NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 25 Cdo 2542/2003
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra
Vojtka v právní věci žalobkyně Z. K., zastoupené advokátem, proti žalovanému
MUDr. J. H., zastoupenému advokátkou, za účasti ČP, a. s., jako vedlejšího
účastníka na straně žalovaného, o náhradu škody na zdraví, vedené u Okresního
soudu v Prostějově pod sp. zn. 8 C 73/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 30. dubna 2003, č. j. 19 Co 274/2001 - 134, takto
:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. dubna 2003, č. j. 19 Co
274/2001 - 134, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
a že o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku. Rozhodl tak
o nároku žalobkyně na náhradu škody na zdraví požadované na bolestném a na
náhradě za ztížení společenského uplatnění v částce 500.000,- Kč, která jí
vznikla v důsledku lékařského zákroku provedeného žalovaným dne 2. 8. 1996 v
jeho soukromé ortopedické ordinaci, kdy jí byl proveden obstřik krční páteře a
ramene, jehož následkem bylo zmrtvění a ochrnutí pravé poloviny těla a levé
dolní končetiny. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalobkyně byla
pro potíže s páteří léčena u žalovaného od roku 1988 pro následky úrazu
utrpěného v dětství, kdy došlo k poškození obratle a k blokaci krční páteře, v
důsledku čehož trpěla bolestmi vystřelujícími do hlavy, ramen, horních i
dolních končetin. Z provedeného dokazování, zejména znaleckého posudku z oboru
zdravotnictví, odvětví ortopedie a traumatologie, soudem ustanoveného znalce
prof. Mudr. M. K., CSc., a z jeho výpovědi soud zjistil, že léčebný postup
žalovaného, jenž žalobkyni ordinoval léky, infúze, obstřiky a fyzikální terapii
byl správný; k zhoršení jejího zdravotního stavu došlo dne 2. 8. 1996 po
obstřiku cervikální páteře a nervu occipitalis mezokainem, neboť část této
látky se dostala do páteřního kanálu a míšní kapaliny, kde vyvolala alergickou
reakci a chemickou myelitidu, která byla zjištěna během následné léčby
žalobkyně při vyšetření metodou magnetické rezonance. Obstřik mezokainem byl
proveden technicky nesprávně, neboť jinak by k alergické reakci, jež byla
zaznamenána i v lékařské dokumentaci žalobkyně vedené jejím obvodním lékařem
MUDr. H., nedošlo. Oproti předchozí době, kdy žalobkyně byla v částečném
invalidním důchodu, je po provedeném lékařském zákroku občanem těžce tělesně
postiženým a byl jí přiznán plný invalidní důchod. Vzhledem k tomu, že posudek
znalce dostatečně objasnil příčiny poškození zdraví žalobkyně a soud v něm
neshledal žádné rozpory, nevyhověl návrhu žalovaného na doplnění dokazování
revizním znaleckým posudkem. Okresní soud s poukazem na čl. 31 Listiny
základních práv a svobod, zák. č. 20/1966 Sb., o zdraví lidu, ve znění
pozdějších předpisů, a na ust. § 420 odst. 1 a 3 obč. zák. a s ohledem na
výsledky znaleckého dokazování dovodil, že žalovaný odpovídá za stav, k němuž u
žalobkyně došlo po provedeném obstřiku krční páteře dne 2. 8. 1996, neboť
nesprávně zvolil hloubku vpichu jehly s mezokainem a nesprávně posoudil kladený
odpor, čímž došlo k nevratnému a nevyléčitelnému poškození zdraví žalobkyně,
která v současné době trpí syndromem neúplné transversální leze míšní na úrovni
segmentu C 3, triparezou pravé strany těla a levé dolní končetiny, a tato
onemocnění jsou v příčinné souvislosti se zákrokem žalovaného. Za této situace
proto soud považoval jednání žalovaného za porušení povinnosti při zdravotní
péči o žalobkyni a dospěl k závěru, že předpoklady odpovědnosti za škodu podle
§ 420 odst. 1 obč. zák. byly splněny, přičemž žalovaný neprokázal, že škodu
nezavinil (§ 420 odst. 3 obč. zák.; spoluzavinění žalobkyně zjištěno nebylo.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 20. 4. 2003, č. j.
19 Co 274/2001 - 134, změnil rozsudek soudu prvního stupně jen tak, že základ
žalobního nároku žalobkyně je dán v rozsahu 100%, jinak jej potvrdil. Odvolací
soud vycházel z důkazů provedených soudem prvního stupně zejména ze znaleckého
posudku znalce prof. MUDr. M. K., CSc., a z lékařské zprávy neurologa prof.
MUDr. M. L., DrSc., předložené žalobkyní k důkazu spolu se žalobou, z nichž
podle jeho názoru vyplývá, že ke zdravotnímu postižení žalobkyně došlo v
důsledku alergické reakce na mesokain, který se dostal k míše v cervikální
oblasti páteře, vyvolal chemickou myelitidu a přivodil vznik triparesy
žalobkyně. S největší pravděpodobností tedy došlo k průniku „neznámé“ látky do
těsné blízkosti míchy v krční oblasti a tím k jejímu poškození. Protože časová
souvislost poškození zdraví žalobkyně s aplikací této látky je z provedených
důkazů zřejmá a svědčí o ní i nálezy magnetické rezonance, nepovažoval krajský
soud, stejně jako soud prvního stupně, za potřebné doplňovat dokazování
revizním znaleckým posudkem, když posudek znalce a zpráva odborného lékaře
potvrdily, že k poškození zdraví žalobkyně došlo v důsledku proniknutí
aplikovaného léku k míše. Za stavu, kdy k tomuto poškození zdraví žalobkyně
došlo v příčinné souvislosti s aplikací mesokainu, který u ní vyvolal
alergickou reakci, a v důsledku jeho použití došlo k chemickému poškození
míchy, nastala situace, na níž dopadá ust. § 421a obč. zák., tedy jde o
odpovědnost objektivní a absolutní, u níž se nevyžaduje zavinění odpovědné
osoby, která se odpovědnosti nemůže zprostit na základě žádného liberačního
důvodu.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z
ust. § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a podává je z důvodů podle § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř., tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá v nesprávném
právním posouzení věci, a podle § 241a odst. 3 o. s. ř., tj., že vychází ze
skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování. Namítá, že odpovědnostní vztah mezi účastníky byl soudem
prvního stupně posuzován podle ust. § 420 obč. zák. a odvolacím soudem podle §
421a obč. zák., z čehož je zřejmé, že „soudy rozhodovaly rozdílně o procesním
postavení žalovaného a o rozsahu jeho práva bránit se, zpochybňovat provedené
důkazy a unést důkazní břemeno, jímž by prokázal, že škodu na zdraví žalobkyně
nezavinil“. Dále poukazuje na to, že lékařská zpráva prof. L. nenaplňuje
požadavky zákonem stanovené pro důkaz odborným vyjádřením, neboť vychází jen z
údajů žalobkyně a nikoliv z lékařské dokumentace, a kromě toho je v ní
uvažováno o tom, že při obstřiku páteře byla žalobkyni aplikována látka
kenalog, ačkoliv toto původní tvrzení žalobkyně obsažené v žalobě bylo
provedenými důkazy vyvráceno. Souhlasit nelze ani se závěry uvedenými ve
znaleckém posudku znalce prof. K., neboť stanovil-li jako příčinu poškození
zdraví žalobkyně alergickou reakci na mesokain, není k takovému závěru jako
specialista na ortopedii kompetentní, a alergie nebyla u žalobkyně znaleckým
posudkem z oboru alergologie nikdy v minulosti diagnostikována. Kromě toho si
znalec odporuje, neboť v písemném posudku shledal zákrok žalovaného z hlediska
ortopedického jako lege artis a při svém výslechu před soudem uvedl, že zákrok
nebyl správně technicky proveden; tyto rozpory proto způsobují nevěrohodnost
jeho závěrů, protože „síla znaleckého posudku spočívá v kompletnosti a
kompatibilitě tvrzení“. Dále dovolatel soudům obou stupňů vytýká, že při svém
rozhodnutí pominuly skutečnosti ze spisu vyplývající, že žalobkyně „trpěla svou
nemocí od svých 14 let, kdy utrpěla úraz páteře a od roku 1986 až ke dni podání
žaloby byla několikrát hospitalizována a neustále léčena“. Navrhl, aby rozsudek
odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém písemném vyjádření k dovolání navrhla, aby dovolání
žalovaného bylo jako nepřípustné odmítnuto, ev. jako nedůvodné zamítnuto.
Vedlejší účastník se v písemném vyjádření k dovolání ztotožnil s dovoláním
žalovaného a s poukazem na ustálenou judikaturu (např. rozsudek Krajského soudu
v Hradci Králové ze dne 17. 9. 1997, sp. zn. 25 Co 167/97), podle které je
odpovědnost za škodu způsobenou lékařským zákrokem třeba posuzovat jako obecnou
odpovědnost za škodu dle ust. § 420 obč. zák., navrhl, aby rozsudek odvolacího
soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), účastníkem
řízení, řádně zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), se nejprve
zabýval přípustností dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ust. §
237 o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písm.
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé
zásadní právní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní právní význam zejména
tehdy, řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
V dané věci žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl
mezitímní rozsudek soudu prvního stupně změněn jen tak, že základ žalobního
nároku žalobkyně je dán v rozsahu 100%. I když odvolací soud formálně označil
výrok svého rozhodnutí jako změnu rozsudku soudu prvního stupně, z porovnání
obsahu rozhodnutí soudů obou stupňů je zřejmé, že ke změně výroku rozsudku
soudu prvního stupně ohledně důvodnosti základu žalobního nároku nedošlo, neboť
soudy obou stupňů rozhodly shodně. Výrok rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo
shodně se soudem prvního stupně rozhodnuto o opodstatněnosti uplatněného
nároku, je výrokem potvrzujícím.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu se v
dané věci řídí ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle
tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné
otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění
přípustnost dovolání nezakládají - srov. ust. § 241a odst. 3 o. s. ř.) a
současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu (§ 237 odst. 3 o. s.
ř.).
Pokud žalovaný odůvodňuje své dovolání tím, že vznáší námitky proti závěrům
znaleckého posudku znalce prof. MUDr. M. K., CSc., uvedeným zejména v jeho
výpovědí před soudem, a proti lékařské zprávě prof. L. a nesouhlasí s
hodnocením provedených důkazů, je jednoznačné, že nejde o námitku nesprávného
řešení otázky právní, nýbrž o námitku týkající se skutkových zjištění, která
byla podkladem pro právní posouzení věci, tedy o dovolací důvod podle § 241
odst. 3 písm. c) o. s. ř. Z hlediska tohoto dovolacího soudu nelze správnost
rozsudku odvolacího soudu přezkoumat, neboť ve vztahu k námitce, že rozsudek
odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části
oporu v provedeném dokazování, není v tomto směru dovolání z hlediska ust. §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání přípustné, což se týká i jeho námitek,
že soudy obou stupňů pominuly určité skutečnosti v dovolání zmíněné.
Nesprávným právním posouzením věci je podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O
mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní
předpis, než měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis,
ale nesprávně jej vyložil, případně na zjištěný skutkový stav jej nesprávně
aplikoval.
Po právní stránce posuzoval odvolací soud uplatněný nárok žalobkyně na náhradu
škody na zdraví podle § 421a obč. zák. Podle odst. 1 tohoto ustanovení každý
odpovídá za škodu způsobenou okolnostmi, které mají původ v povaze přístroje
nebo jiné věci, jichž bylo při plnění závazku použito. Této odpovědnosti se
nemůže zprostit. Odpovědnost podle odstavce 1 se vztahuje i na poskytování
zdravotnických, sociálních, veterinárních a jiných biologických služeb (odst. 2
tohoto ustanovení).
Odpovědnost podle § 421a obč. zák. je odpovědností objektivní, které se nelze
zprostit, a dopadá jak na osoby právnické, tak i fyzické (např. samostatně
působícího lékaře).
Okolnosti, které mají původ v povaze přístroje nebo jiné věci, jsou např.
okolnosti, které vyplynou z vadnosti přístroje (např. rentgenového přístroje,
injekční stříkačky, léku apod.), přičemž není rozhodné, zda jde o vadnost
vyskytující se ojediněle, opakovaně nebo pravidelně. Jde o odpovědnost za
bezvadnost látky v době poskytnutí činnosti ke splnění závazku a za selhání
použitého přístroje. Odpovědnost je dána tehdy, jestliže látka nebo přístroj
vyvolaly účinky, ke kterým obecně nedochází, ale kde byly dány k vyvolání
účinků jiné konkrétní podmínky (např. alergie nebo idiosynkrazie osoby, u které
byly přístroj nebo látky použity). Jestliže např. k onemocnění pacienta došlo v
důsledku použití nesterilní injekční jehly při léčebném zákroku, jde o
objektivní odpovědnost zdravotnického zařízení za škodu tím způsobenou
pacientovi na zdraví (srov. např. rozsudek NS ČR ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2
Cdon 961/96). Toto ustanovení však nedopadá na odpovědnost za vadnost chybného
zákroku lékaře; v takovém případě je dána obecná odpovědnost podle § 420 obč.
zák. (srov. např. Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 9. 1997, sp. zn.
25 Co 167/97, publikovaný v časopisem Právní rozhledy č. 2/1998).
Podle § 420 odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil
porušením právní povinnosti. Podle odst. 3 tohoto ustanovení odpovědnosti se
zprostí ten, kdo prokáže, že škodu nezavinil.
Předpokladem vzniku obecné odpovědnosti za škodu podle § 420 odst. 1 obč. zák.
je porušení právní povinnosti (protiprávní úkon), tj. jednání, které je v
rozporu s objektivním právem (s právním řádem), dále vznik škody, příčinná
souvislost mezi protiprávním jednáním škůdce a vznikem škody a presumované
zavinění. Porušením právní povinnosti je míněn objektivně vzniklý rozpor mezi
tím, jak fyzická (či právnická) osoba skutečně jednala (případně opomenula
jednat), a tím jak jednat měla, aby dostála svým povinnostem. Byly-li tyto
předpoklady odpovědnosti za škody prokázány, předpokládá se zavinění. Škůdce za
tohoto stavu musí prokázat, že vzniklou škodu nezavinil (vyvinění neboli
exkulpace) a to ani z tzv. nevědomé nedbalosti; nestačí, že prokáže, že učinil
vše podle svých subjektivních schopností a znalostí. Kritérium tohoto hodnocení
musí být objektivní, tedy rozhodující musí být míra úsilí, kterou je možno
požadovat od každého občana. Toto měřítko přitom musí být aplikováno konkrétně,
tedy s přihlédnutím k určité situaci, a diferencovaně.
V dané věci ze skutkových zjištění, zejména z výpovědi žalobkyně a ze
znaleckého posudku znalce prof. MUDr. M. K., CSc., a z jeho výpovědi vyplývá
[zjištěný skutkový stav věci není vzhledem k přípustnosti dovolání podle § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. předmětem dovolacího přezkumu], že žalobkyně se u
žalovaného léčila na následky úrazu páteře utrpěného v dětství od roku 1988, že
léčebný postup žalovaného, který jí ordinoval léky, infúze, obstřiky a
fyzikální terapii byl správný, avšak obstřik nervového kořene (což podle názoru
znalce byla obecně adekvátní léčba onemocnění žalobkyně) byl žalovaným proveden
technicky nesprávně tak, že aplikovaná látka pronikla do míšních obalů páteře,
kde došlo k alergické reakci a k chemické myelitidě, následkem čehož žalobkyně
trpí syndromem neúplné transversální leze míšní na úrovni segmentu C 3,
triparezou pravé strany těla a levé dolní končetiny.
Za skutkového stavu, jak byl soudem prvního stupně zjištěn a jenž v odvolacím
řízení nedoznal změny, nelze než dovodit, že právní názor odvolacího soudu, jež
na danou věc aplikoval ust. § 421a obč. zák., které zakládá objektivní
odpovědnost za škodu vzniklou mimo jiné při poskytování zdravotnické služby,
spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s.
ř.], neboť je v rozporu s hmotným právem i s ustálenou judikaturou. Bylo-li v
řízení znaleckým posudkem prokázáno, že příčinou poškození zdraví žalobkyně byl
lékařský zákrok (obstřik krční páteře), jenž byl žalovaným dne 2. 8. 1996
proveden technicky nesprávně, pak i za situace, kdy aplikovaná látka (mezokain)
vyvolala u žalobkyně alergickou reakci a následnou chemickou myelitidu, nelze
dovodit, že škoda na zdraví byla žalobkyni způsobena okolnostmi, jež mají původ
v povaze použitého léku (látky), nýbrž odpovědnost žalovaného za chybný zákrok
je třeba posuzovat podle § 420 obč. zák., neboť právě chybný způsob provedení
tohoto zákroku žalovaným byl vyvolávajícím činitelem poškození zdraví
žalobkyně.
Z uvedených důvodů dospěl dovolací soud k závěru, že rozhodnutí odvolacího
soudu má k otázce aplikace ust. § 420 a § 421a obč. zák. po právní stránce
zásadní právní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.), a dovolání proti němu je tak
přípustné [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Protože rozsudek odvolacího soudu
není z hlediska ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. správný, dovolací soud
jej zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta za středníkem,
odst. 3 věta před středníkem o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243d odst. 1 o.
s. ř.).
Dovolací soud nerozhodoval o nákladech dovolacího řízení, neboť přezkoumával
rozsudek odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o odvolání proti mezitímnímu
rozsudku soudu prvního stupně; o všech dosavadních i dalších nákladech řízení
bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. srpna 2004
JUDr. Olga Puškinová,v.r.
předsedkyně senátu