NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 25 Cdo 27/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci
žalobkyně A. M., zastoupené advokátem, proti žalované ČKP, zastoupené ČP, a.
s., o náklady na výživu pozůstalé manželky, vedené u Obvodního soudu pro Prahu
1 pod sp. zn. 22 C 238/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 24. dubna 2003, č. j. 20 Co 133/2003-47, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. dubna 2003, č. j. 20 Co
133/2003-47, s výjimkou výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně o věci
samé potvrzen, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 6. 2002, č. j.
22 C 238/2000-28, s výjimkou výroku, jímž byla žaloba zamítnuta, se zrušují a
věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
II. Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek
soudu prvního stupně o věci samé potvrzen, se odmítá.
vyšší částky, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky
řízení a mezi žalovanou a státem. Vyšel ze zjištění, že manžel žalobkyně zemřel
dne 20. 12. 1997 na následky zranění, které utrpěl při dopravní nehodě dne 10.
11. 1997, zaviněné řidičem autobusu - cizím státním příslušníkem, trvale bytem
ve Francii, jehož trestní stíhání pro tento skutek bylo zastaveno z důvodu
amnestie prezidenta republiky ze dne 3. 2. 1998. Česká pojišťovna, a. s.,
uhradila žalobkyni náklady spojené s pohřbem manžela ve výši 14.159,- Kč ve
smyslu ust. § 449 obč. zák. Žalobkyně od 1. 8. 1997 pobírala starobní důchod ve
výši 4.381,- Kč měsíčně a jejímu manželovi náležel v té době starobní důchod ve
výši 6.354,- Kč měsíčně. Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne
10. 12. 1998 byl žalobkyni přiznán ode dne 20. 12. 1997 poměrný starobní důchod
ve výši 4.381,- Kč a vdovský důchod ve výši 1.274,- Kč, celkem 5.655,- Kč
měsíčně. Její důchod byl dále valorizován a od prosince 2001 činil celkem
částku 7.546,- Kč měsíčně. Žalobkyně žije sama, nájem a zálohy na služby
poskytované s užíváním bytu činily od září 1997 částku 3.948,- Kč měsíčně,
postupně se zvyšovaly na částku 6.222,- Kč měsíčně od ledna 2001. Žalobkyně
žila s manželem ve společné domácnosti, její manžel jí přispíval na výživu a
domácnost částkou odpovídající jedné polovině skutečné výše nákladů na bydlení
a po odečtení této částky ještě polovinou zůstatku starobního důchodu. Obvodní
soud věc posoudil podle ust. § 448 odst. 1 obč. zák. s tím, že výši nákladů na
výživu pozůstalé manželky je třeba stanovit podle zásad zákona o rodině při
určování vyživovací povinnosti mezi manžely. Vzhledem k tomu, že výše důchodu
žalobkyně byla zhruba o 2.000,- Kč měsíčně nižší než důchod jejího manžela, a s
přihlédnutím k postupnému zvyšování důchodů a nákladů na bydlení v následné
době až do r. 2001, soud shledal částku 1.000,- Kč měsíčně odpovídající
nákladům na výživu žalobkyně ze strany jejího manžela. Dovodil, že dávkami
důchodového zabezpečení poskytovanými z téhož důvodu nejsou zcela kryty potřeby
žalobkyně, a s ohledem na to, že žalobkyně ovdověla tragickým způsobem a nyní
zcela sama nese veškeré náklady spojené s bydlením a svou výživou, dospěl k
závěru, že by nebylo v souladu se zásadou dobrých mravů, kdyby nebylo žalobkyni
odškodnění přiznáno. Proto jí soud přiznal částku ve výši 1.000,- Kč měsíčně a
s ním i úroky z prodlení za nárokovaná období.
K odvolání obou účastníků řízení Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 4.
2003, č. j. 20 Co 133/2003-47, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím
výroku o věci samé změnil tak, že se žaloba zamítá, v zamítavém výroku jej
potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů ve vztahu
mezi účastníky a vůči státu. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem
prvního stupně, neztotožnil se však s jeho právním závěrem, že jsou splněny
předpoklady pro přiznání náhrady nákladů na výživu pozůstalé manželky.
Existence tohoto nároku je totiž závislá na právní povinnosti k poskytování
výživného manželce a výše nároku se řídí rozsahem zákonné vyživovací povinnosti
zemřelého za předpokladu, že tento nárok není hrazen dávkami důchodového
zabezpečení poskytovanými z téhož důvodu. Soud prvního stupně sice určil rozsah
zákonné vyživovací povinnosti zemřelého vůči žalobkyni podle ust. § 91 zákona o
rodině ve výši 1.000,- Kč měsíčně, nepřihlédl však k tomu, že žalobkyni byl v
souvislosti s úmrtím manžela přiznán vdovský důchod ve výši 1.274,- Kč měsíčně,
který byl v následujícím období dále valorizován. Jestliže zemřelý byl povinen
z titulu výživného manželky jí poskytnout měsíčně částku 1.000,- Kč, je nárok
žalobkyně zcela hrazen dávkou důchodového zabezpečení. Okolnost, že manžel
žalobkyně jí za svého života poskytoval ze svého důchodu vyšší finanční
prostředky, jakož i to, že po jeho smrti se žalobkyni zvýšily životní náklady,
je z hlediska ustanovení § 448 obč. zák. bezvýznamná.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání. Namítá, že odvolací soud pouze
mechanicky aplikoval ustanovení § 91 zákona o rodině a ustanovení § 448 odst. 1
obč. zák., nevzal však v úvahu, že zesnulý manžel pobíral podstatně vyšší
starobní důchod než ona a že její starobní a vdovský důchod po jeho smrti není
alternativou pro starobní důchod manžela, který –jak žalobkyně od počátku tvrdí
a prokazuje- hradil náklady spojené s bydlením z jedné poloviny a na její
výživu přispíval polovinou zůstatku svého důchodu. Jeho příspěvek na výživu
manželky činil podle výpočtu žalobkyně v rozhodném období (od 1. 12. 1997 do
31. 8. 1998) částku 2.890,- Kč měsíčně, zatímco vdovský důchod nepokrývá rozdíl
jejích příjmů v období před a po smrti manžela. Poukazuje na to, že po smrti
manžela došlo k reálnému poklesu jejího příjmu a ke zhoršení její životní
situace, a namítá, že v případě smrti způsobené protiprávním jednáním třetí
osoby, nelze přiznáním vdovského důchodu navodit stejnou situaci jako v případě
přirozené smrti. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. § 241 o.
s. ř., věc projednal podle ust. § 242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání,
které je proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu přípustné podle ust. §
237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je důvodné, a že proti potvrzujícímu výroku ve
věci samé není přípustné.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje
ustanovení § 237 o. s. ř.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku odvolacího soudu se řídí
ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení
přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména
posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání
nezakládají – srov. ust. § 241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o
právní otázku zásadního významu.
Podle ust. § 448 odst. 1 obč. zák. se při usmrcení hradí peněžitým důchodem
náklady na výživu pozůstalým, kterým zemřelý výživu poskytoval nebo byl povinen
poskytovat. Náhrada nákladů na výživu náleží pozůstalým, pokud tyto náklady
nejsou hrazeny dávkami důchodového zabezpečení poskytovanými z téhož důvodu.
Smyslem a účelem náhrady nákladů na výživu pozůstalých je odškodnění majetkové
újmy, která vznikla pozůstalým tím, že ten, kdo jim poskytoval výživu nebo byl
povinen ji poskytovat, zemřel následkem škodné události, ze níž žalovaný nese
odpovědnost. Okruh oprávněných osob (pozůstalých) i výše jejich nároku na
náhradu nákladů na výživu závisí na zjištění konkrétních okolností případu, tj.
zda, komu a v jakém rozsahu zemřelý výživu poskytoval, popř. byl k tomu
povinen, přičemž vždy je rozhodující stav v době jeho smrti. Nárok mají i
osoby, vůči nimž zemřelý žádnou zákonnou vyživovací povinnost neměl, ovšem za
stavu, že jim skutečně a prokazatelně výživu poskytoval (srov. např. rozhodnutí
uveřejněné pod č. 26/1971 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Znamená to,
že nejen při určení okruhu oprávněných osob, ale i při určení rozsahu náhrady
nákladů na jejich výživu se zásadně vychází z částek, které zemřelý pozůstalým
fakticky na jejich výživu poskytoval, byť k tomu nebyl podle zákona povinen.
Teprve v případě, že výživné nebylo zemřelým dobrovolně poskytováno a ani
nebylo určeno soudním rozhodnutím, posoudí se rozsah vyživovací povinnosti
zemřelého podle zásad zákona o rodině jako předběžná otázka.
V rámci nároku podle § 448 obč. zák. lze tedy odškodnit nejen ztrátu výživného
poskytovaného z titulu plnění zákonné vyživovací povinnosti, nýbrž i ztrátu
faktického plnění, jež se oprávněnému dostávalo na výživu od zemřelého za jeho
života nad rámec zákonné povinnosti, to však za předpokladu, že částky, které
mu zemřelý poskytoval, odpovídaly charakteru výživného ve smyslu zákona o
rodině. Pokud by příspěvky byly poskytovány k jiným účelům, než je výživné v
širším slova smyslu, nebo vyšší než výživné přiměřené poměrům účastníků
(schopnostem a možnostem povinného a odůvodněným potřebám oprávněného), mohly
by být náklady na výživu pozůstalých přiznány jen v míře odpovídající výživnému
přiměřenému poměrům účastníků (srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod č. 11/1976
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V posuzované věci soud prvního stupně při určení výše nákladů na výživu
pozůstalých mechanicky vycházel z rozdílu mezi výší důchodu vypláceného
žalobkyni a jejímu manželovi bez ohledu na to, jakým způsobem manželé spolu
hospodařili a zda a čím jí manžel za svého života na výživu skutečně přispíval,
jak bylo ostatně žalobkyní v průběhu řízení tvrzeno. Odvolací soud, vycházeje z
právního názoru, že existence nároku podle § 448 obč. zák. je závislá na
právní povinnosti k poskytování výživného a že výše tohoto nároku se řídí
rozsahem zákonné vyživovací povinnosti zemřelého, pak převzal závěr soudu
prvního stupně o rozsahu vyživovací povinnosti manžela žalobkyně vůči ní a na
jeho základě pak rozhodl. Správně dovodil, že rozhodující je stav v době smrti
manžela žalobkyně, takže zvýšení životních nákladů žalobkyně v následném období
není rozhodující, a zcela správně přihlížel k výši vdovského důchodu žalobkyně
ve smyslu § 448 odst. 1 obč. zák., avšak jeho názoru, že z hlediska tohoto
ustanovení je bez právního významu okolnost, že zemřelý manžel za svého života
poskytoval žalobkyni ze svého důchodu vyšší finanční prostředky, než bylo jeho
zákonnou povinností, přisvědčit nelze. Sama skutečnost, že žalobkyně měla ze
zákona nárok na výživné vůči svému manželovi v určité výši, nevylučuje, že jí
zemřelý na její výživu v rámci svých možností poskytoval částky vyšší.
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud při svém rozhodnutí, jímž změnil rozsudek
soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku o věci samé, vycházel z
nesprávného právního názoru (§ 241a odsr. 2 písm. b/ o. s. ř.) na zásady
zjišťování výše náhrady nákladů na výživu pozůstalých. Nejvyšší soud České
republiky proto rozsudek odvolacího soudu v uvedeném rozsahu a v závislých
výrocích o nákladech řízení zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o.
s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího
soudu, platí rovněž na rozhodnutí soudu prvního stupně, byl i tento rozsudek s
výjimkou výroku, jímž byla žaloba zamítnuta, zrušen a věc byla vrácena
Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s.
ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Protože pro rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl potvrzen zamítavý výrok
rozsudku soudu prvního stupně, nebyl shora uvedený právní názor na zjišťování
výše nákladů na výživu v dané věci určující, nemá v tomto rozsahu napadené
rozhodnutí zásadní právní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. Dovolání tak
není proti němu podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Proto dovolání
proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu o věci samé bylo odmítnuto
podle ust. § 243b odst. 5 a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. července 2004
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu