25 Cdo 2490/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Olgy Puškinové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci
žalobce L. S., proti žalované A., zastoupené advokátem, o vydání věcí,
eventuálně zaplacení částky 38.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2
pod sp. zn. 21 C 16/99, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 10. dubna 2000 č. j. 22 Co 87/2000-29, takto:
Rozsudek městského soudu ve výroku, jímž byl rozsudek obvodního soudu
změněn tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 38.000,- Kč, a ve
výrocích o náhradě nákladů řízení, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací
Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
na zaplacení částky 38.000,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze
zjištění, že uvedené věci předal žalobce v souvislosti s uzavřením
obstaratelské smlouvy ze dne 20. 7. 1990 právní předchůdkyni žalované, která se
zavázala k jejich komisnímu prodeji do šesti měsíců ode dne převzetí s tím, že
jinak smlouva zaniká. Žalobě na vydání věcí však nelze vyhovět, neboť žalovaná
věci nedrží a nemůže je tedy ani vydat. Žalobci by proto příslušelo právo na
vydání bezdůvodného obohacení, pokud by žalovaná věci prodala a peníze mu
nedoručila, nebo právo na náhradu škody, jestliže by žalovaná věci ztratila.
Avšak právo na vydání bezdůvodného obohacení (§ 107 obč. zák.) i právo na
náhradu škody (§ 106 obč. zák.) bylo promlčeno marným uplynutím dvouleté
promlčecí doby, která počala běžet nejpozději dnem 20. 1. 1991, kdy se žalobce
dozvěděl, že se komisní prodej neuskutečnil (žalobci dle jeho vlastního tvrzení
nebyla do dnešního dne vyplacena kupní cena), zatímco žaloba byla podána až v
roce 1999.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 4. 2000 č.
j. 22 Co 87/2000-29 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby
na vydání věcí potvrdil, ve výroku o zamítnutí žaloby na zaplacení částky
38.000,- Kč rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalované uložil
povinnost zaplatit žalobci tuto částku, změnil rozsudek i ve výroku o nákladech
řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního
stupně, avšak dospěl k odlišnému právnímu závěru založenému na úvaze, že
neprokázala-li žalovaná skutečnost, že by předmětný nábytek prodala nebo
žalobce písemně vyrozuměla o zániku smlouvy, je žalobce dosud vlastníkem věcí,
jejichž vydání se domáhá. Jde proto o nárok uplatněný vindikační žalobou ve
smyslu § 126 obč. zák., který se podle § 100 odst. 2 obč. zák. nepromlčuje. I
když žalobce neunesl důkazní břemeno ohledně prokázání držby věcí žalovanou a
žalobě na vydání věcí proto nebylo možno vyhovět, je zřejmé, že pro takový
případ se tzv. eventuálním petitem domáhal náhrady škody ve výši 38.000,- Kč.
Odvozoval tedy nárok na náhradu škody od svého nepromlčitelného vlastnického
práva (spojil jej s vindikační žalobou) a vyšlo-li teprve v průběhu soudního
řízení najevo, že žalovaná požadované věci nedrží, nemůže být jeho nárok podle
ustanovení § 100 odst. 2 obč. zák. promlčen. Odvolací soud tedy určil výši
škody s ohledem na cenu věcí dohodnutou v obstaravatelské smlouvě mezi
účastníky a žalobě na zaplacení částky 38.000,- Kč vyhověl.
Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž jí byla uložena platební
povinnost, podala žalovaná dovolání z důvodu uvedeného v ustanovení § 241 odst.
3 písm. d/ o.s.ř. a vytýká odvolacímu soudu nesprávnost úvahy o běhu promlčecí
lhůty. Podle názoru dovolatelky se účastníci obstaravatelské smlouvy ze dne 20.
7. 1990 dohodli, že pokud nedojde k prodeji věcí do šesti měsíců ode dne jejich
převzetí, smlouva zaniká. Zánik smlouvy byl vázán pouze na tuto podmínku, bez
ohledu na to, zda obstaravatel příkazce o zániku smlouvy vyrozuměl (a vyzval
jej k vyzvednutí věcí). K zániku přitom došlo nejpozději 20. 1. 1991 a
nevrácené plnění (§ 457 obč. zák.) se stalo bezdůvodným obohacením. Žalobce
svůj nárok proti žalované neuplatnil podle § 126 obč. zák. vindikační žalobou,
protože nejméně od roku 1991 věděl, že žalovaná věci k dispozici nemá. Soud měl
proto žalobu o vydání věcí posoudit jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení
a nárok uplatněný v eventuálním petitu jako nárok na peněžitou náhradu. Pak
ovšem není namístě posuzovat běh promlčecí lhůty a její délku způsobem, jak
učinil odvolací soud. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu v napadené části zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání popřel tvrzení žalované, že by od roku
1991 věděl o skutečnosti, že žalovaná předmětný nábytek nemá k dispozici.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.)
vzhledem k části dvanácté, hlavě první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, projednal dovolání a rozhodl o něm podle
dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění
účinném před 1. 1. 2001 - dále jen "o.s.ř."). Po zjištění, že dovolání, které
je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., bylo proti pravomocnému
rozsudku odvolacího soudu podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou
advokátem, ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., a po přezkoumání
věci dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle ustanovení § 868 obč. zák. pokud dále není uvedeno jinak, řídí se
ustanoveními tohoto zákona i právní vztahy vzniklé před 1. lednem 1992; vznik
těchto právních vztahů, jakož i nároky z nich vzniklé před 1. lednem 1992 se
však posuzují podle dosavadních předpisů.
Vzhledem k tomu, že obstaratelská smlouva mezi účastníky byla uzavřena
dne 20. 7. 1990 a zanikla uplynutím šesti měsíců od tohoto data, soudy obou
stupňů správně nároky žalobce posuzovaly podle zákona č. 40/1964 Sb., ve znění
zákona č. 58/1969 Sb., zákona č. 131/1982 Sb., zákona č. 94/1988 Sb., zákona č.
188/1988 Sb., zákona č. 87/1990 Sb., zákona č. 105/1990 Sb., a zákona č.
116/1990 Sb., tj. podle občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 1991 (dále jen
OZ).
Podle § 100 odst. 1 OZ právo se promlčí, jestliže nebylo vykonáno v
době v tomto zákoně stanovené (§ 101 až 110). K promlčení soud přihlédne jen k
námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo
věřiteli přiznat. Podle odst. 2 promlčují se všechna práva majetková s výjimkou
práva vlastnického, práv osobního užívání bytů a pozemků, omezení převodu
nemovitosti, jakož i práva z vkladů na vkladní knížce nebo běžném účtu, pokud
vkladový vztah trvá. Nepromlčuje se také právo na uzavření dohody o osobním
užívání pozemku podle § 135a odst. 2.
Podle § 106 odst. 1 OZ právo na náhradu škody se promlčí za dva roky
ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Podle
odst. 2 nejpozději se právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a jde-li o
škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž
škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví.
Odvolacímu soudu lze přisvědčit, že podle občanského zákoníku se
zásadně promlčují všechna majetková práva, s výjimkou práva vlastnického. Zákon
zajišťuje ochranu vlastnického práva, jehož obsahem je oprávnění předmět
vlastnictví držet, užívat, požívat jeho plody a užitky a nakládat s ním, pomocí
dvou základních druhů žalob. Zatímco žaloba na vydání věci (vindikační) má
místo tam, kde k porušení vlastnického práva dochází neoprávněným zadržováním
věci, tzv. zápůrčí (negatorní) žaloba směřuje k odstranění jiných zásahů do
vlastnického práva, než je neoprávněné zadržování věci. Vzhledem k
nepromlčitelnosti vlastnického práva (§ 100 odst. 2 OZ) může vlastník věci
kteroukoliv z uvedených žalob podat kdykoliv po rušebním jednání (neoprávněném
zásahu do vlastnictví), tedy v neomezené lhůtě, aniž by žalovaný mohl úspěšně
uplatnit námitku promlčení. Předpokladem úspěšnosti žaloby na vydání věci je
kromě prokázané existence vlastnického práva žalobce ke dni rozhodnutí soudu i
okolnost, že žalovaný věc neoprávněně k tomuto okamžiku skutečně drží. V
případě, že právě z tohoto důvodu žalobě na ochranu vlastnického práva vyhovět
nelze, zůstává vlastníku věci možnost domáhat se náhrady škody spočívající v
tom, že ten, kdo věc neoprávněně zadržoval, vlastníka o věc připravil a její
ztrátou mu způsobil škodu. Žaloba, jíž se při neúspěšnosti vindikační žaloby
vlastník věci domáhá alespoň peněžité náhrady, nemá již charakter vlastnické
žaloby, neboť není způsobilým prostředkem k opětovnému uchopení držby a
obnovení výkonu vlastnických oprávnění k předmětné věci; její smysl spočívá v
zajištění náhrady (kompenzace) za porušení vlastnického práva a jde proto o
žalobu na náhradu škody, která má reparační funkci. Nárok na náhradu škody, u
nějž je třeba vždy zjišťovat, zda jsou splněny podmínky odpovědnosti za škodu
(§ 420 obč. zák.), se nutně musí promlčovat ve lhůtách upravených v ustanovení
§ 106 OZ. Na tom nic nemění ani obvyklá praxe, kdy se zejména z důvodů procesní
ekonomie nárok na náhradu škody připojuje k vindikační žalobě formou tzv.
eventuálního petitu (žaloba na zaplacení pro případ, že povinnost vydat věc
nebude možno z uvedeného důvodu uložit). Ani v tomto případě totiž požadavek na
zaplacení peněžité částky nepřestává mít charakter nároku na náhradu škody se
všemi již zmíněnými důsledky; podle § 106 OZ se tedy promlčuje i nárok na
náhradu škody uplatněný v žalobě na vydání věci formou tzv. eventuálního petitu.
V posuzovaném případě z obsahu spisu vyplývá, že žalobce se domáhal
vydání věcí (v petitu specifikovaného nábytku), které předal v souvislosti se
smluvním ujednáním právní předchůdkyni žalované a které mu i po zániku
obstaratelské smlouvy byly neoprávněně zadržovány. Tento nárok uplatněný
vindikační žalobou se, jak správně dovodil odvolací soud, skutečně podle
ustanovení § 100 odst. 2 OZ nepromlčuje, protože je nárokem na ochranu
vlastnického práva (zajišťuje vlastníku věci možnost uchopení držby věci).
Oproti tomu nárok na zaplacení částky 38.000,- Kč, kterou žalobce uplatnil
eventuálním petitem pro případ nemožnosti vydání věcí, tedy pro případ, kdy
vlastnické právo jako takové již nebude možno ochránit a kdy bude možno
poskytnout pouze reparaci, představuje proto i v této věci nárok na náhradu
škody, který se promlčuje ve lhůtách upravených v ustanovení § 106 OZ bez
ohledu na to, že vznikl jako důsledek porušení nepromlčitelného vlastnického
práva.
Jestliže tedy odvolací soud v rozporu s vyloženým dovodil, že u
žalobcem uplatněného nároku na náhradu škody ve výši 38.000,- Kč nelze ve
smyslu ustanovení § 100 odst. 2 OZ uvažovat o promlčení, jde o závěr nesprávný.
Pak je zřejmé, že dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. je
naplněn; Nejvyšší soud České republiky proto rozsudek odvolacího soudu v
dovoláním dotčené části zrušil (§ 243b odst. 1 část věty za středníkem o.s.ř.)
a vrátil mu věc v tomto rozsahu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta první
o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí
o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení,
ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 20. března 2001
JUDr. Olga P u š k i n o v á , v. r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová