U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky předsedou senátu JUDr. Robertem Waltrem ve věci
žalobkyň a) E. N. a b) E. V., obou zastoupených JUDr. Viktorem Pakem,
advokátem, se sídlem Praha 2, Francouzská 171/28, proti žalované Nemocnici Na
Homolce, IČO 00023884, se sídlem Praha 5, Roentgenova 37/2, zastoupené Mgr.
Jakubem Kotrbou, advokátem, se sídlem Praha 1, Těšnov 1059/1, za účasti UNIQA
pojišťovny, a. s., IČO 49240480, se sídlem Praha 6, Evropská 810/136, jako
vedlejšího účastníka na straně žalované, o zaplacení 480.000 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 18 C 345/2008,
o dovolání žalobkyň proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 2. 2016,
č. j. 58 Co 383/2015-497, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů dovolacího řízení.
rozhodl o náhradě nákladů řízení. Jednalo se o druhé rozhodnutí ve věci poté,
co předchozí vyhovující rozsudek soudu prvního stupně ze dne 22. 2. 2010, č. j.
18 C 345/2008-196, a potvrzující rozsudek odvolacího soudu ze dne 8. 4. 2011,
č. j. 51 Co 232/2010-273, zrušil Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 3. 2. 2015, sp.
zn. 25 Cdo 1222/2012. Obvodní soud zavázán názorem dovolacího soudu při
nezměněných skutkových zjištěních dospěl k závěru, že mezi specifickými
vlastnostmi přístroje užitého při endoskopickém zákroku a úmrtím matky žalobkyň
není adekvátní příčinná souvislost. V situaci, kdy není splněn jeden z
předpokladů odpovědnosti za škodu, nenese žalovaná odpovědnost za vzniklou
škodu ve smyslu § 421a obč. zák., a není odpovědná ani dle ustanovení § 420 a §
420a obč. zák.
K odvolání žalobkyň potvrdil Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 2. 2016,
č. j. 58 Co 383/2015-497, rozsudek obvodního soudu ve věci samé i ve výrocích o
nákladech řízení vůči státu a vedlejšímu účastníku a změnil jej ve výroku o
nákladech řízení mezi účastníky pouze tak, že každá žalobkyně je povinna
zaplatit žalované ve splátkách polovinu nákladů řízení, a rozhodl o nákladech
odvolacího řízení. Správnými shledal skutková zjištění i postup obvodního soudu
po zrušení předchozího rozsudku dovolacím soudem a ztotožnil se s jeho právním
závěrem o nesplnění předpokladů odpovědnosti za škodu dle § 421a obč. zák, ani
dle § 420 a § 420a obč. zák. Právní závěry kasačního rozsudku Nejvyššího soudu
označil za jasné, určité a odpovídající skutkovým zjištěním. S ohledem na
nepříznivé majetkové poměry žalobkyň pak změnil výrok o náhradě nákladů řízení
a rozložil jejich náhradu do měsíčních splátek a prodloužil lhůtu splatnosti
náhrady nákladů odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadly žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost
spatřují v řešení otázek procesního práva, které jsou rozhodovány dovolacím
soudem rozdílně, a to otázky, zda je v konkrétním případě existence příčinné
souvislosti mezi škodnou událostí a vznikem škody otázkou skutkovou či právní,
a otázky, zda je odvolací soud v konkrétním případě vázán odlišným hodnocením
existence příčinné souvislosti obsažené v předchozím kasačním rozsudku
Nejvyššího soudu. Dovolatelky namítají, že zrušující rozhodnutí dovolacího
soudu neobsahuje jasný, obecně platný, řádně a přesvědčivě odůvodněný právní
názor, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být existence příčinné souvislosti
zjišťována. Navrhují, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle konstantní judikatury dovolacího soudu má-li být dovolání přípustné podle
ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky
hmotného nebo procesního práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně,
musí být z obsahu dovolání patrno nejen to, o kterou otázku hmotného nebo
procesního práva jde, ale i rozdílná rozhodovací praxe, tedy rozdílné právní
posouzení téže otázky v rámci rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013).
Dovolání žalobkyň neobsahuje všechny zákonné náležitosti ve smyslu § 241a odst.
2 o. s. ř., neboť v něm dovolatelky neuvedly, v čem spatřují splnění
předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 až 238a o. s. ř., když konkrétně
nevymezily rozdílnou rozhodovací praxi dovolacího soudu při řešení
předestřených otázek.
Jelikož dovolatelky v dovolání neuvedly jeho zákonné náležitosti, čímž
znemožnily dovolacímu soudu posuzovat jeho přípustnost i důvodnost, trpí
dovolání vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tato vada
nebyla v průběhu trvání lhůty k dovolání odstraněna (§ 241b odst. 3 věta první
o. s. ř.). Z ustanovení § 241b o. s. ř. přitom vyplývá, že soud dovolatele k
odstranění vad dovolání nevyzývá. Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c
odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. Učinil tak usnesením předsedy senátu, jak
mu to výslovně umožňuje ustanovení § 243f odst. 2 o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. listopadu 2016
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu