25 Cdo 2503/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobkyně Simply Finance, a. s., se sídlem v Praze 1, Opletalova 1418/23, IČO
46993177, zastoupené JUDr. Vladimírem Fučíkem, advokátem se sídlem v Praze 2,
Balbínova 404/22, proti žalované Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna
Insurance Group, se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/21, IČO 47116617, o
3.500.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.
zn. 13 C 227/2007, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze
ze dne 27. srpna 2010, č. j. 29 Co 282/2010-113, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. srpna 2010, č. j. 29 Co
282/2010-113, a Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. února 2008, č. j. 13 C
227/2007-42, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu
řízení.
zastavil řízení o zaplacení 3.500.000,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě
nákladů řízení.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. 8. 2010, č. j.
29 Co 282/2010-113, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že
projednání žaloby brání překážka věci pravomocně rozsouzené ve smyslu
ustanovení § 159a odst. 5 o.s.ř., tedy neodstranitelný nedostatek podmínky
řízení. Žalobkyně totiž uplatnila stejný nárok, o němž bylo rozhodnuto
rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2002, č. j. 28 Cm 199/2001-38,
tak, že se žaloba zamítá, a tento rozsudek byl potvrzen rozsudkem Vrchního
soudu v Praze ze dne 4. 2. 2004, č. j. 9 Cmo 440/2003-79. Jde o stejnou věc,
týkající se týchž účastníků, stejného předmětu řízení a na základě shodných
skutkových tvrzení, které žalobkyně nyní pouze jinak právně kvalifikuje jako
náhradu škody.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které odůvodňuje
podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.; nesprávné právní posouzení věci
dovolatelka spatřuje v závěru soudů obou stupňů o překážce věci pravomocně
rozhodnuté. Městský soud v Praze ve věci sp. zn. 28 Cm 199/2001 (dále též jen
„předchozí věc“) totiž zamítl žalobu na zaplacení 3.500.000,- Kč s
příslušenstvím pro nesplnění smluvní povinnosti žalované vyplatit žalobkyni
plnění z pojistné události pojištěného MVDr. H. H., která pro žalovanou měla
vyplývat z dokladu označeného jako „Vinkulace pojistné události“ ze dne 27. 9.
1999, a to z důvodu absolutní neplatnosti tohoto dokladu pro nedostatek formy
podle § 40 odst. 1 obč. zák., kterou způsobila žalovaná. V nynějším řízení se
žalobkyně domáhá po žalované sice zaplacení stejně vysoké částky, ovšem
tentokrát z titulu náhrady škody, která žalobkyni vznikla vydáním absolutně
neplatného potvrzení o vinkulaci pojistného plnění ve prospěch žalobkyně
žalovanou, když na jeho základě poskytla MVDr. H. H. úvěr, který jí jmenovaný
následně nesplatil. Dovolatelka namítá, že se nemůže jednat o překážku věci
pravomocně rozhodnuté, neboť v tomto řízení uplatnila vůči žalované jiný nárok,
a to jak z hlediska právního titulu nároku, tak i podle skutkového základu.
Navrhla zrušení usnesení soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně
k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1
o.s.ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 o.s.ř., je ve věci samé
přípustné podle ustanovení § 239 odst. 2 písm. a) o.s.ř., přezkoumal napadené
usnesení odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelka uplatňuje jako důvod
dovolání [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], může spočívat v tom, že odvolací
soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý
právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci
nesprávně aplikoval.
Podle § 159a odst. 5 o.s.ř. jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže
být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby
věc projednávána znovu.
Tato zákonná úprava je důsledkem závaznosti pravomocného rozsudku, vyjádřené v
ustanovení § 159a odst. 4 o.s.ř., podle něhož v rozsahu, v jakém je výrok
pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě pro jiné osoby,
je závazný též pro všechny orgány. Překážku věci pravomocně rozsouzené zakládá
totožnost obou věcí, která je dána totožností účastníků řízení a totožností
předmětu řízení; ten je určen tzv. petitem žaloby, tj. čeho se žalobce domáhá,
a je vymezen skutkovými okolnostmi, jimiž je nárok zdůvodněn. O totožnost
předmětu řízení jde, jestliže tentýž nárok vyplývá ze stejných skutkových
tvrzení (ze stejného skutku), jimiž byl uplatněn v předchozím řízení. Podstatu
skutku (skutkového děje) lze přitom spatřovat především v jednání (a to ve
všech jeho jevových formách) a v následku, který jím byl způsoben; následek je
pro určení skutku podstatný proto, že umožňuje z projevů vůle jednajících osob
vymezit ty, které tvoří skutek. Odtud plyne, že totožnost skutku je zachována,
je-li zachována alespoň totožnost jednání, anebo totožnost následku. Pro
posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak
byl skutek, který byl předmětem původního řízení, posouzen soudem po právní
stránce nebo zda byl po právní stránce posouzen správně. O stejný předmět
řízení jde i tehdy, jestliže v novém řízení je stejný skutek právně
kvalifikován jinak než v řízení původním (srov. též Drápal, L., Bureš, J., a
kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009,
str. 1097).
V daném případě odvolací soud vyšel ze zjištění, že rozsudkem Městského soudu v
Praze ze dne 10. 5. 2002, č. j. 28 Cm 199/2001-38, potvrzeným rozsudkem
Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 2. 2004, č. j. 9 Cmo 440/2003-79, byla
zamítnuta žaloba žalobkyně proti žalované na zaplacení částky 3.500.000,- Kč s
příslušenstvím, požadované jako pojistné plnění vinkulované ve prospěch
žalobkyně, neboť soud dovodil neplatnost listiny označené jako „Vinkulace
pojistné události“ ze dne 27. 9. 1999. V předchozí věci tak byl žalobou
uplatněn nárok na peněžité plnění vycházející ze skutkového tvrzení, že na
základě vinkulace pojistného plnění má žalobkyně právo na jeho vyplacení
žalovanou. V nynějším řízení žalobkyně oproti tomu uplatňuje nárok na náhradu
škody, která jí měla vzniknout tím, že žalovaná způsobila neplatnost vinkulace
pojistného plnění, žalobkyně tak pojistné plnění neobdržela a přišla tím o
plnění ze smlouvy o úvěru, které měla vinkulace zajišťovat. Přestože žalobkyně
požaduje po žalované (je dána totožnost účastníků řízení) stejnou částku, nelze
dospět k závěru, že se jedná o totožný předmět řízení, neboť nároky nejsou
uplatňovány na základě stejných skutkových tvrzení (stejného skutku). Rozdíl
mezi předměty řízení spočívá v tom, že v předchozí věci byla předmětná částka
požadována z důvodu nesplnění závazku žalované poskytnout pojistné plnění na
základě vinkulace, zatímco nyní je požadována náhrada za tvrzenou ztrátu
(nedobytnost) pohledávky vůči MVDr. H. H. z úvěrové smlouvy, kterou měla
žalovaná způsobit neplatností vinkulace pojistného plnění. Je tedy zřejmé, že
skutkové vylíčení nyní uplatňovaného nároku zahrnuje oproti předmětu
předchozího řízení navíc i tvrzení o porušení právní povinnosti na straně
žalované při uzavírání ujednání o vinkulaci a o tom, že v důsledku takového
jednání vznikla žalobkyni škoda. Nelze proto dovodit existenci
neodstranitelného nedostatku podmínky řízení spočívající v překážce věci
pravomocně rozhodnuté (§ 159a odst. 5 o.s.ř.), jež by bránila projednání této
věci.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu není z uvedených důvodů správné, Nejvyšší
soud je zrušil (§ 243b odst. 2 věta za středníkem o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že
důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na
rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a
vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný. O náhradě nákladů
dovolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. listopadu 2012
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu