25 Cdo 2699/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobkyně L. V., zastoupené Mgr. Miroslavem Burgetem, advokátem se sídlem v
Prostějově, nám. T. G. Masaryka 121/11, proti žalované M. K., zastoupené JUDr.
Jaroslavem Tomaníkem, advokátem se sídlem v Přerově, Bartošova 1660/16, o
náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 5 C 217/2008,
o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 3. 2013,
č. j. 44 Co 486/2012-245, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. 3. 2013, č. j. 44 Co
486/2012-245, pokud jím bylo rozhodnuto o povinnosti žalobkyně nahradit
žalované náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 80.522,- Kč, se mění
tak, že žalované se náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně ani
náhrada nákladů odvolacího řízení nepřiznává.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se původně domáhala zaplacení 1.000.000,- Kč na náhradě škody
na zdraví, kterou jí způsobil pitbulteriér žalované kousnutím do tváře a
vytržením části tkáně na nosu a na pravé straně lícní kosti. Poškození zdraví
vedlo ke značné a trvalé změně v jejím životě, jako mladá žena má výrazně
zjizvenou tvář, nedostatečnou mimiku a zhoršenou tvorbu řeči a při jídle a pití
jí částečně padá jídlo a vytékají přijímané tekutiny z úst. Tyto trvalé
následky mají nepříznivý dopad především do společenského života žalobkyně. V
reakci na znalecký posudek v průběhu řízení žalobkyně změnila žalobu a
požadovala 10.800,- Kč na bolestném, 360.000,- Kč na náhradě za ztížení
společenského uplatnění a 24.045,- Kč na náhradě za ztrátu na výdělku.
Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 2. 12. 2010, č. j. 5 C
217/2008-142, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 28. 3. 2012,
č. j. 44 Co 412/2011-196, byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni
bolestné a náhradu za ztrátu na výdělku, včetně příslušenství, a ohledně
ztížení společenského uplatnění jí byla přiznána částka 72.000,- Kč, jakožto
základní sazby podle § 7 odst. 1 a 2 vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění
bolesti a ztížení společenského uplatnění (dále též jen „vyhláška“). Odvolací
soud zrušil výrok o povinnosti žalované zaplatit dalších 288.000,- Kč a vrátil
věc v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Okresní soud v Prostějově poté rozsudkem ze dne 21. 6. 2012, č. j. 5 C
217/2008-221, uložil žalované zaplatit žalobkyni 288.000,- Kč. Dospěl k závěru,
že charakteru trvalých následků odpovídá pětinásobné zvýšení základní náhrady
za ztížení společenského uplatnění podle § 7 odst. 3 vyhlášky. Zároveň rozhodl
o základu náhrad nákladů řízení tak, že ve smyslu ustanovení § 142 odst. 3
o.s.ř. je žalovaná povinna je hradit ve výši 100 %.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 20. 3. 2013, č. j. 44 Co 486/2012-245, k
odvolání žalované rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a
o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů rozhodl, že žalobkyně je
povinna zaplatit žalované 80.522,- Kč a státu 2/3 výše, která bude určena „v
písemném vyhotovení rozhodnutí“. Rozhodnutí ve věci samé odůvodnil tím, že
náhrada za ztížení společenského uplatnění postačuje pouze v rozsahu základního
ohodnocení, neboť nebyly splněny předpoklady pro mimořádné zvýšení podle § 7
odst. 3 vyhlášky. Na rozdíl od soudu prvního stupně své rozhodnutí o náhradě
nákladů řízení odůvodnil ve smyslu ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. tím, že
žalobkyně byla úspěšná ve svých uplatněných nárocích v rozsahu 1/3 a žalovaná v
rozsahu 2/3.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to pouze proti výroku o povinnosti nahradit
žalované náklady řízení, podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje
z ustanovení § 237 o.s.ř. tím, že se odvolací soud ve svém rozhodnutí odchýlil
od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Napadené rozhodnutí je také
nepřezkoumatelné, neboť soud nevysvětlil, na základě jaké úvahy přistoupil k
aplikaci jiného ustanovení, než jaké užil soud prvního stupně. Aplikace
ustanovení § 142 odst. 3 o.s.ř. na daný případ je přiléhavější, protože nároky,
o kterých bylo rozhodováno, měly svojí výší podklad ve znaleckém posudku.
Žalovaná vyjádřila přesvědčení, že žalobkyně si musela být vědoma možného
neúspěchu ve věci, takže její postup nemůže jít v podobě nákladů řízení k tíži
žalované strany.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) posoudil dovolání a shledal, že
dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240
odst. 1 o.s.ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o.s.ř. a je přípustné
podle § 237 o.s.ř., když napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky
procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
Dovolání je důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelka uplatňuje jako důvod
dovolání (§ 241a odst. 1 o.s.ř.), může spočívat v tom, že odvolací soud věc
posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní
předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci
nesprávně aplikoval.
Podle § 142 odst. 1 o.s.ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch,
přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění
práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.
Podle § 142 odst. 2 o.s.ř. měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný,
soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků
nemá na náhradu nákladů právo.
Podle § 142 odst. 3 o.s.ř. i když měl účastník ve věci úspěch jen
částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v
poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém
posudku nebo na úvaze soudu.
Z citované úpravy je zřejmé, že ustanovení § 142 odst. 3 o.s.ř. je
výjimkou z obecné zásady úspěchu ve věci uplatňované při rozhodování o náhradě
nákladů řízení, resp. výjimkou ze zásady částečného úspěchu ve věci, na které
je založeno ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. Použití této výjimky připadá do
úvahy tehdy, závisí-li úspěch ve věci na znaleckém posudku či na úvaze soudu o
výši plnění. Úvahou soudu je míněn postup podle § 136 o.s.ř., který se uplatní
tam, kde je základ nároku dán, avšak jeho výši lze zjistit jen s nepoměrnými
obtížemi nebo vůbec. Stejně tak je míněna i závislost rozhodnutí na znaleckém
posudku, neboť závisí-li na znaleckém posudku rozhodnutí o základu nároku,
nelze podle § 142 odst. 3 o.s.ř. postupovat a na místě je vždy aplikace § 142
odst. 2 o.s.ř. (srov. Drápal, L., Bureš, J., a kol. Občanský soudní řád I.
Komentář. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 977).
V posuzovaném případě nebylo ve fázi, kdy rozhodoval podruhé odvolací
soud, pochyb o odpovědnosti žalované za škodu (základ nároku) a o nároku
žalobkyně na náhradu za ztížení společenského uplatnění; neúspěch žalobkyně ve
sporu spočíval v závěru odvolacího soudu, že trvalé následky na jejím zdraví
nepředstavují mimořádné důvody zvláštního zřetele hodné, pro které se náhrada
zvyšuje podle § 7 odst. 3 vyhlášky nad rámec základního bodového ohodnocení.
Jestliže znalecký posudek sloužil k závěru o výši náhrady ve smyslu § 7 odst. 1
vyhlášky, pak rozhodnutí o mimořádném zvýšení podle § 7 odst. 3 vyhlášky je
pouze v rukou soudu; nejde proto o případ, kdy rozhodnutí o výši plnění
záviselo na znaleckém posudku. Závěr odvolacího soudu o tom, zda jsou splněny
podmínky uvedené v § 7 odst. 3 vyhlášky pak nemá charakter úvahy ve smyslu §
136 o.s.ř., nýbrž jde o posouzení a zdůvodnění kritérií, která podle vyhlášky a
judikatury zakládají důvod pro přiznání mimořádné náhrady.
O rozhodnutí, které závisí na úvaze soudu a na znaleckém posudku jde v těchto
souvislostech tehdy, jestliže soud v rámci mimořádného zvýšení náhrady za
ztížení společenského uplatnění (jsou-li splněny podmínky pro postup podle § 7
odst. 3 vyhlášky) určuje konkrétní výši plnění, zejména za použití tzv. násobků
základního bodového ohodnocení, a zvažuje, jaký násobek je charakteru trvalých
následků přiměřený (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2013, sp. zn.
III. ÚS 2365/11, zejména jeho bod 11.). Ze všech těchto důvodů nelze přisvědčit
dovolatelce, že jí měla být podle § 142 odst. 2 o.s.ř. přiznána náhrada nákladů
řízení proti žalované, která byla ve sporu z větší části úspěšná.
Důvodná je však námitka ke způsobu poměrného vyjádření úspěchu ve věci,
neboť odvolací soud vyšel z prostého součtu žalovaných částek, aniž zohlednil,
že žalobkyně měla plný úspěch v dílčích nárocích na náhradu za bolest a za
ztrátu na výdělku (srov. citované dílo, str. 979). Kromě toho zde byly důvody
zvláštního zřetele hodné pro aplikaci ustanovení § 150 o.s.ř., spočívající v
tom, že žalobkyně nepochybně utrpěla trvalou újmu na zdraví a soudní spor
musela absolvovat zejména pro postoj žalované, která svou odpovědnost od
počátku popírala. Za těchto okolností by bylo nepřiměřeně tvrdé, aby žalobkyni
byla uložena povinnost k náhradě nákladů ve výši, která se blíží přiznané
náhradě za újmu na zdraví a která ji prakticky anuluje.
Z těchto důvodů shledal Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném
rozsahu nesprávným, a protože dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o
věci rozhodnout [§ 243d písm. b) o.s.ř.], změnil jej tak, že žalované se
náhrada nákladů řízení nepřiznává, když s ohledem na charakter způsobené škody
na zdraví dospěl k závěru, že k tomuto výjimečnému rozhodnutí jsou dány důvody
hodné zvláštního zřetele (§ 150 o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle § 243c
odst. 3, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 2 o.s.ř., neboť úspěch žalobkyně v této
fázi řízení je poloviční.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. února 2014
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu