25 Cdo 275/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Jaroslava Bureše v právní věci
žalobkyně E. S., zastoupené advokátem, proti žalované Č. k. p., zastoupené Č.
p., a. s., s adresou pro doručování Č. p., a. s., o náhradu škody, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 25 C 145/2004, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. října 2005, č. j. 16 Co
322/2005-61, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 28. 4. 2005, č. j. 25
C 145/2004-44, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky
378.000,- Kč z titulu náhrady za ztížení společenského uplatnění, zvýšené o
šestinásobek základního bodového ohodnocení podle § 7 odst. 3 vyhlášky č.
440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění (dále též
jen „vyhláška“), a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že den
12. 12. 1999 utrpěla žalobkyně při dopravní nehodě újmu na zdraví, spočívající
ve vážné mozkové poruše, v omezení hybnosti páteře, v poškození břišní stěny, v
těžkém omezení hybnosti hrudníku, v sexuální dysfunkci, v protrahované
depresivní reakci vzniklé v souvislosti s polytraumatem, a dále žalobkyně
ztratila čich a dva zuby. Poté, co pojišťovna částečně mimosoudně (120.000,-
Kč) a částečně na základě rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 15. 11.
2001, sp. zn. 25 C 414/2001 (499.815,- Kč), žalobkyni tuto škodu na zdraví
nahradila (základní bodové ohodnocení ztížení společenského uplatnění bylo
rozhodnutím soudu zvýšeno o šestinásobek), se zdravotní stav žalobkyně zhoršil,
a to v příčinné souvislosti s úrazem utrpěným při dopravní nehodě. Znalec MUDr.
N. popsal nynější obtíže žalobkyně jako porušení funkce zažívacích orgánů a
poškození břišní stěny s porušením břišního lisu a stanovenou základní výměru
bodového ohodnocení (600 bodů) zvýšil o 50 % ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1
písm. c) vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského
uplatnění (dále též jen „vyhláška“). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že
takto ohodnocená náhrada poruchy funkce zažívacích orgánů (ostatně již
mimosoudně odškodněná) je dostatečná, že žalobkyně již v době předchozího
znaleckého zkoumání (i v době před úrazem) trpěla zažívacími obtížemi a že
současné následky původního zranění ji nevyřazují z běžného života tak, aby se
dalo hovořit o mimořádnosti ve smyslu ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 10.
2005, č. j. 16 Co 322/2005-61, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl
o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem
soudu prvního stupně, že daný případ není případem hodným mimořádného zřetele
podle § 7 odst. 3 vyhlášky ve smyslu ustálené judikatury, neboť žalobkyní
tvrzené potíže, jež jí ztěžují zapojení do běžného života (nutnost dietního
stravování, časté pocity zvracení, příp. skutečné zvracení, zažívací obtíže a
ranní nechutenství), byly již plně žalovanou odškodněny v rozsahu základního
bodového ohodnocení, zvýšeného o 50% ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. c)
vyhlášky. Důvodem ke zvýšení náhrady nemůže být ani okolnost, že podle § 7
odst. 3 vyhlášky byla zvýšena náhrada za ztížení společenského uplatnění v
souvislosti s bezprostředními následky úrazu; charakter současných potíží
žalobkyně takový postup neodůvodňuje.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož
přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a to z důvodu
nesprávného právního posouzení věci. Je přesvědčena, že právě nově nastalé
obtíže jsou dalším výrazným zásahem do způsobu jejího života, neboť jde o
problémy, které pociťuje několikrát denně každý den, a je tudíž omezena více,
než kdyby jí zdravotní obtíže znemožňovaly se sportovně či kulturně vyžít. Za
nesprávnou považuje úvahu soudů obou stupňů, že zdravotní omezení, která má
nyní, poměřují s obtížemi, které vznikly před tímto zhoršením a nikoliv před
vlastní dopravní nehodou. Navrhuje proto, aby dovolací soud rozhodnutí
odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání se žalovaná ztotožňuje s právními závěry
odvolacího soudu o nedůvodnosti aplikace ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky č.
440/2001 Sb. a navrhuje zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem
řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není
tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podle § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl
rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, aniž by mu předcházel zrušující
rozsudek odvolacího soudu; přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle
§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání může být podle tohoto ustanovení
přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména
posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání
neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost
dovolání není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání
nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V posuzované věci vyšel odvolací soud ze zjištění [skutkový stav není
dovolatelkou zpochybňován, ostatně vzhledem k posuzování přípustnosti dovolání
podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ani nemůže být předmětem dovolacího
přezkumu], že žalobkyně byla odškodněna za ztížení společenského uplatnění v
souvislosti s úrazem při dopravní nehodě (v rozsahu šestinásobku základního
bodového ohodnocení podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb.) a že následně jí
vznikly další komplikace zdravotního stavu spočívající v poruše funkce
zažívacích orgánů a poškození břišní stěny s porušením břišního lisu [znalec
stanovil základní výměru bodového hodnocení za ztížení společenského uplatnění
na 600 bodů, zvýšenou o 50% ve smyslu § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 440/2001
Sb.; tomu odpovídající částku 63.000,- Kč již žalovaná žalobkyni uhradila].
Dovolatelka spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí odvolacího
soudu v posouzení otázky, zda jsou splněny, s ohledem na zhoršení jejího
zdravotního stavu a související negativní následky, jež se promítají do jejího
každodenního života, podmínky pro aplikaci ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky č.
440/2001 Sb. nad rámec již zvýšené základní výměry.
Odvolací soud v první řadě správně dovodil, že při zhoršení již ustáleného
zdravotního stavu nebo projeví-li se nové následky související s původním
úrazem, mohou být odškodněny i takové další následky, které se projeví později
v takové intenzitě a takovým způsobem, že původně nebyly, příp. ani nemohly být
předvídány. V takovém případě jde o nový dílčí nárok z původní škodné události,
přičemž pro účely odškodnění ztížení společenského uplatnění se porovnává stav
před zhoršením zdravotního stavu se stavem nynějším. Nárok totiž sice vyplývá z
jedné a téže škodné události, avšak nejde jen o změnu výše původního (již
odškodněného) nároku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.
7.1998, sp. zn. 3 Cdon 1379/96, publikovaný pod č. 9 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, ročník 1986). Zároveň platí, že byly-li při předešlém
odškodnění ztížení společenského uplatnění shledány podmínky pro zvýšení
náhrady podle § 7 odst. 3 vyhlášky, neznamená to automaticky, že u každého
dalšího nově vzniklého nároku budou podmínky pro mimořádné zvýšení náhrady opět
splněny.
Postup podle ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky přichází přitom v úvahu jen ve
skutečně výjimečných případech hodných mimořádného zřetele, kdy ani zvýšení
základního odškodnění podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky dostatečně
nevyjadřuje následky, které poškozený podle předpokladů ve věku, ve kterém byl
poškozen na zdraví, měl pro uplatnění v životě a společnosti, a které jsou v
důsledku poškození omezeny nebo ztraceny. Jde zejména o ty zcela výjimečné
případy (hodné mimořádného zřetele), kdy kulturní, sportovní či jiné zapojení
poškozeného před úrazem bylo na vysoké úrovni a mimořádné (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 10. 1988, sp. zn. 1 Cz 60/88, publikovaný pod č.
10 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1992). Odvolací soud tato
hlediska zvažoval, respektoval tak právní úpravu i soudní judikaturu a jeho
závěr, že vzhledem ke konkrétním okolnostem tohoto skutkově jedinečného případu
důvody pro zvýšení náhrady dány nejsou, nečiní rozhodnutí po právní stránce
zásadně významným ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. (srov. též např.
usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1312/2005).
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí proti němuž není
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. tento mimořádný opravný
prostředek přípustný, a dovolací soud je proto podle § 243b odst. 5 a § 218
písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř., neboť
žalobkyně s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů
dovolacího řízení právo a žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. září 2006
JUDr. Petr V o j t e k, v.r.
předseda senátu