Účelem dovolání podle ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř. je umožnit posouzení právních otázek obecného významu (nikoli však jedinečných skutkových okolností vlastních individuálnímu případu) v případech shodného (konformního) právního posouzení soudy obou stupňů, ve kterých by jinak dovolání přípustné nebylo (srov. § 238 odst. 1 o.s.ř.). Oproti tomu dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování; k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy přípustnost dovolání založená podle ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř. dovolací soud neopravňuje.
Žalobci napadají dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen. I když v dovolání uvedli, že uplatňují dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. (tvrdí, že \"rozhodnutí spočívá na nesprávném posouzení věci\", když odvolací soud „sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil\") k právní otázce vztahu nároků z odpovědnosti za škodu a za vady, z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) však vyplývá, že rovněž nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází, neboť vytýkají odvolacímu soudu závěr o tom, že nebyl prokázán původce vyzařování škodlivého formaldehydu a že prokázána nebyla ani příčinná souvislost mezi jednáním žalovaného a vznikem škody. Pokud tedy dovolatelé v této souvislosti namítají, že odvolací soud nepřihlédl ke zprávě Krajské hygienické stanice v O. ze dne 17. 9. 1990 ani k dopisu ředitele právního předchůdce žalovaného a že provedené důkazy k otázce zdravotní závadnosti výrobku nesprávně hodnotil, je jednoznačné, že nejde o námitku nesprávného řešení otázky právní, pro níž bylo dovolání připuštěno, nýbrž o námitku týkající se rozsahu provedeného dokazování a hodnocení důkazů při zjišťování skutkového stavu věci, tedy o dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť ve vztahu k námitce, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, není z hlediska ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř. dovolání přípustné.
Vzhledem k ustanovení § 868 občanského zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 1992 je třeba posuzovat podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., ve znění zákonů č. 58/1969 Sb., č. 146/1971 Sb., č. 131/1982 Sb., č. 137/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb., č. 116/1990 Sb., č. 87/1991 Sb. a č. 509/1991 Sb., ty dílčí nároky žalobců, u nichž škoda vznikla před uvedeným datem (náklady na pořízení komponentů v roce 1981, náklady vynaložené na stavbu domku v letech 1981 - 1984, náklady na stavební řízení a náklady zjišťování zdravotní závadnosti domku v letech 1990 - 1991); nároky na náhradu nákladů vynaložených na demontáž domku a na obstarání nového bydlení v roce 1992 se spravují občanským zákoníkem ve znění účinném od 1. 1. 1992 Sb. Pro odpovědnost žalovaného za škodu je rozhodující, zda jsou u každého dílčího nároku splněny všechny podmínky uvedené v ustanovení § 421 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 1991, resp. § 420 občanského zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 1992, tedy zda byl prokázán jednak protiprávní úkon žalovaného, tj. jednání, které je v rozporu s objektivním právem, popř. opomenutí, tj. nečinnost tam, kde bylo povinností určitým způsobem jednat, dále vznik škody (majetková újma) a příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním škůdce a vznikem škody, přičemž zavinění se předpokládá. Není-li jeden z těchto předpokladů dán, nárok nevzniká a žalobě na náhradu škody nelze vyhovět bez ohledu na to, zda tentýž nárok mohl být proti žalovanému uplatněn z titulu odpovědnosti za vady prodané věci či nikoliv.
Dovolatelům je třeba přisvědčit, že podmínky odpovědnosti za škodu jsou odlišné od podmínek odpovědnosti za vady a nejsou vzájemně nijak spojeny, a proto nárok na náhradu škody způsobené v souvislosti s prodejem vadné věci není podmíněn realizací nároků z odpovědnosti za vady a lze jej uplatnit bez ohledu na to, zda nároky z odpovědnosti za vady byly uplatněny včas či nikoliv a zda případně zanikly prekluzí (srov. též rozhodnutí publikovaná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 18, ročník 1991 a pod č. 4, ročník 1981), jak ostatně dovodil i odvolací soud. Tento závěr má však význam pouze v situaci, kdy nárok na náhradu škody vznikl; naopak nevznikl-li, nelze řešit otázku eventuálního souběhu neexistujícího nároku s nárokem jiným.
Odvolací soud v posuzovaném případě potvrdil zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně ze dvou odlišných důvodů; za první z nich považoval okolnost, že úspěchu žaloby brání totožnost uplatněných nároků na náhradu škody s obsahem nároků z odpovědnosti za vady. Vedle toho shodně se soudem prvního stupně dospěl ke skutkovému závěru, že porušení povinnosti žalovaným (dodání zdravotně závadného materiálu) ani jeho příčinná souvislost se vznikem tvrzené škody nebyly prokázány. Tento jeho druhý závěr, který bez ohledu na správnost závěru prvního obstojí jako samostatný důvod pro zamítnutí žaloby, nemůže být předmětem dovolacího přezkumu, neboť dovolací soud se nemůže zabývat dovolacími námitkami podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř., které nejsou způsobilým dovolacím důvodem za situace, kdy přípustnost dovolání byla založena ustanovením § 239 odst. 1 o.s.ř. Pak ovšem pro posouzení věcné správnosti rozhodnutí odvolacího soudu není podstatné řešení dovolacímu přezkumu otevřených právních otázek přípustnosti souběhu nároků z různých typů odpovědnosti a posouzení jednotlivých dílčích nároků v tomto konkrétním případě.
Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný; protože z obsahu spisu nebyly zjištěny žádné vady uvedené v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. ani jiné vady podle § 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř. (dovolatel existenci takových vad ani netvrdí), k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobců podle ustanovení § 243b odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 věty první a § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobci s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemají na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalovanému v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 17. srpna 2000
JUDr. Olga P u š k i n o v á, v. r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Romana Říčková