25 Cdo 2561/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobkyně Š. B., zastoupené Mgr. Josefem Smutným, advokátem se sídlem v
Pardubicích, třída Míru 66, proti žalovanému statutárnímu městu Pardubice, se
sídlem úřadu v Pardubicích, Pernštýnské nám. 1, o náhradu škody, vedené o
Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 10 C 136/99, o dovolání žalovaného
proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne
23. října 2008, č. j. 23 Co 288/2008-298, takto:
Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl změněn rozsudek
soudu prvního stupně v rozsahu 26,25 % základu nároku, se zamítá, jinak se
odmítá.
Žalobkyně se vůči žalovanému městu (dále též jen „žalovaný“) a původně i vůči
druhým žalovaným Vodohospodářským stavbám, a. s., Hradec Králové, domáhala, aby
jí společně a nerozdílně nahradili škodu ve výši 638.573,- Kč s příslušenstvím,
vzniklou snížením tržeb a zaplacením úroku z úvěru, který si byla nucena vzít v
souvislosti s rekonstrukcí prováděné na ulici Sladkovského v Pardubicích od 23.
5. 1997 do 15. 10. 1998 druhou žalovanou na základě smlouvy o dílo uzavřené
mezi žalovaným městem jako objednatelem a druhou žalovanou jako zhotovitelem.
Žalobkyně je podílovou spoluvlastnicí domu č. p. 482 na této ulici, v němž
provozuje FEMINA CLUB – parfumerii, kosmetické a další služby. Po uvedené
období byla ulice jen obtížně přístupná, přístup do provozovny žalobkyně byl
prokazatelně ztížený, přes výkopy nebylo ve všech místech dostatečné zajištění
podlážkami ze dřeva, po dešti byla ulice plná jam a kaluží a v důsledku odlivu
zákaznic ušel žalobkyni zisk. Kromě toho si byla nucena vzít na výplaty mezd
svých zaměstnanců a sociálního zabezpečení úvěr, z nějž zaplatila úroky.
Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 3. 4. 2002, č. j. 20 Co
392/2001-137, zrušil rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 21. 6. 2001,
č. j. 10 C 136/99-126, kterým soud prvního stupně vyslovil, že je základ nároku
vůči žalovanému městu opodstatněn, vůči druhému žalovanému byla žaloba
zamítnuta a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyní a
druhou žalovanou, a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Okresní soud v Pardubicích mezitímním rozsudkem ze dne 13. 5. 2004, č. j. 10 C
136/99-222, rozhodl, že základ žalobního nároku je vůči žalovanému městu
opodstatněn v rozsahu 23,75 % a že o výši nároku a nákladech řízení bude
rozhodnuto v konečném rozhodnutí. Dospěl k závěru, že ačkoli stavební povolení
na rekonstrukci ulice Sladkovského uložilo žalovanému mimo jiné podmínku
zabezpečit bezpečný pohyb alespoň dvěma proudům chodců po obou stranách ulice s
bezpečnými vstupy do všech domů a nejméně po 50 metrech umožnit chodcům
bezpečný přechod z jedné strany ulice na druhou, při provádění stavby nebyly
tyto podmínky vždy dodrženy, zejména v ulici Sladkovského mezi Smilovou ulicí a
třídou Míru nebyl přístup k přilehlým nemovitostem podle požadavku stavebního
povolení zajištěn. Došlo tedy k omezení pěších uživatelů komunikace nad
přijatelnou a odůvodnitelnou mez, přičemž nebyl-li zabezpečen pohyb pěších
zákaznic, jež tvořily převážnou většinu klientely žalobkyně, nastal odliv
zákazníků a náhlý pokles tržeb oproti předchozím rokům. Škoda v rozsahu 95 %
představuje „zbytečnou škodu“, která by žalobkyni nevznikla, pokud by nedošlo k
porušení podmínek uvedených ve stavebním povolení a v rozhodnutích o uzavírkách
komunikace (zbylých 5 % představuje okruh zákazníků, které by od návštěvy
provozovny odradila již jen uzavírka komunikace). Jelikož však tyto povinnosti
byly právními předpisy a správními rozhodnutími uloženy zhotoviteli stavby
(Vodohospodářským stavbám, a. s., Hradec Králové), činí podíl odpovědnosti
žalovaného na způsobené škodě pouze ? ze „zbytečné škody“, tj. 23,75 % z 95 % z
celkového žalobního nároku. Žalovaný totiž neprokázal, že by se domáhal všemi
dostupnými právními prostředky proti zhotoviteli plnění jeho právních
povinností při výstavbě tím, že by mu uděloval vhodné pokyny, popř. uplatňoval
smluvní sankce atd., čímž porušil § 415 obč. zák.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích
rozsudkem ze dne 30. 11. 2004, č. j. 23 Co 304/2004-248, rozsudek soudu prvního
stupně změnil tak, že základ nároku opodstatněn není a že o výši nároku a o
nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí. Konstatoval, že
žalobkyně nesplnila pokyn vyslovený již v předchozím zrušujícím usnesení
odvolacího soudu a neunesla břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně
skutečnosti kdy, jak a čím žalovaný naplnil liknavost nebo nevhodné provádění
rekonstrukce ulice Sladkovského, popř. dal nevhodné pokyny zhotoviteli díla.
Nebylo tedy zjištěno, že by byla rekonstrukce ulice prováděna nevhodnými
postupy či pokyny objednatele díla (žalovaného) adresované zhotoviteli.
Rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 3. 2008, č. j. 25 Cdo 1905/2005-280,
byl k dovolání žalobkyně rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu byla vrácena
k dalšímu řízení. V prvé řadě bylo odvolacímu soudu vytknuto, že nesprávně
rozhodl tzv. negativním mezitímním rozsudkem, tj. že základ nároku žalobkyně
vůči žalovanému není opodstatněn, ačkoli správně měla být žaloba (pokud ani
její základ není důvodný) zamítnuta. Dovolací soud dále poukázal na § 24 odst.
1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění účinném do 31. 12.
2006 s tím, že na dálnicích, silnicích, místních komunikacích a veřejně
přístupných účelových komunikacích může být provoz částečně nebo úplně uzavřen,
popř. může být nařízena objížďka. Nikdo však nemá nárok na náhradu případných
ztrát, jež mu v důsledku uzavírky nebo objížďky vzniknou. Úprava v § 24 odst. 2
a 4 zákona č. 13/1997 Sb. počítá s tím, že jsou-li v souvislosti s opravami či
rekonstrukcemi uzavírány pozemní komunikace, neodškodňují se nepříznivé
důsledky uzavírek pro jejich uživatele či další osoby. Je však třeba odlišit
uzavírku komunikace od znepřístupnění nemovitostí s komunikací souvisejících,
neboť zákon výslovně ukládá, aby ani při uzavírce nebyl přístup k nim
znemožněn. Pokud dodavatel stavby ani stavebník uvedené povinnosti nesplnili,
ačkoli k tomu byli zavázáni stavebním povolením a rozhodnutími o uzavírce,
porušili svou právní povinnost ve smyslu § 420 odst. 1 obč. zák. V návaznosti
na skutková zjištění, že přístup k provozovně žalobkyně byl stavebními pracemi
omezen nebo občas i zcela znemožněn, je nepochybné, že žalovaný porušil jemu
uloženou povinnost (nikoli jen povinnost tzv. generální prevence); vyjádření
podílu účasti žalovaného na vzniku škody formou zlomku odvíjeného od porušení
povinnosti vynucovat splnění stavebních podmínek na zhotoviteli proto nemá
význam. Rozhodné je, zda a nakolik zjištěná omezení přístupu k provozovně, a to
omezení zbytečná (tj. nad rámec stavebního povolení a právního předpisu), vedla
(byla v příčinné souvislosti) k odlivu zákazníků a tím ke ztrátě zisku. Je
nutné také zohlednit vlastní specifické situace osob se zdravotními obtížemi,
které nemohly zaparkovat přímo před provozovnou nebo měly problémy s pohybem po
přístupových lávkách k domu.
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 23. 10.
2008, č. j. 23 Co 288/2008-298, změnil mezitímní rozsudek soudu prvního stupně
tak, že základ žalobního nároku je vůči žalovanému dán v rozsahu 50 %; ohledně
výše nároku a nákladů řízení odkázal na konečné rozhodnutí ve věci. Dospěl k
závěru, že žalované město jako stavebník porušilo povinnost vyplývající ze
stavebního povolení na uvedené stavební úpravy, podle kterého mělo zajistit
bezpečnost chodců při pohybu na dotčených komunikacích. Odpovídá proto
žalobkyni podle § 420 obč. zák. za škodu vyvolanou úbytkem zákazníků a
následným snížením tržeb. Na rozdíl od soudu prvního stupně nemá odvolací soud
za to, že by z hlediska příčinné souvislosti bylo možno kvantifikovat skupiny
potenciálních zákazníků, kteří nenavštívili provozovnu jen proto, že se k ní
nemohli dostat automobilem, a těch, kteří provozovnu žalobkyně nenavštívili z
důvodu řádně nezajištěného přístupu. Přístup k jednotlivým prodejnám byl v
různém období a v rozdílné míře ztížen, přičemž sebelepší zabezpečení přístupu
komunikace i provozoven by s ohledem na rozsah stavebních prací způsobilo
úbytek zákazníků. Odvolací soud konstatoval, že okruh takto ztracených
zákazníků nelze jednoznačně určit a že výši škody nelze zjistit, proto za
použití § 136 o.s.ř. dovodil, že zhruba polovina potenciálních zákazníků byla
ovlivněna samotnou povahou a délkou uzavírky komunikací a druhá polovina
ztíženým přístupem. Zohlednil přitom, že práce proběhly bez průtahů, za
součinnosti zúčastněných stran díla, šlo o dlouhodobé omezení delší jak jeden
rok v širším centru města Pardubice, přihlédl přitom k charakteru klientely
žalobkyně i oboru jejího podnikání.
Proti tomuto rozsudku podalo žalované město dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle písm. c) o.s.ř.
Dovolatel je přesvědčen, že odvolací soud nesprávně interpretoval závazný
právní názor dovolacího soudu, a jeho rozsudek proto spočívá na nesprávném
právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. V průběhu řízení bylo
prokázáno, že po celou dobu rekonstrukce byl umožněn přístup k přilehlým
nemovitostem a celá ulice byla průchozí, i když někdy s určitými obtížemi.
Krátkodobé porušení podmínek stavebního povolení (chybějící mostky, absence
oboustranného zábradlí u přechodových můstků a dvoumadlového zábradlí nebo
oplocení u výkopů) mělo jen velmi malý vliv na přístup k přilehlým nemovitostem
a na odliv zákazníků. Rekonstrukce uvedeného rozsahu vždy nutně vede k
výraznému omezení tržeb všech dotčených podnikatelů, provozovny jsou dostupné
jen pěšky a i při stoprocentním splnění podmínek stavebního povolení je
zákazník dotčen hlukem, zápachem, špínou a musí se vyhýbat místům, kde se
aktuálně pracuje. Významný vliv na pokles tržeb má nepochybně i to, že velká
část zákazníků se dopravuje k provozovně autem, většina jich tak činí z důvodu
pohodlí; je třeba také přihlédnout k faktu, že asi 50 % zákazníků byly ženy po
závažné nemoci. Řádné zajištění průběhu rekonstrukce dokresluje také fakt, že
proti způsobu provádění rekonstrukce nebyly po celou dobu jejího provádění
žádné stížnosti ani ze strany žalobkyně ani dalších dotčených osob. Pokud však
žalobkyně proti způsobu provádění rekonstrukce neměla námitek a nečinila nic k
odvrácení hrozící škody, nesplnila povinnost jí uloženou § 417 obč. zák. I
kdyby tedy žalobkyni nějaká škoda vznikla, sama k jejímu vzniku svým nekonáním
přispěla. Určení výše nároku úvahou podle § 136 o.s.ř. je pak spekulací, ke
které se odvolací soud uchýlil pro nedostatek vodítek k určení její přesné
výše. Poloviční podíl žalovaného na vzniklé škodě je zjevně neodpovídající.
Dovolatel má za to, že žalobkyně neunesla břemeno důkazní, neboť neprokázala
příčinnou souvislost mezi porušením právní povinnosti ze strany žalovaného a
vznikem škody. Ztráta na tržbách proto vznikla žalobkyni pouze v důsledku
uzavírky pozemní komunikace, na jejíž náhradu však žalobkyně nemá ve smyslu §
24 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb. nárok. Rozhodnutí v uvedené věci je podle
názoru dovolatele zásadní, neboť má význam pro další rekonstrukce ulic; na obec
jsou nepřiměřeně přenášeny ztráty podnikatelů vzniklé jejich uzavírkou. Navrhl
proto, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.)
zastoupeným zaměstnancem [§ 241 odst. 2 písm. b) o.s.ř.], dospěl k závěru, že
dovolání žalovaného je zčásti přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.,
není však důvodné, zčásti přípustné není. Vzhledem k datu vydání napadeného
rozhodnutí postupoval podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního
řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. čl. II, bod 12, zákona č. 7/2009
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a další související zákony).
Žalovaný napadá rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl rozsudek soudu
prvního stupně změněn tak, že žalobě bylo vyhověno v rozsahu 50 %. Z porovnání
obsahu rozhodnutí odvolacího soudu a rozhodnutí soudu prvního stupně je pak
zřejmé, že ke změně rozsudku soudu prvního stupně ohledně důvodnosti žaloby
došlo jen v rozsahu 26,25 %, neboť o tom, že nárok žalobkyně v rozsahu 23,75 %
je opodstatněný, rozhodly shodně. Výrok rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo
shodně se soudem prvního stupně rozhodnuto o důvodnosti žaloby, je tedy výrokem
potvrzujícím.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatel uplatňuje jako důvod dovolání
[§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], může spočívat v tom, že odvolací soud věc
posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní
předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci
nesprávně aplikoval; může se jednat i o použití předpisu procesního.
Odvolací soud změnil mezitímní rozsudek soudu prvního stupně za použití § 136
o.s.ř. s ohledem na podstatně ztíženou možnost zjištění rozsahu odpovědnosti za
způsobenou škodu; opřel se tedy o procesní nástroj sloužící k určení výše
nároku za situace, kdy již je otázka existence nároku, opřená o náležité
zjištění, resp. hodnocení rozhodných skutečností pro tento závěr, jednoznačně
vyřešena. I když lze dovolateli přisvědčit, že nepoměrné obtíže či nemožnost
zjištění výše, jak zmiňuje ustanovení § 136 o.s.ř., se mohou vázat teprve k
výši nároku, nikoliv k jeho základu, nelze z tohoto důvodu považovat rozhodnutí
odvolacího soudu za nesprávné. Není totiž pochyb o tom, že zjištění rozsahu
odpovědnosti je v posuzované věci velmi obtížné a těžko zjistitelné (to ostatně
připouští i žalovaný v dovolání). Za této situace odvolací soud nepochybil,
jestliže poměr, v jakém se příčiny na straně žalovaného podílely na vzniklé
újmě, stanovil úvahou, založenou na zhodnocení relevantních okolností.
Odvolacímu soudu nelze vytýkat ani to, že by se neřídil závazným právním
názorem dovolacího soudu ve zrušovacím rozsudku, neboť z hlediska příčin
vedoucích ke vzniku škody odlišil samotnou uzavírku komunikace, s níž se
odpovědnost za škodu způsobenou omezením přístupnosti nespojuje, od omezení
přístupu k nemovitosti žalobkyně vyvolaného porušením povinností stanovených ve
stavebním povolení. Dovolatel nezpochybňuje okolnost, že podmínky vymezené pro
zajištění přístupu nebyly vždy splněny, tedy není pochyb o tom, že žalovaný
porušil právní povinnost, v jejímž důsledku vznikla žalobkyni škoda. Za
situace, kdy se na snížení tržeb podílelo více faktorů, tj. uzavírka samotná,
komplikovanější přístup s tím spojený, který mohl část zákazníků odradit, a
konečně i nedostatečně zabezpečený přístup do provozovny, za nějž jedině
žalovaný odpovídá, šlo ve sporu právě o určení podílu těchto jednotlivých
příčin na celkovém snížení návštěvnosti provozovny.
Odvolací soud své závěry ohledně dopadu jednotlivých vlivů na pokles příjmů z
provozovny podrobně vyložil a náležitě zdůvodnil, přičemž je zároveň opřel o
provedená skutková zjištění. Námitka, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze
skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování, uplatněná dovolatelem, představuje dovolací důvod
uvedený v ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. Podle této úpravy skutkové zjištění
nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem
neodpovídá ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti,
které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak
nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly
provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, protože v hodnocení
důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly
najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti,
eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo jestliže výsledek hodnocení
důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení
§ 133 až 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v
podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro
posouzení věci z hlediska hmotného (případně i procesního) práva.
Platí přitom, že nesprávnost skutkového zjištění, které je výsledkem činnosti
soudu při hodnocení důkazů, lze vyvodit ze způsobu, jak k němu soud dospěl.
Nelze-li soudu v tomto směru vytknout pochybení, není možné polemizovat s jeho
skutkovými závěry, např. namítat, že soud měl či neměl uvěřit určitému tvrzení
účastníka nebo že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod. Odvolací soud v
posuzované věci vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která
vyplývají z provedených důkazů; dovolatel v tomto směru konkrétní výhrady
nevznáší a jeho nesouhlas se vztahuje k hodnocení důkazů či okolností, které
podle něj měly být zjišťovány pro právní posouzení věci, včetně tvrzení, že ze
znaleckého posudku bylo možno dovodit, že pokud by žalobkyně na závadný stav
upozornila, došlo by k okamžité nápravě a škoda by nevznikla v takovém rozsahu.
Jestliže ovšem, jak již bylo řečeno, odvolací soud v souladu se závazným
právním názorem dovolacího soudu rozlišil jednotlivé příčiny žalobkyní tvrzené
újmy a jestliže nesouhlas dovolatele je jen polemikou se závěrem o konkrétním
rozsahu, nelze dovodit, že by zmíněný dovolací důvod byl naplněn.
Ze všech těchto důvodů není dovolání žalovaného z hlediska uplatněných
dovolacích námitek opodstatněné, proto je Nejvyšší soud České republiky zamítl
(§ 243b odst. 2 část věty před středníkem o.s.ř.). Dovolání směřující proti
potvrzující části výroku rozsudku odvolacího soudu, které není přípustné, pak
bylo podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítnuto.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť ve věci bylo
dosud rozhodnuto mezitímním rozsudkem, takže o náhradě nákladů včetně nákladů
řízení dovolacího rozhodne soud prvního stupně v souvislosti s konečným
rozhodnutím ve věci samé (§ 151 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. srpna 2011
JUDr. Petr V o j t
e k, v. r.
předseda senátu