25 Cdo 2478/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Jaroslava Bureše v právní věci
žalobce B. P. Ltd., s. r. o., proti žalovanému O. s. a., o náhradu škody,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 21 C 113/99, o dovolání
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. února 2004, č. j. 22
Co 625/2003-183, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
dovolacího řízení.
příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Nárok žalobce na náhradu
škody, která mu měla vzniknout tím, že žalovaný dne 14. 12. 1993 neoprávněně
udělil souhlas k užití hudební skladby „Only you“ a že žalobce v důsledku toho
neinkasoval cenu za užití díla, soud shledal neopodstatněným ze dvou důvodů.
Zejména na základě smlouvy ze dne 20. 9. 1993 mezi žalobcem a společností E. M.
P. G. GmbH dovodil, že žalobce nebyl oprávněn udělovat souhlas k užití uvedené
skladby a není tudíž ve sporu aktivně věcně legitimován. Kromě toho k námitce
promlčení vznesené žalovaným dospěl k závěru, že nárok žalobce se promlčel
marným uplynutím subjektivní promlčecí doby podle § 106 odst. 1 obč. zák.,
neboť žalobce již více než dva roky před podáním žaloby (12. 11. 1996) věděl,
že mu vznikla škoda a kdo za ni odpovídá, o čemž svědčí především
korespondence, kterou žalobce vedl s různými subjekty (nejpozdější přípis ze
dne 6. 11. 1994). Běh promlčecí doby se přitom nemohl stavět podle § 112 obč.
zák., protože žalobce sice podal ve věci trestní oznámení, avšak v rámci
trestního řízení se nepřipojil s nárokem na náhradu škody, jak ostatně sám
potvrdil.
Městský soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne
13. 2. 2004, č. j. 22 Co 625/2003-183, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Neztotožnil se sice se závěry
soudu prvního stupně ohledně nedostatku aktivní legitimace žalobce (naopak
dovodil, že je osobou oprávněnou k uplatnění nároku), ve shodě se soudem
prvního stupně však považoval nárok za promlčený. Zdůraznil, že žalobce
nejpozději dne 6. 11. 1994 z přípisu společnosti C., s. r. o., věděl, že mu
jednáním žalovaného vznikla škoda, a že pouhé podání trestního oznámení ani
samotné zahájení trestního stíhání nevede ke stavení běhu promlčecí doby ve
smyslu ustanovení § 112 obč. zák., jestliže se poškozený nepřipojí se svým
nárokem. Jestliže tak žalobce neučinil, jeho nárok na náhradu zisku, který mu
ušel v souvislosti s neoprávněným udělením souhlasu k užití hudebního díla ze
strany žalovaného, je promlčen.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož
přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a uplatňuje
dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., tj. nesprávné právní
posouzení věci. Namítá, že své právo na odměnu, která mu podle zákona náležela
a o niž byl jednáním žalovaného připraven, nemohl uplatnit dříve, protože byl
nucen prokázat porušení právní povinnosti konkrétním subjektem a jeho příčinnou
souvislost se vznikem škody. Z toho důvodu podal trestní oznámení a nemůže nést
důsledky toho, že policejní orgány byly několik měsíců nečinné. Dovolatel
tvrdí, že formálně se s nárokem na náhradu škody k trestnímu stíhání připojit
nemohl, neboť trestní řízení vůbec nedospělo do stadia stíhání konkrétní osoby,
proto dovozuje, že ke stavení běhu promlčecí doby došlo již podáním trestního
oznámení. Odtud pak plyne jeho přesvědčení, že nárok nebyl k okamžiku podání
žaloby promlčen; navrhuje proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu
spolu s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k
dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno
ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou -
účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti
němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího
soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podle § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Podle
odstavce 3 tohoto ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem.
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž
byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, aniž předcházelo zrušující
rozhodnutí odvolacího soudu; přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze
podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání může být podle tohoto ustanovení
přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména
posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání
neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost
dovolání není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání
nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V posuzované věci se opírá závěr odvolacího soudu o promlčení uplatněného
nároku na náhradu škody o zjištění [správnost skutkového stavu vzhledem k
posuzování přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
dovolacímu přezkumu nepodléhá, dovolatel ostatně v tomto směru ani námitky
nevznáší], že žalobce podal žalobu po uplynutí dvou let od okamžiku, kdy se
dozvěděl, že mu škoda vznikla a kdo za ni odpovídá. Dále není sporu o tom, že
žalobce v uvedené lhůtě sice podal trestní oznámení, avšak v rámci trestního
řízení nárok na náhradu škody vůči žalovanému neuplatnil. Právní otázku stavení
běhu promlčecí doby pouhým podáním trestního oznámení, o jejímž zásadním
významu je dovolatel přesvědčen, vyřešil odvolací soud v souladu se zákonem i
ustálenou judikaturou vyšších soudů.
Podle § 112 věty první obč. zák. uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u
soudu nebo u jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračuje,
promlčecí doba od tohoto uplatnění po dobu řízení neběží.
Institut tzv. stavení běhu promlčecí doby zajišťuje nemožnost promlčení práva
po dobu, v níž se účastník právního vztahu svého práva domáhá u soudu (příp. u
jiného příslušného orgánu), tj. po dobu soudního (jiného) řízení, je-li v něm
účastníkem řádně pokračováno, neběží promlčecí doba ve vztahu k právu v tomto
řízení uplatněnému. Případem takového řízení je i tzv. adhezní řízení, tedy
řízení o nároku na náhradu škody v rámci trestního řízení. Podle ustanovení §
43 odst. 2 věty druhá tr. řádu je návrh třeba uplatnit nejpozději u hlavního
líčení před zahájením dokazování, avšak lze tak učinit již dříve, a to od
samého počátku trestního stíhání - v prvním procesním úkonu poškozeného, který
tvoří součást trestního řízení, tedy obvykle v trestním oznámení [viz
Zhodnocení praxe soudů při uplatňování ustanovení trestního řádu o právech a
postavení poškozeného v trestním řízení a o náhradě škody způsobené trestným
činem (adhezní řízení) projednané v plénu Nejvyššího soudu dne 22. 2. 1967 -
Pls 3/6 a publikované pod č. III Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR,
ročník 1967, str. 239]. Pokud poškozený podá návrh v takto vymezeném období, je
řádně podán z hlediska doby podání návrhu; aby však takový návrh splňoval
náležitosti řádného návrhu poškozeného na náhradu škody v adhezním řízení a měl
za důsledek stavení běhu promlčecí doby, musí z něj být patrno, z jakých
důvodů, v jaké výši a vůči komu se uplatňuje. Za řádné uplatnění nároku proto
soudní praxe nepovažuje např. vyjádření poškozeného v tom smyslu, že se
připojuje k trestnímu řízení s požadavkem na náhradu škody, jak bude orgány
činnými v trestním řízení zjištěna (srov. zprávu o rozhodování soudů o náhradě
škody ve věcech, jimž předcházelo adhezní řízení, Cpj 35/78 Nejvyššího soudu
ČSR z 24. 10. 1979, jež byla projednána a vzata na vědomí plénem Nejvyššího
soud ČSR dne 5. 12. 1979, Pls 2/79, publikovanou pod č. 22 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, ročník 1979, str. 506 - 507). Obdobně je nutno
dovodit, že řádným uplatněním nároku na náhradu škody v adhezním řízení není
samotné podání trestního oznámení, jestliže neobsahuje požadavek, aby konkrétní
osobě byla uložena povinnost k náhradě škody v určité výši.
Je tedy zřejmé, že z hlediska uvedené právní otázky nelze rozhodnutí odvolacího
soudu považovat po právní stránce za zásadně významné ve smyslu ustanovení §
237 odst. 3 o.s.ř. Na tom nic nemění ani dovolací námitka žalobce, že byl nucen
vyčkat výsledku trestního řízení, aby doložil splnění podmínek odpovědnosti za
škodu; jednak probíhající trestní řízení nebrání možnosti uplatnit nárok na
náhradu škody v občanskoprávním řízení, v němž by soud splnění podmínek
odpovědnosti posuzoval, jednak lze náhradu škody požadovat právě v adhezním
řízení, ovšem za předpokladu, že nárok je uplatněn řádně. Protože ze všech
těchto důvodů nelze dovodit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c)
o.s.ř., směřuje dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není
tento mimořádný opravný prostředek přípustný, a Nejvyšší soud ČR je proto podle
ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalobce s
ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů tohoto řízení
právo a žalovanému v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. května 2006
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu