25 Cdo 259/2001
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudkyň JUDr. Marty Škárové a JUDr. Olgy Puškinové v právní věci
žalobce J. F., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému V. s. P. a. s.,
zastoupené advokátem, o obnovení funkce odvodňovacího příkopu, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 10 C 37/89, o dovolání žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. října 1998 č. j. 16 Co
218/2000-392, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se vůči právnímu předchůdci žalovaného domáhal náhrady škody ve výši
27.776,- Kč s odůvodněním, že žalovaný prováděl na pozemcích sousedících s
pozemky ve vlastnictví žalobce výkopy pro silové kabely, čímž porušil
odvodňovací systém a způsobil tak zbahnění pozemků žalobce (č. kat. 2328/2 a
2327 v kat. území K.) a odumření jeho ovocných stromů. Při jednání dne 11. 12.
1984 žalobce rozšířil žalobu o povinnost žalovaného obnovit funkci
odvodňovacího příkopu podél parcely 2328/2 směrem k hlavnímu odvodňovacímu
příkopu a soud řízení o tomto nároku vyloučil k samostatnému projednání a
rozhodnutí pod sp. zn. 10 C 37/89.
Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 22. 10. 1996, č. j. 10 C 37/89-312,
uložil žalovanému, aby obnovil funkci odvodňovacího příkopu podél severních
hranic parcel č. 2321, 2322, 2323/1, 2325/2, 2325/1 a žalobcovy parcely č.
2328/2 v kat. území K. způsobem blíže specifikovaným ve výroku rozhodnutí.
K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. 7. 1997, č.
j. 17 Co 222/97-335, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení s tím, že výrok rozsudku soudu prvního stupně neodpovídá
žalobnímu petitu, nýbrž závěrům znaleckého posudku.
Obvodní soud pro Prahu 7 poté, co připustil změnu a upřesnění žalobního petitu,
uložil rozsudkem ze dne 12. 2. 1998, č. j. 10 C 37/89-350, žalovanému, aby
obnovil funkci odvodňovacího příkopu podél severních hranic č. parc. 2321,
2322, 2323/1, 2325/2, 2325/1 a žalobcovy parcely č. 2328/2 v kat. území K.
způsobem uvedeným ve výroku rozhodnutí, a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve
vztahu mezi účastníky a vůči státu. Vyšel ze zjištění, že v předmětné lokalitě
byl koncem 60. let vybudován odvodňovací systém. Při provádění navážky pro
areál žalovaného došlo k porušení funkce odvodňovacího příkopu tím, že místy
nebyla respektována jeho levobřežní hrana, horní úsek příkopu byl zcela zasypán
a v úseku jeho zachované jižnější větve byl z nové vyšší úrovně navážky zřízen
šikmý územní sjezd a rampa, kterými byl celý příčný profil zbylého
odvodňovacího příkopu zcela zasypán. Trasa neobnoveného odvodňovacího příkopu
byla překřížena výstavbou mělce uloženého vodovodního potrubí velkého profilu.
Z provedených důkazů vyplynulo, že zamokření pozemků žalobce je v příčinné
souvislosti s uvedenými pracemi, které při pokládání kabelu prováděl žalovaný.
Za použití dosavadních předpisů (§ 868 obč. zák.) soud dovodil, že žalovaný
narušením odvodňovacího, původně fungujícího systému, způsobil žalobci škodu,
za kterou při porušení právní povinnosti ve smyslu § 415 obč. zák. odpovídá
podle § 421 obč. zák., a je povinen ji nahradit v souladu s ustanovením § 442
obč. zák. Námitku promlčení soud neshledal důvodnou, neboť žalobce podal k
soudu žalobu na obnovení funkce odvodňovacího příkopu dne 11. 12. 1984, tedy
před uplynutím obecné tříleté promlčecí doby (§ 101 obč. zák.), běžící od jara
1982, kdy žalobce zjistil, že pozemky jsou zabahněné a že ovocné stromy
odumírají.
K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 10. 1998,
č. j. 17 Co 349/98-372, odvolání žalobce odmítl a rozsudek soudu prvního stupně
ve výroku ve věci samé změnil tak, že se žaloba zamítá, změnil jej i ve výroku
o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Na rozdíl od soudu prvního stupně shledal důvodnou
námitku promlčení vznesenou žalovaným, neboť posoudil-li soud prvního stupně
uplatněný nárok jako nárok na náhradu škody, neměl aplikovat ustanovení § 101
obč. zák. o obecné promlčecí době, nýbrž měl promlčecí lhůtu posuzovat podle
ustanovení § 106 obč. zák., které stanoví subjektivní promlčecí dobu na dva
roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o tom, kdo za škodu odpovídá. Soud
prvního stupně podle odvolacího soudu nesprávně skutkově posoudil i okolnosti
významné pro úvahu o promlčení, uvedl-li, že žalobce se o vzniku škody dozvěděl
na jaře 1989, ačkoliv od roku 1984 probíhá řízení o náhradu škody spočívající v
uvedení v původní stav, a dovodil-li, že žalobce podal žalobu dne 11. 12. 1994,
ač se tak stalo o 10 let dříve. Odvolací soud při úvaze o důvodnosti námitky
promlčení vyšel z toho, že žalobce již v žalobě na zaplacení 27.776,- Kč,
podané v původním řízení pod sp. zn. 10 C 113/83, tvrdil, že škodu na stromech
a trávníku zjistil na jaře 1982, a že v účastnické výpovědi pak uvedl, že škodu
zjistil na podzim 1982, kdy najednou spadlo ovoce ze stromů a sesedl trávník,
když již předtím byl pozemek zabahněný. Žalobce tedy nejpozději v době
dozrávání ovoce na podzim 1982 věděl o znehodnocení drenážního systému a
zavodnění svého pozemku, avšak žalobu, jíž se domáhal náhrady škody vzniklé na
pozemku uvedením v původní stav, podal až při ústním jednání dne 11. 12. 1984,
kdy bylo rozšíření žaloby připuštěno. Žaloba týkající se škody na pozemku,
která je předmětem sporu až do současné doby, tak byla podle odvolacího soudu
podána až v prosinci 1984, tedy po uplynutí dvouleté promlčecí lhůty stanovené
v § 106 obč. zák.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 5. dubna
2000, č. j. 25 Cdo 246/99-385, rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil věc
Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Nesouhlasil se závěrem odvolacího
soudu, že žalobcem uplatněný nárok je promlčen uplynutím dvouleté promlčecí
doby. Žalobce se domáhal obnovení funkce odvodňovacího příkopu, který se
nenachází na jeho pozemcích (tedy na pozemcích činností žalovaného
poškozených), ale na pozemcích sousedních, čímž sice sledoval obnovení
původního stavu svých vlastních parcel, avšak nikoliv tím způsobem, aby
jednáním žalovaného byly jeho vlastní pozemky uvedeny v předešlý stav (např.
odbahněny, rekultivovány, apod.), nýbrž aby vůbec byly vytvořeny podmínky k
možné nápravě, tj. aby byly odstraněny přetrvávající nepříznivé účinky na jeho
parcely vyvolané narušením odvodňovacího systému. Stavební úpravy, které má
žalovaný podle žaloby provést na pozemcích sousedících s vlastními poškozenými
pozemky, mají směřovat k tomu, aby nadále nedocházelo k podmáčení pozemků
žalobce vlivem nefunkčnosti odvodňovacího zařízení nacházejícího se na
pozemcích žalovaného. Nesměřuje-li proto žaloba k uložení povinnosti opravit
(uvést do předešlého stavu) stavebními úpravami samotné poškozené pozemky, není
předmětem řízení nárok na náhradu škody uvedením v předešlý stav, který by se
promlčoval podle ustanovení § 106 obč. zák., nýbrž jde o nárok vlastníka, aby
na ochranu jeho vlastnického práva proti neoprávněným zásahům byla provedena
opatření, jimiž by bylo zabráněno znehodnocování jeho věci; takový nárok se
podle § 100 odst. 2 obč. zák. nepromlčuje.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 9. 2000, č. j. 16 Co 218/2000-392,
změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé tak, že žalobu
zamítl, změnil jej i ve výrocích o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči
státu a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení. S
konstatováním své vázanosti právním názorem dovolacího soudu dospěl k závěru,
že žalobce sleduje obnovení původního stavu svých parcel tím způsobem, že
zásahem do pozemků sousedících budou vytvořeny podmínky k odstranění
přetrvávajících nepříznivých účinků na jeho pozemky vyvolané narušením
odvodňovacího systému. Jedná se tedy o žalobu podléhající režimu ustanovení §
127 odst. obč. zák. (tzv. sousedská práva), které neumožňuje ukládat vlastníku
sousední nemovitosti povinnost ke konání (např. provést konkrétní opatření),
nýbrž pouze ke zdržení se přesně vymezeného rušení vlastnického práva. Protože
žalobce se v rozporu s touto úpravou domáhá, aby žalovanému byla uložena
povinnost provést konkrétní opatření, nelze žalobě vyhovět.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání z důvodu nesprávného právního
posouzení věci [§ 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř.], neboť odvolací soud otázku
ochrany vlastnického práva podle § 126 a § 127 obč. zák. nevyřešil správně,
když nezohlednil, že tzv. negatorní žalobou se lze bránit i v případě porušení
sousedských práv proti neoprávněným zásahům, které byly vykonány, trvají nebo
hrozí jejich opakování. Oproti tomu názor odvolacího soudu o nemožnosti žalovat
na konání by zcela znemožňoval ochranu vlastnického práva. Za situace, kdy
žalovaný nepochybně ohrozil vlastnické právo žalobce a způsobil mu velmi vážné
škody, přičemž škoda i nadále hrozí, lze mu uložit žalobou požadovanou
povinnost podle ustanovení § 417 odst. 2 obč. zák., neboť žalobou na obnovení
funkce odvodňovacího příkopu mělo být dosaženo nejen odstranění již vzniklé
škody, nýbrž i odvrácení škody na pozemcích stále hrozící. Žalovaný navíc
jednal v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.) a zničil tak žalobci
pozemek s ovocným sadem, aniž učinil cokoliv k nápravě. Ze všech těchto důvodů
žalobce navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího osudu zrušil a
vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) vzhledem k
ustanovení bodu 17. hlavy I části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, dovolání projednal a rozhodl podle občanského soudního
řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 (dále jen „o.s.ř.“). Po zjištění, že
dovolání, které je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř., bylo proti
pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno oprávněnou osobou - účastníkem
řízení - ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., a po přezkoumání
věci podle § 243a odst. 1 věty první o.s.ř. dospěl k závěru, že dovolání není
opodstatněné.
Odvolacímu soudu je třeba přisvědčit, že prostředkem ochrany vlastníka věci
proti jednání osob, které do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahují nebo
v jeho výkonu ruší, a to jiným způsobem než neoprávněným zadržováním věci, je
tzv. negatorní (zápůrčí) žaloba Vzhledem k zákonné dikci ustanovení § 126 obč.
zák. a specificky i k úpravě tzv. sousedských práv v § 127 obč. zák. lze tímto
druhem žaloby žádat, aby soud zakázal žalovanému neoprávněné rušení vlastníka
ve výkonu jeho vlastnického práva, tedy aby mu uložil povinnost zdržet se blíže
konkretizovaného rušení. Především z ustanovení § 127 obč. zák., které řeší
konflikt výkonu vlastnických práv dvou či více osob (sousedů) tím, že ukládá
vlastníku povinnost zdržet se jednání příkladmo uvedených v tomto ustanovení, a
z toho, že vlastník někdy obtěžuje jiného nebo ohrožuje výkon práv jiného tím,
co jinak tvoří obsah jeho vlastnického práva, vyplývá, že podle tohoto
ustanovení se lze návrhem na zahájení řízení domáhat jen uložení povinnosti
zdržet se přesně vymezeného rušení, nikoliv uložení aktivní povinnosti něco
konat. Je pak výlučně na povinném vlastníkovi, aby si sám zvolil opatření, jímž
zamezí dalšímu obtěžování souseda popřípadě ohrožení jeho práv (srov. např.
Zprávu o zhodnocení rozhodování soudů ve věcech sousedských práv, projednanou a
schválenou občanskoprávním kolegiem Nejvyššího soudu České socialistické
republiky z 23. 6. 1987, Cpj 203/86, publikovanou pod č. 3 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, ročník 1988).
Podle § 417 odst. 1 obč. zák. komu škoda hrozí, je povinen k jejímu odvrácení
zakročit způsobem přiměřeným okolnostem ohrožení. Podle odstavce 2 tohoto
ustanovení jde-li o vážné ohrožení, má ohrožený právo se domáhat, aby soud
uložil provést vhodné a přiměřené opatření k odvrácení hrozící škody.
Problematika vztahu žaloby na ochranu vlastnického práva a žaloby podle § 417
odst. 2 obč. zák., na jejímž základě lze uložit povinnost k aktivnímu jednání
(nikoliv jen povinnost zdržet se určitého jednání), byla opakovaně řešena v
publikované judikatuře (viz např. v již citované zprávě uveřejněné pod č. 3 ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1988, nebo R 3/1971 a R 65/1972
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek či rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne
2. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1599/99, publikovaný v Souboru rozhodnutí NS ČR, sv.
4, pod C 383.) se závěrem, že domáhá-li se žalobce, aby soud žalovanému uložil
povinnost provést určité opatření (nikoliv zdržet se určitého rušení), neboť
žalobci hrozí závažná škoda, jde o žalobu podle § 417 odst. 2 ObčZ, nikoliv o
vlastnickou žalobu podle § 126 odst. 1 ObčZ. Podmínkou pro aplikaci § 417 odst.
2 ObčZ je vážné ohrožení žalobce anebo jeho majetku; není nutné, aby hrozilo
nebezpečí bezprostředního vzniku škody, postačí, že v důsledku vážného ohrožení
vznikne škoda v budoucnosti.
V posuzovaném případě obsahovala žaloba vylíčení skutkového základu (tvrzený
skutkový stav byl v řízení prokázán a protože není dovoláním napaden, nepodléhá
dovolacímu přezkumu), že stavebními úpravami provedenými na pozemcích
sousedících s pozemky žalobce byly vyvolány nepříznivé účinky na parcely
žalobce; nároky na odškodnění některých z nich (likvidace porostů) již byly
předmětem samostatných soudních řízení. Stavební úpravy, které má žalovaný
podle nyní projednávané žaloby provést, mají směřovat k tomu, aby nadále
nedocházelo k podmáčení pozemků žalobce a aby je tak žalobce vůbec mohl uvést
do původního stavu před podmáčením. Kromě toho, že neprovedení požadovaných
stavebních zásahů znamená setrvalý stav podmáčení pozemků žalobce, není v
žalobě tvrzeno a v řízení prokazováno, že bez žalobou požadovaných opatření
dojde v budoucnu k vážnému ohrožení žalobce nebo jeho majetku. Z toho vyplývá,
že žalobce sice formuluje žalobní petit k uložení povinnosti provést konkrétní
opatření, avšak vzhledem k tomu, že tento požadavek není odůvodněn hrozbou
vzniku závažné škody (ze skutkových tvrzení se ostatně možnost vzniku dalších
škod, než které doposud vznikly, ani nepodává), domáhá se ochrany svého
vlastnického práva podle ustanovení § 126 odst. 1, resp. § 127 odst. 1 obč.
zák., nikoliv též podle § 417 odst. 2 obč. zák.; za této situace žalobě na
uložení povinnosti aktivního jednání nelze vyhovět. Na tom nic nemůže nic
změnit ani dovolací námitka, že vznik škody na pozemcích nadále hrozí, protože
změna ve vylíčení rozhodujících skutečností, která představuje změnu žaloby,
není podle ustanovení § 243c o.s.ř. v dovolacím řízení přípustná.
Žalobcem požadovanou povinnost nelze žalovanému uložit ani podle ustanovení § 3
odst. 1 obč. zák. (výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních
vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a
nesmí být v rozporu s dobrými mravy), neboť případný výkon práva v rozporu s
dobrými mravy je důvodem pro odepření právní ochrany tomu, kdo se domáhá
vynucení již existujících práv a povinností, nikoliv důvodem pro založení
nových práv či povinností.
Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska
uplatněného dovolacího důvodu správný; Nejvyšší soud České republiky proto
dovolání žalobce podle ustanovení § 243b odst. 1 části věty před středníkem
o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 věty první a § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť
žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů
dovolacího řízení právo a žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. března 2003
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu