25 Cdo 2470/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce Mgr. J. J., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra ČR, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 17 C 69/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 19. ledna 2006, č. j. 60 Co 113/2005-197, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se proti státu domáhal náhrady škody, která mu měla být způsobena neoprávněným odnětím osvědčení pro učitele řidičů motorových vozidel na základě rozhodnutí Dopravního inspektorátu Policie ČR Správy Jihomoravského kraje, které bylo následně zrušeno rozhodnutím Policejního prezidia ČR, Ředitelství služby dopravní policie; škoda sestává z vyplacených mezd náhradních učitelů autoškoly a odvodů na sociální a zdravotní pojištění za tyto zaměstnance, to vše za období od 6. 11. 1997 do 30. 9. 1998, kdy žalobce nemohl sám provozovat výuku v autoškole, a z nákladů vynaložených na zajištění podkladů pro podání žaloby.
Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 30. 9. 2004, č. j. 17 C 69/2001-162, uložil žalované České republice povinnost zaplatit žalobci 27.621,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 29. 5. 2000 do zaplacení, ohledně částky 126.199,- Kč s
10% úrokem z prodlení od 29. 5. 2000 do zaplacení žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Vyšel ze zjištění, že dne 6. 11. 1997 byl žalobci poté, co mu byla při řízení automobilu naměřena hodnota 0.54 promile alkoholu v krvi, Policií ČR, okresní ředitelství, oddělení DI, skupina dopravních nehod, ve Z. zadržen řidičský průkaz (vydaný mu dne 14. 9. 1994 pro skupiny A, B, C, D, E, T, M) a osvědčení pro učitele řidičů motorových vozidel. Rozhodnutí Dopravního inspektorátu Okresního ředitelství Policie ČR ve Z.
ze dne 25. 3. 1998, č. j., o uložení pokuty za tento přestupek ve výši 7.000,- Kč a zákazu činnosti řízení motorových vozidel na dobu 8 měsíců od 6. 11. 1997 do 5. 7. 1998 nabylo právní moci dne 24. 6. 1998 (Dopravní inspektorát Policie ČR Správy Jihomoravského kraje odvolání žalobce rozhodnutím ze dne 24. 6. 1998, č. j., zamítl a žaloba, jíž se žalobce domáhal zrušení shora uvedených správních rozhodnutí, byla rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 26. 5. 1999, č. j., zamítnuta). Rozhodnutí Dopravního inspektorátu Policie ČR Správy Jihomoravského kraje v B.
ze dne 1. 7. 1998, č. j., kterým bylo žalobci odejmuto osvědčení pro učitele řidičů silničních motorových vozidel č. z důvodu spáchání uvedeného přestupku, bylo k odvolání žalobce zrušeno rozhodnutím Ředitelství služby dopravní policie Policejního prezidia ČR ze dne 7. 9. 1998, č. j.; řidičský průkaz byl žalobci vrácen dne 8. 7. 1998, osvědčení pro učitele pak 30. 9. 1998. Podle ustanovení § 13 odst. 2 a 3 vyhlášky č. 55/1991 Sb., o výcviku a zdokonalování odborné způsobilosti řidičů silničních motorových vozidel, učitel řidičů silničních motorových vozidel musel mít k provádění praktického výcviku, řízení a výuce předpisů o silničním provozu, teorie řízení a techniky jízdy vedle osvědčení pro učitele a tříleté praxe také oprávnění k řízení silničních vozidel, tedy řidičský průkaz té skupiny, k jejímuž získání provádí praktický výcvik a výuku.
Jelikož byl řidičský průkaz v důsledku uloženého zákazu řízení motorových vozidel na dobu od 6. 11. 1997 do 5. 7. 1998 žalobci zadržen oprávněně (rozhodnutí ze dne 25. 3. 1998, č. j., o uložení pokuty a zákazu činnosti řízení motorových vozidel na dobu 8 měsíců od 6. 11. 1997 do 5. 7. 1998 zrušeno nebylo), a podmínku oprávnění k řízení motorových vozidel žalobce nesplňoval, odpovědnost státu za škodu, spočívající ve vyplacených mzdách náhradním učitelům a odvodech na sociální a zdravotní pojištění za ně, za období pravomocně uloženého trestu zákazu řízení nepřichází v úvahu.
Naopak v období od 8. 7. 1998 (kdy mu byl řidičský průkaz navrácen) do 30. 9. 1998 (kdy mu bylo vráceno osvědčení pro učitele řidičů silničních motorových vozidel) nemohl žalobce v důsledku nezákonného rozhodnutí orgánu státu (rozhodnutí ze dne 1. 7. 1998, č. j.) ve smyslu § 8 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č.
358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) vykonávat činnost učitele autoškoly, musel najímat jiné učitele autoškoly a v příčinné souvislosti s tímto nezákonným rozhodnutím mu vznikla škoda ve výši 27.621,- Kč, sestávající z vyplacených mezd učitelů a odvodů na sociální a zdravotní pojištění za období od 1. 7. 1998 do 30. 9. 1998. V příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím neshledal soud újmu ve výši 3.239,- Kč, představující náklady žalobce na pořízení podkladů a kopií listin pro účely podání této žaloby.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, rozsudkem ze dne 19. 1. 2006, č. j. 60 Co 113/2005-197, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku ohledně částky 77.410,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 29. 5. 2000 do zaplacení potvrdil, ohledně částky 48.789,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 29. 5. 2000 do zaplacení a ve výrocích o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu jej zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Podle odvolacího soudu je třeba vytýkané neoprávněné faktické odejmutí osvědčení pro učitele řidičů v autoškole dne 6.
11. 1997, které je svou povahou nesprávným úředním postupem státu, posuzovat podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, zatímco odnětí osvědčení pro učitele řidičů v autoškole rozhodnutím ze dne 1. 7. 1998, které je námitkou nezákonného rozhodnutí, podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád).
Odvolací soud se nejprve zabýval žalobcem zpochybněnou závazností vyhlášky č. 55/1991 Sb. z důvodu absence její opory v zákoně. S odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu dospěl k závěru, že zrušení normativního ustanovení, na základě kterého byla vyhláška vydána, nemůže mít samo o sobě za následek její protiústavnost proto, že by neměla mít oporu v zákonném zmocnění; vyhláška č. 55/1991 Sb. tedy byla v rozhodné době platnou součástí českého právního řádu. Shodně se soudem prvního stupně pak odvolací soud dovodil, že nárok žalobce na náhradu škody ve výši 77.410,- Kč za období od 6.
11. 1997 do 7. 7. 1998 není důvodný (zatímco ohledně částky 48.789,- Kč s příslušenstvím, která má být podle tvrzení žalobce škodou vzniklou v období od 8. 7. 1998 do 30. 9. 1998 v důsledku nezákonného rozhodnutí státu, je rozhodnutí soudu prvního stupně pro nedostatek odůvodnění nepřezkoumatelné), neboť i když správním orgánem uložený trest zákazu činnosti řídit motorové vozidlo neznamenal v rozhodné době odnětí nebo ztrátu řidičského oprávnění (tyto důsledky byly podle § 14 odst. 1, 2 vyhlášky č. 87/1964 Sb., o řidičských průkazech, spjaty toliko se zákazem řízení motorových vozidel vysloveným soudem), má vyslovení trestu zákazu řízení motorových vozidel správním orgánem za následek nemožnost provádět jak praktický výcvik řízení vozidel, tak i výuku předpisů o silničním provozu, teorii řízení i techniku jízdy.
Práva spojená s oprávněním k řízení motorových vozidel jsou totiž dána nejenom samotným faktickým formálním držením tohoto oprávnění (řidičské oprávnění), ale také absencí skutečností, které by bránily práva s tímto řidičským oprávněním spojená vykonávat, a takovou omezující skutečností je bezesporu pravomocným rozhodnutím uložený zákaz řízení motorových vozidel (nedostatek oprávnění k řízení motorových vozidel na straně žalobce).
Bylo by přitom ve svém důsledku absurdní, aby výuku žadatelů o řidičský průkaz prováděla osoba, které byl za požití alkoholu uložen trest zákazu řízení motorových vozidel. Jestliže byl tedy žalobci ve správním řízení uložen trest zákazu řízení motorových vozidel na období od 6. 11. 1997 do 5. 7. 1998 a toto rozhodnutí nebylo jako nezákonné zrušeno (řidičský průkaz mu byl po vykonání uloženého trestu zákazu řízení vrácen rozhodnutím příslušného orgánu dne 8. 7. 1998), nemohl žalobce v této době vykonávat výuku učitele v autoškole. Uvedenému výkladu pak konvenuje i současná právní úprava (z ustanovení § 21 zákona č. 247/2000 Sb., o získávání a zdokonalování odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel a o změnách některých zákonů, vyplývá, že provádět výuku a výcvik je oprávněna osoba, která je mimo jiné jednak držitelem řidičského oprávnění a jednak nemá soudem nebo správním orgánem uložen trest zákazu řízení motorových vozidel).
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., s výtkou, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Namítá, že v důsledku protiprávního postupu Policie ČR spočívajícího v zadržení a následném odnětí předmětného učitelského oprávnění mu vznikla škoda. „V souladu s rozhodnutím Policejního prezidia České republiky, ředitelství služby dopravní policie, ze dne 7. 9. 1998, č. j.,“ má za to, že po dobu odnětí řidičského průkazu neztratil oprávnění k řízení motorových vozidel, pouze po tuto dobu nesměl motorová vozidla řídit. Proto ani teoretickou výukou ani praktickým výcvikem (kdy vozidlo řídí uchazeč o řidičské oprávnění) by za situace, kdy by neměl protiprávně zadrženo a následně protiprávně odňato odsvědčení pro učitele řidičů, neporušil uložený zákaz řízení morových vozidel. Podle žalobce navíc nebyla vyhláška č. 55/1991 Sb. v rozhodné době závazná, neboť nebyla prováděcím předpisem k žádnému zákonu, a neměla tak oporu v zákoně. Jestliže ani zákon č. 12/1997 Sb., o bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích, neobsahoval odkaz na tuto vyhlášku, žádný takový právní předpis stanovující podrobnosti o provádění zkoušek z odborné způsobilosti žadatelů o řidičská oprávnění a žadatelů o oprávnění k výuce a výcviku v řízení motorových vozidel ke dni účinnosti zákona č. 12/1997 Sb. neexistoval. Žalobce považuje „posouzení uvedených zásadních rozporů v právních názorech jak soudu nalézacího, tak odvolacího na straně jedné a právního názoru jeho, podporovaného jak cit. rozhodnutím Prezidia PČR, Nejvyšším soudem České republiky, a napadené rozhodnutí ve věci samé jako řešící otázku zásadního právního významu“. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), řádně zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. pro řešení otázky, zda fyzická osoba, které byl příslušným orgánem státní správy uložen zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel, byla oprávněna po dobu tohoto zákazu provádět výuku a výcvik žadatelů o získání řidičského oprávnění. Tato otázka nebyla za právního stavu před nabytím účinnosti zákona č. 247/2000 Sb., o získávání a zdokonalování odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel a o změnách některých zákonů, dovolacím soudem řešena a má po právní stránce zásadní význam. Dovolání není důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatel uplatňuje jako důvod dovolání [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Podle § 13 odst. 1 vyhlášky č. 55/1991 Sb. držitelem osvědčení pro učitele může být jen ten, kdo a) má nejméně úplné střední vzdělání nebo jde-li o učitele praktického výcviku v řízení vozidel a praktického výcviku v údržbě vozidel alespoň střední vzdělání strojního nebo dopravního oboru, b) dosáhl věku 21 let nebo jde-li o učitele praktického výcviku v řízení vozidel k získání řidičského oprávnění skupiny D věku 24 let, c) na dopravně psychologickém pracovišti se s kladným výsledkem podrobil psychologickému vyšetření zaměřenému na ověření pedagogických předpokladů provádět výcvik řidičů, d) podrobil se přípravě učitelů uvedené v příloze č.2, která je součástí této vyhlášky, e) úspěšně složil zkoušku před komisí dopravního inspektorátu, f) splnil podmínky stanovené v odstavcích 2 a 3.
Podle odstavce 2 tohoto ustanovení učitelem praktického výcviku v řízení vozidel může být jen ten, kdo a) v posledních třech letech se nestal nespolehlivým k řízení silničních motorových vozidel, b) má oprávnění k řízení silničních motorových vozidel té skupiny, k jejímuž získání provádí výcvik, c) má nejméně tříletou praxi v řízení vozidel příslušné skupiny; u učitele praktického výcviku v řízení vozidel skupiny D postačí tříletá praxe v řízení vozidel skupiny C.
Podle odstavce 3 tohoto ustanovení učitel předpisu o silničním provozu, teorie řízení a techniky jízdy musí mít oprávnění k řízení silničních vozidel té skupiny, k jejímuž získání provádí výuku.
Odvolací soud správně vyložil právní úpravu obsaženou v citované vyhlášce, zejména přesvědčivě a vyčerpávajícím způsobem vysvětlil rozdíl mezi pojmy „řidičské oprávnění“ a „oprávnění k řízení motorových vozidel“, které jsou v tehdejší právní úpravě, tj. před nabytím účinnosti zákona č. 247/2000 Sb., používány, aniž je předpisem pregnantně vyjádřen vztah těchto různých druhů oprávnění ke splnění podmínky způsobilosti učitele provádět výuku a výcvik řízení motorových vozidel. Za situace, kdy jsou tyto pojmy v předpisu užívány ne zcela důsledně a logicky provázaně, vzal odvolací soud v úvahu i smysl a účel právních předpisů upravujících provoz na pozemních komunikacích, směřujících k vytvoření právního rámce pro plynulý a zejména bezpečný provoz na silnicích. V tomto směru zcela správně a logicky nepřisvědčil představě žalobce, že v přestupkovém řízení pravomocně uložený trest zákazu řízení motorových vozidel za požití alkoholu při řízení vozidla nezbavuje fyzickou osobu možnosti provozovat osobně výuku a výcvik žadatelů o získání řidičského oprávnění v autoškole. Dovolací námitka, že ani teoretickou výukou ani praktickým výcvikem, kdy vozidlo řídí uchazeč o řidičské oprávnění, by žalobce neporušil uložený zákaz řízení motorových vozidel, pak není opodstatněná vzhledem k tomu, že během praktického výcviku řízení vozidel mohou nastat (bezesporu také zejména při úvodních lekcích nastávají) okamžiky, kdy žadatel o řidičské oprávnění např. z důvodu neočekávané dopravní situace není schopen vozidlo plně zvládat, a v tom případě musí řízení převzít učitel, u něhož se tedy logicky předpokládá, že je oprávněn vozidlo řídit, tj. že nevykonává trest zákazu řízení motorových vozidel, jak tomu bylo v posuzovaném případě.
Z uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu, že mezi neoprávněným odnětím osvědčení pro učitele v autoškole a vznikem škody, spočívající ve vyplacení mezd náhradním učitelům a odvodů na sociální a zdravotní pojištění za ně za období od 6. 11. 1997 do 5. 7. 1998, není vztah příčinné souvislosti, neboť v tomto období dovolatel s ohledem na pravomocně uložený trest zákazu řízení, který nebyl jako nezákonný zrušen, nemohl řídit žádné motorové vozidlo, je správný, a dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. tak není naplněn.
Na těchto závěrech nemůže nic změnit ani dovolací námitka, že vyhláška č. 55/1991 Sb. neměla být na daný případ použita, protože nebyla v rozhodné době pro absenci opory v zákoně závazná. I bez podrobnější právní úpravy stanovící podmínky pro provozování výuky řízení motorových vozidel (v daném případě poměrně komplikované a složitě konstruované) by se totiž uplatnil výklad smyslem a účelem zákona, jímž je v oblasti silničního provozu především bezpečnost a plynulost provozu na pozemních komunikacích. Z tohoto pohledu je nepochybné, že natolik důležitá a pro bezpečnost silničního provozu významná činnost, jakou je pedagogické působení na budoucí řidiče, nemůže být svěřena do rukou osobě, která v důsledku zákazu činnosti sama řídit motorové vozidlo nesmí (argument a minori ad maius); vždyť je to právě učitel v autoškole, kdo má vést žadatele o řidičské oprávnění k důslednému dodržování právních předpisů o bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích, ke kázni za volantem automobilu a k maximálnímu soustředění a pozornosti při řízení vozidla. V tomto duchu je ostatně koncipována i právní úprava současná (odstraňující v tomto směru nedostatky stavu předchozího), kdy ustanovení § 21 zákona č. 247/2000 Sb. hovoří o profesním osvědčení, jehož držitelem (při splnění dalších podmínek) může být podle odstavce 2 písm. e) tohoto ustanovení jen osoba, která nemá soudem nebo správním orgánem uložen trest zákazu řízení motorových vozidel a které v posledních třech letech nebyl takový trest uložen.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud ČR dovolání žalobce podle § 243b odst. 2 o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 věty první a § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. října 2008
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu