25 Cdo 2523/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci
žalobkyně M. K., zastoupené advokátem, proti žalované Č. r. – Č. n. b., o
zaplacení částky 956.842,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 185/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 18. června 2004, č. j. 13 Co 132/2004-60, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se proti státu domáhala náhrady škody způsobené nesprávným úředním
postupem, kterého se Č. n. b. (dále též jen „ČNB“) měla dopustit tím, že byla
nečinná jako orgán státního dohledu nad devizovým trhem a neprovedla řádnou
kontrolu společnosti M. I., s. r. o. (dále též jen „MI“), se kterou žalobkyně
uzavřela dne 26. 10. 1999 smlouvu a postupně jí svěřila finanční prostředky v
cizí měně ve výši žalované částky. MI vklad žalobkyně nezhodnotila, nevrátila
jej a ukončila svou činnost.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 11. 12. 2003, č. j. 13 C 185/2002-40,
žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že
společnost M. I., s. r. o., byla zapsána do obchodního rejstříku dne 3. 2. 1999
s předmětem podnikání organizační a ekonomické poradenství, zprostředkovatelská
činnost v obchodu a službách a pronájem movitých věcí. V období od 6. 8. 1998
do 14. 2. 2000 bylo v MF DNES a v Hospodářských novinách prostřednictvím
inzerátů nabízeno zaměstnání v zahraniční společnosti na úseku obchodu s
devizami a dne 18. 11. 1998 vyšel v Hospodářských novinách článek pod názvem
„Slušný zisk za několik málo minut“, kde makléř společnosti M. C. L. (dále též
jen „MCL“) popisoval možnosti obchodování s devizami při relativně nízkých
vkladech s tzv. loty. Žalobkyně podepsala dne 26. 10. 1999 svazek listin v
anglickém jazyce, nadepsaných Customer´s Agreement, Risk Disclosure Statement a
Agreement For Appointment of Agent, které nejsou podepsány druhou stranou, tj. společností MCL, a neobsahují ani jasné označení smluvních stran. Žalobkyně
složila ve dvou platbách dne 26. 10. 1999 a 31. 1. 2000 celkem 23.417,- USD za
účelem jejich zhodnocení na zahraničních devizových trzích. Soud dále zjistil,
že MI prováděla svou činnost v ČR bez devizové licence a především na základě
inzerátu zveřejněného v Hospodářských novinách dne 23. 6. 1999 byla zařazena do
plánu kontrol prováděných ČNB, a to na jaro 2000. Před faktickým provedením
kontroly však MI uzavřela své kanceláře a prostředky svěřené žalobkyní
nezhodnotila ani nevrátila. Soud dospěl k závěru, že ČNB se jako orgán státního
dozoru nedopustila kvalifikované nečinnosti, která by mohla být
charakterizována jako nesprávný úřední postup. MI nabízela peněžní služby ve
smyslu ustanovení § 1 písm. n) zákona č. 219/1995 Sb., devizového zákona, k
čemuž potřebovala devizovou licenci udělovanou ČNB. Pokud licenci neměla,
jednalo se z její strany o činnost v rozporu s devizovým zákonem, podléhající
kontrolní a dozorové činnosti ČNB, stanovené zákonem č. 6/1993 Sb., o České
národní bance a devizovým zákonem. Možnosti dozorujícího orgánu chránit občany
před nedovolenou činností MI však byly v rozhodné době omezené, ČNB mohla
přikázat ukončení činnosti podle ustanovení § 22 odst. 1 nebo uložit pokutu
podle ustanovení § 22 odst. 3 písm. b) devizového zákona. Žalobkyni by mohlo
ochránit pouze první z těchto opatření, a to za předpokladu, že by MI na příkaz
reagovala a svoji činnost ukončila předtím, než žalobkyně na její účet složila
své prostředky. Jinak ovšem ČNB podle tehdy účinných předpisů neměla žádnou
obecnou povinnost chránit majetek nebo investice osob, které se rozhodnou
obchodovat na devizových trzích, ani obecnou povinnost informovat občany o tom,
že určitý subjekt provozuje svou činnost v rozporu se zákonem. Soud proto
provedení kontroly podle plánu kontrol ze strany žalované nekvalifikoval jako
postup v rozporu s objektivním právem s tím, že nejde o postup, který by byl v
příčinné souvislosti s tím, že žalobkyně nerozumně investovala.
Žalovaná
kontrolu provedla, aniž se jí podařilo zjistit porušení devizových prostředků,
přičemž v průběhu této kontroly a zřejmě též v reakci na ni MI přestala
fakticky vykonávat svoji činnost. Soud nakonec uvedl, že žalovaná byla
poškozena postupem MI a měla by se především na této společnosti domáhat
náhrady škody. Teprve poté, když by byla zcela vyloučena možnost domoci se
náhrady škody na primárně odpovědném subjektu (společnosti MI a jejich
představitelích), by mohla přicházet v úvahu odpovědnost státu. Žalobkyně však
netvrdí ani neprokazuje, že vymáhání škody proti MI bylo bezvýsledné.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 6. 2004, č. j.
13 Co 132/2004-60, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu
prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci, zejména s tím,
že nebyly splněny základní předpoklady odpovědnosti žalované za škodu, tedy
vznik škody, porušení právní povinnosti a existence příčinné souvislost mezi
škodou a porušením povinnosti. Zdůraznil, že možnosti ČNB v rozhodné době byly
omezené, když mohla pouze uložit pokutu nebo zakázat činnost, což jsou
prostředky, které nemohou vést k zabránění vzniku škody. Navíc v řízení bylo
prokázáno, že ČNB kontrolu ve společnosti provedla, takže jí nelze vytknout ani
nečinnost. Podle odvolacího soudu byl vztah mezi žalobkyní a MI vztahem ryze
soukromoprávním a stát není v obecné rovině garantem náhrady všech majetkových
ztrát, které jeho občanům vzniknou v důsledku jejich finančních transakcí, byť
i uskutečněných na základě podvodného jednání jiných osob. Odvolací soud
souhlasil s názorem soudu prvního stupně v tom, že žalobkyně si počínala
neobezřetně, jestliže složila na zahraniční účet zahraniční společnosti vysokou
peněžní částku, a škodu, která jí tím vznikla, proto musí nést ze svých
vlastních prostředků.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a které odůvodňuje podle ustanovení §
241a odst. 2 písm. a), b) o.s.ř. Podle žalobkyně bylo provedeným dokazováním
zjištěno, že pracovnice odboru měnové politiky žalované zachytila inzeráty MI,
ve kterých makléř a broker veřejně nabízeli potencionálním klientům své volné
kapacity pro obchodování na mezinárodních devizových trzích. Pracovníci
žalované inzeráty prověřili a dospěli k závěru, že je důvodné podezření na
porušení devizového zákona (ustanovení § 3 odst. 1 a 9, § 6 odst. 3 a § 9 odst.
1). Vzhledem k závažnosti případu proto pracovnice odboru měnové politiky ČNB
podaly místně příslušné pobočce dne 25. 6. 1999 podnět k provedení devizové
kontroly. Výslovně uvedly, že považují za nutné, aby se ČNB jako devizový orgán
odpovědný ze zákona za výkon devizové kontroly zaměřila na tyto nedovolené
aktivity. Na základě tohoto podnětu očekávaly provedení důkladné devizové
kontroly MI a to nejlépe s FAÚ MF ČR a finančním úřadem. To se však nestalo,
žalovaná sice nařídila kontrolu dodržování devizových předpisů v MI, ale až na
období 14. 3. - 30. 9. 2000, tedy po více jak 9 měsících a dávno potom, co
žalobkyně a s ní většina dalších poškozených přišli o veškeré úspory. K fyzické
kontrole společnosti již nedošlo, neboť po upozornění na možnost kontroly MI
uzavřela kanceláře a ukončila činnost. Žalovaná přitom měla možnost nařídit
kontrolu MI i mimo plán devizových kontrol, jak tomu bylo například (z
politických důvodů) u vládního politika E. L.. Ani nedostačující stav personálu
přitom nemůže být omluvou pro nečinnost žalované. Podle žalobkyně tedy žalovaná
nejméně od 25. 6. 1999 věděla, že MI, MCL a fyzické osoby za ně nebo v jejich
zájmu jednající (tzv. devizoví makléři) porušují devizový zákon, ale přesto
nejednala a nenařídila včas kontrolu dodržování devizových předpisů, čímž
porušila ustanovení § 36 a násl. zákona o ČNB, § 8 odst. 1 zákona o státní
kontrole, § 3 odst. 1 a § 18 odst. 1 správního řádu; naplnila tedy všechny
znaky nesprávného úředního postupu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. Žalobkyně
dovozuje též příčinnou souvislost mezi vznikem majetkové újmy na její straně a
nečinností žalované. Pokud by žalovaná řádně vykonávala svoji kontrolní funkci,
musela by zjistit porušování devizových předpisů podezřelými daleko dříve a
byla by povinna zahájit správní kontrolu dodržování devizových předpisů.
Dřívější zahájení kontroly by tak nepochybně vedlo k ukončení činnosti MI a
osob s ní spojených, čímž by se zabránilo vzniku škody na straně žalobkyně.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil
a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání, které bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno
oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst.
1 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž
není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o.s.ř.).
Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl
zamítavý rozsudek soudu prvního stupně (ve výroku ohledně věci samé) potvrzen,
aniž mu předcházel zrušující rozsudek odvolacího soudu; přípustnost dovolání
lze proto posuzovat pouze podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání může být
podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek
(jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění,
přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního
významu. Přípustnost dovolání není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že
napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam;
přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že
rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na závěru, že postup ČNB v dané věci nebyl
nesprávným úředním postupem a že nebyl ve vztahu příčinné souvislosti s
majetkovou újmou, která žalobkyni vznikla tím, že jí nebyly vráceny vložené
peníze.
Dovolatelka nesouhlasí s tím, jak soudy obou stupňů zjistily skutkový stav v
projednávané věci, a to zejména v otázce příčinné souvislosti mezi postupem ČNB
a škodou, kterou spatřuje ve vložení finančních prostředků do společnosti MI.
Otázka existence vztahu příčinné souvislosti mezi jednáním nebo opomenutím
škůdce a vznikem škody je otázkou skutkovou nikoli právní (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. února 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný
v Souboru rozhodnutí NS ČR, sv. 14, pod C 1025), neboť v řízení se zjišťuje,
zda protiprávní úkon či právně kvalifikovaná okolnost v případě odpovědnosti
objektivní (v dané věci nesprávný úřední postup) a vzniklá škoda na straně
poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku. Příčinná souvislost se
nepředpokládá, musí být prokázána a v tomto směru jde o otázku skutkových
zjištění. Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi
jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována. Odvolací soud
správně dovodil, že ani dřívější provedení kontroly mimo plán či přijetí
zákonem stanovených opatření nebylo způsobilé zabránit vzniku škody,
spočívající v tom, že společnost MI odmítla žalobkyni vrátit vložené finanční
prostředky. Nabízí-li dovolatelka závěr, že ke škodě nemuselo dojít, jestliže
by ČNB zahájila kontrolu v dřívějším termínu, předkládá tak hypotetickou
vlastní verzi skutkového stavu významného pro rozhodnutí ve věci, aniž by v
tomto směru formulovala právní otázku, která má zásadní význam jak pro
rozhodnutí v této věci, tak pro rozhodovací činnost soudů vůbec. Namítaná
okolnost, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které
nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srov.
ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř.), přitom přípustnost dovolání podle ustanovení
§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. založit nemůže.
Odpovědnost státu za škodu způsobenou výkonem veřejné moci je dána při
současném (kumulativním) splnění těchto podmínek: 1) nezákonné rozhodnutí či
nesprávný úřední postup, 2) vznik škody a 3) vztah příčinné souvislosti mezi
prvními dvěma podmínkami. Není-li dán vztah příčinné souvislosti, nejsou (bez
ohledu na podmínky další) splněny předpoklady pro odpovědnost za škodu a tento
závěr sám obstojí jako důvod zamítnutí žaloby. Jestliže pak rozsudek odvolacího
soudu není v této otázce zásadně právně významným a závěr o nedostatku příčinné
souvislosti nepodléhá dovolacímu přezkumu, nemůže se řešení dovolatelkou
formulované otázky nesprávnosti úředního postupu ČNB při dozoru nad devizovým
trhem (další podmínky odpovědnosti) projevit v jejích poměrech kladně (srov.
rozsudek NS ČR ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněný v
časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1998, pod č. 17, případně rozsudek NS
ČR ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 119/97, uveřejněný ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod R 55/99).
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího
soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší
soud ČR je proto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c)
o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. za situace, kdy žalobkyně nemá na
jejich náhradu právo a žalované v dovolacím řízení účelně vynaložené náklady
nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek
V Brně dne 31. ledna 2007
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu