25 Cdo 2451/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobce F. P., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1) J. K., a 2) G. P. a.
s., o 35.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp.
zn. 4 C 69/2006, o dovolání druhé žalované proti rozsudku Krajského soudu v
Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 15. ledna 2007, č.j. 18 Co
401/2006-112, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 15.
ledna 2007, č.j. 18 Co 401/2006-112, se ve výroku, jímž byl rozsudek soudu
prvního stupně změněn tak, že se žalovaným ukládá povinnost společně a
nerozdílně zaplatit žalobci částku 35.000,- Kč s příslušenstvím, a ve výrocích
o náhradě nákladů řízení a soudním poplatku zrušuje a věc se v tomto rozsahu
vrací Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích k dalšímu řízení.
Žalobce se po částečném zpětvzetí žaloby domáhal zaplacení 70.000,- Kč s
příslušenstvím, které představuje dosud neuhrazenou část jednorázového
odškodnění náležejícího mu jako sourozenci D. P., jenž byl na místě spolujezdce
usmrcen při dopravní nehodě zaviněné dne 12. 3. 2005 prvním žalovaným.
Okresní soud v Chrudimi rozsudkem ze dne 26. 7. 2006, č. j. 4 C 69/2006-85,
zamítl žalobu ohledně 70.000,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů
řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Vyšel ze zjištění, že první
žalovaný zavinil dopravní nehodu tím, že řídil vozidlo pod vlivem alkoholu a
bez řidičského oprávnění. Pod vlivem alkoholu byl před dopravní nehodou i D.
P., který v tomto stavu do vozidla nasedl, ačkoliv věděl, že řidič je pod
vlivem alkoholu, navíc v době, kdy se na mokré vozovce nacházel místy i sníh.
Protože tímto riskantním jednáním D. P. porušil svou základní povinnost
předcházet vzniku škod na zdraví ve smyslu § 415 obč. zák., stanovil okresní
soud míru jeho spoluzavinění v rozsahu 40 %. Porušení povinnosti zapnout si
bezpečnostní pásy ze strany D. P. shledal významným, nikoliv však základním
momentem pro stanovení míry jeho účasti na vzniku škody. Vědomost poškozeného o
tom, že první žalovaný není držitelem řidičského oprávnění, měl za
pravděpodobnou. Proto soud žalobu zamítl, ve vztahu ke druhé žalované pak i pro
nedostatek pasivní věcné legitimace.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích
rozsudkem ze dne 15. 1. 2007, č. j. 18 Co 401/2006-112, rozsudek soudu prvního
stupně změnil tak, že uložil žalovaným společně a nerozdílně zaplatit žalobci
částku 35.000,- Kč s příslušenstvím, co do částky 35.000,- Kč s příslušenstvím
žalobu zamítl, rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky před soudy obou
stupňů a o povinnosti žalovaných zaplatit společně a nerozdílně soudní
poplatky. S odkazem na skutková zjištění okresního soudu dovodil, že provedené
důkazy nedovolují spolehlivě učinit závěr, že poškozený byl v době nehody
připoután bezpečnostními pásy, neboť jediným přímým důkazem o tom je výpověď
prvního žalovaného (avšak jen do okamžiku nasednutí do vozidla), jejíž
věrohodnost není podepřena žádným jiným přímým důkazem. Přimáčknutí poškozeného
vozidlem při nehodě pak není bez dalšího skutečností, která by o tom
jednoznačně vypovídala, neboť poškozený se mohl snažit z vozidla vyskočit či
vyprostit sám a při tom pás uvolnit. Skutková věta trestního rozsudku o dané
skutečnosti nic nevypovídá, stejně jako o tom, zda vozidlo vůbec bylo
bezpečnostními pásy vybaveno. Rovněž tak vědomost poškozeného o absenci
řidičského oprávnění je jen pravděpodobná. Odvolací soud uzavřel, že určující
příčina vzniku škody spočívá v řízení vozidla prvním žalovaným bez řidičského
oprávnění a navíc pod vlivem alkoholu. Vystříhal-li by se první žalovaný tohoto
protiprávního jednání, ke vzniku škody by nedošlo; poškozený se na vzniklé
škodě podílel v zásadě jen tím, že nasedl do vozidla, ačkoliv věděl, že jeho
řidič před jízdou požil alkoholické nápoje. Míru spoluzavinění poškozeného
proto stanovil v rozsahu 20 %.
Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně
změněn, podala druhá žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237
odst. 1 písm. a) o.s.ř. a které podává z důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) a
odst. 3 o.s.ř.. Namítá, že odvolací soud, aniž doplnil či zopakoval dokazování,
dovodil, že dosavadní řízení nedovoluje spolehlivě učinit závěr o nezapnutých
bezpečnostních pásech; pokud krajský soud vycházel ze skutkových zjištění
okresního soudu, jak uvádí ve svém rozsudku, žádné důkazy neopakoval a další
dokazování nedoplňoval, nemohl dojít k opačnému závěru než okresní soud
(poukazuje na své podání ze dne 8. 1. 2007 učiněné soudu, v němž navrhuje
opakování a doplnění dokazování pro případ, že by se odvolací soud se
skutkovými závěry soudu prvního stupně neztotožnil). Rovněž nesouhlasí se
závěrem o míře spoluzavinění prvního žalovaného a poškozeného na vzniku škody,
neboť poškozený nejenže porušil ustanovení § 415 obč. zák., porušil rovněž i
ustanovení § 4 zákona č. 361/2000 Sb. Dovolatelka má za to, že nezvládnutí
řízení řidičem nelze hodnotit jako převažující příčinu vzniku škody na zdraví
poškozeného, neboť za situace, kdy je řidič pod vlivem alkoholu, nemá řidičské
oprávnění ani potřebné zkušenosti, lze s vysokou mírou pravděpodobnosti
očekávat, že nezvládne řízení v situaci poměrně standardní, natož za zhoršených
podmínek viditelnosti a sjízdnosti; v tomto směru měl odvolací soud zvažovat
míru spoluzavinění. Odvolacím soudem nebyla dostatečně doceněna také
lehkovážnost počínaní poškozeného. Navíc z provedeného dokazování jasně
vyplynulo, že poškozený nebyl připoután bezpečnostními pásy, a to jak z
výpovědi prvního žalovaného, tak ze znaleckého posudku MUDr. U. a MUDr. R.,
navíc též z protokolu o silničním provozu; předpoklad odvolacího soudu, že
poškozený se například mohl snažit z vozidla vyskočit či vyprostit, nebo že se
pás mohl uvolnit sám, nemá podklad ve spisovém materiálu. Považoval-li
provedené důkazy o tom, zda poškozený byl připoután bezpečnostními pásy, za
nezpůsobilé k prokázání tvrzení druhé žalované, měl dokazování doplnit o důkazy
navržené druhou žalovanou před soudem prvního stupně, např. o důkaz znaleckým
posudkem ohledně pohybu poškozeného ve vozidle s připoutáním a bez něj; obdobně
mohl postupovat ohledně prokázání skutečnosti, zda vozidlo bylo bezpečnostními
pásy vybaveno. Dovolatelka se domnívá, že úvaha soudu o tom, že poškozený se
mohl v průběhu dopravní nehody z pásů vyprostit a z vozidla vypadnout tak, že
by skončil na dně potoka pod vozidlem, se nezakládá ani na logické úvaze. Dopravní nehoda způsobená smykem pokračující několikerým otočením vozidla ve
vzduchu s následným pádem do potoka trvá velice krátkou dobu, za kterou člověk
není schopen reagovat způsobem předpokládáným odvolacím soudem. Z důkazů
provedených listinami z trestního spisu lze logickou úvahou dojít k závěru, že
v době nehody poškozený nebyl připoután. Jeho míra spoluzavinění na vzniku
škody proto nemůže být podle dovolatelky ohodnocena pouze 20 % (dovolatelka
odkazuje na ustálenou judikaturu, jež hodnotí spoluzavinění v obdobných věcech
v rozmezí 40-50 %).
Žalobce ve vyjádření k dovolání považuje rozsudek odvolacího soudu za správný.
Podle žalobce nedošlo k porušení § 213 o.s.ř., neboť nelze jiné „hodnocení“
provedených důkazů ztotožnit s „jiným skutkovým zjištěním“. Krajský soud pouze
vyvozuje jiné závěry z výpovědi prvního žalovaného, když ji hodnotí s
přihlédnutím k ostatním důkazům, které jsou nepřímé. K naplnění dovolacího
důvodu podle § 241a odst. 3 o.s.ř by muselo být prokázáno, že odvolací soud
hodnotil i důkazy v řízení neprovedené, které jsou podstatné pro hodnocení
věci, nic takového se však nestalo. Určení míry odpovědnosti poškozeného v
rozsahu 20 % je správné, když míru zavinění převážně žalobce vidí na straně
řidiče vozidla, neboť poškozený se na způsobu jízdy nijak nepodílel. Navrhl
proto dovolání zamítnout.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem
řízení, dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů (tj.
podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12.
Čl. II zákona č. 7/2009 Sb.) vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek
byl vydán dne 15. 1. 2007. Dospěl k závěru, že dovolání, z jehož obsahu
vyplývá, že směřuje proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ohledně
35.000,- Kč s příslušenstvím, je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
a je i důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelka rovněž uplatňuje jako důvod
dovolání [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], může spočívat v tom, že odvolací
soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý
právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci
nesprávně aplikoval.
Podle § 441 obč. zák. byla-li škoda způsobena také spoluzaviněním poškozeného,
nese škodu poměrně; byla-li škoda způsobena výlučně jeho zaviněním, nese ji
sám.
Toto ustanovení směřuje k tomu, aby v rozsahu, v jakém se sám poškozený podílel
na způsobení škody, nebyla dána povinnost k náhradě škody toho, kdo za ni
odpovídá. Jde tedy o určení vzájemného vztahu mezi jednáním poškozeného a
škůdce a stanovení podílu, jímž sám poškozený přispěl ke škodlivému následku.
Zásadně se vychází z míry zavinění každého z nich a zvažovat je třeba veškeré
příčiny vzniku škody, spočívající jak v jednání škůdce, tak v jednání
poškozeného, a stejně jako u škůdce lze i u poškozeného brát v úvahu jen takové
jednání, jež bylo příčinou (jednou z příčin) vzniku škody.
V dané věci jde o posouzení rozsahu spoluzavinění sourozence žalobce, D. P.,
který byl usmrcen dne 12. 3. 2005 při dopravní nehodě zaviněné prvním žalovaným
za situace, kdy se za nepříznivých povětrnostních podmínek rozhodl v podnapilém
stavu absolvovat jako spolujezdec cestu s řidičem, o němž věděl, že je rovněž
pod vlivem alkoholu. Odvolacímu soudu lze přisvědčit v tom, že rozhodující
příčinou vzniku škody bylo zcela neodpovědné počínání řidiče vozu, nicméně
riziko dopravní nehody při řízení vozu podnapilou osobou při zhoršené
sjízdnosti je natolik vysoké, že přístup usmrceného spolujezdce, který se
rozhodl za takových podmínek jízdu absolvovat, nelze hodnotit jinak než jako
krajně riskantní. I když samozřejmě bez hrubého porušení právních povinností
řidičem by ke škodnému následku nedošlo, jak dovozuje odvolací soud, zásadní
podcenění nebezpečnosti situace poškozeným se rovněž přímo a významnou měrou
podílelo na tom, že vedle havárie vozu samotného došlo i k poranění spolujezdce
a ke ztrátě jeho života. Poškozený tím, že vědomě podstoupil jízdu vozidlem,
které řídila osoba, o níž věděl, že její řidičské schopnosti jsou ovlivněny
požitím alkoholu, podstatně přispěl ke vzniku škodlivého následku. Je tedy
zřejmé, že podíl sourozence žalobce právě na této újmě je vyšší než jen 20% a
limitně se může blížit až jedné polovině.
Protože je naplněn dovolací důvod, upravený v § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.,
je dovolání důvodné; dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu v měnícím
výroku ve věci samé a v závislých výrocích o nákladech řízení a poplatkové
povinnosti zrušil (§ 243b odst. 2 věta za středníkem o.s.ř.) a věc mu v tomto
rozsahu vrátil k dalšímu řízení, aniž se zabýval dovolacími námitkami ohledně
tvrzených vad v dokazování a hodnocení důkazů ke zjištění, zda byl spolujezdec
připoután bezpečnostními pásy; tato okolnost není významná vzhledem k rozsahu
spoluzavinění plynoucího již jen ze samotné účasti na jízdě.
Vyslovený právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný (§ 243d
odst. 1 o.s.ř.). V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne o nákladech řízení,
včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. září 2009
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu