U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobce Ing. L. M., zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem
Moravská Ostrava, Masná 8, proti žalovaným 1) Ing. S. K., 2) Ing. B. S. a 3)
Mgr. I. S., o 976.928,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mělníku
pod sp. zn. 5 C 183/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v
Praze ze dne 7. listopadu 2007, č.j. 20 Co 420/2007-202, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 28. 3.
2007, č.j. 5 C 183/2004-144, se zastavuje.
II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2007,
č.j. 20 Co 420/2007-202, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Mělníku rozsudkem ze dne 28. března 2007, č.j. 5 C 183/2004-144,
uložil žalovaným společně a nerozdílně zaplatit žalobci částku 149.407,- Kč s
2,5% úrokem od 2. 2. 2005 do zaplacení, co do částky 11.829,- Kč s
příslušenstvím řízení zastavil, zamítl žalobu na zaplacení 815.692,- Kč s
příslušenstvím a ohledně 4% úroku z prodlení z částky 149.407,- Kč od 1. 9.
2000 do 1. 2. 2005 a 1,5% úroku z částky 149.407,- Kč od 2. 2. 2005 do
zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaní
byli rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2004, sp. zn. 4 T 16/2002,
uznáni vinnými trestným činem zvýhodňování věřitele a druzí dva žalovaní i
trestným činem podvodu, protože jejich jednáním, spočívajícím ve zmenšení aktiv
společnosti LIBERTA a.s. o částku celkem 19.025.011,- Kč, došlo k částečnému
zmaření uspokojení pohledávek věřitelů, mimo jiné i žalobce. Pohledávka žalobce
za úpadcem LIBERTA a.s., přihlášená a přiznaná v konkursním řízení ve výši
976.028,- Kč, byla dle spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 93 K 32/97
uspokojena toliko poměrně ve výši 11.829,43 Kč, zatímco - nebýt trestné
činnosti žalovaných - byla by uspokojena do výše 161.236,- Kč. Soud dospěl k
závěru, že žalovaní odpovídají za škodu vzniklou žalobci společně a nerozdílně
dle § 420 odst. 1 obč. zák.
K odvolání všech účastníků Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. listopadu
2007, č.j. 20 Co 420/2007-202, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že
žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně 139.413,- Kč s 3%
úrokem z prodlení od 3. 6. 2003 do zaplacení a že žaloba co do částky 825.686,-
Kč s 4% úrokem z prodlení od 1. 9. 2000 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši
4% z částky 139.413,- Kč od 1. 9. 2000 od 2. 6. 2003 a úroku ve výši 1% od 3.
6. 2003 do zaplacení se zamítá, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy
obou stupňů. Odvolací soud zdůraznil, že předmětem řízení není povinnost
žalovaných zaplatit žalobci jeho pohledávku vůči společnosti Liberta, nýbrž
nárok na náhradu škody, jež žalobci vznikla tím, že z rozvrhu konkursní
podstaty obdržel méně, než by obdržel, pokud by byly v konkursu rozdělovány i
prostředky, jež žalovaní převedli mimo společnost. Odvolací soud, vycházeje z
výroku trestního rozsudku a z rozhodnutí v konkursním spisu, shodně se soudem
prvního stupně dovodil, že společným jednáním žalovaných byla žalobci způsobena
škoda, jejíž výše je dána rozdílem mezi částkou, jíž žalobce při rozvrhu
obdržel, a částkou, kterou by obdržel, pokud by do konkursní podstaty patřila i
částka, kterou žalovaní ze společnosti vyvedli, avšak soud prvního stupně
pochybil při výpočtu částky, na níž má žalobce nárok. Částka, jež by byla v
konkursním řízení rozdělena, nebýt trestné činnosti žalovaných, činí
20.639.320,- Kč, poměr rozdělované podstaty k pohledávkám zařazeným do
upraveného seznamu přihlášek je 15,48138 %, na pohledávku žalobce by tedy
připadlo 151.242,- Kč, takže mu vznikla škoda ve výši 139.413,- Kč. K námitkám
v odvolání odvolací soud uvedl, že žalobce není aktivně legitimován k náhradě
škody, jež vznikla jiným poškozeným, neboť okolnost, že ostatní poškození nárok
na náhradu škody neuplatnili, neznamená, že by tato neuplatněná část
„přirůstala“ poškozeným, kteří tak učinili.
Proti rozsudku odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně, podal žalobce
dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Otázku zásadního právního významu spatřuje v tom, že soudy nevyhodnotily
důsledky a dopady trestné činnosti žalovaných, neprovedly komplexní
ekonomicko-právní analýzu příčinné souvislosti mezi jednáním žalovaných a
vzniklou škodou, pominuly podnikatelskou a hospodářskou odpovědnost žalovaných
za tunelování společnosti Liberta a.s. v letech 1996-97. Namítá že výpočet výše
škody a způsob jejího poměrného uspokojení není správný, jeho podíl je vyšší,
odpovídá částce 178.626,- Kč namísto 149.407,- Kč, přičemž spravedlivým bylo
zavázat žalované k úhradě 965.098,- Kč. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud
zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v
ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, řádně
zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 o. s. ř., rozhodl o dovolání
podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném
před 1. 7. 2009 – srov. bod 12 čl. II zákona č. 7/2009 Sb.) vzhledem k tomu, že
dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 7. listopadu 2007.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí
odvolacího soudu (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Rozsudek Okresního soudu v
Mělníku ze dne 28. března 2007, č.j. 5 C 183/2004-144, který dovolatel výslovně
napadl, je však rozhodnutím soudu prvního stupně. Opravným prostředkem proti
takovému rozhodnutí je zásadně odvolání, jež bylo již předtím proti tomuto
rozsudku podáno. Občanský soudní řád neupravuje funkční příslušnost soudu pro
projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, proto je nedostatek
funkční příslušnosti neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení (srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003,
uveřejněné pod č. 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší
soud proto řízení o dovolání proti rozsudku soudu prvního stupně zastavil (§
104 odst. 1 ve spojení s § 243c odst. 1 o. s. ř.).
Žalobce je subjektivně oprávněn k podání dovolání proti rozsudku v rozsahu, v
němž mu nebylo vyhověno, tedy v rozsahu, v němž byla jeho žaloba zamítnuta.
Rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba co do částky 815.692,- Kč
s příslušenstvím, odvolacím soudem pak co do částky 825.686,- Kč s
příslušenstvím. Přestože odvolací soud označil svůj výrok ve věci samé za
měnící, z porovnání jeho obsahu a výroku soudu prvního stupně je zřejmé, že
měnícím je výrok toliko v rozsahu 10.000,- Kč a ve zbývajícím rozsahu, tj.
139.413,- Kč s příslušenstvím se jedná o výrok potvrzující.
Dovolacímu přezkumu rozhodnutí v části, v níž bylo odvolacím soudem rozhodnuto
o změně rozsudku soudu prvního stupně v rozsahu 10.000,- Kč, brání ustanovení
§ 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., podle nějž není dovolání přípustné ve věcech,
v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění
nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství
pohledávky se nepřihlíží.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v části, v níž byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu 139.413,- Kč s příslušenstvím,
se řídí ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto
ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky,
zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost
dovolání nezakládají – srov. § 241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat
o právní otázku zásadního významu.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
Při posuzování přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam rozhodnutí jde o
zásadně jinou úvahu, než - jestliže dovolání jinak přípustné je – prověřování
správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem prostřednictvím dovolacího
důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Je-li dovolání přípustné podle §
237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití tohoto
ustanovení, Nejvyšší soud prověřuje správnost právního posouzení věci odvolacím
soudem prostřednictvím dovolatelem uplatněné kritiky právních závěrů a zkoumá,
zda z tohoto hlediska je rozhodnutím správným (§ 243b odst. 2 o. s. ř.).
Jestliže dovolání může být přípustné jedině pro zásadní význam rozhodnutí po
právní stránce, pak Nejvyšší soud přistoupí ke zkoumání správnosti rozhodnutí
odvolacího soudu z hlediska uplatněného dovolacího důvodu až poté, co dojde k
závěru, že dovolání je přípustné [ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.],
tj. že ve výše uvedeném smyslu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam. Proces zkoumání významu rozhodnutí odvolacího soudu po právní
stránce není tedy procesem shodným s prověřováním jeho správnosti z hlediska
uplatněného dovolacího důvodu. Nejvyšší soud při tomto zkoumání především
prověřuje, zda v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní
význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale pro
judikaturu, tedy z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Za splnění tohoto
předpokladu pak Nejvyšší soud zkoumá, zda jde o právní otázku, kterou dosud
neřešil, popř. právní otázku řešenou rozdílně odvolacími soudy, či Nejvyšším
soudem, anebo – z hlediska judikatorního – řešenou v rozporu s hmotným právem
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2006, sp. zn. 25 Cdo
1312/2005).
Dovolatel v posuzované věci zřejmě předpokládá postup právě opačný, tedy
přezkoumání věcné správnosti rozsudku odvolacího soudu již v rámci zkoumání
přípustnosti dovolání. Předložené otázky, v nichž dovolatel spatřuje zásadní
právní význam napadeného rozhodnutí, ani jeho námitky v dovolání zásadní právní
význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. nemají. Otázka, zda soudy
hodnotily či nehodnotily důsledky a dopady trestné činnosti žalovaných, zda
provedly komplexní ekonomicko-právní analýzu příčinné souvislosti mezi jednáním
žalovaných a vzniklou škodou, zda chybně vypočetly výši škody žalobce, atd.,
nejsou otázkami, jež by byly významné z hlediska rozhodovací praxe soudů a
nejsou ani otázkami právního názoru. Dovolatel nevymezuje žádnou hmotněprávní
či procesněprávní otázku, kterou by dovolací soud měl pro její zásadní význam
přezkoumat, a taková otázka se z obsahu dovolání nepodává. Svými námitkami se
dovolatel dožaduje přezkoumání správnosti rozhodnutí z hlediska stanovení
rozsahu a výpočtů výše náhrady škody, což v rámci zkoumání přípustnosti
dovolání činit nelze.
Jelikož dovolání neobsahuje způsobilé dovolací důvody a není důvodu pro závěr,
že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní
význam, je zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není
přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu jako
nepřípustné odmítl podle ust. § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s.
ř., aniž se věcí mohl zabývat z hlediska námitek uplatněných v dovolání.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty
první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce nemá na náhradu
nákladů dovolacího řízení právo a žalovaným v dovolacím řízení náklady
nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. září 2011
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu