Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje
ustanovení § 237 o. s. ř.
Podle ust. § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání podle odstavce 1
přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o
peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč;
k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V dané věci žalovaný napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž
bylo rozhodnuto o jeho platební povinnosti v částce 8.724,- Kč. S názorem
dovolatele, že předmětem řízení před odvolacím soudem byla částka ve výši
21.624,- Kč se nelze ztotožnit, neboť z obsahu spisu, zejména z podaného
odvolání na č. l. 21, jakož i z jeho doplnění na č. l. 29 vyplývá, že žalovaný
podal odvolání pouze do výroku, jímž mu byla uložena povinnost zaplatit žalobci
částku 8.724,- Kč s úroky z prodlení, a do výroku o náhradě nákladů řízení.
Předmětem řízení před odvolacím soudem tak byl občanskoprávní nárok žalobce
proti žalovanému ve výši 8.724,- Kč s příslušenstvím. Protože dovolání směřuje
proti výroku rozsudku o věci samé, kterým bylo rozhodnuto o peněžitém plnění
nepřevyšujícím 20.000,- Kč, je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením § 237
odst. 2 písm. a) o. s. ř., které se vztahuje i na případy, v nichž se
přípustnost dovolání posuzuje podle § 237 odst. 1 písm. a), b) nebo c) o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů řízení, ačkoli je obsažen v rozsudku, má povahu
usnesení (§ 167 odst. 1 o. s. ř.), proto se přípustnost dovolání proti
rozhodnutí o náhradě nákladů řízení posuzuje podle ustanovení upravujících
přípustnost dovolání proti usnesení, tj. podle ust. § 238, § 238a a § 239 o. s.
ř., přičemž rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není uvedeno v taxativním výčtu
ust. § 238 ani § 238a o. s. ř. a přípustnost dovolání proti měnícímu výroku
rozsudku odvolacího soudu o povinnosti žalovaného nahradit žalobci náklady
řízení před soudem prvního stupně a proti výroku o náhradě nákladů odvolacího
řízení se nedá dovodit ani z ust. § 239 o. s. ř.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není
přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného odmítl podle § 243b odst. 5, věty
první, a § 218 písm. c) o. s. ř., aniž se mohl zabývat věcí z hlediska námitek
uplatněných v dovolání.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty
první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když žalovaný nemá na náhradu
nákladů dovolacího řízení právo a žalobci v tomto řízení žádné náklady
nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. prosince 2004
JUDr. Marta Škárová,v.r.
předsedkyně senátu