízení, byl záměrně
opomenut. Dovolatel proto postupoval způsoby přiměřenými okolnostem a není v
souladu s dobrými mravy podle § 3 obč. zák., aby ten, kdo nedodržoval právní
povinnosti uložené mu zákonem, byl zbaven odpovědnosti za škodu. Proto
navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu spolu s rozsudkem
soudu prvního stupně a věc vrátil Okresnímu soudu v Karlových Varech k dalšímu
řízení.
Žalovaný se ve svém vyjádření ztotožnil se závěry odvolacího soudu s tím, že
existuje sjednocená judikatura k problematice příčinné souvislosti jednání
škůdce a způsobené škody, i k problematice zavinění a odpovědnosti škůdce za
způsobenou škodu.
Vzhledem k ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud České republiky
jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle
dosavadních předpisů, (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před
1. 1. 2001 - dále jen „o.s.ř.“). Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení
- se nejprve zabýval přípustností dovolání.
Protože dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek
soudu prvního stupně potvrzen, přičemž odvolací soud nevyhověl včas (tj. ještě
před vyhlášením rozsudku odvolacího soudu) podanému návrhu žalobce o připuštění
dovolání, lze - kromě důvodů podle § 237 odst. 1 o.s.ř. - přípustnost dovolání
posuzovat toliko podle § 239 odst. 2 o.s.ř., když nejde o případ přípustnosti
podle § 238 odst. 1 písm. b) ani podle § 239 odst. 1 o.s.ř.
Podle § 239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na
vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením
potvrzujícího rozsudku, je dovolání přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní
význam.
O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen
tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané
věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (tedy nejde o posouzení jen
takové právní otázky, které pro rozhodnutí věci nebylo určující). Rozhodnutí
odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska
rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné
povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam
zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších
soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž
výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém
rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené
judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak,
než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů [rozhodnutí odvolacího
soudu představuje v tomto směru odlišné (\"nové\") řešení této právní otázky].
Jestliže se přípustnost dovolání podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř.
odvíjí od podmínky, že odvolací soud nevyhověl návrhu účastníka, aby
dovolání bylo připuštěno, musí se i uplatněný dovolací důvod (z hlediska jeho
věcného vymezení) týkat řešení právě těch právních otázek, které odvolací soud
- oproti návrhu účastníka, pokud právní otázky konkretizuje - odmítl pokládat
za zásadně významné. V dovolacím řízení, v němž je podle § 242 odst. 3 o.s.ř.
dovolací soud - s výjimkou vad v tomto ustanovení uvedených - vázán uplatněným
dovolacím důvodem, se pak mohou tyto právní otázky stát skutečným předmětem
přezkumu pouze tehdy, když dovolatel jejich posouzení odvolacím soudem napadl,
resp. když v dovolání zpochybnil řešení, která ve vztahu k nim odvolací soud
přijal.
Logicky pak platí, že jen s posouzením těchto právních otázek (to jest
otázek objektivně otevřených přezkumu, které současně dovolatel fakticky
dovoláním napadl), je dovolací soud povolán spojovat závěr, že potvrzující
rozsudek odvolacího soudu má ve smyslu § 239 odst. 2 o.s.ř. po právní stránce
zásadní význam.
Z uvedeného vyplývá, že spatřoval-li dovolatel v odvolacím řízení
zásadní význam rozhodnutí odvolacího soudu v řešení konkrétně vymezené právní
otázky, ve vztahu k níž navrhl, aby dovolání bylo připuštěno, a odvolací soud
tomuto návrhu nevyhověl, jsou hranice možného dovolacího přezkumu objektivně
určeny toliko zněním uvedené právní otázky. Dovolání podané z důvodu
nesprávného posouzení jiné právní otázky je nepřípustné bez ohledu na to,
zda z hlediska řešení této jiné otázky by napadené rozhodnutí mohlo mít po
právní stránce zásadní význam.
Žalobce, který v odvolacím řízení navrhoval připuštění dovolání, omezil otázku
zásadního právního významu na posouzení vztahu příčinné souvislosti mezi
jednáním žalovaného a vznikem škody.
Námitka žalobce v dovolání, že žalovaný porušil právní povinnost tím, že si
přes trvání žalobcova nájemního vztahu vyřídil stavební povolení k malé vodní
elektrárně, směřuje nikoliv k posouzení otázky příčinné souvislosti, nýbrž k
další z podmínek odpovědnosti žalovaného za škodu. Přípustnost dovolání je tak
požadována z důvodu jiného, než který byl uplatněn v odvolacím řízení, a
dovolání podle § 239 odst. 2 o.s.ř. pro uvedenou otázku není
přípustné.
O vztah příčinné souvislosti, který je jednou z podmínek odpovědnosti za škodu
podle § 420 odst. 1 obč. zák., se jedná, vznikla-li škoda následkem
protiprávního úkonu škůdce. Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost,
odpovědnost za škodu nenastává; příčinou škody může být jen ta okolnost, bez
jejíž existence by ke škodnému následku nedošlo. Přitom nemusí jít o příčinu
jedinou, nýbrž stačí, jde-li o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém
následku, o jehož odškodnění jde, a to o příčinu důležitou, podstatnou a
značnou (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, ročník 1976, pod č. 11, str. 35). Je-li příčin více, působí z
časového hlediska buď souběžně anebo následně, aniž se časově překrývají; v
takovém případě je pro existenci příčinné souvislosti nezbytné, aby řetězec
postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik
propojen (prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a
ta postupně případně příčinu další), že již z působení prvotní příčiny lze
důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku. Na druhé
straně řetězec příčin nezakládá příčinnou souvislost mezi jednáním škůdce a
vzniklou škodou tehdy, vstupuje-li do děje jiná, na jednání škůdce nezávislá
skutečnost, která je pro vznik škody rozhodující.
Odvolací soud založil svůj právní závěr o nedostatku příčinné souvislosti mezi
jednáním žalovaného a škodou, jíž se žalobce domáhá, na dvou důvodech. Za prvé
byl výkon práv žalobce z nájemní smlouvy znemožněn v důsledku porušení právní
povinnosti původního pronajímatele (obce H. H.), který uzavřel se žalovaným
nájemní smlouvu, ačkoliv nájemní vztah žalobce k předmětným pozemkům v té době
trval. Za druhé příčinnou souvislost podle odvolacího soudu vylučuje nečinnost
žalobce při vyřizování formalit nutných k výstavbě malé vodní elektrárny a při
ochraně jeho nájemního práva.
Ve vztahu k prvnímu zmíněnému důvodu je sice zřejmé, že nebýt toho, že obec H.
H. uzavřela v době trvání nájemního vztahu žalobce nájemní smlouvu se
žalovaným, nemohl by žalovaný jako domnělý nájemce pozemků zahájit stavební
řízení a získat stavební povolení ke stavbě malé vodní elektrárny na těchto
pozemcích, nejde však o jedinou a především podstatnou a rozhodující příčinu
žalobcem tvrzené škody spočívající v nemožnosti vybudovat malou vodní
elektrárnu. Jestliže žalovaný nabytím vlastnického práva k předmětným pozemkům
od původního vlastníka vstoupil podle § 680 odst. 2 obč. zák. do právního
postavení pronajímatele vůči žalobci, byl povinen dodržovat smluvní ujednání o
nájmu pozemků a nebránit žalobci v jejich užívání. Předchozím pochybením
původního pronajímatele, který svým postupem pouze vytvořil podmínky pro
jednání žalovaného, není a priori vyloučena příčinná souvislost mezi případným
protiprávním jednáním žalovaného jako vlastníka pronajatého pozemku a škodou,
pokud žalobci vznikla v důsledku nemožnosti užívat pronajatý pozemek.
Je tedy zřejmé, že v tomto směru není právní posouzení vztahu příčinné
souvislosti v souladu s ustálenou judikaturou; rozhodnutí odvolacího soudu má
proto po právní stránce zásadní význam a přípustnost dovolání je založena podle
ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř.
Přesto nelze závěr odvolacího soudu o nedostatku příčinné souvislosti mezi
jednáním žalovaného a vznikem tvrzené škody považovat za nesprávný. Ze
zjištěného skutkového stavu vyplývá, že žalobce byl oprávněn v době deseti let
od 26. 1. 1989 užívat pronajaté pozemky za účelem stavby a provozování malé
vodní elektrárny, avšak kromě vypracování projektové dokumentace a podání
nedostatečně podložené žádosti o vydání stavebního povolení neučinil kroky,
které by k tomuto účelu směřovaly; žádost o stavební povolení podal v lednu
1993 a ve stavebním řízení, které bylo zastaveno pro nedostatky jeho žádosti,
nepokračoval. Škoda, která podle žalobce spočívá v tom, že se mu nedostalo
předpokládaného zisku z provozu malé vodní elektrárny a že se náklady na
projektovou dokumentaci staly zbytečně vynaloženými, tedy nebyla způsobena tím,
že žalovaný nerespektoval právo žalobce užívat pozemek ke smluvenému
účelu, nýbrž tím, že žalobci k vybudování stavby na předmětném pozemku chybělo
stavební povolení, bez něhož k realizaci tvrzeného záměru vůbec nemohlo dojít.
Nebyl-li žalobce z pohledu stavebněprávních předpisů oprávněn stavbu
uskutečnit, není protiprávní jednání vlastníka pozemku, který mu bránil užívat
předmětné pozemky tím, že je od léta 1995 začal sám užívat, jedinou a
rozhodující příčinou, která by vedla k tomu, že nedošlo k rozmnožení majetku
žalobce (ušlý zisk vyplývající z nemožnosti čerpat prospěch z užívání zamýšlené
stavby), jež by se dalo očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí, a k tomu, že
náklady na projektovou dokumentaci byly vynaloženy zbytečně.
Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy z hlediska uplatněného dovolacího důvodu
[§ 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř.] ve vztahu k dovolacímu přezkumu otevřené právní
otázce příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním žalovaného a vznikem
uplatňované škody správné. Námitky dovolatele, že to byl právě žalovaný, kdo mu
protiprávním jednáním zabránil, aby si příslušná povolení pořídil, a že
žalovaný nebyl v dobré víře ohledně zániku nájemního vztahu výpovědí, jsou
námitkami směřujícími jednak proti skutkovým zjištěním soudů obou stupňů a tedy
o dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř., který nelze uplatnit v
případě přípustnosti dovolání podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř., jednak
námitkami nesprávného posouzení jiné právní otázky, než pro kterou je založena
přípustnost dovolání. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce
podle ustanovení § 243b odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 věty
první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť s ohledem na výsledek
dovolacího řízení má žalovaný právo na náhradu účelně vynaložených nákladů
řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za 1 úkon v částce
5.800,- Kč (vyjádření k dovolání) a v paušální částce náhrad hotových výdajů ve
výši 75,- Kč [§ 7, § 11 odst.1 písm. k) a § l3 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.].
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. ledna 2002
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu