25 Cdo 2608/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D. v právní věci
žalobců a) J. Š., a b) MVDr. L. Š., zastoupených advokátem, proti žalovanému M.
B., zastoupenému advokátem, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaného
K. p., a. s., o zaplacení 61.269,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního
soudu v Litoměřicích, pod sp. zn. 16 C 107/2003, o dovolání žalobců proti
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 4. 2006, č. j. 11 Co
198/2005-134, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 29. 10. 2004, č. j. 16 C
107/2003-91, uložil žalovanému zaplatit žalobcům částku 24.508,- Kč s 2,5 %
úrokem z prodlení od 24. 7. 2003 do zaplacení, žalobu ohledně částky 36.762,-
Kč s úrokem z prodlení zamítl a rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi
účastníky i vůči státu. Vyšel ze zjištění, že žalovaný převzal dne 27. 4. 2001
osobní automobil žalobců zn. M. za účelem opravy alternátoru, což provedl, a od
žalobců obdržel sjednanou cenu. Žalobci poté dne 30. 6. 2001 odcestovali do
zahraniční na plánovanou dovolenou, ovšem na území S. došlo k poruše vozidla. Z
tohoto důvodu požadují na žalovaném, který neprovedl opravu alternátoru řádně,
celkem částku 61.269,- Kč, sestávající z nákladů spojených s ubytováním v
zahraničí ve výši 11.097,- Kč, propadlého pobytového zájezdu v hodnotě 19.690,-
Kč, nákladů spojených s odtahem automobilu ze zahraničí do P. ve výši 20.244,-
Kč, nákladů spojených s odtahem automobilu z P. do T. ve výši 2.736,- Kč,
nákladů spojených s identifikací závady v hodnotě 2.013,- Kč a nákladů
vynaložených na opravu vzniklých závad ve výši 5.489,- Kč. Soud prvního stupně
dospěl k závěru, že žalovaný jako zhotovitel odpovídá za vady opravy vzhledem
ke způsobu opravy (§ 653 odst. 1, 2 obč. zák.) i vzhledem k tomu, že žalobce
neupozornil na nevhodnost pokynů (§ 415 a § 420 obč. zák.). Navíc žalovaný
porušil své právní povinnosti, neboť jako specializovaný odborník provedl v
zájmu co nejnižších nákladů opravu, která v sobě obsahovala rizikové prvky pro
následné závady vozu, čímž způsobil škodu. Soud prvního stupně však za použití
moderačního práva podle ustanovení § 450 obč. zák. snížil náhradu škody na 40 %.
K odvolání žalobců i žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne
18. 4. 2006, č. j. 11 Co 198/2005-134, rozsudek soudu prvního stupně v části,
kterým žalobě vyhověl, změnil tak, že žalobu zamítl, v zamítavém výroku jej
potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací
soud dospěl k závěru, že žalovaný provedl opravu vozidla řádně, a proto nemohl
být nárok na náhradu škody úspěšný, neboť žalovaný se nedopustil žádného
protiprávního jednání. Krajský soud se rovněž neztotožnil se závěrem soudu
prvního stupně, že žalovaný porušil tzv. informační povinnost dle ustanovení §
653 odst. 2 obč. zák., neboť mu žalobci žádné nevhodné pokyny nedali.
Proti tomuto rozsudku podali žalobci dovolání, které opírají o ust. § 241a
odst. 2 písm. b) a § 241a odst. 3 o. s. ř. Vytýkají odvolacímu soudu, že se
nevypořádal se skutečností, že nárok z odpovědnosti za vady byl žalobci
uplatněn a ze strany žalovaného byl uspokojen bezplatnou opravou, čímž žalovaný
svoji odpovědnost uznal. Nárok z titulu odpovědnosti za škodu uspokojen nebyl,
ačkoli zhotovitel-žalovaný je osobou, u níž se předpokládá dostatečná
kvalifikace k tomu, aby opravu realizoval řádně a zejména správně vyhodnotil
všechna rizika, která s sebou realizace opravy může přinést. Na nestandardnost
opravy však žalovaný žalobce neupozornil. Stalo se tak až po zhotovení díla.
To, že ke škodě nedošlo vlivem stáří vozidla, vyplývá z provedených důkazů a
rovněž ze skutečnosti, že po dodatečné opravě žalobci automobil zhruba 3 roky
dále bez jakýchkoli komplikací používali. Dovolatelé rovněž nesouhlasí s
aplikací § 450 obč. zák. a odkazují na důvody uvedené v odvolání. Navrhují, aby
dovolací soud rozsudek soudu odvolacího zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření uvádí, že odvolací soud věc správně posoudil na
základě dostatečně zjištěného skutkového stavu. Ze skutečnosti, že žalovaný
dobrovolně provedl bezplatnou opravu, nelze dovozovat, že tímto uznal svoji
odpovědnost za vady. Jednalo se o jeho dobrou vůli. Nesprávná je i námitka
žalobců, že žalovaný neupozornil žalobce na nevhodnost pokynů, neboť i laikovi
muselo být zřejmé, že šlo o starý automobil a že staré díly nemohou fungovat
jako nové. Navíc žalobci žádné pokyny žalovanému neudělovali a nechali postup
při opravě na žalovaném. Navrhuje dovolání zamítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, účastníky řízení, zastoupenými advokátem ve smyslu ust. § 241
odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti
němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podle § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Podle odstavce 2 písmena a) tohoto
ustanovení dovolání není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným
výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v
obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Žalobci dovoláním napadají rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy ve
výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku do částky
24.508,- Kč s příslušenstvím změněn a žaloba zamítnuta, i ve výroku, kterým byl
potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně ohledně částky 36.762,-
Kč s příslušenstvím. Ačkoli odvolací soud rozhodl o součtu všech požadovaných
částek v celkové výši 61.269,- Kč jedním výrokem, jež se skládá z výroku
potvrzujícího ohledně částky 36.762,- Kč s příslušenstvím a měnícího ohledně
částky 24.508,- Kč s příslušenstvím, je jednoznačné, že tato částka sestává ze
samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, byť byly
vyvolány jedinou škodnou událostí. Žalobci totiž po žalovaném požadovali
náhradu nákladů spojených s ubytováním (11.097,- Kč), s propadlým pobytovým
zájezdem (19.690,- Kč), s odtahem vozidla ze zahraničí (20.244,- Kč) i v
tuzemsku (2.736,- Kč), s identifikací závady (2.013,- Kč) a s její opravou
(5.489,- Kč). Tyto nároky na náhradu škody shledal soud prvního stupně důvodné,
ale snížil náhradu škody na 40 % u každého z nároků. Protože jde však stále o
samostatné nároky s odlišným skutkovým základem, má rozhodnutí odvolacího soudu
ohledně každého z nich charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je
tak třeba zkoumat samostatně, bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny
v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96,
uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2000, pod číslem 9). Navíc
každý z těchto samostatných nároků se dělí z hlediska zkoumání přípustnosti
dovolání na část, jíž bylo soudem prvního stupně vyhověno (40% z každého
nároku), a část, ohledně níž byla žaloba zamítnuta (60% z každého nároku),
neboť podmínky přípustnosti dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jsou u
obou výroků odlišné a je třeba je posuzovat samostatně. Z toho je zřejmé, že
dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o více samostatných nárocích, z
nichž výše žádného nepřesahuje částku 20.000,- Kč; přípustnost dovolání je
proto vyloučena ustanovením § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., aniž by na použití
tohoto ustanovení měla vliv okolnost, že součet výše plnění z obou samostatných
nároků přesahuje částku 20.000,- Kč.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobců jako nepřípustné podle ustanovení § 243b
odst. 5, věty první, o. s. ř. a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl, aniž se mohl
zabývat věcí z hlediska námitek uplatněných v dovolání.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a 146 odst. 3 o.s.ř., neboť
žalobci s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemají na náhradu nákladů právo
a vyjádření žalovaného k věci samé, ačkoliv je dovolání nepřípustné, není možné
považovat za účelné bránění nebo uplatňování práva.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. května 2008
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda
senátu