25 Cdo 2546/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci
žalobců a) ing. L. M., b) J. H., c) M. M., d) Mgr. P. D., e) J. N., f) J. D.,
g) ing. M. D., h) ing. L. J., i) H. K., j) ing. M. N., k) ing. J. N., l) ing.
E. J., m) K. G., n) J. L., o) A. H., p) M. F., q) MUDr. I. A., r) ing. L. F.,
s) ing. J. B., t) B. K., všech zastoupených advokátem, proti žalované České
republice – České národní bance, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 28, IČ:
48136450, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13
C 211/98 – 230/98, o dovolání žalobců a), b), d), e), g), h), i), k), l), m),
o), p), q) a s) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. června 2003,
č. j. 13 Co 71/2003-54, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobci se proti státu domáhali náhrady škody s tím, že rozhodnutím
České národní banky (dále jen „ČNB“) ze dne 17. 9. 1996, č. j. V42/9-96, byla
zavedena v A. P., a. s. (dále jen „A.), jejímiž jsou akcionáři, nucená správa
podle ust. § 26 odst. 1 písm. c) zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění
tehdy účinném, aniž by jim za toto nucené omezení vlastnického práva byla
poskytnuta náhrada, jak to požaduje čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a
svobod. Škoda jim vznikla nesprávným úředním postupem, když došlo k
diskriminaci akcionářů upřednostněním principu ochrany vkladatelů a stability
bankovnictví před principem realizace vlastnických práv. Nesprávný úřední
postup spočívá dále v zavedení nucené správy, v rozhodnutí o rozdělení bankovní
licence a o prodeji části banky zahraničnímu investorovi, v nesprávném počínání
nuceného správce, který odprodal nemovitosti za podhodnocenou cenu a neplnil
řádně své povinnosti, což vedlo místo k obnovení stability a likvidity banky k
její hluboké ztrátě. Protože žalobci nebyli pravdivě informováni v době od
zavedení nucené správy až do března 1997, své akcie neprodali a znehodnocením
jejich akcií jim vznikla škoda, jejíž náhradu požadují ve výši jmenovité
hodnoty akcií.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 7. 12. 2002, č. j. 13 C 211/98, 13 C
212/98, 13 C 213/98, 13 C 214/98, 13 C 215/98, 13 C 216/98, 13 C 217/98, 13 C
218/98, 13 C 219/98, 13 C 220/98, 13 C 221/98, 13 C 222/98, 13 C 223/98, 13 C
224/98, 13 C 225/98, 13 C 226/98, 13 C 227/98, 13 C 228/98, 13 C 229/98 a 13 C
230/98-35, zamítl žalobu, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci
a) částku 255.000,- Kč, žalobci b) částku 230.000,- Kč, žalobkyni c) částku
2,926.000,- Kč, žalobci d) částku 51.500,- Kč, žalobci e) částku 220.000,- Kč,
žalobci f) částku 1,333.000,- Kč, žalobkyni g) částku 250.800,- Kč, žalobkyni
h) částku 256.000,- Kč, žalobkyni i) částku 554.400,- Kč, žalobci j) částku
79.200,- Kč, žalobci k) částku 548.800,- Kč, žalobkyni l) částku 157.300,- Kč,
žalobkyni m) částku 343.200,- Kč, žalobci n) částku 9,108.900,- Kč, žalobci o)
částku 167.200,- Kč, žalobci p) částku 427.700,- Kč, žalobci q) částku
224.400,- Kč, žalobci r) částku 725.600,- Kč, žalobci s) částku 200.000,- Kč a
žalobci t) částku 422.000,- Kč, to vše s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě
nákladů řízení. Soud dovodil, že vzhledem k tomu, že A.je v likvidaci, která
dosud nebyla ukončena, nelze dojít k závěru, že žalobcům vznikla škoda jako
jeden z předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu. Žalobci jakožto vlastníci
akcií A.svého vlastnického práva k akciím nepozbyli a mají dle ust. § 220 obch.
zák. právo na podíl na likvidačním zůstatku A. který by měl být mezi akcionáře
rozdělen. Před ukončením likvidace nelze učinit závěr, jaký bude její výsledek,
a to ani s použitím znaleckého posudku z oboru ekonomie, který žalobci
předložili a z jehož závěru vyplývá, že nelze předpokládat, že by při skončení
likvidace zůstal likvidační zůstatek pro akcionáře. Protože jedním ze
základních předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu je existence škody jakožto
majetkové újmy, a to jak při odpovědnosti podle § 420 obč. zák., tak podle
zákona č. 58/1969 Sb. a zákona č. 82/1998 Sb., dospěl k závěru, že žaloba je
předčasná. Proto, aniž by prováděl další dokazování, žalobu pro předčasnost
zamítl.
K odvolání všech žalobců Městský soud Praze rozsudkem ze dne 30. 5. 2003, č.
j. 13 Co 88/2003, 176/2003-51, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu
zjištěného soudem prvního stupně, a ztotožnil se i s jeho závěrem o
předčasnosti žaloby, neboť vznik majetkové újmy žalobců nebyl prokázán. Pokud
žalobci presumují, že z likvidace nezůstane po uspokojení věřitelů pro
akcionáře žádný likvidační zůstatek, je jejich závěr předčasný, neboť okamžik,
kdy bude možno uplatnit nárok na náhradu škody proti žalované (actio nata)
nastane, nebudou-li v rámci likvidace uspokojeny nároky žalobců jako nároky
přímé a teprve pak bude možno uplatnit nárok na náhradu škody proti žalované
podle ust. § 18 zákona č. 58/1969 Sb., případně podle ust. § 13 zákona č.
82/1998 Sb. Znalecký posudek o pravděpodobném výsledku likvidace A.předložený
žalobci je v tomto případě pouhou prognózou.
Proti tomuto rozhodnutí podali žalobci a), b), d), e), g), h), i), k), l), m),
o), p), q) a s) dovolání z důvodů podle ust. § 241a odst. 2 písm a) a b) o. s.
ř. Namítají, že soud věc nesprávně právně posoudil, neboť požadovaná náhrada
škody nesouvisí s likvidací zbytkové části A.a jejím výsledkem, protože
výsledek likvidace je z pohledu žaloby o náhradu škody bezvýznamný. Výše
náhrady škody vychází ze snížení hodnoty jejich majetku, tj. skutečné tržní
hodnoty jednotlivých akcií A.ke dni zavedení nucené správy a ke dni jejího
ukončení, a byla vyčíslena ve znaleckém posudku ing. J. Č. S poukazem na ust. §
156a obch. zák., které stanoví samostatně převoditelná práva spojená s akcií,
dovozují, že je třeba samostatně posuzovat tržní hodnotu akcie určité nominální
hodnoty a likvidační zůstatek, který je podílem akcionáře na majetkovém
zůstatku A. Pokles tržní hodnoty akcií A. představuje škodu, která žalobcům
vznikla v příčinné souvislosti s výkonem nucené správy v A. a která nesouvisí s
výší likvidačního zůstatku. Podle ust. § 61 odst. 4 obch. zák. mají akcionáři
právo na podíl na majetkovém zůstatku, který lze v souladu s ust. § 156a odst.
2 obch. zák. oddělit od akcie a smlouvou o postoupení pohledávky podle ust. §
524 a násl. obč. zák. převést na zcela jiný subjekt, než je akcionář. ČNB,
která svými rozhodnutími v době nucené správy v A. zavinila snížení tržní
hodnoty akcií na téměř nulovou hodnotu, znehodnotila peněžitou investici
žalobců do akcií A., a to bez ohledu na výši případného likvidačního zůstatku.
Dále namítají, že řízení je zatíženo vadami, neboť soudy obou stupňů neopatřily
hodnověrné listinné důkazy týkající se likvidace A. a spokojily se pouze se
skutečnostmi, které zjistily z obchodního rejstříku vedeného u Městského soudu
v Praze, kde je A. zapsána, a ve věci rozhodly, aniž provedly navržené důkazy,
zejména důkaz znaleckým posudkem vypracovaným ing. J. Č. Navrhli, aby dovolací
soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, účastníky řízení, zastoupenými advokátem ve smyslu ust. § 241 o.
s. ř., po přezkoumání rozhodnutí v rozsahu napadeném dovoláním dospěl k závěru,
že dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje
ustanovení § 237 o. s. ř.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s.
ř. je závěr dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí, popř. některá z právních
otázek v něm řešených, proti níž dovolání směřuje, má po právní stránce zásadní
význam. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze závěru o předčasnosti
žaloby, neboť teprve pokud práva akcionářů spojená s akcií jakožto cenným
papírem nebudou v rámci likvidace akciové společnosti uspokojena, vzniká jim
majetková újma, spočívající ve ztrátě hodnoty jejich akcií.
Škoda jakožto majetková újma, spočívající dle tvrzení žalobců v tom, že v
důsledku nesprávného úředního postupu ČNB poklesla tržní hodnota akcií A.,
nemůže v případě probíhající likvidace akciové společnosti vzniknout akcionářům
dříve, než při skončení likvidace. Škoda totiž nevzniká akcionářům již v
okamžiku, kdy došlo k tvrzeným pochybením při výkonu bankovního dohledu, nýbrž
vznik škody na straně akcionáře se odvíjí od výsledné hodnoty jeho podílu na
obchodním jmění společnosti, představovaného akcií. Z tohoto hlediska – i
vzhledem k proměnlivé tržní hodnotě akcií - není rozhodující, zda v určitém
období (v době mezi zavedením a ukončením nucené správy v akciové společnosti)
došlo k poklesu tržní hodnoty akcií, který lze vyčíslit, neboť pokud akciová
společnost existuje, byť je v likvidaci, akcionář, který vlastní její akcie, má
práva s tímto cenným papírem spojená, mezi něž patří právo na podíl na jejím
zisku i na likvidačním zůstatku při zániku společnosti (srov. § 155 odst. 1
obchodního zákoníku). Majetková újma, za níž lze na dalších subjektech
požadovat náhradu škody, tedy akcionáři vznikne, jestliže po ukončení likvidace
je jeho podíl na likvidačním zůstatku nižší než jeho podíl na obchodním jmění
společnosti před škodnou událostí. Na tom nic nemění námitka v dovolání, že
právo na vyplacení podílu na likvidačním zůstatku spojené jinak s akcií je
samostatně převoditelné.
Jak vyplývá z výše uvedeného, otázka okamžiku vzniku škody na straně akcionářů
v případě probíhající likvidace akciové společnosti, byla v dané věci odvolacím
soudem zodpovězena v souladu s hmotným právem a nejedná se ani o otázku, jež by
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem byla rozhodována rozdílně, a tato otázka
byla dovolacím soudem řešena v rozsudku NS ČR ze dne 4. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo
1809/2003. Nejedná se proto o otázku zásadního právního významu ve smyslu § 237
odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z
důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Pokud dovolatelé namítají, že soud neprovedl všechny důkazy ke správnému
zjištění skutkového stavu, uplatňují tak dovolací důvod podle ust. § 241a odst.
2 písm. a) o. s. ř., totiž že soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tento dovolací důvod však přípustnost
dovolání nezakládá, neboť k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci lze v dovolacím řízení přihlížet, jen pokud je dovolání
přípustné. Vzhledem k tomu, že dovolání není podle ust. § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř. přípustné, nemohl se Nejvyšší soud těmito námitkami zabývat. Je však
nutno připomenout, že skutkovou otázku výše škody (která je zjišťována za
situace, kdy škoda již vznikla) nelze zaměňovat nebo ztotožňovat se vznikem
škody jako takové (tj. s jednou z podmínek vzniku odpovědnosti za škodu).
Vzhledem k tomu, že předložená právní otázka nezakládá důvod pro závěr, že
rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, není dovolání
proti tomuto rozsudku podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobců a), b), d), e), g), h), i), k), l), m),
o), p), q) a s) odmítl podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s.
ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243b odst. 5, § 224
odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobci a), b), d), e), g), h), i), k),
l), m), o), p), q) a s) nemají na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a
žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. září 2004
JUDr. Marta Škárová,v.r.
předsedkyně senátu