25 Cdo 2575/2000
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Marty Škárové v právní věci
žalobců A) V. V., B) F. V., a C) J. V., všech zastoupených advokátem, proti
žalované České republice - Ministerstvu pro místní rozvoj, se sídlem v Praze 1,
Staroměstské náměstí 6, zastoupené advokátem, o zaplacení 4.000.000,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 8 C 268/95, o
dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. května 2000,
č. j. 54 Co 170, 171/2000-188, takto:
Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 27. 10.
1999, sp. zn. 8 C 268/95-156, s výjimkou výroku o platební povinnosti žalované
v částce 593.850,- Kč se 17% úrokem z prodlení od 3. 4. 1995 do zaplacení, se
zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu
řízení.
Žalobci se domáhali náhrady škody ve výši 4.000.000,- Kč na „nákladech
rekonstrukce a unikajícím výnosu z domu“, který byl částečně demolován na
základě později zrušeného rozhodnutí odboru výstavby Obvodního úřadu pro P.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 27. 10. 1999, č. j. 8 C 268/95-156,
ve spojení s opravným usnesením ze dne 24. 2. 2000, č. j. 8 C 268/95-175,
uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobcům částku 593.850,- Kč se 17 %
úrokem z prodlení od 3. 4. 1995 do zaplacení, ohledně částky 3.406.150,- Kč s
příslušenstvím a ohledně úroku z prodlení přesahujícího 17 % z částky 593.850,-
Kč žalobu zamítl, rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky i
vůči státu a o povinnosti žalované k zaplacení soudního poplatku. Soud prvního
stupně tak rozhodl poté, co mezitímním rozsudkem ze dne 8. 4. 1997, č. j. 8 C
268/95-21, ve spojení s potvrzujícím rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne
13. 1. 1998, č. j. 16 Co 361, 362/97-42, bylo pravomocně vysloveno, že žaloba
je co do základu po právu (dovolání žalované bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR
ze dne 24. 3. 1999, č. j. 25 Cdo 304/99-73, odmítnuto jako nepřípustné). Vyšel
ze zjištění, že žalobci byli ke dni podání žaloby spoluvlastníky domu čp. 507 v
P., jehož okamžitou demolici nařídil odbor výstavby Obvodního úřadu pro P.
rozhodnutím ze dne 7. 9. 1993, č. j. Výs. Sm. 441, 483, 433, 507-5242/93-HŠ,
BR-R, a to s vyloučením odkladného účinku případného odvolání. Poté, co byly
demoliční práce částečně provedeny, odbor výstavby Magistrátu h. m. P. k
odvolání žalobců rozhodnutím ze dne 30. 11. 1993, č. j. MHMP 73668/93-VÝS/
1-6301/Ma/Ve/Ju/H, uvedené rozhodnutí o demolici zrušil. Soud dovodil, že jsou
dány předpoklady odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím ve
smyslu ustanovení § 1 - § 4 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, a
protože tento zákon neobsahuje vlastní ustanovení o výši škody, hradí se
skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo podle § 442 odst. 1 obč. zák.; při
určení výše škody na věci se vychází z ceny věci v době poškození (§ 443 obč.
zák.). Za situace, kdy žalobci kupní smlouvou ze dne 9. 7. 1997 poškozenou
nemovitost prodali obci h. m. P. za cenu 3.500.000,- Kč, dospěl soud k závěru,
že škoda, která žalobcům vznikla, je představována rozdílem mezi cenou, za
kterou by mohli dům prodat, nebýt částečné demolice, a cenou, za kterou byl
skutečně prodán. Protože již před demoličními pracemi byl dům ve velmi špatném
technickém stavu a neprovozuschopný, použil soud model rekonstrukce objektu
vypracovaný M. B., znalcem z oboru ekonomika - ceny a odhady nemovitostí,
založený na vyčíslení ceny rekonstrukce domu do takového stavu, aby byl
provozuschopný a přinášel výnos. Po odečtení ceny rekonstrukce (finančního
vnosu do nemovitosti) od odhadní ceny zrekonstruovaného domu dospěl soud k
částce 4.093.850,- Kč, od níž (vzhledem k tomu, že dům žalobci prodali) odečetl
ještě prodejní cenu ve výši 3.500.000,- Kč, neboť v tomto rozsahu by jinak
žalobcům vzniklo bezdůvodné obohacení.
K odvolání žalobců i žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24.
5. 2000, č. j. 54 Co 170, 171/2000-188, rozsudek soudu prvního stupně v
zamítavém výroku o věci samé potvrdil, změnil rozhodnutí soudu prvního stupně o
nákladech řízení a soudním poplatku, rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení a zamítl návrh žalobců na připuštění dovolání. Odvolací soud se
ztotožnil se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně i s jeho právními závěry.
Dovodil, že žalobcům náleží náhrada škody představovaná rozdílem mezi cenou, za
kterou by mohli dům prodat, nebýt provedené demolice, a cenou, za kterou dům po
demolici skutečně prodali. Soud prvního stupně za účelem určení výše vzniklé
škody správně nařídil vypracování znaleckého posudku (§ 127 odst. 1 o.s.ř.), na
jehož základě za použití volné úvahy podle § 136 o.s.ř. dospěl k názoru, že
odškodnění přesahující částku 593.850,- Kč žalobcům nenáleží. Znalcem zvolený
způsob určení výše náhrady škody pomocí tzv. modelové rekonstrukce přitom nelze
podle odvolacího soudu zpochybňovat a znaleckému dokazování provedenému v
řízení před soudem prvního stupně není co vytknout. Odvolací soud nepřipustil
dovolání k otázce „přiznání celé výše náhrady škody s ohledem na stanovisko
uvedené v mezitímních rozsudcích z hlediska výkladu ust. § 442 a násl. obč.
zák.“ s tím, že nemá zásadní význam pro rozhodnutí ve věci
Proti tomuto rozsudku podali žalobci dovolání, jehož přípustnost
dovozují z ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř., a které odůvodňují podle ustanovení
§ 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Namítají, že odvolací soud stejně jako soud
prvního stupně zaujal nesprávný právní názor, když si neověřil tvrzení žalobců,
že skutečná škoda je vyšší o reálné poškození předmětného domu, způsobené
nezákonným postupem žalovaného. Žalobci se domáhali náhrady škody způsobené v
důsledku nesprávného rozhodnutí Odboru výstavby OÚ pro P. ze dne 7. 9. 1993, na
jehož základě byly provedeny demoliční práce na domě, při nichž byla část
nosných konstrukcí zbořena a zbytek byl připraven k odstřelu. Náklady na
rekonstrukci a unikající výnos žalobci stanovili ve výši 4.000.000,- Kč s tím,
že se předpokládá upřesnění výše náhrady znaleckým posudkem. Znalec Ing. B.
pomocí modelové rekonstrukce vypočetl celkovou cenu nemovitosti 6.865.950,- Kč,
kterou snížil o náklady na rekonstrukci ve výši 2.772.104,- Kč, a proto
výsledek 4.093.850,- Kč jen o 593.850,- Kč převyšuje zaplacenou kupní cenu
3.500.000,- Kč, kterou žalobci získali. Podle žalobců však znalec neodpověděl
na otázku, jak byly v daném případě poškozeny prvky dlouhodobé životnosti. Výše
škody by totiž podle žalobců měla být tvořena součtem nedoplatku vymodelované
kupní ceny 593.850,- Kč a nákladů na rekonstrukci 2.772.100,- Kč, tedy částkou
3.365.950,- Kč. Žalobci dále tvrdí, že jim realitní kancelář nabízela několik
kupců, ochotných zaplatit i za poškozené nemovitosti v době před demolicí
zhruba 6 - 7 miliónů Kč. Soudy však provedly mechanický výpočet a nepřihlížely
k dalším tržním možnostem. Dovolatelé navrhli, aby rozsudek odvolacího soudu
byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření navrhl, aby podané dovolání bylo zamítnuto.
Má za to, že znalec určil výši škody objektivně podle jím užitého modelu určení
výše škody, tj. určení rozdílu mezi skutečnou kupní cenou a cenou, za kterou
mohl být dům prodán bez provedené demolice. Při stanovení ceny domu hodnotil
znalec mj. skutečnost, že prvky dlouhodobé životnosti byly v dobrém stavu a s
ohledem na tuto skutečnost odhadl jejich životnost. Částka potřebná pro
rekonstrukci domu (2.772.104,- Kč) nemůže podle žalovaného představovat část
výše škody, neboť náklady na rekonstrukci domu za účelem zachování jeho
provozuschopnosti obecně hradí vlastník domu.
Vzhledem k ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č.
30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud České republiky jako
soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle
dosavadních předpisů, (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před
1. 1. 2001 - dále jen „o.s.ř.“). Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnými osobami - účastníky
řízení - a po přezkoumání věci ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. dospěl
k závěru, že v daném případě je dovolání opodstatněné.
Podle ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř. dovolání je přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně
potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je
přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Podle
§ 239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení
přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením
potvrzujícího rozsudku, je dovolání přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní
význam.
Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení
právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti
skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní
otázku zásadního významu.
O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen
tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané
věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (tedy nejde o posouzení jen
takové právní otázky, které pro rozhodnutí věci nebylo určující). Rozhodnutí
odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska
rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné
povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam
zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších
soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž
výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém
rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené
judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak,
než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů [rozhodnutí odvolacího
soudu představuje v tomto směru odlišné („nové“) řešení této právní otázky].
Dovolatelé napadají právní závěr odvolacího soudu (pro jeho rozhodnutí
určující), že výše škody vzniklé provedením částečné demolice na již dříve
poškozeném a provozu nezpůsobilém domě, se určí odečtením kupní ceny, za kterou
žalobci dům po poškození prodali, a ceny rekonstrukce nutné k uvedení domu do
provozuschopného stavu, od hodnoty takto zrekonstruovaného domu.
Žalobci v řízení uplatňují nárok na náhradu škody odůvodněný tím, že na domě,
jehož byli spoluvlastníky, vznikla škoda výkonem nezákonného rozhodnutí, tj. že
dům byl poškozen (částečně demolován) na základě později zrušeného rozhodnutí
správního orgánu o demolici domu.
Podle § 442 odst. 1 obč. zák. hradí se skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo
(ušlý zisk). Podle odstavce 2 tohoto ustanovení škoda se hradí v penězích;
požádá-li však o to poškozený a je-li to možné a účelné, hradí se škoda
uvedením do předešlého stavu.
Za škodu se v právní teorii i praxi považuje újma, která nastala v majetkové
sféře poškozeného, a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj.
penězi. Skutečnou škodou na věci je nutno rozumět takovou újmu, která znamená
zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí a
která představuje majetkové hodnoty, jež je třeba vynaložit k uvedení věci do
předešlého stavu. Bez ohledu na to, že občanský zákoník ve znění účinném od 1.
1. 1992 (po novele provedené zákonem č. 509/1991 Sb.) upřednostňuje náhradu v
penězích před tzv. naturální restitucí (uvedením v předešlý stav), jsou i
nadále uplatnitelné závěry, které k definici škody formuluje stanovisko
Nejvyššího soudu ČSSR Cpj 87/70, publikované pod č. 55 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, ročník 1971, neboť vyjadřuje-li se škoda srovnáním
majetkového stavu poškozeného před a po poškození, pak i rozsah náhrady v
penězích musí zohledňovat výši prostředků (vyjádřenou v penězích) nutnou k
obnovení původního majetkového stavu. U škody vzniklé na věci použité a
částečně opotřebované pak musí být přihlédnuto k obecné ceně věci v době
poškození a k rozsahu poškození, přičemž od částky vyjadřující náklady na
opravu věci musí být odečtena částka odpovídající zhodnocení věci její opravou
oproti původnímu stavu (v opačném případě by poškozenému vznikalo bezdůvodné
obohacení zhodnocením věci, pokud by opotřebené součásti byly nahrazeny
součástmi novými). Stejně jako není podstatné, zda poškozený věc skutečně
opravil či nikoliv (obsah pojmu škoda by tak byl popírán tím, že by se výše
škody stávala závislou na zcela nahodilých okolnostech, které jsou pro ni
právně nerozhodné – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 11. 1988, sp.
zn. 1 Cz 82/88 publikovaný pod č. 25 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, ročník 1990), nelze ani rozsah náhrady škody činit závislým na tom,
jak poškozený s věcí naloží, tedy např. zda ji někomu daruje, prodá nebo vymění
a za jakou cenu (protihodnotu), neboť i tyto okolnosti jsou nahodilé a bez
souvislosti s příčinou vzniku škody.
Soudy obou stupňů v posuzovaném případě výši škody, která žalobcům ve druhé
polovině roku 1993 vznikla částečnou demolicí již dříve poškozeného domu,
určily rozdílem mezi cenou, za kterou by mohli dům prodat, nebýt částečné
demolice, a cenou, za kterou byl dům kupní smlouvou ze dne 9. 7. 1997 skutečně
prodán; vycházely přitom z odhadní hodnoty domu po fiktivní rekonstrukci do
provozuschopného stavu (tj. do stavu lepšího a tedy neodpovídajícího stavu v
době poškození), od níž odečetly cenu takové rekonstrukce a cenu, za kterou
žalobci dům skutečně prodali. Je tedy zřejmé, že nesprávně odvíjely výši škody
od okolnosti, že žalobci dům po vzniku škody prodali, tedy od jiné okolnosti,
než která byla příčinou vzniku škody; zároveň nepřikládaly rozhodující význam
tomu, že škoda žalobcům vznikla v rozsahu, v němž se poškozením domu snížil
jejich majetkový stav (hodnota domu před demoličními zásahy) o částku
odpovídající nákladům na uvedení domu do stavu před provedením částečné
demolice. Je proto třeba dovodit, že dovolacímu přezkumu otevřenou právní
otázku řešil odvolací soud nesprávně a že z tohoto hlediska jeho rozsudek
představuje rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Dovolání podle §
239 odst. 2 o.s.ř. je tedy přípustné a z téhož důvodu je i důvodné.
Jelikož dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř.
(nesprávné právní posouzení věci) je naplněn, Nejvyšší soud České republiky
rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 1 část věty za středníkem
o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že stejnými vadami, pro které byl zrušen rozsudek
odvolacího soudu, trpí i rozsudek soudu prvního stupně, byl i jeho rozsudek s
výjimkou výroku o platební povinnosti žalované, který nebyl napaden odvoláním,
zrušen a věc byla v tomto rozsahu vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 2 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci
samé rozhodne soud znovu o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího
řízení (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. září 2002
JUDr. Petr Vojtek,v.r.
předseda senátu