25 Cdo 2456/2008
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobkyně E. V., zastoupené Mgr. Alanem Vitoušem, advokátem se sídlem Praha 7,
Dukelských hrdinů 23, proti žalované Fakultní nemocnici Královské Vinohrady, se
sídlem Praha 10, Šrobárova 50, zastoupené JUDr. Jiřím Sekaninou, advokátem se
sídlem Praha 8, Čenkovská 612, za účasti České pojišťovny, a.s., se sídlem
Praha 1, Spálená 16, jako vedlejšího účastníka na straně žalované, o náhradu
škody na zdraví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 5 C
124/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9.
11. 2007, č. j. 51 Co 217/2007-257, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
10.000,- Kč od 1. 12. 2001 žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Na
základě zjištění, že po prodělané operaci štítné žlázy dne 30. 11. 1999 na
chirurgické klinice žalované nemocnice byla u žalobkyně zjištěna porucha hlasu
a poškození nervů, což vedlo k silnému dušení, žalobkyně se musela podrobit
několika dalším operacím, byl jí přiznán částečný invalidní důchod a bylo
zjištěno, že operační postup dne 30. 11. 1999 byl jediným objektivně prokázaným
zdrojem poškození zdraví žalobkyně. Soud žalobkyni přiznal náhradu za ztrátu na
výdělku po dobu a po skončení pracovní neschopnosti, náhradu bolestného a za
ztížení společenského uplatnění se zvýšením na desetinásobek, což odráželo
skutečnost, že žalobkyně utrpěla újmu na zdraví v produktivním věku a musela
výrazně omezit dosavadní způsob života. Soud vzal za prokázané, že žalobkyně,
která žije sama, v důsledků poškození zdraví není schopna provádět veškeré
domácí práce, v tom jí pomáhají její zletilé děti a jejich partneři, vadí jí
chůze do schodů a stoupání. Požadovanou měsíční rentu na výdaje za pomoc v
domácnosti jí však nepřiznal s odůvodněním, že zletilé děti žalobkyně jsou
morálně povinny poskytovat jí pomoc, a pokud jim žalobkyně za pomoc platí, jde
o jednání nad rámec obvyklých rodinných poměrů.
K odvolání všech účastníků řízení Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 11.
2007, č. j. 51 Co 217/2007-257, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném
zamítavém výroku změnil jen tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni
dalších 147.750,- Kč (zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění celkem
na patnáctinásobek), jinak jej v tomto výroku a v zamítavém výroku o měsíční
rentě potvrdil, ve výroku o úrocích z prodlení a o náhradě nákladů řízení
rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu
řízení. Pokud jde o nárok na placení měsíční renty za pomoc v domácnosti
odvolací soud nepřisvědčil názoru soudu prvního stupně a konstatoval, že
vyživovací povinnost dětí vůči rodičům nastává v okamžiku, kdy jejich rodiče
nemají dostatek finančních prostředků na svou slušnou výživu, avšak v případě,
kdy tento stav byl zaviněn škůdcem, nelze sice na dětech poškozených požadovat,
aby nesly náklady spojené s pomocí rodiči v souvislostí s poškozením jeho
zdraví, zákon ale nepamatuje na možnost přiznání takové renty do budoucna,
zvláště když žalobkyně netvrdí, že by najala pomocnici v domácnosti a jakou
částku za jaké práce jí platí. K náhradě účelných nákladů spojených s léčením
podle § 449 odst. 1 obč. zák. patří např. náklady spojené s rehabilitační
léčbou, s přibráním ošetřovatele, s přilepšením na stravě či dietním
stravováním nebo náklady nejbližších příbuzných spojené s návštěvami nemocného
v nemocnici, a vždy musí jít o náklady prokazatelně vynaložené, které byly
skutečně potřebné ke zlepšení zdravotního stavu poškozeného.
Proti výroku rozsudku odvolacího soudu ohledně měsíční renty podala žalobkyně
dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s.
ř. a uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nesouhlasí
s názorem odvolacího soudu, že zákon neumožňuje přiznání finanční renty do
budoucna, a poukazuje na to, že platná právní úprava náhrady škody to
nezakazuje. Uvádí, že v některém měsíci její výdaje na potřebnou pomoc v
domácnosti vysoce překračují částku 10.000,- Kč, někdy ji nedosahují, neklesnou
však pod 8.000,- Kč měsíčně. Namítá, že je nespravedlivé po ní požadovat, aby
prokazovala výši svých měsíčních výdajů, výše požadované renty je postavena na
tom, že se jedná o paušální částku za zajištění pomocných prací v domácnosti a
je na jejím uvážení, jakým způsobem s finanční částkou naloží. Navrhla, aby
Nejvyšší soud ČR napadenou část rozsudku odvolacího soudu zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou - účastníkem
řízení, řádně zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 o. s. ř., shledal,
že dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť napadené
rozhodnutí, jež řeší právní otázku, která v rozhodnutí odvolacího soudu dosud
nebyla řešena, má z hlediska aplikace § 449 obč. zák. zásadní význam po právní
stránce ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené
rozhodnutí bylo vydáno dne 9. 11. 2007, Nejvyšší soud dovolání projednal a
rozhodl o něm podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve
znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12 čl. II zákona č. 7/2009 Sb.).
Nároky na náhradu škody na zdraví upravuje občanský zákoník v ustanoveních §
444 až § 449a. Při škodě na zdraví se podle § 445 obč. zák. peněžitým důchodem
hradí ztráta na výdělku, jehož poškozený před poškozením dosahoval, a její výše
se odvíjí od průměrného výdělku poškozeného. V případě jiné majetkové újmy, jak
již konstatoval odvolací soud, zákon přiznání peněžitého důchodu do budoucna
neumožňuje. Nepřichází proto v úvahu formou renty nahrazovat zvýšené náklady na
zajištění péče o poškozeného, a to ani za předpokladu, že náklady vznikají
poškozenému průběžně. V tom je závěr odvolacího soudu správný a správný je i
jeho názor, že musí jít o náhradu nákladů prokazatelně vynaložených, které
slouží ke zlepšení zdravotního stavu poškozeného. Proto dalším důvodem, jenž
uvedl odvolací soud ve svém rozhodnutí, proč nelze uplatněný nárok přiznat
podle § 449 obč. zák., je, že podle skutkového vylíčení je náhrada požadována
za výdaje na pomoc při zajištění těžších domácích prací, nákupů a různých
pochůzek.
Podle § 449 odst. 1 obč. zák. při škodě na zdraví se hradí též účelné náklady
spojené s léčením a podle odstavce 3 tohoto ustanovení se tyto náklady hradí
tomu, kdo je vynaložil. Toto ustanovení zakládá nárok na náhradu účelně
vynaložených nákladů spojených s léčením následků újmy na zdraví způsobené
škůdcem, tedy nákladů, jejichž účelem je obnovení zdraví nebo alespoň zlepšení
zdravotního stavu poškozeného, nikoliv nákladů, byť byly skutečně vynaloženy,
na zajištění prací spojených s chodem jeho domácnosti, které poškozený vzhledem
k trvalým následkům poškození zdraví nemůže sám vykonávat.
Z uvedeného vyplývá, že právní názor odvolacího soudu, z něhož vychází jeho
rozhodnutí, je správný. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ust. §
243b odst. 2, části věty před středníkem, a odst. 6 in fine o. s. ř. rozsudkem
zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně
nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované náklady v dovolacím
řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. října 2010
JUDr. Marta Škárová,
v. r.
předsedkyně senátu