25 Cdo 2497/2004
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobce J. V., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému V. H., zastoupenému
advokátem, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 10
C 96/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne
22. července 2004, č. j. 23 Co 71/2004 - 336, t a k t o :
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 22. července 2004, č. j. 23 Co
71/2004 - 336, ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak,
že ohledně částky 58.800,- Kč se žaloba zamítá, a ve výrocích o náhradě nákladů
řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu a o soudním poplatku se zrušuje a
věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se po částečném zpětvzetí žaloby domáhal, aby žalovanému
byla uložena povinnost nahradit mu škodu na zdraví ve výši 205.200,- Kč s
příslušenstvím, sestávající z náhrady bolestného ve výši 13.200,- Kč a za
ztížení společenského uplatnění ve výši 192.000,- Kč, kterou mu dne 20. 4. 1996
při zápase první České ligy karate způsobil žalovaný porušením pravidel karate.
Poté, co mezitímní rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 24. 3. 1999, č.
j. 10 C 96/97 - 117, jímž bylo rozhodnuto tak, že žaloba je co do základu po
právu, byl zrušen usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2000, č. j.
23 Co 317/99 - 163, a věc byla vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení,
Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 18. 2. 2002, č. j. 10 C 96/97 - 252,
žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci na bolestném 13.200,- Kč a za
ztížení společenského uplatnění 192.000,- Kč, žalobu o zaplacení 21 % úroku z
částky 13.200,- Kč od 20. 3. 1997 do zaplacení a 21 % úroku z částky 192.000,-
Kč od 20. 3. 1997 do zaplacení zamítl, řízení o zaplacení dalších částek
7.800,- Kč s 21 % úrokem od 5. 5. 1997 do zaplacení a 18.000,- Kč s 21 % úrokem
od 5. 5. 1997 do zaplacení zastavil, a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve
vztahu mezi účastníky a vůči státu a o soudním poplatku. Vyšel ze zjištění, že
dne 20. 4. 1996 žalovaný při zápase ve sportovním karate použil nedovolenou
techniku a způsobil tím žalobci edém mozku, pohmoždění břicha a krvácení ve
třetí a čtvrté komoře mozkové. Dospěl k závěru, že žalovaný za škodu vzniklou
žalobci odpovídá podle § 420 odst. 1 obč. zák., neboť žalovaný tím, že
nedodržel pravidla soutěže sportovního karate, porušil prevenční povinnost
vyplývající z § 415 obč. zák. S poukazem na závěry znaleckého posudku znalce
Prof. MUDr. P. S., soud dovodil, že současný zdravotní stav žalobce je
jednoznačně v příčinné souvislosti s poraněním způsobeným mu žalovaným dne 20.
4. 1996, protože jeho předchozí zranění z února 1996, kdy byl při zápase
sportovního karate udeřen soupeřem do obličejové části, nemělo ze zdravotního
hlediska žádný vliv. Při rozhodování o výši náhrady bolestného a za ztížení
společenského uplatnění soud vycházel ze znaleckého posudku, podle kterého
základní počet bodů činí 440 na bolestném a 800 za ztížení společenského
uplatnění. Soud prvního stupně dovodil, že v daném případě jsou dány důvody
mimořádného zřetele hodné podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb., o
odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění, ve znění vyhlášky č.
84/1967 Sb., vyhlášky č. 76/1981 Sb. a vyhlášky č. 54/1993 Sb. (dále též jen
„vyhláška“), které umožňují zvýšení základního bodového ohodnocení za ztížení
společenského uplatnění na osminásobek. Přihlédl přitom k okolnosti, že
zranění, které žalobce utrpěl v mladém věku, znamenalo pro něj významné životní
omezení v osobním, společenském i kulturním životě, v pracovním uplatnění i ve
sportovním vyžití, a zohlednil i jeho přetrvávající psychické potíže. V
důsledku zranění totiž žalobce nadále nemůže provozovat karate, kterému se jako
reprezentant ČR věnoval řadu let vrcholově, a své zkušenosti může předávat jen
teoreticky jako asistent na fakultě. Kromě rekreačního plavání je vyřazen ze
všech druhů sportů, má problémy s dokončením studia na FTVS a nemůže tancovat
či navštěvovat místa s velkým hlukem.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. května
2002, č. j. 23 Co 185/2002 - 276, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že
žalobu ohledně částky 85.000,- Kč zamítl a žalovanému uložil povinnost zaplatit
žalobci 21 % úrok z částky 37.200,- Kč od 6. 4. 1997 do zaplacení; jinak jej
potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů ve vztahu
mezi účastníky a vůči státu a o soudním poplatku. Odvolací soud vycházel ze
skutkových zjištění soudu prvního stupně, aniž však dospěl k závěru, že by šlo
o případ zvlášť výjimečný, hodný mimořádného zřetele podle § 7 odst. 3 vyhlášky
č. 32/1965 Sb., a vycházel z ustanovení § 7 odst. 2 vyhlášky, podle kterého
celková částka odškodnění nesmí přesáhnout 120.000,- Kč. Dovodil, že i když se
žalobce nemůže věnovat většině sportů, ačkoliv se na dráhu spojenou s jejich
výkonem při studiu připravoval, nelze najisto postavit souvislost mezi následky
zranění žalobce a jeho neuspokojivými studijními výsledky a problémy v osobním
životě. Rozsahu poúrazového omezení žalobce v životě i ve společnosti je podle
odvolacího soudu přiměřené zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění
na částku 106.800,- Kč.
K dovolání žalovaného Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 17. 12.
2003, č. j. 25 Cdo 1960/2002-308, rozsudek Krajského soudu v Praze ve výroku,
jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 106.800,- Kč potvrzen, ve
výroku o platební povinnosti žalovaného zaplatit žalobci 21 % úrok z částky
24.000,- Kč od 6. 4. 1997 do zaplacení, ve výrocích o nákladech řízení ve
vztahu mezi účastníky a vůči státu a o soudním poplatku zrušil a věc v tomto
rozsahu vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, jinak dovolání odmítl. Rozsudek
odvolacího soudu shledal správným ohledně základu nároku a k dovolacím námitkám
v tomto směru vyslovil, že úder soupeře v rozporu s pravidly karate, při němž
zasaženému vznikla škoda na zdraví, je postižitelný nejen v rámci pravidel
zápasu karate, nýbrž představuje současně i porušení prevenční povinnosti; při
splnění zbývajících předpokladů je dána obecná odpovědnost za škodu na principu
presumovaného zavinění. Dovolací soud však vytkl odvolacímu soudu nesprávnou
aplikaci ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky při stanovení výše náhrady za ztížení
společenského uplatnění, spočívající v tom, že na jedné straně se v odůvodnění
rozsudku uvádí, že nejde o zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele ve
smyslu tohoto ustanovení, na druhé straně přisouzená částka překračuje hodnotu,
která by odpovídala zvýšení náhrady na dvojnásobek podle § 6 odst. 2 vyhlášky,
tedy částku 48.000,- Kč. Uložil proto odvolacímu soudu, aby podmínky pro další
zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění zvážil z hledisek uvedených
v ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 7. 2004, č. j. 23 Co 71/2004-336,
rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 18. 2. 2002, č. j. 10 C 96/97-252,
změnil tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci částku 48.000,- Kč
a 21 % úrok z částky 24.000,- Kč od 6. 4. 1997 do zaplacení, ohledně částky
58.800,- Kč žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi
účastníky i vůči státu a o povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatek.
Odvolací soud po doplnění dokazování výslechy dvou svědků dospěl k témuž
závěru, že v posuzované věci se nejedná o zvlášť výjimečný případ hodný
mimořádného zřetele ve smyslu ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky. Žalobce, i když
se zpožděním, dostudoval fakultu tělesné výchovy a sportu, dosáhl tedy
vysokoškolského vzdělání v oboru, ve kterém působil. I když sám aktivně
nezávodí, může své zkušenosti a vzdělání využít při přípravě nových závodníků.
Protože doplněným dokazováním nebyly zjištěny v zásadě žádné nové skutečnosti,
které by již nebyly zjištěny a hodnoceny v předchozím odvolacím řízení,
odvolací soud uzavřel, že je možné zvýšit základní bodové hodnocení odškodnění
ztížení společenského uplatnění žalobce pouze na dvojnásobek ve smyslu
ustanovení § 6 odst. 2 vyhlášky.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu, do výroku, jímž byla žaloba ohledně
částky 58.800,- Kč zamítnuta a do výroku o nákladech řízení, podal žalobce
dovolání, které odůvodňuje podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) (rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci) a odst. 3 o.s.ř. (rozhodnutí
vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části
oporu v provedeném dokazování). Namítá, že odvolací soud nesprávně
interpretoval výpovědi obou svědků, které sám vyslechl, a nepřihlédl k tomu, že
žalobci bylo v době úrazu 25 let, studoval vysokou školu, byl úspěšným
reprezentantem ČR v karate a měl před sebou skvělé perspektivy. Jeho sportovní
zapojení tedy bylo zcela mimořádné, zatímco nyní je trvale a výrazným způsobem
omezen v uplatnění se v životě i ve společnosti (z tohoto důvodu mu také soud
prvního stupně v rozsudku ze dne 18. 2. 2002 přiznal osminásobek základního
bodového ohodnocení ztížení společenského uplatnění). Vysokou škodu sice
nakonec absolvoval, avšak s ohledem na zdravotní problémy následkem předmětného
úrazu se již nemůže karate věnovat závodně a je omezen i ve vedení tréninků,
když může pracovat pouze jako asistent trenéra a pomáhat metodologicky (a ani v
tomto směru není jeho výkon stoprocentní). Ze znaleckého posudku Prof. MUDr. P.
Z., a PhDr. L. Š. ze dne 2. 10. 2001 dále vyplývá, že u žalobce při předmětném
úrazu došlo k výraznému organickému poškození centrálního nervového systému,
jehož projevy zasahují jak intelektovou, tak emoční sféru osobnosti.
Intelektová výkonnost celkově aktuálně odpovídá pásmu slabšího průměru, oproti
původní kapacitě je značně snížena, snížení je hlavně selektivní a nejvíce
postihuje koncentraci, volní pozornosti, krátkodobou paměť, schopnost učení a
rychlost psychomotorického tempa. Snížení činí asi -20 bodů IQ, tzn. z dříve
nadprůměrného intelektu do pásma slabšího průměru. Navíc i v emoční sféře je
patrná zvýšená labilita a dráždivost, přecitlivělost a snadná unavitelnost.
Znalci uzavřeli, že v důsledku úrazu u žalobce došlo k dosud trvajícímu
závažnému organickému poškození mozku, psychologicky průkazně zdokumentovanému,
které znamená závažné poškození a ztížení žalobcovy schopnosti studia, jakož i
jeho osobního a emočního života a změnilo a značně ztížilo jeho schopnost
společenského uplatnění. Současně znalci doporučili soudu, aby uvážil zvýšení
podle § 6 odst. 2 a § 7 odst. 3. S ohledem na výše uvedené skutečnosti je
žalobce přesvědčen o tom, že přiznaná částka ve výši 48.000,- Kč je v jeho
případě jako náhrada za ztížení společenského uplatnění zcela nedostatečná.
Dovolatel proto navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby věc byla
vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný namítl, že jak je zřejmé z obsahu dovolání, žalobce se vyjadřuje pouze
ke skutkovému hodnocení soudem provedených důkazů, napadá tedy skutkové
hodnocení věci, což je v dovolání nepřípustné. Navrhl proto, aby dovolání bylo
odmítnuto, resp. zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení
- a po přezkoumání věci ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. dospěl k
závěru, že dovolání, které je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.,
je důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatel rovněž uplatňuje jako důvod
dovolání [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], může spočívat v tom, že odvolací
soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý
právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci
nesprávně aplikoval.
Podle § 4 odst. 1 vyhlášky č. 32/1965 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení
společenského uplatnění, ve znění vyhlášky č. 84/1967 Sb., vyhlášky č. 76/1981
Sb. a vyhlášky č. 54/1993 Sb., ztížení společenského uplatnění se odškodňuje,
jestliže poškození na zdraví má prokazatelně nepříznivé důsledky pro životní
úkony poškozeného, pro uspokojování jeho životních a společenských potřeb nebo
pro plnění jeho společenských úkolů (dále jen „následky“). Odškodnění za
ztížení společenského uplatnění musí být přiměřené povaze následků a jejich
předpokládanému vývoji, a to v rozsahu, v jakém jsou omezeny možnosti
poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti.
Při odškodňování ztížení společenského uplatnění se vychází ze základního počtu
bodů, kterým bylo toto ztížení ohodnoceno v lékařském posudku (srov. § 6 odst.
1 vyhlášky). Podle ustanovení § 6 odst. 2 vyhlášky částka odpovídající
základnímu počtu bodů zjištěnému lékařem se přiměřeně zvýší až na dvojnásobek
podle předpokladů, které poškozený ve věku, ve kterém byl poškozen na zdraví,
měl pro uplatnění v životě a ve společnosti a které jsou v důsledku poškození
omezeny nebo ztraceny. Těmito předpoklady se rozumí zejména možnost uplatnit se
v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním a možnost volby povolání
a dalšího sebevzdělávání; přitom se přihlíží k tomu, zda jde o muže nebo ženu,
a při odstranitelnosti trvalých následků také k upozornění lékaře podle § 10.
Podle § 7 odst. 1 vyhlášky se výše odškodnění za bolest a za ztížení
společenského uplatnění určuje částkou 30,- Kč za jeden bod. Celková výše
odškodnění za bolest a za ztížení společenského uplatnění z jednoho poškození
zdraví nesmí přesáhnout částku 120.000,- Kč; z toho odškodnění za bolest nesmí
přesáhnout částku 36.000,- Kč, a to ani s připočtením odškodnění podle § 3
odst. 2 (§ 7 odst. 2 vyhlášky). Ve zvlášť výjimečných případech hodných
mimořádného zřetele může soud odškodnění přiměřeně zvýšit, a to i nad stanovené
nejvyšší výměry odškodnění (§ 7 odst. 3 vyhlášky).
Z citovaných ustanovení vyplývá, že odškodnění ztížení společenského uplatnění
samo o sobě ve své podstatě již v základní výměře představuje náhradu za
prokazatelně nepříznivé důsledky pro životní úkony poškozeného, pro
uspokojování jeho životních a společenských potřeb a pro plnění jeho
společenských úkolů (§ 4 odst. 1 vyhlášky). Přiznání takového základního
odškodnění samotného tedy předpokládá, že poškozený je vlivem následků
utrpěného zranění omezen ve svých možnostech, např. volby povolání, způsobů
osobního uplatnění, v možnostech účastnit se kulturní a sportovní činnosti či v
jiných formách společenského uplatnění. Zvýšení náhrady podle § 6 odst. 2
vyhlášky (až na dvojnásobek) předpokládá existenci dalších skutečností
umožňujících závěr, že omezení poškozeného nelze vyjádřit jen základním
odškodněním. Postup podle § 7 odst. 3 vyhlášky pak přichází v úvahu jen ve
skutečně výjimečných případech hodných mimořádného zřetele, kdy ani zvýšení
základního odškodnění za ztížení společenského uplatnění podle § 6 odst. 2
vyhlášky dostatečně nevyjadřuje následky, které jsou do budoucna v důsledku
poškození trvale omezeny nebo ztraceny. Musí přitom jít o zcela výjimečné
případy hodné mimořádného zřetele, kdy možnosti poškozeného jsou velmi výrazně
omezeny či zcela ztraceny ve srovnání s vysokou a mimořádnou úrovní jeho
kulturních, sportovních či jiných aktivit v době před vznikem škody (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 1988, sp. zn. 1 Cz 60/88, uveřejněný
pod č. 10 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1992).
Z uvedených hledisek však odvolací soud v posuzované věci důsledně
nevycházel. Při stanovení výše náhrady za ztížení společenského uplatnění totiž
svůj závěr, že v dané věci nejde o zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného
zřetele, odůvodnil zejména tím, že žalobce přes zranění dostudoval vysokou
školu (byť se zpožděním), a i když již aktivně nezávodí, může své zkušenosti a
vzdělání využít při přípravě nových závodníků. Samotná okolnost, že žalobce byl
schopen se po ukončení léčení vrátit do běžného života, že se mu podařilo
dostudovat vysokou školu a že se zapojil do pracovní činnosti v odpovídající
profesi, však pro závěr, že podmínky pro zvýšení náhrady za ztížení
společenského uplatnění podle ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky nejsou dány,
nestačí.
Z dosavadních skutkových zjištění totiž dále vyplývá, že u žalobce došlo k
poškození zdraví ve věku 25 let v době, kdy se na vrcholové soutěžní úrovni
věnoval karate, aktivně provozoval i jiné sporty a studoval fakultu tělesné
kultury a sportu. V důsledku poškození na zdraví byla jeho závodní kariéra
okamžitě ukončena a i v dalších sportovních aktivitách či v profesním životě je
trvale omezen přetrvávajícími následky. Podle závěru znaleckého posudku znalce
Prof. MUDr. P. S., jde především o výrazné organické poškození centrálního
nervového systému, jehož projevy zasahují jak intelektovou, tak emoční sféru
osobnosti. Intelektová výkonnost žalobce se v důsledku poškození zdraví
posunula z pásma nadprůměrného intelektu do pásma slabšího průměru. U žalobce
přetrvává zvýšená labilita, dráždivost a přecitlivělost a zvýšená unavitelnost;
žalobce trpí tzv. neurastenickým syndromem.
Je tedy zřejmé, že odvolací soud při posuzování podmínek pro mimořádné zvýšení
odškodnění nezvažoval všechny okolnosti, důležité z hlediska ustanovení § 7
odst. 3 vyhlášky ve svém souhrnu, a zejména to, že žalobce v mladém a plně
produktivním věku ztratil vlivem úrazu možnost pokračovat v aktivní a úspěšné
sportovní kariéře; jestliže před úrazem provozoval karate na vrcholové úrovni,
lze tuto aktivitu, která byla v důsledku zdravotních následků zcela ztracena,
označit za mimořádnou. Kromě toho je nyní výrazně omezen i v rekreačním
sportovním vyžití, jemuž se žalobce dříve aktivně a s oblibou věnoval a které
pro něj představuje významnou životní hodnotu. Odvolací soud nepřihlížel ani k
tomu, že žalobce ve věku příznivém pro nabytí vyššího vzdělání pozbyl část
intelektové kapacity, potřebné ke zvládnutí vysokoškolského studia, a že je tím
do budoucna omezován i v pracovním uplatnění, neboť trenérské a výchovné
činnosti se nemůže věnovat v potřebném rozsahu a podle svého tvrzení ani v
původně zamýšleném zaměstnání, ačkoliv právě to jsou skutkové okolnosti
významné pro právní posouzení nároku na zvýšení náhrady podle § 7 odst. 3
vyhlášky.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není ve výroku,
jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ohledně částky 58.800,- Kč, z
hlediska aplikace ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky správný, a že dovolací důvod
podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl ve vztahu k tomuto výroku naplněn.
Dovolací soud jej proto v této části a v závislých výrocích o náhradě nákladů
řízení a o soudním poplatku zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil tomuto soudu k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, věta za středníkem, odst. 3, věta první o. s.
ř.).
Vyslovený právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný; v novém
rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a
dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení a o soudním
poplatku (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. listopadu 2005
JUDr. Petr Vojtek,v.r.
předseda senátu