NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
25 Cdo 2648/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní
věci žalobkyně J. M., zastoupené advokátem, proti žalovanému JUDr. Z. Z.,
zastoupenému advokátem, o náhradu škody 3,000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené
u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 24 C 179/99, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2002, č. j. 39 Co
247/02-95, takto:
I. Dovolání se o d m í t á.
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
1999 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl
tak o nároku žalobkyně na náhradu škody, která jí vznikla tím, že žalovaný,
jenž zastupoval její matku V. K., a po jejím úmrtí dne 3. 8. 1992 i žalobkyni
na základě plné moci ze dne 15. 11. 1992, jako advokát při uplatnění
restitučního nároku o vydání nemovitosti podle zákona č. 87/1991 Sb., o
mimosoudních rehabilitacích, porušil své povinnosti v souvislosti s výkonem
advokacie, když k vydání nemovitosti vyzval právnickou osobu, která nebyla
osobou povinnou podle tohoto zákona, neboť nesprávně vycházel z výpisu z
evidence nemovitostí ke dni 20. 8. 1991 a nikoliv ke dni účinnosti
restitučního zákona, a vůči této osobě podal dne 30. 3. 1992 u Obvodního soudu
pro Prahu 8 žalobu na uzavření dohody o vydání nemovitosti, jež byla vedena pod
sp. zn. 12 C 95/92. Vzhledem k tomu, že výzvu k vydání nemovitosti proti
správné povinné osobě, tj. Městské části pro P. 8, podal až dne 31. 1. 1995, a
nárok na vydání nemovitosti proti ní uplatnil až v průběhu probíhajícího
soudního řízení u Obvodního soudu pro Prahu 8 vedeného pod sp. zn. 12 C 95/92
dne 2. 2. 1995, byla žaloba o uzavření dohody o vydání nemovitosti proti oběma
žalovaným zamítnuta pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne
21. 1. 1997, sp. zn. 12 C 95/92, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze
ze dne 24. 6. 1997, sp. zn. 35 Co 262/97, z důvodu, že došlo k prekluzi i k
promlčení restitučního nároku. Soud prvního stupně přisvědčil námitce
žalovaného, že nárok na náhradu škody v částce 3,000.000,- Kč uplatněný
žalobkyní, představující hodnotu nemovitosti - jedné poloviny parcely č. 201 v
k. ú. K., byl promlčen v objektivní tříleté promlčecí době podle § 106 odst. 2
obč. zák., která počala běžet dne 1. 10. 1991 (událostí ze které škoda vznikla,
pokud by existovala, resp. byla prokázána, bylo nepodání výzvy u povinné osoby
nejpozději do 30. 9. 1991) a skončila dne 3. 10. 1994 (když den 1. 10. 1994
byla sobota), neboť nárok byl u soudu uplatněn až žalobou ze dne 20. 7. 1999.
Za nedůvodnou považoval soud námitku žalobkyně, že výkon práva žalovaného
uplatnit námitku promlčení je v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč.
zák.), a důkazy k otázce pokynů, které matka žalobkyně V. K. dala žalovanému,
není možné z důvodu jejího úmrtí a nedostatku informovanosti žalobkyně provést.
Z těchto důvodů již nezkoumal předpoklady odpovědnosti žalovaného za škodu
podle § 22 odst. 1 zákona č. 128/1990 Sb., o advokacii, a za nadbytečné
považoval provedení dalších důkazů navržených žalobkyní, a to obsahem spisu
Obvodního soudu pro Prahu 8, sp. zn. 15 C 142/1992, korespondencí účastníků -
dopisy ze dne 13. 3. 1998, 20. 7. 1998, 19. 8. 1998, 27. 1. 1999 a znaleckým
posudkem ze dne 6. 5. 1999 a 18. 2. 1998 ohledně tržní ceny předmětné
nemovitosti.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 12. 2002,
č. j. 39 Co 247/2002 - 95, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud nepřisvědčil odvolací námitce
žalobkyně, že nebyla řádně poučena ve smyslu ust. § 119a o. s. ř. a že
odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně nesplňuje náležitosti uvedené v ust.
§ 157 o. s. ř., a shodně s ním dovodil, že ve věci nebylo zapotřebí - s
ohledem na vznesenou námitku promlčení - provádět další důkazy navržené
žalobkyní. Požaduje-li totiž poškozený nárok na náhradu škody a přitom ze
žaloby nebo z jiných skutkových zjištění učiněných v řízení vyplývá, že tento
nárok (pokud by existoval) je promlčen, pak soud, byla-li důvodně vznesena
námitka promlčení, žalobu zamítne, aniž by zkoumal předpoklady odpovědnosti za
škodu a výši škody. Shodně se soudem prvního stupně dále dovodil, že žádné
okolnosti nesvědčí pro závěr o rozporu námitky promlčení vznesené žalovaným s
dobrými mravy. Jestliže žalobkyně jakožto právní nástupkyně své matky V. K.
zmocnila žalovaného svým zastupováním v řízení vedeném u Obvodního soudu pro
Prahu 8 pod sp. zn. 12 C 95/92 teprve dne 15. 11. 1992, tj. po uplynutí
propadné lhůty k podání písemné výzvy povinné osobě podle § 5 odst. 2 zákona č.
87/1991 Sb., je nerozhodné, zda, o čem a jak byla žalobkyně žalovaným během
restitučního řízení ubezpečována, neboť příznivější zvrat onoho řízení pro ni
již nemohl pro nedostatek písemné výzvy její matky, jakožto oprávněné osoby,
nastat. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně o délce
subjektivní i objektivní promlčecí doby, jakožto i o počátku jejich běhu a
skončení (§ 106 odst. 1 a 2 obč. zák.).
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož
přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z
důvodu uvedených v § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Zásadní význam
rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce spatřuje v otázce možnosti
aplikace ust. § 3 odst. 1 obč. zák. na výkon práva vznést námitku promlčení,
která podle jejího názoru nebyla dosud judikaturou obecných soudů vyřešena,
resp. judikatura není ustálena, neboť se neshoduje se závěry uvedenými v nálezu
Ústavního soudu ČR II. ÚS 309/95. Nesouhlasí s názorem městského soudu, že pro
posouzení věci je významná okolnost, kdy žalovaného pověřila svým zastupováním,
a že se tak stalo až po uplynutí prekluzívní lhůty k podání výzvy povinné osobě
podle § 5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., neboť právo na náhradu škody vůči
žalovanému nepochybně vzniklo, a to již její matce, a v důsledku universální
sukcese přešlo na žalobkyni. Pokud toto právo žalobkyně vůči žalovanému
neuplatnila, bylo to z toho důvodu, že si nebyla vědoma jeho existence, neboť
se spoléhala na odbornou úroveň žalovaného jako advokáta. Rozpor vznesené
námitky promlčení s dobrými mravy spatřuje v tom, že žalovaný ji opakovaně a
nepravdivě ujišťoval o kladném výsledku soudního řízení o vydání předmětné
nemovitosti, a tedy implicitně i o neexistenci jejího práva na náhradu škody
vůči němu, a po uplynutí objektivní promlčecí doby k uplatnění tohoto nároku
vznesl námitku promlčení. Tímto svým jednáním přispěl k tomu, že došlo k
uplynutí objektivní tříleté promlčecí lhůty podle § 106 odst. 2 obč. zák., aniž
by počala běžet dvouletá subjektivní lhůta podle § 106 odst. 1 obč. zák., tedy
došlo k situaci, kdy právo žalobkyně na náhradu škody vůči žalovanému se
promlčelo dříve, než se žalobkyně dozvěděla o jeho existenci. Nesprávnost
rozhodnutí soudů obou stupňů dále spočívá v tom, že nebyl neproveden důkaz
jejím výslechem a dopisem ze dne 25. 3. 1998, které navrhla k prokázání tvrzené
okolnosti, že žalovaným byla ujišťována o úspěchu v restitučním řízení, ani
další navržené důkazy, a ani nebylo přihlédnuto k jí tvrzeným skutečnostem, že
žalovaný v řízení o vydání nemovitosti nejednal a nepostupoval v souladu s
příslušnými právními předpisy, zejména pak se zákonem o advokacii, neboť
neprosazoval její práva a oprávněné zájmy, a nejednal čestně a svědomitě. To
pak podle dovolatelky vedlo k tomu, že žalovaným uplatněná námitka promlčení
nebyla shledána v rozporu s dobrými mravy. Navrhla, aby rozsudky soudů obou
stupňů byla zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Žalovaný se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnil se závěry
soudů obou stupňů a navrhl, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto.
Poukázal na to, že v době, kdy běžela objektivní promlčecí doba k uplatnění
nároku na náhradu škody proti němu, bylo řízení vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 8 pod sp. zn. 15 C 95/92 přerušeno z důvodu úmrtí matky žalobkyně V. K.,
a že návrh na pokračování v tomto řízení podal po skončení dědického řízení dne
10. 3. 1993, přičemž ústní jednání ve věci bylo nařízeno až na 20. 2. 1995,
tedy po uplynutí objektivní promlčecí doby. Z těchto okolností tedy nemůže
vyplývat, že by svým jednáním přispěl k promlčení nároku žalobkyně. S ohledem
na poslední den objektivní promlčecí doby je zcela irelevantní obsah
korespondence účastníků nebo jiných listin z let 1998 a 1999, které žalobkyně
navrhla k důkazu v projednávané věci; důkaz obsahem spisu Obvodního soudu pro
Prahu 8, sp. zn. 15 C 142/1992, byl proveden před soudem prvního stupně.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval podle
občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001 a po zjištění, že
dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem,
přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 242 o. s. ř. a dospěl k
závěru, že dovolání v dané věci není přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu
upravuje ust. § 237 o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, který soud prvního stupně rozhodl ve věci samé
jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem
odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo
potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné
podle ustanovení písm. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
V posuzovaném případě žalobkyně dovoláním napadá rozsudek
odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen; jedná se
tedy o to, zda je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam
zejména tehdy, řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud
nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§
237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o
řešení právních otázek a současně se musí jednat o právní otázku zásadního
významu; způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle § 241a odst. 2 písm.
b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení je nesprávné, jestliže
odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav
nedopadá, nebo právní normu nesprávně vyložil, popř. ji na zjištěný skutkový
stav nesprávně aplikoval.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí odvolacího soudu
spatřuje dovolatelka v otázce možnosti aplikace ust. § 3 odst. 1 obč. zák. na
výkon práva vznést námitku promlčení.
Podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností
vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do
práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Ustanovení § 3 obč. zák. je obecným ustanovením hmotněprávní
povahy, které dává soudu možnost posoudit, zda výkon subjektivního práva je v
souladu s dobrými mravy, a v případě, že tomu tak není, požadovanou ochranu
odepřít. Pokud jde o výkon práva, které účastníku dává přímo právní předpis,
přichází v úvahu aplikace tohoto ustanovení jen ve výjimečných případech.
Dobrými mravy rozumí ust. § 3 odst. 1 obč. zák. souhrn společenských,
kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou
neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující
částí společnosti a mají povahu norem základních. Těmto normám zásadně
neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť
institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem
zákonným a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle
zákona promlčuje (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 8. 2002,
sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, usnesení NS ČR ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo
486/2002, rozsudek NS ČR ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, rozsudek
NS ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 33 Cdo 1864/2000, usnesení NS ČR dne 21. 4.
1999, sp. zn. 25 Cdo 484/99, rozsudek NS ČR ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo
992/1999). Jestliže by však výkon práva namítat promlčení uplatněného nároku
byl toliko prostředkem umožňujícím poškodit jiného účastníka právního vztahu,
zatímco dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného právní normou by pro něj
zůstalo vedlejší a z hlediska jednajícího by bylo bez významu, jednalo by se
sice o výkon práva, který je formálně se zákonem v souladu, avšak šlo by o
výraz zneužití tohoto subjektivního práva (označované rovněž jako šikana) na
úkor druhého účastníka, a tedy o výkon v rozporu s dobrými mravy (srov.
rozsudek NS ČR ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, uveřejněný v časopise
Soudní judikatura č. 11/2000 pod pořadovým číslem 126, či rozsudek NS ČR ze dne
28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99). O jednání vykazujícím znaky přímého
úmyslu poškodit druhého účastníka by ovšem nebylo možno uvažovat z okolností a
důvodů, z nichž je vznik uplatněného nároku dovozován, nýbrž jen z konkrétních
okolností, za nichž byla námitka promlčení tohoto nároku uplatněna. Tyto
okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl
odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření
práva uplatnit námitku promlčení (srov. rozsudek NS ČR ze dne 28. 11. 2001, sp.
zn. 25 Cdo 2905/99).
Jestliže se dovolatelka v dané věci „dovolává použití“ tohoto
ustanovení z důvodu, že skutečnosti, o něž svůj nárok opírá, zjistila až po
datu 3. 10. 1994, které soudy obou stupňů považovaly za den uplynutí objektivní
promlčecí doby, právě v důsledku jednání žalovaného, který podle ní v řízení o
vydání nemovitosti nepostupoval v souladu s příslušnými právními předpisy,
zejména se zákonem o advokacii, neboť neprosazoval její práva a oprávněné
zájmy, a nejednal čestně a svědomitě, když ji ujišťoval o úspěšnosti v tomto
řízení, pak je zřejmé, že možnost aplikace tohoto ustanovení dovozuje z
okolností a důvodů, z nichž je uplatněný nárok vyvozován, a nikoliv z
okolností, za nichž byla námitka promlčení tohoto nároku uplatněna.
Pro úplnost je třeba dodat, že aplikací ust. § 3 odst. 1 obč.
zák na výkon práva vznést námitku promlčení se zabýval i Ústavní soud ČR v
nálezu z 15. 1. 1997, sp. zn. II. ÚS 309/95, na nějž dovolatelka poukazuje,
avšak použití cit. ustanovení je v tomto případě založeno na výjimečných
okolnostech spočívajících v tom, že zákonodárce opomněl v zákoně č. 229/1991
Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku,
zohlednit existenci závazků váznoucích na nemovitostech prostřednictvím
zástavních práv.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce
zásadní význam ve smyslu ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. a dovolání proti němu
podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud proto
dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř.
odmítl, aniž se mohl zabývat namítanou vadou řízení, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí věci podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.,
spočívající v tom, že nebyly provedeny navržené důkazy, neboť z hlediska tohoto
dovolacího důvodu lze dovolání přezkoumat, jen je-li přípustné (srov. § 242
odst. 3 o. s. ř).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §
243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 150 o. s. ř., když dovolací soud v
daném případě shledal důvody zvláštního zřetele hodné odůvodňující, aby
úspěšnému žalovanému nebyla výjimečně náhrada nákladů dovolacího řízení
přiznána, jež spočívají jednak v okolnostech daného případu a dále i v
majetkových a finančních poměrech žalobkyně, která je starobní důchodkyní, a
jejíž příjem z pronájmu zděděné nemovitosti je minimální.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. srpna 2004
JUDr. Olga Puškinová,v.r.
předsedkyně senátu