U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a
soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce: L. R.,
proti žalovanému: P. B. zemřelý 22. 12. 2015, za účasti: Česká pojišťovna, a.
s., IČO 45272956, se sídlem Spálená 75/16, Praha 1, adresa pro doručování 28.
října 32, Ostrava, jako vedlejší účastník na straně žalovaného, o náhradu
škody, vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově pod sp. zn. 130
C 88/2008, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne
4. 3. 2016, č. j. 57 Co 171/2016-634, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Karviné – pobočka v Havířově usnesením ze dne 4. 2. 2016, č. j.
130 C 88/2008-624, odmítl pro opožděnost odvolání žalobce proti rozsudku téhož
soudu ze dne 1. 10. 2015, č. j. 130 C 88/2008-561, kterým byla zamítnuta žaloba
na náhradu škody na zdraví.
K odvolání žalobce a T. R. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 4. 3. 2016,
č. j. 57 Co 171/2016-634, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I),
odvolání T. R. odmítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy
obou stupňů (výrok III).
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání s tím, že nesouhlasí se
závěry obou soudů. Své námitky směřuje k předmětu věci. Soudy dle něj navíc
neochránily jeho právo na spravedlivý proces. Společně s žalobcem podala
dovolání i T. R., přičemž ve vztahu k ní bylo dovolací řízení zastaveno
usnesením Okresního soudu v Karviné – pobočkou v Havířově ze dne 9. 11. 2017,
č. j. 130 C 88/2008-743. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 238 odst. 1 písm. e) o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti
usnesením, proti nimž je přípustná žaloba pro zmatečnost podle § 229 odst. 4. Podle § 229 odst. 4 o. s. ř. může účastník žalobou pro zmatečnost napadnout
rovněž pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání
nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení, jakož i pravomocné usnesení
odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního
stupně o odmítnutí odvolání nebo dovolání pro opožděnost. V dané věci dovolatel svým podáním napadá výrok I usnesení odvolacího soudu,
jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání pro
jeho opožděnost. Protože dovolání v tomto rozsahu směřuje proti rozhodnutí
soudu, jenž je možno napadnout žalobou pro zmatečnost, je přípustnost dovolání
vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. e) o. s. ř. Směřuje-li dovolání rovněž do výroku II usnesení odvolacího soudu, je k tomu
třeba uvést, že k dovolání jako opravnému prostředku je oprávněn jen ten
účastník řízení, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma
odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v
časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 1998, pod číslem 28, dále usnesení
téhož soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v témže
časopise číslo 1, ročník 2000, pod číslem 7, či jeho usnesení ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 2 Cdon 1648/97, uveřejněné v témže časopise číslo 12, ročník
2000, pod číslem 138). V daném případě nebylo výrokem II napadeného rozhodnutí
jakkoliv zasaženo do poměrů dovolatele, který proto není k podání dovolání v
tomto rozsahu oprávněn (subjektivně legitimován). Dovolatel ve svém dovolání výslovně nevymezil, v jakém rozsahu napadá usnesení
odvolacího soudu. S přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.)
dospěl dovolací soud k závěru, že proti nákladovému výroku napadeného usnesení
dovolání nesměřuje, neboť ve vztahu k uvedenému výroku postrádá jakékoli
odůvodnění. Ostatně by v tomto rozsahu nebylo ve smyslu § 238 odst. 1 písm. c)
o. s. ř. ani přípustné.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž ve
vztahu k výroku I není tento mimořádný opravný prostředek přípustný a ve vztahu
k výroku II je podán neoprávněnou osobou. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce
podle § 243c odst. 1 věty první, § 243c odst. 3 věty první a § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl. Učinil tak dle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 – dále též jen o. s. ř. (srov. čl. II bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.). Podmínkou povinného právního zastoupení dovolatele se přitom nebylo třeba
zabývat (§ 241b odst. 2 o. s. ř.). Výrok o náhradě nákladů řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.