25 Cdo 2658/2003
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci
žalobců a) Ing. J. C., b) M. C., c) J. M., d) K. D., e) E. N., f) V. H., g) Z.
H., h) L. Z., všech zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) Ing. V. K., 2)
P. s. r. o., oběma zastoupeným advokátem, o náhradu škody, vedeném u Okresního
soudu v Rakovníku pod sp. zn. 3 C 488/2000, o dovolání žalovaných proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. srpna 2003, č. j. 22 Co
232/2003-222, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaní 1) a 2) jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobcům a) –
h) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.775,- Kč k rukám advokáta.
Okresní soud v Rakovníku rozsudkem ze dne 30. 1. 2003, č. j. 3 C
488/2000-189, uložil žalovaným do 6 měsíců od právní moci rozsudku opatřit
žalobcům náhradní zdroj pitné vody, a to vybudovat vodovodní řad na pozemcích
p. č. 113/22 a 113/3 v k. ú. R. a vodovodní přípojky jednak k rekreačním chatám
žalobců a), b), c) a h) a jednak na pozemky žalobců d), e), f) a g) a zajistit
žalobcům prostřednictvím tohoto vodovodního řadu a přípojek dodávku pitné vody
s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu plnění povinnost
druhého ze žalovaných. Zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení. Okresní soud
tak rozhodl o nároku žalobců na náhradu škody za zhoršení jakosti vody v jejich
studnách v důsledku jejího chemického znečištění. Vyšel ze zjištění, že žalobci
jsou vlastníky rekreačních chat a pozemků, které jsou napojeny na odběr
podzemní vody ve studnách, která je však natolik zamořena chrómem, že ji nelze
užívat jako vodu pitnou ani jako vodu užitkovou. K znečištění podzemních vod
došlo únikem chrómu v důsledku netěsnosti záchytných jímek a vany galvanovny v
průběhu provozu závodu P. v R. Na základě privatizačního projektu první
žalovaný nabyl smlouvou o prodeji části podniku uzavřenou dne 1. 4. 1995 s F.
ČR (dále jen F.) závod P., část státního podniku P. K. Soud dospěl k závěru, že
kontaminací podzemních vod vznikla žalobcům škoda, za kterou odpovídá první
žalovaný, na něhož kupní smlouvou přešla s vlastnictvím k privatizovanému
majetku práva i závazky související s privatizovaným majetkem ve smyslu § 15
odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné
osoby, a tedy i povinnost k náhradě škody způsobené žalobcům, aniž by se mohl
odpovědnosti zprostit. Za závazky související s privatizovaným majetkem
odpovídá totiž podle zákona č. 92/1991 Sb. nabyvatel privatizovaného majetku,
zákon nestanoví žádnou výjimku a ta nemůže vyplývat ani z usnesení vlády či z
metodického pokynu. Skutečnost, že F. se smlouvou ze dne 18. 6. 1996 č. 141/96
zavázal uhradit prvnímu žalovanému účelně vynaložené náklady na splnění
ekologických závazků, a to až do výše kupní ceny privatizovaného majetku, tedy
do částky 114,298.254,- Kč, nemění nic na tom, že povinným není stát, ale první
žalovaný. Notářským zápisem ze dne 7. 4. 1995 vložil pak první žalovaný veškerý
majetek a závazky, které nabyl kupní smlouvou ze dne 1. 4. 1995 od F., do
společnosti P. s. r. o., tj. do druhého žalovaného. Dle § 59 odst. 5 a § 477
odst. 1 a 3 obch. zák. se vklad prvního žalovaného do společnosti P. řídí
ustanoveními o smlouvě o prodeji podniku a první žalovaný ručí za to, že
převedené závazky budou druhým žalovaným splněny. Dne 9. 10. 2000 první
žalovaný požádal F., aby mezi nápravná opatření byla zahrnuta i výstavba
vodovodu mimo areál závodu P., což by bylo náhradním plněním ve smyslu § 27
zákona č. 17/1992 Sb. Bylo prokázáno, že technicky možným řešením je vybudování
vodovodního řadu a přípojek na jednotlivé pozemky a k chatám žalobců. Soud
dovodil, že oba žalovaní jsou pasivně legitimováni k náhradě škody a jejich
odpovědnost za škodu vyplývá z ust. § 420a obč. zák. a z ust. § 29 odst. 1
zákona č. 138/1973 Sb.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. srpna 2003, č.
j. 22 Co 232/2003-222, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé
potvrdil, ve výroku o náhradě nákladů řízení jej změnil a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem
prvního stupně a ztotožnil se s jeho právním posouzením věci včetně pasivní
legitimace žalovaných. Znečištění podzemních vod bylo způsobeno únikem chrómu z
netěsných jímek a vany v galvanovně závodu P. bývalého státního podniku P. K. V
současnosti je vlastníkem galvanovny a celého závodu P. druhý žalovaný. S
poukazem na ust. § 11 a násl. a zejména § 15 odst. 1 zákona č. 90/1991 Sb. a
vzhledem k tomu, že v kupní smlouvě uzavřené dne 1. 4. 1995 mezi F. a prvním
žalovaným ohledně prodeje závodu P. je výslovně uvedeno, že kupující, tj. první
žalovaný, kupuje do svého vlastnictví nemovitý i movitý majetek s veškerým
příslušenstvím a veškerými právy a povinnostmi, které se k uvedenému majetku
vztahují, odvolací soud uzavřel, že kupní smlouvou nabyl první žalovaný nejen
práva k privatizovanému majetku, ale i závazky s tímto majetkem související, a
to včetně závazku k odstranění starých ekologických škod. Následným vkladem
majetku a závazků, které první žalovaný nabyl kupní smlouvou ze dne 1. 4. 1995
od F., do společnosti P. s r. o., tj. do druhého žalovaného, přešly tyto
závazky podle ust. § 59 odst. 3 a § 77 odst. 1 obch. zák. na druhého
žalovaného, přičemž první žalovaný zůstal ručitelem za jejich splnění. Oba
žalovaní za škodu odpovídají podle ust. § 420a obč. zák. a § 29 odst. 1 zákona
č. 138/1973 Sb., účinného v rozhodné době, podle kterého je primárním způsobem
náhrady škody opatření náhradního zdroje vody. Odvolací soud poukázal i na to,
že 22. 10. 2002 bylo bývalým Okresním úřadem v R. vydáno rozhodnutí o umístění
stavby – výstavby vodovodního řadu, které je důsledkem opatření uloženého
vodohospodářským orgánem podle § 27 odst. 1 zákona č. 138/1973 Sb.
Proti tomuto rozhodnutí podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost dovozují z
ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Namítají, že ani jeden z nich není ve věci
pasivně legitimován, neboť nejsou právními nástupci bývalého státního podniku
P. a nenesou odpovědnost za likvidaci starých ekologických škod. Zdůrazňují, že
první žalovaný zakoupil pouze část státního podniku, který v době vedení sporu
nadále existoval, a k jeho výmazu došlo až dne 18. 4. 2002. Pokud odvolací soud
dovodil přechod závazku s poukazem na § 15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb.,
namítají, že ekologické škody způsobené původním státním podnikem nesouvisejí s
privatizací části jeho majetku a ani ekologický audit, vypracovaný v rámci
privatizace, nehovoří o převodu nějaké ekologické zátěže ve smyslu ust. § 6a
odst. 2 tohoto zákona. Uvádějí, že pod práva a povinnosti, jež první žalovaný
nabyl spolu s movitým a nemovitým majetkem, nespadají staré ekologické zátěže,
které se nacházejí mimo privatizované objekty, neboť F. se vůči nabyvatelům
privatizovaného majetku zavázal uhradit účelně vynaložené náklady na splnění
pouze těch ekologických závazků, které se týkají samotných privatizovaných
pozemků a objektů a nikoli pozemků vně privatizovaného majetku. Proto také byly
vydány metodické pokyny České inspekce životního prostředí a usnesení vlády č.
455/1992, které stanoví, že negativní dopady na životní prostředí mimo areály
podniku způsobené jejich existencí a činností nepřecházejí na kupujícího
privatizovaného podniku, ale za jejich řešení odpovídá stát. Dovozují, že proto
jim nelze uložit povinnost odstranit ekologickou škodu vně privatizovaného
majetku. Namítají, že první žalovaný není právním nástupcem státního podniku
P., neboť nabyl pouze jeho část, státní podnik byl odpovědný za škody způsobené
v minulosti a z provedených důkazů nevyplývá, že by se na vzniku škod podílel
někdo další, jmenovitě žalovaní. Pokud pak druhý žalovaný provádí sanační práce
na území privatizovaného majetku a dochází tak k čištění podzemních vod, činí
tak na základě smluv s F.. Žalovaní dále namítají, že rozsudek je
nevykonatelný, neboť nebyl předložen důkaz o tom, že s vybudováním vodovodního
řadu souhlasí vlastníci všech dotčených nemovitostí a není zde žádná záruka, že
dostupné zdroje vody jsou zdroje vody pitné. Navrhli, aby dovolací soud
rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobci ve vyjádření k dovolání zastávají názor, že dovolání není přípustné,
neboť nejde o otázku, která by měla po právní stránce zásadní význam, a žádný
dovolací důvod není dán. Poukazují na rozhodnutí NS ČR v obdobných věcech a na
to, že –jak bylo prokázáno- ke kontaminaci podzemních vod v dané lokalitě došlo
v průběhu provozní činnosti galvanovny závodu P. v R., a to důsledkem úniku
chrómu z netěsných záchytných jímek neutralizační stanice a vany galvanovny.
Ztotožňují se s právním posouzením věci odvolacím soudem a s jeho závěry
ohledně pasivní legitimace žalovaných, neboť na prvního žalovaného přešel
závazek státního podniku P. k náhradě škody dle § 15 odst. 1 zákona č. 92/1991
Sb. a následně podle ust. § 477 odst. 1 obch. zák. přešel na druhého
žalovaného, přičemž první žalovaný je dle ust. § 477 odst. 3 obch. zák.
ručitelem za splnění tohoto závazku. Námitku nevykonatelnosti rozsudku považují
za nedůvodnou, podle jejich názoru je rozsudek vykonatelný a v této souvislosti
poukazují na vydané rozhodnutí o umístění stavby ze dne 22. 10. 2002. Co se
týče souhlasu vlastníků dotčených nemovitostí, odkazují na listinné důkazy
obsažené ve spise. Navrhli, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, účastníky řízení, zastoupenými advokátem ve smyslu ust. § 241 o.
s. ř., se nejprve zabýval přípustností dovolání z hlediska § 237 odst. 1 písm.
c) o. s. ř., podle nějž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a
proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací
soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
Dovolání je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, jde-li
o řešení právní otázky zásadního významu, tedy o takovou, která v projednávané
věci měla zásadní význam pro rozhodnutí ve věci (pro rozhodnutí věci byla
určující) a která je významná z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec
(mající obecný dopad na případy obdobné povahy).
Z tohoto pohledu je v dané věci dovolání přípustné /§ 237 odst. 1 písm. c),
odst. 3 o. s. ř./ pro řešení otázky pasivní legitimace prvního žalovaného, od
nějž se pak odvíjí i pasivní legitimace druhého žalovaného, proti jejímuž
řešení v rozhodnutí soudů obou stupňů nebyly v dovolání vzneseny žádné další
námitky.
Odvolací soud – shodně se soudem prvního stupně - vycházel ze skutkových
zjištění (jejich správnost není v dovolání napadena a ani nepodléhá dovolacímu
přezkumu), že znehodnocení vody ve studnách žalobců bylo způsobeno únikem
chrómu z netěsných záchytných jímek a vany v galvanovně závodu P. v R. Tento
závod, tj. část státního podniku P. K., přešel v rámci privatizace podle
zákona č. 92/1991 Sb. nejprve na F. a první žalovaný jej nabyl do svého
vlastnictví kupní smlouvou o prodeji části podniku, uzavřenou dne 1. 4. 1995 s
F.. V této kupní smlouvě bylo ujednáno, že prodávající prodává kupujícímu a
kupující kupuje od prodávajícího uvedený nemovitý i movitý majetek s veškerým
příslušenstvím a veškerými právy a povinnostmi, které se k uvedenému majetku
vztahují (čl. III. smlouvy), a dále, že dnem účinnosti kupní smlouvy přecházejí
na kupujícího spolu s uvedeným majetkem veškerá práva, závazky a pohledávky,
vyplývající z předmětu činnosti v oblastech obchodních, občanskoprávních,
správních a pracovněprávních, a dále s vlastnickým právem k privatizovanému
majetku přecházejí na jeho nabyvatele i jiná práva a závazky související s
privatizovaným majetkem (čl. IX. smlouvy).
Uvedené ujednání v kupní smlouvě plně koresponduje s ust. § 15 odst. 1 zákona
č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, které
stanoví: s vlastnickým právem k privatizovanému majetku přecházejí na jeho
nabyvatele i jiná práva a závazky související s privatizovaným majetkem.
Jestliže odvolací soud na tomto skutkovém základě uzavřel, že kupní smlouvou
přešla na kupujícího nejen práva k privatizovanému majetku, ale i závazky s
tímto majetkem související, včetně odpovědnostního závazku vůči žalobcům, je
jeho právní názor správný. Privatizovaným majetkem byl v daném případě závod P.
v R., jenž byl zároveň předmětem prodeje a koupě mezi F. a prvním žalovaným
podle kupní smlouvy z 1. 4. 1995. Souvislost odpovědnostního závazku s
privatizovaným majetkem, tedy souvislost vzniku škody, spočívající ve
znehodnocení vody ve studnách na nemovitostech žalobců, způsobené kontaminací
podzemních vod, s provozem tohoto závodu, jehož součástí je galvanovna se
záchytnými jímkami a vanou, odkud chemikálie pronikala do země, není vyloučena
tím, že ekologický audit ve smyslu § 6a odst. 2 zák. č. 92/1991 Sb.,
vztahující se k tomuto privatizovanému majetku, o převodu žádné ekologické
zátěže nehovoří. Z hlediska přechodu či převodu závazku na nabyvatele
privatizovaného majetku není totiž rozhodující ani samotný audit - vyhodnocení
podle § 6a odst. 2 zák. č. 92/1991 Sb. – a ani „Metodický pokyn pro postup
České inspekce životního prostředí k řešení ekologických závazků podniků při
privatizaci“ či usnesení vlády, na něž dovolatelé poukazují, a z hlediska
pasivní legitimace prvního žalovaného ve sporu je rovněž irelevantní otázka, v
jakém rozsahu se F. zavázal hradit nabyvatelům privatizovaného majetku jimi
vynaložené náklady na splnění ekologických závazků.
Všechny ostatní námitky dovolatelů nejsou otázkami zásadního právního významu a
napadené rozhodnutí na nich ani nespočívá. Nejsou proto ani způsobilým
dovolacím důvodem z hlediska zásadního právního významu rozhodnutí. To platí
především o prvořadé námitce v dovolání, že žalovaní nejsou právními nástupci
bývalého státního podniku P., neboť rozhodnutí odvolacího soudu nevychází ze
závěru, že by odpovědnost prvního či druhého žalovaného byla dána z titulu
jejich právního nástupnictví po bývalém státním podniku.
Jak z výše uvedeného vyplývá, právní názor odvolacího soudu na otázku pasivní
legitimace žalovaných, z něhož vychází jeho rozhodnutí, je správný a dovolací
důvod dle ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. není tedy naplněn. Dovolací
soud proto dovolání zamítl (§ 243b odst. 2, věta před středníkem, o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1 § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaní, kteří neměli ve věci
úspěch, jsou povinni zaplatit žalobcům a) – h) na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 2.775,- Kč, která sestává z odměny za zastupování advokátem ve
výši 2.700,- Kč [určené podle ust. § 10 odst. 3, § 8 písm. a) vyhlášky č.
484/2000 Sb., ve znění vyhl. č. 49/2001 Sb., zvýšené o 20% podle ust. § 17
odst. 2 vyhlášky a snížené o polovinu podle § 18 odst. 1 vyhlášky] a z náhrady
hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (§ 13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. listopadu 2004
JUDr. Marta
Škárová,v.r.
předsedkyně senátu