25 Cdo 2633/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Jaroslava Bureše a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v
právní věci žalobkyně E. H., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) M. H., a
2) Městské části P., o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod
sp. zn. 14 C 164/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 25. dubna 2006, č. j. 55 Co 55/2006-99, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 4. 2006, č. j.
55 Co 55/2006-99, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními
závěry soudu prvního stupně, že druhý žalovaný s ohledem na neexistenci
pracovněprávního vztahu mezi ním a žalobkyní není pasivně legitimován a že
žalobkyně neprokázala, že by k poškození jejího zdraví došlo v příčinné
souvislosti s protiprávním jednáním prvého žalovaného.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z
ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., z důvodů podle ust. § 241a odst. 2 písm.
a) a b) o. s. ř. Namítá, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily otázku
existence pracovněprávního vztahu mezi ní a druhým žalovaným a že odvolací soud
přecenil význam znaleckého posudku MUDr. K. na úkor dalších důkazů, které
potvrzují úrazový děj v daném místě a čase. Poukazuje dále na pochybení soudů
obou stupňů při hodnocení důkazů a navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek
odvolacího soudu a soudu prvního stupně a věc vrátil k dalšímu řízení.
Oba žalovaní ve vyjádření k dovolání navrhli, aby dovolání bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. § 241
odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že v daném případě dovolání směřuje proti
rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje
ustanovení § 237 o. s. ř.
Podle ust. § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání podle odstavce 1
přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o
peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč;
k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V dané věci žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, jímž byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba na
zaplacení částky 22.000,- Kč s příslušenstvím. Jak vyplývá z obsahu spisu,
žalobkyní požadovaná částka z titulu náhrady škody na zdraví je součtem částek
nárokovaných na náhradě za ztrátu na výdělku ve výši 3.000,- Kč, na náhradě
bolestného ve výši 6.000,- Kč, za ztížení společenského uplatnění v částce
12.000,- Kč a na náhradě účelných nákladů spojených s léčením v částce 1.000,-
Kč. Jedná se o dílčí nároky (§ 442 odst. 1, § 444 odst. 1, § 445, § 449 obč.
zák.) se samostatným skutkovým základem, byť požadované jako důsledek jedné
škodné události. Přípustnost dovolání se proto posuzuje u každého nároku, o
němž bylo rozhodnuto, zvlášť bez ohledu na to, zda nároky byly uplatněny a bylo
o nich rozhodnuto v jednom řízení jedním rozsudkem (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, publikované v
časopise Soudní judikatura pod č. 9/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.
9. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2136/99, publikované v časopise Soudní judikatura pod
č. 55/2000). Předmětem řízení před odvolacím soudem byly jednotlivé nároky ve
výši 3.000,- Kč, 6.000,- Kč, 12.000,- Kč a 1.000,- Kč, z nichž žádný
nepřevyšuje 20.000,- Kč. Přípustnost dovolání proti rozhodnutí o peněžitých
plněních nepřevyšujících 20.000,- Kč je vyloučena ustanovením § 237 odst. 2
písm. a) o. s. ř., byť celkový součet výše požadovaného plnění z jednotlivých
nároků uvedenou částku převyšuje.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není
tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně odmítl podle § 243b odst. 5, věty první,
a § 218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty
první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Vzhledem k tomu, že přípustnost
dovolání v dané věci je vyloučena zákonem a vzhledem k obsahu a stručnosti
vyjádření žalovaných k dovolání, nelze náklady žalovaných na odměnu advokáta za
sepis tohoto vyjádření považovat za potřebné k účelnému uplatňování či bránění
práva. Žalobkyni proto nebyla uložena povinnost k jejich náhradě.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. října 2006
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu