25 Cdo 2722/2021-364
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Bořivoje Hájka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně: EG.D, a.s., IČO 28085400, se sídlem Lidická 1873/36 , Černá Pole, 602 00 Brno, proti žalovanému: M. O., narozený XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Martinem Kristýnem, advokátem se sídlem Kobližná 47/19, 602 00 Brno, o 162 849 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2115 C 52/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 3. 2021, č. j. 44 Co 345/2019-343, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 3. 7. 2019, č. j. 2115 C 52/2016-290, rozhodl, že žalovaný a původní druhý žalovaný M. O., narozený XY, jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobci 162 849 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z 162 849 Kč od 10. 9. 2016 do zaplacení, zamítl žalobu ohledně úroku z prodlení z žalované částky za dobu od 23. 7. 2016 do 9. 9. 2016, a
rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 31. 3. 2021, č. j. 44 Co 345/2019-343, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku ve věci samé a ve výrocích o nákladech řízení ve vztahu k žalovanému, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Samostatným usnesením z téhož dne ve vztahu k původnímu druhému žalovanému rozhodl tak, že rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení pro zpětvzetí žaloby zastavil. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně.
Na základě smlouvy o dodávce elektřiny, kterou uzavřel se společností E.ON Energie, a. s., původní druhý žalovaný dne 9. 6. 2005 byla zajištěna dodávka elektřiny na odběrném místě v XY. V místě spotřeby byl dne 11. 3. 2015 zjištěn zásah do měřicího zařízení bez souhlasu žalobce. Měřicí souprava neměřila celý odběr, chyběla plomba na hlavním jističi a plomba na neměřené části. Z elektroměrového rozvaděče pro místo spotřeby byla elektřina vedena do garáží a nadstavby, které vlastnil a užíval žalovaný, a do garáže, kterou spoluvlastnil (SJM) a užíval původní druhý žalovaný.
Žalovaný v komplexu bydlel a vykonával svou živnost. Odvolací soud po právní stránce uzavřel, že došlo k neoprávněnému odběru elektřiny z elektrizační soustavy podle § 51 odst. 2 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění účinném v rozhodné době, tj. do 31. 12. 2015, dále jen „EZ“. Při výpočtu výše škody za neoprávněně odebranou elektřinu vyšel z dvouleté doby podle § 9 odst. 6 vyhlášky č. 82/2011 Sb. a odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I.
ÚS 668/15 a usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2799/16. Samotný výpočet byl proveden podle hodnot naměřených v období od 18. 3. 2015 do 24. 4. 2015 elektroměrem, který byl nainstalován do odběrného místa zřízeného pro žalovaného (provoz domácnosti a živnosti). Odvolací soud dospěl k závěru, že určená výše škody s určitou mírou pravděpodobnosti odpovídá škodě skutečné a plní i funkci kompenzační (viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 668/15, usnesení sp. zn. I. ÚS 1676/15).
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, v němž s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 668/15, a usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 29/13, namítl odklon od ustálené rozhodovací praxe dovolacího, respektive Ústavního soudu ohledně posouzení otázky, jakým způsobem určit výši škody za neoprávněný odběr. Uvedl, že soudem stanovená výše škody několikanásobně přesahuje reálnou spotřebu, a má tak nikoliv kompenzační, ale sankční charakter. Soud v rozporu s § 14 vyhlášky č. 51/2006 Sb. určil výši škody dle odběru za krátké a neobjektivní období, přestože po dobu více jak deseti let byl odběr v daném odběrném místě de facto ve stejné výši, a to 800 Kč až 1 000 Kč měsíčně.
Soudem stanovená náhrada je tedy zhruba šestkrát vyšší oproti průměrné spotřebě za období deseti let. Dovolatel dále namítl, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku jeho pasivní legitimace, když z provedených důkazů bylo zřejmé, že neměl s žalobcem jakýkoli smluvní vztah a ani po faktické stránce ho s neoprávněným odběrem energie v daném místě spotřeby nic nepojilo. Dovolatel proto navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu i soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., shledal, že dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné. Otázkou stanovení výše škody za neoprávněně odebranou elektrickou energii se Nejvyšší soud již opakovaně zabýval.
V rozsudku ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2692/2019, uzavřel, že výši takové škody soud stanoví podle vyhlášky, nelze-li ji stanovit podle zjistitelných údajů anebo se účastníci na výši škody nedohodli. Škůdce nese důkazní břemeno k prokázání, že výše škody podle vyhlášky neplní kompenzační, ale sankční funkci a je nepřiměřeným zásahem do jeho majetkových práv. Jestliže škůdce důkazní břemeno unese, je soud povinen zhodnotit všechny relevantní okolnosti a provedené důkazy a výši škody stanovit podle spravedlivého uvážení všech jednotlivých okolností případu za použití § 136 o.
s. ř., popřípadě podle § 2955 o. z. (srov. obdobně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2015, sp. zn. 25 Cdo 201/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2018, sp. zn. 25 Cdo 566/2018, a ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 25 Cdo 3517/2017). Ve svých rozhodnutích přitom dovolací soud vycházel z judikatury Ústavního soudu, podle které vyhláška nemá být aplikována mechanicky, ale je třeba zohledňovat specifické okolnosti případu tak, aby se zjištěná škoda blížila co nejvíce škodě skutečné, byť ji často lze v této oblasti zjistit jen velice obtížně.
Soud proto v odůvodněných případech nemusí nutně paušálně akceptovat způsob výpočtu na základě vyhlášky, například tehdy, pokud by takový výpočet náhrady škody nezajišťoval pouze naplnění kompenzačního principu, nýbrž by jím mělo dojít k určité formě sankce neoprávněného odběratele (srov. usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 29/13). Jestliže škůdce prokáže, že výše škody za neoprávněně odebranou elektřinu stanovená podle vyhlášky je mnohonásobně vyšší než jeho platby za elektřinu ve srovnatelných obdobích před neoprávněným odběrem, nelze výši škody stanovenou podle vyhlášky bez dalšího akceptovat.
Soud v takovém případě musí zohlednit i další okolnosti, které jej mohou v maximální míře přiblížit ke stanovení skutečné výše způsobené škody (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 668/15). Na základě skutkových zjištění (jejichž správnost podle § 241a odst. 1 o. s. ř. nepodléhá dovolacímu přezkumu) odvolací soud uzavřel, že v odběrném místě došlo k neoprávněnému odběru elektrické energie žalovaným. Zásadní spornou otázkou byla výše takto vzniklé škody. Odvolací soud postupoval v souladu s citovanou judikaturou, neboť za situace, kdy nebylo možné určit celkovou spotřebu neoprávněně odebrané elektřiny podle změřených nebo jinak prokazatelně zjistitelných údajů, vycházel při výpočtu náhrady z platby žalovaného za elektřinu ve srovnatelném období po neoprávněném odběru.
Odvolací soud se tak od ustálené rozhodovací praxe dovolacího ani Ústavního soudu neodchýlil, když stanovil výše popsaným postupem výši škody. Jeho závěry jsou v souladu i s odkazovaným plenárním usnesením Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 29/13, kde Ústavní soud mimo jiné nastínil v obecné rovině možný postup soudů při určení výše náhrady škody z neoprávněného odběru elektrické energie. Tento postup byl posléze konkretizován v již citovaném nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. I.
ÚS 668/15, od jehož závěrů se odvolací soud v projednávané věci taktéž neodchýlil. K pasivní legitimaci žalovaného odvolací soud uzavřel, že žalovaný měl své nemovitosti připojeny z rozvodné skříně, do které byl proveden neoprávněný zásah. V nemovitostech žalovaného byla využívána neoprávněně odebraná elektřina, žalovaný v komplexu bydlel a vykonával svou živnost. Jestliže neoprávněný odběr elektřiny z elektrizační soustavy je ustanovením § 51 odst. 2 EZ zakázán a žalovaný byl ten, kdo neoprávněný odběr realizoval, je povinen nahradit v penězích vzniklou škodu, přitom se nemusí nutně jednat o zákazníka dodavatele elektrické energie.
Takový závěr není v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu především rozsudkem ze dne 31. 8. 2017, sp. zn. 25 Cdo 1803/2017. Odvolací soud tedy rozhodl v souladu s ustálenou rozhodovací praxí, proto není dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.