Nejvyšší soud Usnesení občanské

25 Cdo 2633/2006

ze dne 2006-10-18
ECLI:CZ:NS:2006:25.CDO.2633.2006.1

25 Cdo 2633/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.

Marty Škárové a soudců JUDr. Jaroslava Bureše a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v

právní věci žalobkyně E. H., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) M. H., a

2) Městské části P., o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod

sp. zn. 14 C 164/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v

Praze ze dne 25. dubna 2006, č. j. 55 Co 55/2006-99, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 4. 2006, č. j.

55 Co 55/2006-99, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě

nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními

závěry soudu prvního stupně, že druhý žalovaný s ohledem na neexistenci

pracovněprávního vztahu mezi ním a žalobkyní není pasivně legitimován a že

žalobkyně neprokázala, že by k poškození jejího zdraví došlo v příčinné

souvislosti s protiprávním jednáním prvého žalovaného.

Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z

ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., z důvodů podle ust. § 241a odst. 2 písm.

a) a b) o. s. ř. Namítá, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily otázku

existence pracovněprávního vztahu mezi ní a druhým žalovaným a že odvolací soud

přecenil význam znaleckého posudku MUDr. K. na úkor dalších důkazů, které

potvrzují úrazový děj v daném místě a čase. Poukazuje dále na pochybení soudů

obou stupňů při hodnocení důkazů a navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek

odvolacího soudu a soudu prvního stupně a věc vrátil k dalšímu řízení.

Oba žalovaní ve vyjádření k dovolání navrhli, aby dovolání bylo odmítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo

podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. § 241

odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že v daném případě dovolání směřuje proti

rozhodnutí, proti němuž není přípustné.

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje

ustanovení § 237 o. s. ř.

Podle ust. § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku

odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno

rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno

rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci

samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním

názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž

bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není

přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené

rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání podle odstavce 1

přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o

peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč;

k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

V dané věci žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, jímž byl

potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba na

zaplacení částky 22.000,- Kč s příslušenstvím. Jak vyplývá z obsahu spisu,

žalobkyní požadovaná částka z titulu náhrady škody na zdraví je součtem částek

nárokovaných na náhradě za ztrátu na výdělku ve výši 3.000,- Kč, na náhradě

bolestného ve výši 6.000,- Kč, za ztížení společenského uplatnění v částce

12.000,- Kč a na náhradě účelných nákladů spojených s léčením v částce 1.000,-

Kč. Jedná se o dílčí nároky (§ 442 odst. 1, § 444 odst. 1, § 445, § 449 obč.

zák.) se samostatným skutkovým základem, byť požadované jako důsledek jedné

škodné události. Přípustnost dovolání se proto posuzuje u každého nároku, o

němž bylo rozhodnuto, zvlášť bez ohledu na to, zda nároky byly uplatněny a bylo

o nich rozhodnuto v jednom řízení jedním rozsudkem (srov. např. usnesení

Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, publikované v

časopise Soudní judikatura pod č. 9/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.

9. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2136/99, publikované v časopise Soudní judikatura pod

č. 55/2000). Předmětem řízení před odvolacím soudem byly jednotlivé nároky ve

výši 3.000,- Kč, 6.000,- Kč, 12.000,- Kč a 1.000,- Kč, z nichž žádný

nepřevyšuje 20.000,- Kč. Přípustnost dovolání proti rozhodnutí o peněžitých

plněních nepřevyšujících 20.000,- Kč je vyloučena ustanovením § 237 odst. 2

písm. a) o. s. ř., byť celkový součet výše požadovaného plnění z jednotlivých

nároků uvedenou částku převyšuje.

Z uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není

tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně odmítl podle § 243b odst. 5, věty první,

a § 218 písm. c) o. s. ř.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty

první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Vzhledem k tomu, že přípustnost

dovolání v dané věci je vyloučena zákonem a vzhledem k obsahu a stručnosti

vyjádření žalovaných k dovolání, nelze náklady žalovaných na odměnu advokáta za

sepis tohoto vyjádření považovat za potřebné k účelnému uplatňování či bránění

práva. Žalobkyni proto nebyla uložena povinnost k jejich náhradě.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. října 2006

JUDr. Marta Škárová, v. r.

předsedkyně senátu