NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 25 Cdo 2600/2003
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci
žalobců a) J. P. a b) Š. P., obou zastoupených advokátem, proti žalovanému Ing.
R. Š., zastoupenému advokátem, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v
Novém Jičíně pod sp. zn. 7 C 321/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. července 2003, č. j. 57 Co 226/2003-58,
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Novém Jičíně rozsudkem pro uznání ze dne 29. 1. 2003, č.
j. 7 C 321/2002-26, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobcům částku
150.000,- Kč s příslušenstvím. Dospěl k závěru, že byly splněny zákonné
předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání, neboť usnesením tohoto soudu ze dne
9. 12. 2002 podle § 114b odst. 1 o. s. ř. byl žalovaný vyzván, aby se ve lhůtě
30 dnů od doručení tohoto usnesení ve věci písemně vyjádřil a v případě, že
nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, vylíčil rozhodující skutečnosti, na
nichž staví svoji obranu, a připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popř.
označil důkazy k prokázání svých tvrzení, s tím, že pokud se v této lhůtě bez
vážného důvodu nevyjádří ani v ní nesdělí soudu, jaké vážné důvody mu v tom
brání, bude mít soud za to, že nárok uplatňovaný proti němu žalobou uznává.
Toto usnesení bylo doručeno právnímu zástupci žalovaného dne 19. 12. 2002.
Vzhledem k tomu, že žalovaný se ve stanovené lhůtě k žalobě nevyjádřil, ani
soudu nesdělil, jaké vážné důvody mu ve včasném vyjádření brání, rozhodl soud
prvního stupně ve věci rozsudkem pro uznání dle § 153a o. s. ř.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 25. 7. 2003, č.
j. 57 Co 226/2003-58, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení. Poté, co rozsudek soudu prvního stupně
přezkoumal z důvodů uvedených v § 205b o. s. ř., dospěl k závěru, že v řízení
před soudem prvního stupně byly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání
ve smyslu ust. § 153a o. s. ř., neboť se jedná o věc, v níž lze uzavřít smír, a
žalovaný se přes řádně doručenou výzvu v dané lhůtě k věci nevyjádřil ani soudu
nesdělil, jaké vážné důvody mu v tom brání. Ke skutečnostem, které uváděl v
odvolání, pak odvolací soud nemohl podle ust. § 205b o. s. ř. přihlédnout.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z
ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Namítá, že řízení je postiženo vadou,
která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.
s. ř.), neboť nebyly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání dle
ust. § 153a o. s. ř., když žalovaný odporem proti platebnímu rozkazu dal jasně
najevo, že nárok uplatněný v žalobě neuznává. Dovozuje, že vzhledem k tomu, že
uznání nároku je procesním úkonem, může být pouze výslovný projev žalovaného
považován za jeho projev vůle, kterým uznává svůj soukromoprávní závazek vůči
žalobci, avšak z jeho nečinnosti nelze vyvozovat žádné poznatky o jeho vůli. Ze
systematického zařazení ust. § 114b o. s. ř. vyplývá, že výzva soudu podle §
114b odst. 1 o. s. ř. je vydávána za takové procesní situace, kdy je zcela
nepochybné, že žalovaný se ve věci doposud nijak nevyjádřil, tj. ani nic
nepopřel, ani nic neuznal. Ust. § 114b odst. 5 o. s. ř. nezpůsobuje procesní
účinky samostatně, tedy nenahrazuje uznání nároku, ale pouze vytváří procesní
situaci, jako by bylo uznáno, tedy zakládá zákonnou fikci uznání nároku. Dle
jeho názoru je právní konstrukce fikce uznání nároku v rozporu s povahou
civilního procesu a snad i s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o lidských právech a
základních svobodách. Poukazuje na to, že soud je povinen úplně a objektivně
zjistit skutkový stav a že ochrana soukromých subjektivních práv by měla být
poskytována v souladu se skutečnými hmotněprávními poměry. Urychlování řízení
lze založit na institutu rozsudku pro zmeškání, nikoli na rozsudku pro uznání,
neboť uznání nároku svou povahou náleží do zcela jiné oblasti procesní
problematiky a soudní rozhodnutí nemůže být založeno na fikci, která je v
rozporu s objektivní skutečností. V daném případě žalovaný vyjádřil odporem
proti platebnímu rozkazu, že nárok uplatněný v žalobě neuznává. Navrhl proto,
aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
Žalobci ve svém vyjádření uvedli, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s
příslušnými ustanoveními o. s. ř. Dovolání dle jejich názoru není přípustné,
neboť napadené rozhodnutí ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam.
Důvody, které žalovaný ve svém dovolání uvádí, nemohou zpochybnit správná
stanoviska soudů obou stupňů.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. § 241 o.
s. ř., napadený rozsudek přezkoumal podle § 242 odst. 3 o. s. ř. a dospěl k
závěru, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu, které je podle
ust. § 237 odst. 1 písm. c) přípustné, není důvodné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje
ustanovení § 237 o. s. ř.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm.
c)].
V posuzovaném případě žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu,
kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jedná se tedy o to, zda je
dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c).
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
Z tohoto hlediska má zásadní právní význam otázka, zda podmínky pro vydání
usnesení podle § 114b o. s. ř. jsou vyloučeny za situace, že žalovaný podal
odpor proti platebnímu rozkazu, čímž dal najevo, že nárok uplatněný v žalobě
neuznává; tato otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
Podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř. vyžaduje-li to povaha věci nebo
okolnosti případu, může předseda senátu, s výjimkou věcí, v nichž nelze uzavřít
a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2), a věcí uvedených v § 118b a § 120 odst. 2,
místo výzvy podle § 114a odst. 2 písm. a), nebo nebylo-li takové výzvě řádně
a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil
a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření
vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření
připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k
prokázání svých tvrzení. K podání vyjádření určí lhůtu, která nesmí být kratší
než 30 dnů od doručení usnesení. Podle odst. 2 může být usnesení podle odstavce
1 vydáno, i když soud rozhodl o věci platebním rozkazem. Lhůtu k podání
vyjádření v tomto případě soud určí až ode dne podání odporu proti platebnímu
rozkazu. Usnesení podle odstavce 1 nelze vydat nebo doručit po prvním jednání
ve věci (odst. 3). Podle odst. 4 uvedeného ustanovení musí být usnesení podle
odstavců 1 a 2 žalovanému doručeno do vlastních rukou, náhradní doručení je
vyloučeno. Usnesení nesmí být žalovanému doručeno dříve než žaloba.
Podle § 114b odst. 5 o. s. ř. jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na
výzvu soudu podle odstavce 1 včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu
nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je
proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku (§ 153a odst. 3) musí
být poučen.
Podle ustanovení § 153a odst. 1 o. s. ř. uzná-li žalovaný v průběhu soudního
řízení nárok nebo základ nároku, který je proti němu žalobou uplatňován,
rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání. Uzná-li žalovaný nárok proti němu
žalobou uplatněný jen zčásti, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání, jen
navrhne-li to žalobce.
Podle ustanovení § 153a odst. 2 o. s. ř. rozsudek pro uznání nelze vydat ve
věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2).
Podle § 153a odst. 3 o. s. ř. rozsudkem pro uznání rozhodne soud také tehdy,
má-li se za to, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován,
uznal (§ 114b odst. 5).
Dle ustanovení § 205b o. s. ř. u odvolání proti rozsudku pro uznání nebo proti
rozsudku pro zmeškání jsou odvolacím důvodem jen vady uvedené v § 205 odst. 2
písm. a) a skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být prokázáno, že nebyly splněny
předpoklady pro jejich vydání (§ 153a, § 153b). Podle § 205 odst. 2 písm. a) o.
s. ř. odvolání proti rozsudku nebo usnesení, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé,
lze odůvodnit jen tím, že nebyly splněny podmínky řízení, rozhodoval věcně
nepříslušný soud prvního stupně, rozhodnutí soudu prvního stupně vydal
vyloučený soudce (přísedící) nebo soud prvního stupně byl nesprávně obsazen,
ledaže místo samosoudce rozhodoval senát.
Vedle vad uvedených v § 205 odst. 2 písm. a) o. s. ř. lze rozsudek pro uznání
přezkoumat jen z hlediska zákonem stanovených předpokladů pro jeho vydání (§
153a o. s. ř.), mezi něž patří - byl-li rozsudek vydán na základě fikce uznání
- i předpoklady, za nichž tato fikce vzniká. Jsou-li tyto předpoklady pro
vydání rozsudku pro uznání splněny, právní posouzení věci se omezuje v zásadě
jen na to, zda nejde o věc, v níž nelze uzavřít nebo schválit smír, nebo o věc
uvedenou v § 120 odst. 2 o. s. ř., příp. zda nejde o řízení, které je podle §
118b odst. 1 o. s. ř. koncentrováno ze zákona.
V dané věci vydal soud prvního stupně dne 28. 11. 2002 platební rozkaz, kterým
žalovanému uložil, aby do 15 dnů od jeho doručení zaplatil žalobci 150.000,-
Kč s příslušenstvím nebo aby v téže lhůtě podal proti němu odpor. Proti
platebnímu rozkazu, který byl spolu se žalobou doručen žalovanému, podal
žalovaný prostřednictvím advokáta, jehož si zvolil k zastupování, včas
neodůvodněný odpor, čímž byl platební rozkaz v plném rozsahu zrušen. Soud
prvního stupně usnesením podle § 114b odst. 1 o. s. ř., č. j. 7 C 321/2002-22,
ze dne 9. 12. 2002, v němž jsou uvedeny veškeré náležitosti zákonem vyžadované,
uložil žalovanému povinnost podat písemné vyjádření ve věci do 30 dnů od
doručení usnesení. Toto usnesení bylo doručeno právnímu zástupci žalovaného dne
19. 12. 2002. Protože marným uplynutím uvedené lhůty nastala fikce uznání
žalobou uplatněného nároku, rozhodl soud prvního stupně dne 29. 1. 2003
rozsudkem pro uznání. K odvolání žalovaného se odvolací soud v rámci přezkumu
zabýval posouzením zákonem stanovených podmínek a předpokladů pro vydání
rozsudku pro uznání.
Vzhledem k tomu, že dovolací soud je ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. vázán
uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (s výjimkami zde
uvedenými v případě přípustného dovolání), mohou se předmětem dovolacího
přezkumu stát ty právní otázky, z jejichž řešení vychází rozhodnutí odvolacího
soudu a jež dovolatel napadl. Závěr o zásadním právním významu rozhodnutí je v
dovolání spojován s posouzením podmínek pro vydání usnesení podle ust. § 114b
o. s. ř. poté, co žalovaný podal odpor proti platebnímu rozkazu. Především je
třeba uvést, že samotné vydání platebního rozkazu není překážkou pro postup
soudu v rámci přípravy jednání podle § 114b o. s. ř., neboť přímo z odst. 2
uvedeného ustanovení se podává, že usnesení o výzvě k vyjádření podle odstavce
1 může být vydáno, i když soud rozhodl o věci platebním rozkazem. Podání odporu
proti platebnímu rozkazu je pak samozřejmým předpokladem k tomu, aby soud po
vydání platebního rozkazu mohl v řízení pokračovat, neboť platební rozkaz,
proti němuž nebyl podán odpor, má účinky pravomocného rozsudku (§ 174 odst. 1
o. s. ř.) a v takovém případě by ani nebyl důvod k přípravě jednání ve věci.
Ust. § 114b o. s. ř. je součástí právního řádu a jsou-li splněny zákonem
stanovené podmínky, za nichž lze usnesení podle tohoto ustanovení vydat, soud
jej může vydat i poté, co rozhodl platebním rozkazem. Odpor proti platebnímu
rozkazu podaný žalovaným nelze považovat za jeho písemné vyjádření k žalobě,
jímž by byla splněna povinnost následně mu uložená v usnesení podle 114b o. s.
ř., a to už z pouhého důvodu, že odpor nemusí být a ani v daném případě nebyl
odůvodněn, zatímco vyjádření musí obsahovat vylíčení rozhodujících skutečností,
na nichž žalovaný staví svoji obranu, a případně i označení důkazů (či
připojení listin). Neobsahuje-li včas podané písemné vyjádření uvedené údaje,
týkající se věci samé, má to pro žalovaného stejné procesní následky, jako
kdyby se ve stanovené lhůtě vůbec nevyjádřil a ani soudu nesdělil vážný důvod,
který mu v tom brání. I v takovém případě (tedy nejen pokud se žalovaný včas
nevyjádří) se má za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován,
uznává.
Uznání nároku podle § 153a odst. 1 o. s. ř. zakládá povinnost soudu rozhodnout
o nároku, který je předmětem sporu, podle tohoto uznání, a to bez ohledu na to,
zda jsou žalobní tvrzení podložena důkazy či zda dosavadní výsledky řízení
prokazují oprávněnost nároku nebo zda se podle nich naopak požadavky žalobce
jeví nedůvodnými (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 906/98,
publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 93/2001). Od 1.
1. 2001, kdy nabyl účinnosti zákon č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony, soud vydá rozsudek pro uznání i v případě, že podle § 114b odst. 5 o.
s. ř. nastala za splnění podmínek odstavce 1 - 4 tohoto ustanovení fikce, že
žalovaný nárok uznal. Uznání nároku tak zakládá povinnost soudu rozhodnout o
nároku, který je předmětem sporu, podle tohoto uznání, a to i na základě
zákonné fikce (§ 153a odst. 3 o. s. ř.) bez ohledu na to, že proti platebnímu
rozkazu podal žalovaný včas odpor.
Ze shora uvedeného vyplývá, že z hlediska uplatněného dovolacího důvodu je
rozhodnutí odvolacího soudu správné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce
zamítl podle § 243b odst. 2, věty první před středníkem, o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224
odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť náklady, jež žalobci vynaložili za
sepis vyjádření k dovolání, nelze vzhledem k jeho obsahu považovat za potřebné
k účelnému bránění práva, a žalovaný s ohledem na výsledek dovolacího řízení
nemá právo na náhradu jeho nákladů.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. května 2004
JUDr. Marta Š k á r o v á, v. r.
předsedkyně senátu