25 Cdo 2620/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Ing. Jana Huška a JUDr. Marty Škárové v právní věci
žalobce L. D., zastoupeného advokátkou, proti žalované České republice -
Ministerstvu spravedlnosti ČR, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu
škody, vedené u Okresního soudu ve Frýdku - Místku pod sp. zn. 19 C 336/99, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. března
2004, č. j. 8 Co 22/2003-302, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se domáhal náhrady škody, která mu měla vzniknout tím, že soudní spor o
určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru, který vedl proti tehdejšímu
zaměstnavateli O., a. s., trval téměř 10 let (od 7. 1. 1987 do 11. 9. 1995); po
celou dobu nebyl žalobce zaměstnán a přišel tak v době od 1. 2. 1987 do 7. 11.
1995 o výdělek, který při doplnění žaloby vyčíslil jako rozdíl mezi výdělkem,
jehož by dosahoval u tohoto zaměstnavatele, a starobním důchodem, o který byl
nucen v důsledku průtahů soudního řízení požádat.
Okresní soud ve Frýdku - Místku rozsudkem ze dne 3. 7. 2002, č. j. 19 C
336/99-199, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku
671.885,- Kč s příslušenstvím a platit mu částku 3.798,- Kč měsíčně od 1. 6.
2001 až do první úpravy důchodu, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze
zjištění, že žalobce podal dne 7. 1. 1987 u Okresního soudu v Karviné (věc byla
nejprve vedena pod sp. zn. 23 C 107/87 a poté pod sp. zn. 23 C 151/89) nejasné
podání, ve kterém se domáhal více nároků; poté podal několik dalších nejasných
podání, jejichž vady odstranil až do protokolu sepsaného u soudu tak, že se
domáhá určení neplatnosti výpovědi a žalobu ohledně dalších uplatněných nároků
bere zpět. Rozsudek ze dne 10. 2. 1988, kterým Okresní soud v Karviné žalobu
zamítl, byl k odvolání žalobce zrušen usnesením Krajského soudu v Ostravě ze
dne 29. 6. 1988 a věc byla vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení. Řízení pak
trvalo do 7. 11. 1995, kdy nabyl právní moci rozsudek Okresního soudu v Karviné
ze dne 11. 9. 1995, jímž bylo žalobě vyhověno. Soud rozhodující nyní o nároku
na náhradu škody neshledal na straně Okresního soudu v Karviné žádné
neodůvodněné postupy v řízení ani neodůvodněnou déletrvající nečinnost a
nezjistil ani žádné porušení povinností vyplývajících z občanského soudního
řádu. Dovodil, že žalobcovo původní podání bylo zmatečné, obsahovalo několik
nároků, které žalobce opakovaně dále rozvíjel svými dalšími podáními, a že
soudce okresního soudu se spisem řádně pracoval, snažil se zajišťovat podklady
pro vydání rozhodnutí opatřováním důkazů, nařizoval ve věci opakovaně jednání,
avšak byl to právě žalobce, který se soudem řádně nespolupracoval, nepředkládal
listiny, k jejichž předložení byl vyzýván, a nedostavoval se k nařízeným
jednáním, kdy nejčastěji těsně před jednáním zaslal soudu telegram, ve kterém
se omluvil bez bližšího zdůvodnění, které zaslal až posléze. Žalobce kromě toho
podával do spisu opakovaná obsáhlá podání, kterými si stěžoval na osobu soudce,
žádal jeho vyloučení z projednání věci bez bližší specifikace důvodů a podával
rovněž právně nezdůvodněné a procesně vadné návrhy na delegaci věci k jiným
soudům, proti procesním rozhodnutím soudu podával opravné prostředky, a to i
navzdory poučení o jejich nepřípustnosti. Podle soudu rozhodujícího o nároku na
náhradu škody tedy žalobce sám svým postupem odvracel možnost soudu zabývat se
řešením podstaty sporu a nutil jej k řešení celé řady procesních otázek, které
sám vyvolával, což pak vedlo k tomu, že rozsudek ve věci byl vyhlášen až v září
1995. Na základě těchto skutkových zjištění soud dospěl k závěru, že nárok na
náhradu škody odůvodněný nesprávným úředním postupem soudu spočívajícím v
průtazích řízení ve smyslu ustanovení § 18 zákona č. 58/1969 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným
úředním postupem, není opodstatněný.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 4. 3. 2004, č. j. 8
Co 22/2003-302, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně s
tím, že v řízení nebyl zjištěn ani prokázán nesprávný úřední postup Okresního
soudu v Karviné. Bylo sice zjištěno, že řízení ve věci 23 C 151/89 trvalo u
Okresního soudu v Karviné od 7. 1. 1987 do 7. 11. 1995, kdy rozsudek nabyl
právní moci, avšak po celou dobu vedení řízení nebyly na straně soudu shledány
žádné neodůvodněné postupy v řízení, případně nebyla zjištěna neodůvodněná,
déletrvající nečinnost, ani porušení povinností, vyplývajících z příslušných
ustanovení o.s.ř. Žalobce se soudem řádně nespolupracoval, nepředkládal
listiny, k jejichž předložení byl vyzýván, a které byly nutné pro rozhodnutí ve
věci, a nedostavoval se k nařízeným jednáním. Pokud žalobce podával do spisu
podání, kterými si stěžoval na osoby soudců, žádal o vyloučení soudců z
projednání věci, podával návrhy na delegaci k jiným soudům a podával proti
procesním rozhodnutím opravné prostředky, měl na to jako účastník řízení na
jedné straně právo zaručené mu občanským soudním řádem i Listinou základních
práv a svobod, protože však se všemi těmito úkony a podáními žalobce soudy
musely zabývat, případně o nich rozhodovat, mělo na délku řízení vliv především
počínání samotného žalobce v průběhu sporu. Odvolací soud proto dospěl ke
stejnému závěru jako soud prvního stupně, že nebyl naplněn jeden ze základních
předpokladů vzniku odpovědnosti žalované za škodu podle ustanovení § 18 zákona
č. 58/1969 Sb., jímž by byl nesprávný úřední postup spočívající v
neodůvodněných průtazích soudního řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a které odůvodňuje podle
ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Je přesvědčen, že žalovaná mu
způsobila škodu tak, jak ji vyčíslil, neboť zcela jednoduchý spor trval u soudu
necelých 10 let, přičemž nakonec bylo rozhodnuto, že výpověď z pracovního
poměru, kterou žalobce dostal od zaměstnavatele podle § 46 odst. 1 pís. f) zák.
práce, je neplatná pro absenci předchozího souhlasu příslušného odborového
orgánu. Jednalo se o tak jednoduchý formální nedostatek, který způsoboval ze
zákona neplatnost výpovědi, že soud mohl - aniž by vyslýchal účastníky řízení -
rozhodnout o sporu již při prvním soudním jednání. Žalobce tím, že si stále
stěžoval, nezpůsoboval průtahy v soudním řízení, ale hledal spravedlnost. Byl
přesvědčen, že soudci Okresního soudu v Karviné a Krajského soudu v Ostravě
úmyslně tento spor nevyřešili a ukončili až v roce 1995. Podle žalobce se stát
prostřednictvím soudců podílel na tom, že soudní spor trval téměř 10 let, neboť
řádně nepřipravil důkazy, k jednání nebyl připraven, vedl nehospodárné soudní
řízení a žalobce je přesvědčen, že mu takto způsobil škodu, neboť žalobce po
celou dobu nebyl zaměstnán. Dovolatel rovněž poukazuje na skutečnost, že se
řádně omluvil z jednání u krajského soudu, které bylo nařízeno na den 4. 3.
2004, doložil včas nemocenský lístek a žádal, aby jednání v tomto směru
neproběhlo, a rovněž takto poučil svého právního zástupce, že si nepřeje, aby k
soudu bez jeho přítomnosti šel. Žalobce z toho dovozuje porušení čl. 38 odst. 2
Listiny základních práv a svobod, neboť soud byl povinen jednání odročit, když
právní zástupce byl vázán dispozičními pokyny žalobce. Dovolatel navrhl, aby
rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k
dalšímu řízení, navrhl zároveň, aby rozhodoval namísto Krajského soudu v
Ostravě Městský soud v Praze.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem
řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není
tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podle § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, aniž by mu předcházelo zrušující
usnesení odvolacího soudu; přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle
§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání může být podle tohoto ustanovení
přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména
posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání
neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost
dovolání není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání
nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Nesprávné právní posouzení věci, které lze uplatnit jako jediný důvod dovolání
[§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], může spočívat v tom, že odvolací soud věc
posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní
předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci
nesprávně aplikoval.
Podle § 18 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou
rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, stát odpovídá
za škodu způsobenou v rámci plnění úkolů státních orgánů a orgánů společenských
organizací, uvedených v ustanovení § 1 odst. 1 tohoto zákona, nesprávným
úředním postupem těch, kteří tyto úkoly plní.
Konstantní soudní judikaturou k tomuto ustanovení je dovozováno, že nesprávným
úředním postupem je i porušení zásady rychlosti řízení (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 804/96, který byl
uveřejněn v časopise Soudní judikatura 1/2000, pod č. 4), a to za předpokladu,
že doba průběhu soudního řízení neodpovídá složitosti, skutkové a právní
náročnosti projednávané věci, a kdy délka řízení tkví v příčinách vycházejících
z působení soudu v projednávané věci (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze
dne 8. února 2001, sp. zn. 25 Cdo 38/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu, sv. 2, pod C 181).
Odvolací soud z citované judikatury vycházel a zkoumal, zda v předmětném řízení
došlo nečinností soudu k průtahům, přičemž svůj závěr, že o nesprávný úřední
postup soudu nešlo, založil nikoliv na nesprávné interpretaci ustanovení § 18
zákona, nýbrž na zjištění, že v posuzovaném konkrétním případě průtahy řízení
ze strany soudu nenastaly. Jeho rozhodnutí vychází ze skutkového stavu
zjištěného soudem prvního stupně, že spor sice trval téměř deset let, nicméně
že v něm soudy bylo postupováno tak, aby věc mohla být v přiměřené době
rozhodnuta, zatímco žalobce svými nejasnými podáními a procesními návrhy a
námitkami způsobil, že ve věci nemohlo být rozhodnuto dříve. Protože tento
základní předpoklad odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním
postupem nebyl prokázán, nezabýval se odvolací soud dalšími podmínkami
odpovědnosti, zejména otázkou, zda vůbec délka soudního řízení je ve vztahu
příčinné souvislosti se ztrátou na výdělku, jak ji žalobce vyčíslil.
Z vylíčení důvodů dovolání vyplývá, že dovolatel nesouhlasí právě se závěrem,
že nebyl prokázán nesprávný úřední postup soudu; tvrdí, že jednoduchý spor mohl
být rozhodnut během podstatně kratší doby než je deset let a vytýká odvolacímu
soudu nesprávnost hodnocení svého chování v průběhu předmětného řízení. Je tedy
zřejmé, že nesouhlasí především s tím, jak soudy obou stupňů zjistily skutkový
stav v projednávané věci, neboť podle jeho názoru z provedených důkazů skutkový
stav ohledně chování žalobce v průběhu dotčeného řízení nebyl zjištěn správně
ani úplně. Jestliže dovolatel zpochybňuje hodnocení důkazů, předkládá svou
vlastní představu o hodnocení důkazů, z nichž dovozuje opačný skutkový závěr, a
na základě odlišného skutkového stavu věci vykládá ustanovení § 18 zákona č.
58/1969 Sb. ve svůj prospěch, tj. tak, že průtahy řízení nebyly způsobeny jím,
nýbrž postupem soudu, napadá tím rozsudek odvolacího soudu v otázce skutkových
zjištění, nikoliv ohledně právního posouzení věci. Skutečným obsahem dovolání
je tak námitka, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění,
které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování
(srov. ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř.); tato okolnost však přípustnost
dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. založit nemůže.
Ze všech těchto důvodů vyplývá, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí
odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek
přípustný; Nejvyšší soud ČR je proto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první
a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 věty první a § 146 odst. 3
o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu
nákladů dovolacího řízení právo a žalované náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. května 2005
JUDr. Petr V o j t e k, v. r.
předseda senátu