25 Cdo 253/2001
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci
žalobkyně V. S., zastoupené advokátem, proti žalované N. Č. B., zastoupené
advokátem, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod
sp. zn. 7 C 192/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v
Českých Budějovicích ze dne 24. listopadu 2000, č. j. 7 Co 2750/2000-87, takto :
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Českých Budějovicích mezitímním rozsudkem ze dne 29. 3.
2000, č. j. 7 C 192/99-50, rozhodl, že návrh žalobkyně na náhradu škody je po
právu a že o výši nároku a náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném
rozhodnutí. Rozhodl tak o nároku žalobkyně na náhradu za poškození zdraví, k
němuž došlo dne 23. 8. 1997 na psychiatrickém oddělení N. Č. B. tím, že se
vznítilo lůžko žalobkyně, která utrpěla rozsáhlé popáleniny 2. a 3. stupně
dolních končetin, pravé paže a pravého bérce, v rozsahu 20 %, a následně jí
byla amputována část pravé dolní končetiny. Žalobkyně se v tomto řízení
domáhala zaplacení částky 223.500,- Kč jako bolestného a ztížení společenského
uplatnění a částky 135.000,- Kč na zakoupení invalidního vozíku. Okresní soud
posoudil věc podle ustanovení § 420 obč. zák. a dovodil, že pracovníci žalované
tím, že nedodrželi režim „zvýšeného dohledu“ nad žalobkyní, porušili prevenční
povinnost podle ust. § 415 obč. zák., v příčinné souvislosti s tím vznikla
škoda na zdraví žalobkyně, a proto je dána odpovědnost žalované za škodu.
Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 6. 2000, č. j. 7 Co
1366/2000-68, byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc mu byla vrácena k
dalšímu řízení. Krajský soud v tomto usnesení vyslovil závazný právní názor, že
v daném případě nedošlo ze strany žalované k protiprávnímu jednání (jako
jednomu z předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu podle § 420 obč. zák.),
protože postup žalované nelze posuzovat jako porušení prevenční povinnost ve
smyslu ust. § 415 obč. zák. Žalovaná totiž neporušila režim „zvýšeného
dohledu“, když časový interval mezi poslední kontrolou žalobkyně pracovníky
žalované a okamžikem zjištění požáru činil 10 minut, a režim „zvýšeného
dohledu“ neznamená nepřetržitou kontrolu pacienta (v daném případě i vzhledem k
omezení žalobkyně na lůžku připoutáním končetin), naopak vyžaduje pravidelné
kontroly pacienta přibližně po 30 minutách. Bezprostřední příčinou vznícení
lůžka pak byla činnost samotné žalobkyně, která ve snaze zapálit si cigaretu
manipulovala na lůžku s ohněm.
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 9. 2000, č. j. 7 C
192/99-74, byla zamítnuta žaloba s návrhem, aby byla žalované uložena povinnost
zaplatit žalobkyni 223.500,- Kč z titulu bolestného a ztížení společenského
uplatnění a 135.000,- Kč na nákup invalidního vozíku, a dále bylo rozhodnuto o
náhradě nákladů řízení. Při svém rozhodnutí vycházel soud prvního stupně ze
zjištění, že žalobkyně byla dne 12. 8. 1997 hospitalizována na psychiatrickém
oddělení žalované s pracovní diagnózou delirium tremens, kde podléhala režimu
zvýšeného dohledu s možností omezení na lůžku. Žalobkyně je kuřačka, na
oddělení měla k dispozici cigarety a zapalovač, a opakovaně porušovala zákaz
kouření na pokoji. Dne 23. 8. 1997 byla pracovníky oddělení v době od 21,00 hod
do 21,10 hod. pro agresivitu omezena v kurtech na lůžku za obě ruce i nohy,
cigarety a zapalovač jí byly odebrány a uloženy do nočního stolku vedle lůžka.
Asi po deseti minutách uslyšely pracovnice žalované křik žalobkyně a když
přiběhly do jejího pokoje, zjistily, že lůžko hoří a žalobkyně má uvolněnou
pravou ruku z přikurtování. Okresní soud vycházel z názoru vysloveného ve
zrušujícím usnesení a dospěl k závěru, že nebyly splněny předpoklady
odpovědnosti za škodu podle ust. § 420 obč. zák., neboť nebylo prokázáno, že by
žalovaná porušila režim zvýšeného dohledu a na její straně nebylo shledáno
porušení povinnosti. Doplnění dokazování znaleckým posudkem pro posouzení délky
zahoření lůžka na návrh žalobkyně považoval soud prvního stupně s ohledem na
výše uvedené závěry za nadbytečné.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 24.
11. 2000, č. j. 7 Co 2750/2000-87, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Zároveň nepřipustil dovolání k
otázce posouzení odpovědnosti žalované za vzniklou škodu, neboť se nejedná o
otázku zásadního právního významu. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu
zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právními závěry, že v
daném případě nebylo prokázáno, že pracovníci žalované porušili ve vztahu k
žalobkyni režim „zvýšeného dohledu“, když časový interval mezi jednotlivými
kontrolami žalobkyně nepřesáhl dobu odpovídající tomuto režimu. U žalované
nelze dovodit ani porušení prevenční povinnosti podle ust. § 415 obč. zák., a
proto předpoklady vzniku její odpovědnosti za škodu nejsou splněny.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání z důvodu podle § 241 odst. 3
písm. c), d) o. s. ř., ve kterém odvolacímu soudu vytýká nedostatečně zjištěný
skutkový stav věci, když nebylo vyhověno jejímu návrhu na vypracování
znaleckého posudku k otázce, jak dlouho hořela postel do stadia, které vedlo k
popálení takového stupně, že jí musela být amputována noha. Tento znalecký
posudek mohl zodpovědět, zda žalovaná porušila režim „zvýšeného dohledu“ a zda
jednala v rozporu s ustanovením § 415 obč. zák. Dovolatelka poukazuje na
rozpory ve výpovědích svědkyň B. a H., které před soudem prvního stupně
vypověděly, že časový interval hoření lůžkovin mohl být cca 10 minut, kdežto
svědkyně B. ve své výpovědi v přípravném řízení trestním uváděla interval asi
půlhodinový, a dále na rozpory ve výpovědích těchto svědkyň ohledně toho, zda
obě zdravotní sestry přiběhly na pokoj žalobkyně z důvodu jejího křiku každá
zvlášť, či zda požár zjistily až při společné kontrole pokojů. Namístě bylo
rovněž vyžádat zdravotní dokumentaci žalobkyně z předmětného období za účelem
posouzení, zda byla schopna posoudit příkazy či zákazy týkající se dodržování
léčebného režimu. Podle dovolatelky si žalovaná nepočínala správně také proto,
že vznik požáru neprodleně neohlásila příslušným orgánům, a že stav na místě
požáru nebyl zachován do příjezdu zástupců těchto orgánů. Dovolatelka dále
namítá nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, který dovodil, že
bezprostřední příčinou vznícení lůžka byla činnost samotné žalobkyně, zatímco
žalovaná se nechovala protiprávně. Navrhuje zrušení rozsudků soudů obou stupňů
a vrácení věci k dalšímu řízení.
Podle ustanovení části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího
soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo
vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a
rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního
řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, a že dovolání je
přípustné podle § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek
odvolacího soudu podle § 242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není
opodstatněné.
Podle § 420 odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil
porušením právní povinnosti. Podle § 420 odst. 2 obč. zák. je škoda způsobena
právnickou osobou nebo fyzickou osobou, když byla způsobena při jejich činnosti
těmi, které k této činnosti použili. Tyto osoby samy za škodu takto způsobenou
podle tohoto zákona neodpovídají; jejich odpovědnost podle pracovněprávních
předpisů není tím dotčena. Podle § 420 odst. 3 obč. zák. odpovědnosti se
zprostí ten, kdo prokáže, že škodu nezavinil. Podle § 415 obč. zák. každý je
povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na
přírodě a životním prostředí.
Obecná odpovědnost za škodu podle ustanovení § 420 obč. zák. je založena na
současném splnění čtyř podmínek - 1. porušení právní povinnosti, 2. existenci
škody, 3. vztahu příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti a škodou a 4.
presumovaném zavinění. Porušením právní povinnosti je míněn objektivně vzniklý
rozpor mezi tím, jak fyzická či právnická osoba skutečně jednala (případně
opomenula jednat), a tím, jak jednat měla, aby dostála povinnosti ukládané jí
právním předpisem či jinou právní skutečností.
Závěr odvolacího soudu o tom, že žalovaná neporušila své povinnosti vyplývající
z režimu zvýšeného dohledu na oddělení, kde byla žalobkyně umístěna, vychází z
nezpochybněného skutkového zjištění, že kontrola pacienta podléhajícího režimu
„zvláštního dohledu“ má probíhat asi po 30 minutách, přičemž doba, po kterou
žalobkyně byla po připoutání na lůžko bez dozoru, tuto dobu nepřesáhla.
Vedle předepsaných povinností zakládá ustanovení § 415 obč. zák. obecnou
povinnost (tzv. generální prevenci) ukládající každému počínat si takovým
způsobem, aby svým jednáním nezpůsobil škodu na zdraví, na majetku a na jiných
hodnotách. Toto ustanovení ukládá povinnost každému postupovat vzhledem ke
konkrétním okolnostem tak, aby nezavdal příčinu ke vzniku škody, a jeho použití
přichází v úvahu, není-li konkrétní právní úprava vztahující se na jednání,
jehož protiprávnost se posuzuje.
V daném případě je třeba vycházet z toho, že bezprostřední příčinou vzniku
škody bylo jednání žalobkyně, která založila požár lůžka ve zdravotnickém
zařízení, když porušila zákaz kouření na pokoji, vyprostila si pravou ruku z
kurtů, které ji omezovaly v pohybu, a pokoušela si zapalovačem zapálit
cigaretu. Z hlediska porušení prevenční povinnosti žalované by přicházela její
odpovědnost v úvahu, jestliže jednání jejích pracovníků mělo za následek
zvětšení rozsahu škody, tedy bylo-li příčinou těžšího následku požáru na zdraví
žalobkyně. Jak vyplývá ze skutkových zjištění, po vznícení lůžka na volání
žalobkyně přiběhly pracovnice žalované, které ihned začaly hasit oheň. To, že
se požár rozhořel v takové míře, že v důsledku popálenin musela být posléze
žalobkyni amputována pravá noha, neznamená zanedbání péče ze strany pracovnic
žalované v tom smyslu, že sestry měly provádět kontrolu častěji a přijít dříve,
než začala volat o pomoc. Sestry totiž nemohly ani při bedlivé pozornosti
předpokládat, že po upoutání na lůžku a uložení cigaret a zapalovače mimo její
dosah, žalobkyně, byť z nedbalosti, zapálí své lůžko.
Je třeba přisvědčit odvolacímu soudu, že s ohledem na opatření učiněná
zdravotnickým personálem k zamezení možnosti žalobkyně manipulovat s ohněm na
lůžku a s ohledem na způsob, jakým ke vznícení lůžka došlo, nelze za zanedbání
prevenční povinnosti žalované, vedoucí k poškození zdraví žalobkyně či k
většímu rozsahu škody, považovat okolnost, že dohled u lůžka žalobkyně nebyl
prováděn v kratším intervalu, než je předepsáno.
Za této situace, kdy se nejedná o porušení prevenční povinnosti (§ 415 obč.
zák.), je z hlediska právního posouzení důvodnosti nároku žalobkyně na náhradu
škody nerozhodné, zda byla žalobkyně na lůžku bez dozoru pracovníků žalované 10
nebo 30 minut, neboť o zanedbání režimu „zvýšeného dohledu“ by bylo možné
uvažovat až po době delší 30 minut. Nelze proto odvolacímu soudu vytýkat
neúplnost řízení, neboť skutečnost, jež měla být prokázána znaleckým posudkem o
tom, jak dlouho postel hořela, nemohla mít v daném případě na rozhodnutí o
uplatněném nároku vliv. K námitce dovolatelky, že z její zdravotní dokumentace
mělo být zjištěno, zda byla v předmětné době schopna posoudit příkazy a zákazy
a dodržovat léčebný režim, je třeba uvést, že tato okolnost není z hlediska
odpovědnosti žalované za škodu rozhodující, neboť byla-li škoda způsobena
výlučně zaviněním poškozeného, nese ji sám (§ 441 obč. zák.), a podle ustálené
judikatury to platí i v případě, že škoda vznikla následkem jednání
poškozeného, jemuž by pro nedostatek schopnosti ovládnout své jednání a
posoudit jeho následky nebylo možno přičítat zavinění (srov. rozhodnutí
Nejvyššího soudu SSR publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod
č. 3/1984). Vytýkaný nedostatek zjištění odvolacího soudu se tedy netýká těch
okolností, které byly podstatné pro posouzení věci podle hmotného práva (totéž
se týká i námitky, že žalovaná ihned nenahlásila požár příslušným orgánům a
před jejich příjezdem pokoj a lůžko žalobkyně uklidila).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů podle § 241 odst. 3 písm. c) a d) o. s. ř. správný, a proto
dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl ( § 243b odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 věty první a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť
žalobkyně s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů
dovolacího řízení právo a žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. listopadu 2002
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu