25 Cdo 2533/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobce P. H., zastoupeného advokátem, proti žalované JUDr. H. F., o náhradu
škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 10 C 41/2004-72, o
dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. října 2006,
č. j. 18 Co 392/2006-95, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se domáhal na žalované advokátce zaplacení částky 70.200,- Kč s
příslušenstvím jako náhrady za pohledávku, jež z důvodu nedostatku aktivní
legitimace a promlčení nebyla žalobci přiznána v řízení, v němž ho žalovaná
zastupovala, a za náklady, jež mu v souvislosti s tímto řízením vznikly.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 9. 1. 2006, č. j. 10 C 41/2004-72,
uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 70.200,- Kč s 18% úrokem z
prodlení z částky 32.500,- Kč od 16. 11. 1995 do zaplacení a z částky 32.500,-
Kč od 16. 2. 1996 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud vyšel
ze zjištění, že žalovaná zastupovala žalobce v řízení vedeném u Obvodního soudu
pro Prahu 10 pod sp. zn. 11 C 461/98, ve kterém žalobce proti M. Z. uplatnil
nárok na zaplacení dlužného nájemného a nebyl úspěšný z důvodu nedostatku
aktivní legitimace a promlčení nároku, jenž byl posouzen jako nárok na vydání
bezdůvodného obohacení. Soud dovodil, že žalovaná dostatečně nechránila a
neprosazovala oprávněné zájmy svého klienta, když neúspěšně podala žalobu na
zaplacení dlužného nájemného, a nárok na vydání bezdůvodného obohacení mohl být
přiznán v případě, že by protistrana nevznesla námitku promlčení. O tom měla
svého klienta informovat.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 10. 2006, č. j.
18 Co 392/2006-95, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na
zaplacení částky 70.200,- Kč s příslušenstvím zamítl, a rozhodl o náhradě
nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu
zjištěného soudem prvního stupně, neztotožnil se však s jeho právním
posouzením. Institut promlčení je totiž koncipován tak, že soud k němu
nepřihlíží z úřední povinnosti, ale toliko k námitce dlužníka; okolnost, zda
žalovaný uplatní námitku promlčení či nikoli, je tedy nahodilá a nelze ji pro
futuro předpokládat. V tom, že advokát jménem svého klienta uplatnil u soudu
promlčený nárok, který je z tohoto důvodu neúspěšný, nelze spatřovat pochybení
při poskytování právních služeb a dovozovat z toho odpovědnost advokáta ve
smyslu ust. § 16 a § 24 zák. č. 85/1996 Sb. Kromě toho bylo prokázáno, že i
pokud by byl žalobce v předmětném sporu věcně aktivně legitimován, jeho nárok
byl promlčen již v době, kdy zmocnil žalovanou k zastupování, a tudíž žalovaná
svým postupem nemohla zavinit promlčení nároku. Závazek advokáta vyplývající z
příkazní smlouvy ve smyslu § 724 obč. zák., kterou uzavírá se svým klientem,
spočívá pouze v provedení činnosti, která je smluvně vymezena, nikoliv v
dosažení určitého výsledku. Advokátka sice pochybila, když k výzvě soudu podle
§ 118 o. s. ř. (k prokázání trvání sporného nájemného vztahu) nekontaktovala
klienta, avšak toto pochybení nebylo příčinou neúspěchu ve sporu.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z
ust. § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Polemizuje s některými formulacemi v
odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, poukazuje na to, že s ohledem na
podrobnou znalost věci vedené pod sp. zn. 11 C 461/98 musela žalovaná vědět, že
zájem M. Z. je protichůdný jeho zájmu a že námitku promlčení vznese. Měla ho
proto informovat o možnosti neúspěchu ve sporu, pokud bude vznesena námitka
promlčení. Nesouhlasí s názorem, že neúspěch ve sporu byl způsoben
neposkytnutím dostatečných informací a dokladů, které měl žalobce od předchozí
advokátky, a kritizuje závěr odvolacího soudu, že žalovaná převzala zastoupení
těsně před uplynutím promlčecí lhůty. Podle názoru dovolatele žalovaná
advokátka porušila své povinnosti, když nevzala v úvahu evidentní notorietu, že
protistrana vznese námitku promlčení a jednala tudíž „contra lege artis“.
Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř.,
dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a)
o. s. ř., není důvodné. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl
vydán dne 13. 10. 2006, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle
dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před
1. 7. 2009 – srov. bod 12. čl. II zákona č. 7/2009 Sb.).
Povinnosti advokáta při výkonu advokacie stanoví § 16 zák. č. 85/1996 Sb., o
advokacii. Odpovědnost za škodu způsobenou advokátem v souvislosti s výkonem
advokacie (§ 24 odst. 1 zák. č. 85/1996 Sb.) vychází z odpovědnosti bez zřetele
na zavinění (z tzv. objektivní odpovědnost) a je založena na současném splnění
předpokladů, jimiž jsou výkon advokacie, vznik škody a příčinná souvislost mezi
výkonem advokacie a vznikem škody. Příčinná souvislost mezi pochybením při
výkonu advokacie a vznikem škody je dána, pokud nebýt pochybení advokáta, byl
by jeho klient v soudním řízení úspěšný. Důkazní břemeno je na žalobci.
Poškozený klient tedy musí prokázat, že jeho právo na plnění proti jeho
dlužníkovi existovalo a že při řádném výkonu advokacie by se svého práva u
soudu domohl (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2003, sp. zn.
25 Cdo 1862/2001). Soud jako předběžnou otázku řeší, zda by při řádném postupu
advokáta s žalobou u soudu opravdu uspěl (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 25 Cdo 886/2004).
Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že příčinou neúspěchu žalobce v
předmětném sporu nebyl postup žalované, která na základě pokynu klienta
uplatnila u soudu právo, které bylo k námitce protistrany shledáno promlčeným,
a příčinou nebyla ani ta okolnost, že ho neinformovala o tom, že byla soudem
vyzvána ve smyslu ust. § 118a o. s. ř. k prokázání nájemního vztahu; žalobce
totiž nedoložil, že mohl příslušný doklad předložit a že by tak dosáhl úspěchu
v uvedeném sporu. Otázku vztahu příčinné souvislosti mezi konkrétním jednáním
žalované a újmou žalobce, za niž je požadována náhrada, vyřešil odvolací soud
zcela správně, a nelze dovolateli přisvědčit, že jeho újma byla způsobena tím,
že ho žalovaná neupozornila na možnost vznesení námitky promlčení protistranou.
I když ho žalovaná na tuto možnost neupozornila, tento postup nebyl příčinou
ztráty pohledávky žalobce za M. Z. Závěr o existenci příčinné souvislosti na
straně klienta a pochybením jeho advokáta lze učinit, je-li doloženo, že nebýt
vytýkaného pochybení, byl by klient v soudním sporu úspěšný a pohledávku proti
svému dlužníku by vymohl. Byť některé dílčí kroky advokátky nebyly zcela v
souladu s požadavky vymezenými v ust. § 16 zákona o advokacii, nelze její
postup označit za příčinu toho, že žaloba jejího klienta byla zamítnuta, a to v
podstatě ze dvou důvodů, pro nedostatek aktivní legitimace a pro promlčení.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska námitek v dovolání správné,
dovolací soud dovolání žalobce podle ust. § 243 odst. 2, věty první před
středníkem, o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1 věty první a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce s
ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení
právo a žalované náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. září 2009
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu