25 Cdo 2715/2000
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Olgy Puškinové a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci
žalobce J. Z., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1/ Z. K., a 2/ V. K.,
oběma zastoupeným advokátkou, o zaplacení 170.910,- Kč s příslušenstvím, vedené
u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 6 C 1043/98, o dovolání žalobce a
žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. července
2000, č. j. 18 Co 177/2000 - 174, t a k t o:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. července 2000, č. j. 18 Co
177/2000 - 174, ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ohledně
částky 43.650,- Kč s příslušenstvím ve vztahu k žalovanému potvrzen, dále ve
výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku změněn
tak, že žaloba byla co do částky 42.100,- Kč s příslušenstvím zamítnuta, a ve
výrocích o nákladech řízení se z r u š u j e a věc se v tomto rozsahu vrací
tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud ve Svitavách rozsudkem ze dne 9. 2. 1999, č. j. 6 C 1043/98 -
72, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 3. 6. 1999, č. j. 6 C 1043/98 - 93,
uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 25.550,- Kč s 23 % úrokem od 7. 3.
1998 do zaplacení, žalobu proti oběma žalovaným o zaplacení další částky
145.360,- Kč s 23 % úrokem z prodlení z částky 135.000,- Kč od 1. 3. 1998 a z
částky 35.910,- Kč od 1. 4. 1998 do zaplacení a žalobu proti žalovanému o
zaplacení 25.550,- Kč s 23 % úrokem od 7. 3. 1998 do zaplacení zamítl a rozhodl
o náhradě nákladů řízení. Při rozhodování o nároku žalobce na vydání
bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním dvou ocelokolen a příjezdové cesty
žalovanými vycházel soud prvního stupně ze zjištění, že žalobce je mimo jiného
vlastníkem těchto ocelokolen stojících na st. plochách č. parc. 2905 a 2906
(vlastnicky náležejících firmě P., s. r.o., která je koupila od Města S. na
základě kupní smlouvy z 30. 6. 1995) a dále příjezdové komunikace - st. plochy
č. parc. 1638, vše v obci S., kat. území S. v areálu u čp. 347 ve S. Ze spisu
Okresního soudu ve Svitavách sp. zn. 9 C 943/94 vyplývá, že uvedenou
příjezdovou komunikaci se skladem a další pozemek stav. plochu č. 1639 se
skladem a příslušenstvím, včetně ocelokolen, vše v kat. území S., žalobce
prodal kupní smlouvou ze dne 25. 6. 1992 Ing. M. a Ing. M., od níž dne 17. 8. 1994 odstoupil; v mezidobí kupující tento majetek prodali kupní smlouvou ze dne
31. 10. 1994 firmě P. T., s.r.o., avšak i oni od smlouvy dne 13. 9. 1996
odstoupili; rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách ze dne 25. 7. 1996, č. j. 9
C 943/94 - 105, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
11. 6. 1997, č. j. 17 Co 613/96 - 135, bylo určeno, že žalobce je vlastníkem
uvedených movitých i nemovitých věcí s příslušenstvím. Dále bylo zjištěno, že
smlouvou o nájmu ze dne 1. 9. 1995 pronajala firma P. T., s.r.o., žalované
podnikající pod obchodním názvem K. V. pozemek č. 2905 ve S., včetně
přístupové cesty k němu, od 1. 9. 1995 na dobu neurčitou, přičemž výše
nájemného byla dohodnuta na 36.000,- Kč ročně. Soud s ohledem na výsledky
dokazování dovodil, že nájemní smlouva ze dne 1. 9. 1995 je neplatná, neboť
byla antidatována, a dále je neurčitá (§ 37 odst. 1 obč. zák.), protože
nevyjadřuje shodnou vůli účastníků. Vzhledem k tomu, že žalovaná v době od 1. 9. 1995 do 28. 2. 1998 užívala jednu ocelokolnu a od 1. 7. 1996 do 28. 2. 1998
i ocelokolnu druhou bez právního důvodu, dostalo se jí užíváním majetku žalobce
bezdůvodného obohacení, které je povinna mu vydat (§ 451 odst. 2 obč. zák.). Protože však mezi účastníky nejde o vzájemnou restituční povinnost, neboť mezi
nimi nikdy žádný právní vztah nebyl, je žalovaná povinna žalobci vydat rozdíl
mezi tím, co za užívání ocelokolen (nikoliv pozemků, na nichž jsou postaveny)
již zaplatila firmě P. T., s.r.o. (podle předložených účetních dokladů se jedná
o částku 74.400,- Kč) a tím, co by jinak musela zaplatit. S přihlédnutím ke
zprávě Městského úřadu ve S. a zprávě realitní kanceláře S. ve S. považoval
soud za odpovídající nájemné za 1 m2 kryté skladovací plochy v lokalitě ve S. v
letech 1996 a 1997 částku 250,- Kč ročně, a to včetně zajištění přístupu ke
skladovacím objektům, a s ohledem na částku, kterou žalovaná již zaplatila,
dospěl k závěru, že žalovaná se na úkor žalobce obohatila pouze o částku 25. 550,- Kč. Na straně žalovaného není dána pasivní legitimace, neboť ocelokolny
užívala pro potřeby svého podnikání jen žalovaná, která také byla označena jako
nájemkyně ve smlouvě o nájmu ze dne 1. 9. 1995.
Okolnost, že za žalovanou
jednal při uzavírání této smlouvy žalovaný, který je jejím manželem, neznamená,
že by se i on bezdůvodně obohatil. Námitku promlčení nároku vznesenou
žalovanými nepovažoval okresní soud za důvodnou, když žaloba byla podána u
soudu dne 22. 9. 1998 a žalobci byla z nároku požadovaného od 1. 9. 1995
přiznána s ohledem na již zaplacené nájemné jen část za období roků 1996 až
1998.
K odvolání žalobce proti výroku, jímž žaloba byla co do částky 145.360,- Kč s
příslušenstvím zamítnuta, Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 1. 9.
1999, č. j. 17 Co 185/99 - 97, rozsudek okresního soudu v tomto výroku a ve
výroku o nákladech řízení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení; ve vyhovujícím výroku ohledně částky 25.500,- Kč zůstal tento rozsudek
nedotčen. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem okresního soudu, že pasivně
legitimovanou ve sporu je pouze žalovaná, a s poukazem na článek VIII. zákona
č. 91/1998 Sb., kterým byl změněn a doplněn zákon č. 94/1963 Sb., zaujal právní
názor, že pokud nebude prokázáno zrušení, zúžení nebo modifikace společného
jmění žalovaných, „musí pohledávku žalobce zaplatit oba manželé“. Za nesprávný
považoval i názor okresního soudu, že žalobce má nárok na zaplacení částky,
která přesahuje to, co žalovaná zaplatila za užívání ocelkolen společnosti P.
T., s.r.o. Dovodil, že je-li žalobce vlastníkem „nemovitostí“, má právo na celé
bezdůvodné obohacení bez ohledu na zaplacené nájemné třetí osobě, a je na
žalované, aby vrácení nájemného požadovala. Krajský soud uložil soudu prvního
stupně, aby řízení doplnil výslechem žalovaných, zda trvalo a trvá jejich
společné jmění, a aby se znovu zabýval výší náhrady, neboť v tomto ohledu
nepovažoval jeho rozhodnutí za přesvědčivé, a za tím účelem mu uložil vyžádat
znalecký posudek ke stanovení obecné ceny „užívání nemovitostí, které jsou
předmětem tohoto řízení v době od 1. 9.1995 do 31. 3. 1998“.
Okresní soud ve Svitavách rozsudkem ze dne 28. 3. 2000, č. j. 6 C 1043/98 -
156, rozhodl, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně
85.750,- Kč s 23 % úrokem z prodlení od 7. 3. 1998, žalobu o zaplacení dalších
59.610,- Kč s 23 % úrokem z prodlení z částky 135.000,- Kč od 1. 3. 1998 a z
částky 35.910,- Kč od 1. 4. 1998 do zaplacení proti oběma žalovaným zamítl a
rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Soud
prvního stupně vycházel z důkazů provedených v původním řízení a po doplnění
dokazování vzal za prokázané, že žalovaná bez právního důvodu užívala
ocelokolnu nacházející se na parc. č. st. 2905 v období od 1. 9. 1995 do 28. 2.
1998 a ocelokolnu na parc. č. st. 2906 v období od 1. 7. 1996 do 28. 2. 1998,
přičemž za neprokázané považoval její tvrzení (stejně jako žalovaného), že
ocelokolny užívala jen v omezeném rozsahu a pouze občas. S ohledem na závěry
znaleckého posudku znalkyně Ing. M. M., podle kterého by v období od 1. 9. 1995
do 28. 2. 1998 činilo průměrné nájemné za pronájem ocelokolen 300,- Kč za 1 m2
za rok, dospěl soud k závěru, že bezdůvodné obohacení žalované za užívání
ocelokolny na parc. č. 2905 za období od 1. 9. 1995 do 28. 2. 1998 představuje
částku 71.250,- Kč a za ocelokolnu na parc. č. 2906 za období od 1. 7. 1996 do
28. 2. 1998 činí 40.000,- Kč, tj. celkem 111.250,- Kč. Protože částka 25.550,-
Kč byla již žalobci pravomocně přisouzena, vyhověl soud žalobě co do částky
85.750,- Kč s příslušenstvím a to proti oběma žalovaným, neboť byl vázán
právním názorem odvolacího soudu. Za nedůvodný považoval okresní soud nárok
žalobce na placení částky 500,- Kč měsíčně za užívání příjezdové komunikace k
ocelokolnám, neboť podle jeho názoru je v obecné ceně užívání ocelokolen
zahrnuto i to, že jsou bez dalších nákladů přístupné, a dále i požadavek na
zaplacení 35.910,- Kč za parkování nákladního automobilu žalovaných na jeho
pozemku parc. č. 1638 po dobu 945 dnů, když žalobce neprokázal, že by žalovaní
zpevněnou plochu před ocelokolnami používali ke garážování.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 14. 7.
2000, č. j. 18 Co 177/2000 - 174, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném
vyhovujícím výroku ohledně částky 43.650,- Kč s 23 % úrokem od 7. 3. 1998 do
zaplacení potvrdil, co do zbývající částky 42.100,- Kč s 23 % úrokem od 7. 3.
1998 do zaplacení jej změnil tak, že žalobu zamítl, rozhodl o náhradě nákladů
řízení před soudy obou stupňů a o nákladech státu a zamítl návrh žalovaných na
připuštění dovolání; ve výroku o zamítnutí žaloby co do částky 59.610,- Kč s
přísl. zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen. Za nedůvodnou považoval
odvolací soud námitku žalovaných o nedostatku pasivní legitimace žalovaného ve
sporu a v tomto směru poukázal na právní názor, který zaujal ve zrušovacím
usnesení; jestliže v řízení bylo zjištěno, že společné jmění žalovaných
nezaniklo, jsou pasivně legitimováni oba žalovaní. Úspěšnosti nároku žalobce na
vydání bezdůvodného obohacení nebrání podle krajského soudu ani okolnost, že
žalovaní původně užívali obě ocelokolny na základě vztahu s třetím subjektem,
kterému v předmětném období hradili nájemné; je-li žalobce vlastníkem
nemovitostí, má právo na celé bezdůvodné obohacení bez ohledu na zaplacené
nájemné třetí osobě. Ohledně námitek žalovaných týkajících se výměry obou
ocelokolen, skutečného rozsahu jejich užívání žalovanými a závěru znaleckého
posudku Ing. M. se odvolací soud ztotožnil se skutkovými i právními závěry
soudu prvního stupně a poukázal zejména na zprávu realitní kanceláře S. a na
nájemní smlouvu ze dne 1. 9. 1995, v níž nájemné bylo dohodnuto ve výši
přesahující 300,- Kč za 1 m2 ročně. Na rozdíl od něj však dospěl k závěru, že
žalobě nelze co do částky 42.100,- Kč vyhovět, neboť nárok žalobce je v částce
28.889,- Kč s příslušenstvím promlčen a v další částce není důvodný proto, že
soud prvního stupně „překročil meze žaloby“. Za promlčený ve smyslu § 107 odst.
1 obč. zák. považoval odvolací soud požadavek žalobce na vydání bezdůvodného
obohacení za období od 1. 9. 1995 do 21. 9. 1996 ohledně užívání první
ocelokolny a za období do 1. 8. 1996 do 21. 9. 1996 ohledně užívání druhé
ocelokolny, když z jeho účastnické výpovědi před soudem prvního stupně v
původním řízení vyplynulo, že o užívání ocelokolen žalovanými věděl již v době,
kdy odstoupil od kupní smlouvy ze dne 25. 6. 1992, což učinil dne 1. 8. 1994.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce a dovoláním jej
napadli i žalovaní. Žalobce v dovolání, jež směřuje proti výroku rozsudku
odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žaloba
byla ohledně částky 42.100,- Kč s přísl. zamítnuta, odvolacímu soudu vytýká
nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí, neboť má za to, že námitka promlčení nebyla
žalovanými v průběhu řízení vznesena, a krajský soud tudíž překročil meze své
rozhodovací pravomoci. I kdyby však žalovaní námitku promlčení vznesli, nelze
ji považovat za důvodnou, neboť o tom, kdo se na jeho úkor obohatil, se žalobce
dozvěděl až v průběhu soudního řízení vedeného u Okresního soudu ve Svitavách
pod sp. zn. 6 C 1043/98 (tedy v průběhu tohoto řízení). Dvouletá promlčecí doba
tudíž nepočala běžet od 1. 8. 1994, jak v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl
odvolací soud, nýbrž později, a k promlčení nároku žalobce nedošlo ani v
tříleté objektivní promlčecí době (§ 107 odst. 2 obč. zák.), když jej u soudu
uplatnil dne 22. 9. 1998. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl v napadeném
výroku a v závislém výroku o nákladech řízení zrušen a aby mu věc byla v tomto
rozsahu vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaní, kteří dovoláním napadli rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž
byl rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 43.650,- Kč s příslušenstvím
potvrzen, odvolacímu soudu vytýkají, že jeho rozhodnutí vychází ze skutkového
zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a že
spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesouhlasí s názorem odvolacího
soudu o pasivní legitimaci žalovaného a poukazují na to, že podle uzavřené
nájemní smlouvy s firmou P. T., s.r.o., užívala nemovitosti jen žalovaná
podnikající pod obchodním názvem K. V., a že jen ona platila nájemné. Nejedná
se tudíž o pohledávku, kterou by „museli zaplatit oba manželé“. Nesprávný je
podle nich i názor odvolacího soudu, že „žalobce má nárok na vydání celého
bezdůvodného obohacení bez ohledu na to, zda žalovaní platili nájemné třetí
osobě“; dovolatelé jsou naopak toho názoru, že žalovaná se v rozsahu plnění
třetí osobě na úkor žalobce neobohatila. Soudům obou stupňů dále vytýkají, že
se nevypořádaly s jejich námitkami proti znaleckému posudku znalkyně Ing. M., a
že z jeho závěru při stanovení výše bezdůvodného obohacení vycházely, ačkoliv v
něm není zohledněna skutečnost, že obě ocelokolny stojí na cizím pozemku; kromě
toho znalkyně nevycházela z tržní ceny nájmu, nýbrž jen z údaje realitní
kanceláře o tom, za jakou částku by se mohly ocelokolny pronajímat, a nevzala v
úvahu ani to, že ocelkolny jsou jen přístřeškem. Všechny tyto okolnosti přitom
mají podstatný vliv na stanovení výše tržního nájemného. Z těchto důvodů nelze
znalecký posudek znalkyně Ing. M. považovat za věrohodný důkaz a žalovaní proto
navrhují vyžádání revizního znaleckého posudku. V uvedených souvislostech
poukazují dále na to, že žalobce neuzavřel s vlastníkem pozemků nájemní či
podnájemní smlouvu a neplatil nájemné, a proto ani nebyl oprávněn pozemky
užívat; žalovaná tudíž platila nájemné nejen za pozemek, ale i za ocelokolny, a
proto na její straně nedošlo k bezdůvodnému obohacení. Kromě toho užívala
ocelokolny jen v omezeném rozsahu, jak to vyplývá z výslechu slyšených svědků
B. a B., a správný tudíž není názor odvolacího soudu, že žalovaní jsou povinni
hradit bezdůvodné obohacení z celého prostoru ocelokolen. Navrhli, aby rozsudek
odvolacího soudu byl napadeném výroku a ve výroku o nákladech řízení zrušen a
aby mu věc byla v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení.
Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího
soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1.1. 2001) nebo
vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a
rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního
řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že obě dovolání
proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu byla podána ve lhůtě uvedené v
ust. § 240 odst. 1 o.s.ř., osobami k tomu oprávněnými, účastníky řízení, řádně
zastoupenými advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 o.s.ř., a že dovolání žalobce je
přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. a dovolání žalovaných podle § 238
odst. 1 písm. b/ o.s.ř., přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v napadených
výrocích podle § 242 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání žalobce je důvodné a
dovolání žalovaných je částečně důvodné.
Z ustanovení § 242 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že dovolací soud je vázán rozsahem
dovolání a uplatněným dovolacím důvodem, včetně jeho obsahového vymezení
dovolatelem. Obligatorně se zabývá pouze vadami vyjmenovanými v ust. § 237
odst. 1 o.s.ř. a jinými vadami řízení, pokud měly za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.).
Žalobce odvolacímu soudu především vytýká nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí v
závěru o promlčení uplatněného nároku ohledně částky 28.880,- Kč s přísl.
Jednou ze základních zásad, na nichž je založeno občanské soudní řízení, je
zásada dvouinstančnosti tohoto řízení. Z této zásady mimo jiné vyplývá, že
odvolací soud přezkoumává správnost skutkových zjištění učiněných soudem
prvního stupně a právního posouzení věci, k němuž tento soud na základě svých
skutkových zjištění v rozhodnutí dospěl, jakož i správnost řízení, které vydání
rozhodnutí soudu prvního stupně předcházelo (srov. § 212 odst. 1 a 2 o.s.ř.).
Jestliže ke správnému rozhodnutí věci je zapotřebí podstatných (pro rozhodnutí
zásadně významných) skutkových zjištění, která neučinil soud prvního stupně,
nejsou podmínky ani pro potvrzení, ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního
stupně; odvolací soud proto rozhodnutí zruší a věc vrátí soudu prvního stupně k
dalšímu řízení. Pokud tak neučiní, odepírá účastníkům možnost přezkumu
správnosti nových, popřípadě - z pohledu soudu prvního stupně - dosud
bezvýznamných (z hlediska právního posouzení věci odvolacím soudem ovšem
rozhodujících) skutkových zjištění na základě jejich odvolání proti rozhodnutí
soudu prvního stupně a rozhodnutí odvolacího soudu, na těchto skutkových
zjištěních založené, je ve svých důsledcích rozhodnutím vydaným v jediném
stupni.
Podmínky pro potvrzení ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně nejsou
dány mimo jiné i tehdy, jestliže se má doplnění dokazování týkat podstatných
skutečností (výsledkem doplnění dokazování by měla být zásadní skutková
zjištění, která rozhodujícím způsobem ovlivní právní posouzení věci).
Nedostatek rozhodujících (pro správné rozhodnutí zásadně významných) skutkových
zjištění nemůže odvolací soud nahradit vlastním doplněním dokazování podle §
213 odst. 2 o.s.ř. Právě tento postup - pokud vyústí ve změnu nebo potvrzení
rozhodnutí soudu prvního stupně - znamená porušení zásady dvouinstančnosti
občanského soudního řízení (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24.
3. 1999 sp. zn. 21 Cdo 1901/98 publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 30, ročník 2000).
V posuzovaném případě se soud prvního stupně - jak vyplývá z odůvodnění jeho
rozhodnutí – věcí z hlediska uplatněné námitky promlčení, kterou žalovaní
vznesli již v původním řízení, nezabýval a nezjišťoval skutečnosti významné pro
právní posouzení věci z hlediska ust. § 107 odst. 1 a 2 obč. zák. Vzhledem k
tomu nebyly podmínky ani pro potvrzení ani pro změnu rozsudku soudu prvního
stupně, a odvolací soud měl proto tento rozsudek podle ust. § 221 odst. 1 věty
první o.s.ř zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení a uložit
mu, aby se věcí zabýval z pohledu ust. § 107 odst. 1 a 2 obč. zák. Protože
tímto způsobem odvolací soud nepostupoval a namísto toho rozsudek soudu prvního
stupně změnil tak, že žalobu ohledně částky 28.880,- Kč s přísl. zamítl,
přičemž své rozhodnutí založil na vlastním skutkovém zjištění (učiněném z
účastnické výpovědi žalobce před soudem prvního stupně v původním řízení),
odepřel účastníkům možnost nechat správnost svých skutkových zjištění
přezkoumat odvolacím soudem na základě jejich odvolání proti rozhodnutí soudu
prvního stupně. Tím odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud k této vadě odvolacího
řízení ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé přihlédl, i když nebyla v
dovolání uplatněna.
Rozsudek odvolacího soudu však nelze považovat za správný ani ve výroku, jímž
změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu ohledně částky 13.220,- Kč
s přísl. (42.100,- Kč - 28.880,- Kč) zamítl z důvodu, že soud prvního stupně
„překročil meze žaloby“ (§ 153 odst. 2 o.s.ř.).
Podle § 153 odst. 2 o.s.ř. soud může překročit návrhy účastníků a přisoudit
více, než čeho se domáhají, jen tehdy, jestliže řízení bylo možno zahájit i bez
návrhu, nebo jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání
vztahu mezi účastníky.
Nedostatek návrhu na zahájení řízení je neodstranitelným nedostatkem podmínky
řízení; probíhá-li řízení, které soud nemůže zahájit bez návrhu, je třeba
řízení v kterémkoliv stadiu zastavit (§ 104 odst. 1 o.s.ř.).
V posuzované věci z obsahu spisu vyplývá, že žalobce podanou žalobou uplatnil
nárok na vydání bezdůvodného obohacení v celkové částce 170.910,- Kč s přísl.,
z níž částku 135.000,- Kč s přísl. požaduje za užívání dvou ocelokolen a
příjezdové komunikace č. parc. 1638 žalovanými a částku 35.910,- Kč s přísl. za
parkování jejich vozidel na uvedeném pozemku. V podání ze dne 8. 2. 1999 (viz
čl. 69 spisu) uvedl, že „prokazatelně důvodným“ je jeho požadavek v celkové
výši 148.910,- Kč s přísl. (z toho 98.000,- Kč s přísl. za užívání 2
ocelokolen, 15.000,- Kč s přísl. za užívání příjezdové komunikace č. parc. 1638
a 35.910,- Kč s přísl. za parkování nákladních vozidel žalovaných na tomto
pozemku) a že další částku „oproti žalobě“ (za užívání ocelokolny na pozemku
par. č. 2906 za období od 1. 9. 1995 do 31. 7. 1996) ponechává na úvaze soudu.
Poté, kdy dřívější rozsudek soudu prvního stupně ze dne 9. 2. 1999, č. j. 6 C
1043/98 - 72, ve znění doplňujícího rozsudku tohoto soudu ze dne 3. 6. 1999, č.
j. 6 C 1043/98 - 93, jímž žalobě bylo ohledně částky 25.550,- Kč s přísl.
pravomocně vyhověno a jímž žaloba byla co do částky 145.360,- Kč s přísl.
zamítnuta, byl usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 9. 1999,
č. j. 17 Co 185/99 - 97, v napadeném zamítavém výroku a ve výroku o nákladech
řízení zrušen a věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu
řízení, žalobce v závěrečném návrhu ze dne 23. 3. 2000 (čl. 146) uvedl, že trvá
na zaplacení částky 145.360,- Kč s přísl. s tím, že má za „plně prokázaný“
peněžní ekvivalent ve výši 123.360,- Kč s přísl., neboť z požadované částky
148.910,- Kč s přísl. (jež sestává ze shodných nároků jak je specifikoval v
podání ze dne 8. 2. 1999) mu bylo přisouzeno pouze 25.550,- Kč s přísl.
Ve sporném řízení, které je ovládáno dispoziční zásadou, platí, že soud je
vázán žalobou. K tomu, aby došlo ke změně či částečnému zpětvzetí žaloby,
vyžaduje občanský soudní řád (§ 95, 96 o.s.ř.) procesní úkon žalobce, jímž
navrhne změnu žaloby, či žalobu vezme částečně či zcela zpět; k těmto procesním
úkonům žalobce je třeba souhlasu soudu. Jestliže však žalobce v daném případě
žádný procesní úkon, jímž by vzal žalobu částečně zpět, neučinil, pouze v
podání ze dne 8. 2. 1999 uvedl, že uplatněný nárok na vydání bezdůvodného
obohacení za užívání ocelokolny na pozemku par. č. 2906 za období od 1. 9. 1995
do 31. 7. 1996 ponechává na úvaze soudu, pak je zřejmé (a vyplývá to i z jeho
dalšího podání ze dne 23. 3. 2000), že na projednání svého nároku ve výši
uplatněné žalobou setrval, a soud prvního stupně rozsudkem ze dne 28. 3. 2000,
č. j. 6 C 1043/98 - 156, proto správně rozhodoval o celém uplatněném nároku s
přihlédnutím k částce, která již žalobci byla pravomocně přisouzena v jeho
dřívějším rozhodnutí. Dospěl-li odvolací soud za dané procesní situace při
přezkoumání vyhovujícího výroku rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé
ohledně částky 13.220,- Kč s přísl. k závěru, že „soud překročil meze žaloby“ a
v tomto rozsahu změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, je
řízení před odvolacím soudem postiženo vadou, která měla za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.), k níž dovolací soud
přihlédl z úřední povinnosti.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ust. § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.
může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního
předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně
jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Žalovaní především namítají, že závěr odvolacího soudu o pasivní legitimaci
žalovaného z hlediska ust. § 451 a 457 obč. zák., z něhož vychází rozhodnutí
krajského soudu, spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle ustanovení § 451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně
obohatí, musí obohacení vydat. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení bezdůvodným
obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z
neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i
majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.
Věcnou legitimací je stav vyplývající z hmotného práva. Případný nedostatek
pasivní věcné legitimace znamená, že podle hmotněprávních ustanovení není
žalovaný subjektem tvrzené povinnosti a žaloba proti němu nemůže být proto
úspěšná.
Kdo je v rámci odpovědnosti za bezdůvodné obohacení pasivně legitimován,
vyplývá z ust. § 451 obč. zák. Je jím ten, jehož majetek se na úkor druhého
neoprávněně zvětšil nebo u koho nedošlo ke zmenšení majetku, ač k tomu mělo v
souladu s právem dojít.
Aktivně legitimovaným subjektem k uplatnění práva z odpovědnosti za bezdůvodné
obohacení (§ 456 obč. zák) je ten, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení
získáno.
Institut bezdůvodného obohacení vyjadřuje zásadu občanského práva, že nikdo se
nesmí bezdůvodně obohatit na úkor jiného, a pokud k tomu dojde, je povinen
takto získaný prospěch vrátit. Plnění bez právního důvodu je jednou ze
skutkových podstat bezdůvodného obohacení, k němuž dochází tím, že jednomu z
účastníků se dostalo majetkové hodnoty plněním, k němuž v době jeho poskytnutí
neexistoval žádný právem stanovený důvod, jímž může být např. dohoda účastníků,
povinnost plynoucí ze zákona, či z rozhodnutí apod. Jedná se tedy o případy, v
nichž právní důvod k okamžiku plnění vůbec neexistoval. K získání bezdůvodného
obohacení v tomto případě dochází okamžikem přijetí plnění.
V posuzované věci ze skutkových zjištění vyplynulo, že žalovaná v souvislosti
se svojí podnikatelskou činností užívala ve zjištěné době dvě ocelokolny
žalobce, včetně přístupové komunikace k nim, ačkoliv se žalobcem neuzavřela
dohodu o jejich užívání a mezi účastníky neexistoval ani jiný právem uznaný
důvod. Dostalo se jí tudíž majetkové hodnoty (spočívající v užívání těchto
ocelokolen), která už v okamžiku jejího získání nebyla po právu, a žalované
proto již ve stejném okamžiku vznikla povinnost k vrácení této hodnoty, resp. k
poskytnutí finanční náhrady za užívání (§ 458 odst. 1 věta druhá obč. zák.),
neboť takovouto majetkovou hodnotu nelze vydat in natura. Z tohoto důvodu
nemohlo dojít k nabytí této majetkové hodnoty do bezpodílového spoluvlastnictví
žalovaných (srov. § 143 obč. zák. ve znění účinném do 1. 8. 1998), resp. do
jejich společného jmění. Je tedy zřejmé, že závazek z bezdůvodného obohacení
podle ust. § 451 odst. 2 obč. zák. vznikl pouze žalované, stejně jako povinnost
předmět bezdůvodného obohacení vydat, i když se tak stalo za trvání manželství
žalovaných, jejichž bezpodílové spoluvlastnictví nebylo zrušeno. Není-li
žalovaný z tohoto závazku z bezdůvodného obohacení subjektem tvrzené
povinnosti, není na jeho straně dána ani pasivní věcná legitimace. Odvolacímu
soudu, který s poukazem na článek VIII. zákona č. 91/1998 Sb., jímž byl změněn
a doplněn zákon č. 94/1963 Sb., zaujal právní názor, že pokud nebude prokázáno
zrušení, rozšíření či zúžení společného jmění žalovaných, jsou ve věci pasivně
legitimováni oba žalovaní, nelze tudíž přisvědčit.
Za správnou však dovolací soud nepovažuje námitku žalovaných, že k bezdůvodnému
obohacení žalované nedošlo v rozsahu, resp. v části, v níž žalovaná plnila
(zaplatila nájemné) firmě P. T., s.r.o., na základě smlouvy o nájmu ze dne 1.
9. 1995.
Okolnost, že ocelokolny byly postaveny na cizím pozemku na povinnosti žalované
vydat bezdůvodné obohacení za jejich užívání, nic nemění, neboť právní vztah z
bezdůvodného obohacení za užívání ocelokolen vznikl v daném případě pouze mezi
žalobcem jako subjektem oprávněným (aktivně legitimovaným) a žalovanou jako
subjektem povinným (§ 451 odst. 1 obč. zák.) bez ohledu na to, že žalovaná
plnila i „třetímu subjektu“, jenž je vlastníkem pozemků, na nichž jsou
ocelokolny postaveny. Jestliže je stavba umístěna na cizím pozemku, jde o vztah
mezi vlastníkem stavby a vlastníkem pozemku a o vypořádání mezi nimi bez ohledu
na to, zda stavbu užívá její vlastník sám nebo ji přenechal jinému. Otázka
případných nároků mezi vlastníkem pozemků a žalobcem jako vlastníkem
ocelokolen, stejně jako mezi žalovanou a „třetí osobou“, však není předmětem
tohoto řízení.
Otázka, v jakém rozsahu je obohacený subjekt povinen vydat bezdůvodné
obohacení, je upravena v § 458 odst. 1 obč. zák. Podle tohoto ustanovení musí
být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Problémy s vydáním
předmětu bezdůvodného obohacení zpravidla nenastávají v případech, kdy plnění
bylo poskytnuto ve věcech či penězích, neboť způsob a rozsah plnění, které má
být vráceno, je zřejmý. Jiná je situace tam, kde plnění mělo charakter
nehmotný, takže je nelze vydat (ust. § 458 odst. 1 věta druhá obč. zák.
příkladmo uvádí plnění v podobě výkonů). V případě užívání cizí věci bez platné
nájemní smlouvy spočívá obohacení uživatele právě v tom, že vykonával právo
nájmu k této cizí věci. Uživatel přirozeně není schopen takto spotřebované
plnění vrátit a proto podle posledně citovaného ustanovení je povinen nahradit
bezdůvodné obohacení ve formě peněžité náhrady, která musí odpovídat peněžitému
ocenění získaného obohacení. Majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu je peněžitá
částka, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na
užívání věci, zpravidla právě formou nájmu, a kterou by nájemce byl povinen
plnit podle platné nájemní smlouvy; důvodně se tedy tato náhrada poměřuje s
obvyklou hladinou nájemného (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR publikované
pod č. 53 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000).
Spočívalo-li v daném případě obohacení žalované v tom, že bez právního důvodu
užívala dvě ocelokolny ve vlastnictví žalobce, je jejím prospěchem majetková
hodnota užívání těchto skladovacích prostor; plnění, které je povinna vydat
žalobci, proto musí vycházet z hodnoty nájemného za užívání těchto nebytových
prostor. Za stavu, kdy odvolací soud shodně se soudem prvního stupně učinil
skutkový závěr, že v řízení nebylo prokázáno, že žalovaná užívala ocelokolny
jen v omezeném rozsahu, je správný i jeho názor, že výše bezdůvodného obohacení
se v tomto případě musí odvíjet od výše nájemného z celého prostoru ocelokolen.
Nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu je žalovanými dále vyvozována z toho,
že odvolací soud nezjistil správně skutkový stav, neboť nedostatečně provedl
znalecké dokazování ohledně výše tržní ceny nájmu za užívání ocelokolen. Je
tedy zřejmé, že žalovaní uplatňují dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c/
o.s.ř., který spočívá v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze
skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném
dokazování.
O takový případ se jedná, je-li rozpor mezi rozhodnutím odvolacího soudu a
obsahem spisu, a to buď za situace, kdy odvolací soud při rozhodování vycházel
ze skutečnosti, pro kterou není ve spise podklad, tedy vzal v úvahu
skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly,
ani jinak nevyšly najevo, anebo naopak pominul-li určitou podstatnou
skutečnost, která vyplývá z obsahu spisu, nebo je-li v hodnocení důkazů popř.
poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z
hlediska důležitosti, zákonnosti, pravdivosti, popř. věrohodnosti logický
rozpor. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout pochybení, není možno ani
polemizovat s jeho skutkovými závěry.
Hodnocení důkazu znaleckým posudkem (§ 132 o.s.ř.) spočívá v posouzení, zda
závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda
bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž bylo třeba se vypořádat, zda
závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění
znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Důkaz znaleckým
posudkem tedy soud hodnotí jako každý jiný důkaz, nemůže však přezkoumávat
věcnou správnost odborných závěrů.
Vzhledem k tomu, že ohledně stanovení výše tržního nájemného z ocelokolen
znalkyně Ing. M. ve svém písemném posudku i ve své výpovědi před soudem zcela
dostatečným a pochybnosti nevzbuzujícím způsobem objasnila, které prameny byly
podkladem znaleckého zkoumání (odkázala přitom na sdělení realitních kanceláří
ohledně tržních cen v rozhodném období srovnatelných nájmů ve S. nebo
srovnatelné oblasti obdobných okresních měst a na výsledky místního šetření), a
že otázka, zda ocelokolny byly zkolaudovány, popř. k jakému účelu, nemá na
stanovení výše nájemného vliv, stejně jako okolnost, že stojí na cizím pozemku,
odvolací soud nepochybil, když zjištění o výši obvyklého nájemného čerpal ze
závěrů tohoto posudku, jakož i z dalších důkazů v řízení provedených, jmenovitě
ze zprávy realitní kanceláře M. se sídlem ve S. (čl. 140 a 152 spisu), C. V. L.
(čl. 141 spisu) a realitní kanceláře S. (čl. 49 spisu) a dále i z obsahu
smlouvy o nájmu ze dne 1. 9. 1995. Nelze proto dovodit, že by skutková zjištění
odvolacího soudu neměla oporu v provedeném dokazování, a že by odvolací soud ve
věci rozhodl, aniž některé skutečnosti vzal v úvahu. Za této situace, kdy se
námitky žalovaných ukázaly jako neopodstatněné, neměl odvolací soud důvody pro
další znalecké dokazování.
V dané věci nelze tedy dovodit, že by rozhodnutí odvolacího soudu vycházelo ze
skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, nebo že by toto
zjištění bylo v rozporu se obsahem spisu; důvod dovolání uvedený v ust. § 241
odst. 3 písm. c/ o.s.ř. není proto dán.
Protože však rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl rozsudek soudu
prvního stupně ohledně částky 43.650,- Kč s přísl. potvrzen, spočívá v otázce
pasivní věcné legitimace ve sporu ve vztahu k žalovanému na nesprávném právním
posouzení věci (§ 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.), a protože ve výroku, jímž byl
rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku změněn tak, že žaloba byla
co do částky 42.100,- Kč s přísl. zamítnuta, je rozhodnutí odvolacího soudu
postiženo vadami, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241
odst. 3 písm. b/ o.s.ř), zrušil dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v
uvedené části v obou těchto napadených výrocích a v závislých výrocích o
nákladech řízení a věc v tomto rozsahu vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§
243b odst. 1, 2 o.s.ř.)
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243d odst. 1 o.s.ř.). V
novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení včetně nákladů
řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. listopadu 2002
JUDr. Olga Puškinová,v.r.
předsedkyně senátu