25 Cdo 2751/2008

25 Cdo 2751/2008

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra

Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci

žalobkyně Ing. E. K., proti žalovanému Z. o. d. J., zastoupenému advokátem, o

náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 6 C 301/90, o

dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. ledna

2008, č. j. 44 Co 92/2007 -349, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Žalobkyně se po částečném zpětvzetí žaloby domáhala, aby žalovanému

zemědělskému družstvu (jeho právnímu předchůdci J. V. - dále též jen „J.“) byla

uložena povinnost nahradit škodu ve výši 200.000,- Kč s odůvodněním, že v

důsledku terénních úprav pozemků před rokem 1990, užívaných právním předchůdcem

žalovaného a sousedících s pozemky a domem žalobkyně, dochází ke stékání

srážkových vod na její nemovitosti a v důsledku toho k odplavení ornice a úrody

a k promáčení obvodových zdí a sklepů jejího domu.

Rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 16. 1. 1996, č. j. 6 C 301/90-62,

jímž byla žaloba zamítnuta, byl usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4.

1998, č. j. 38 Co 205/96-79, pro vady žaloby zrušen a věc byla vrácena tomuto

soudu k dalšímu řízení; následný rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 10.

2. 1999, č. j. 6 C 301/90-110, jímž byla žaloba zamítnuta, byl usnesením

Krajského soudu v Brně ze dne 1. 2. 2002, č. j. 21 Co 514/99-141, zrušen pro

vady řízení a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.

Okresní soud v Hodoníně poté rozsudkem ze dne 6. 9. 2006, č. j. 6 C 301/90 -

295, žalobu na zaplacení 200.000,- Kč zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení

ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Vyšel ze zjištění, že v souvislosti s

výstavbou dálniční stavby byla od roku 1987 prováděna rekultivace erodovaných

půd v lokalitě J., k. ú. O., původně investorsky připravovaná J. Na rekultivaci

erodovaných půd na pozemcích v k. ú. O. (v němž se nacházely též pozemky

žalobkyně) bylo dne 31. 8. 1987 vydáno rozhodnutí M. n. v. – stavebního úřadu

B. u B. o využití území, investorem stavby bylo Ř. d. P., pracoviště B.,

dodavatelem stavebních prací D., závod U. H., a subdodavatelem technické části

byla S. t. s. U. H. Na provedenou náhradní rekultivaci vydal M. n. v. -

stavební úřad B. u B. dne 17. 1. 1989 kolaudační rozhodnutí. H. smlouvou o

převodu práva hospodaření s národním majetkem podle § 347 a 349 hospodářského

zákoníku ze dne 5. 12. 1989 byl objekt k 1. 1. 1990 Ř. d. P. předán J. (J. „R.

říjen“ J.), jež provádělo biologickou rekultivaci pozemků. Soud prvního stupně

dospěl k závěru, že ačkoli byla existence škody na domě žalobkyně (stanovená

znaleckým posudkem na 82.000,- Kč) prokázána, samotnou rekultivaci neprovádělo

J., nýbrž Ř. d. P., pracoviště B., a taktéž další - shora uvedené -

subdodavatelské právnické osoby. Právo hospodaření k uvedeným nemovitostem bylo

na J. převedeno až po vzniku škodné události ke dni 1. 1. 1990; žalovaný proto

není ve sporu pasivně legitimován.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 28. 1. 2008, č. j. 44

Co 92/2007-349, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změnil tak, že

uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 82.000,- Kč, jinak jej v

meritorní části potvrdil, změnil jej ve výrocích o náhradě nákladů řízení ve

vztahu mezi účastníky a vůči státu a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího

řízení. Po zopakování a doplnění dokazování vyšel ze zjištění, že nejpozději od

roku 1987 prováděla třetí osoba prostřednictvím různých dodavatelů (mimo jiné i

J.) tzv. terasování svažitých pozemkových poměrů protilehlého svahu vůči štítu

domu žalobkyně, spojené s odstraňováním stávajících porostů v rámci investiční

akce „Rekultivace erodovaných půd O.“, jejíž první tzv. stavební část předala

J. k provedení tzv. biologické rekultivace ke dni 17. 1. 1989, a pozemky do

užívání pak smlouvou o převodu práva hospodaření ke dni 1. 1. 1990; že nejdříve

v prosinci roku 1988 stekly srážkové vody z povrchu pozemku, který se nachází

na protilehlém svahu vůči jihozápadnímu štítu domu a k němuž mělo J. právo

družstevního užívání, k patě domu a zaplnily sklep vodou a splaveninami. Podle

odvolacího soudu zůstala spornou otázka, zda právo družstevního užívání

zaniklo, popř. se přerušilo, v souvislosti se započetím rekultivace třetí

osobou. Na takto zjištěný skutkový stav aplikoval zákon č. 90/1988 Sb., o

zemědělském družstevnictví, zákon č. 53/1966 Sb., o ochraně zemědělského

půdního fondu, a jeho prováděcí vyhlášku č. 36/1987 Sb. a dovodil, že jelikož

právo družstevního užívání vznikalo sdružením pozemků ke společnému

družstevnímu hospodaření, zanikalo pouze s jejich převodem do tzv. socialistického společenského vlastnictví (výjimečně vzdáním se pozemku nebo

převodem nepotřebné budovy na něm), a jelikož obsahem práva družstevního

užívání bylo i právo družstva provádět na sdružených pozemcích úpravy potřebné

k zajištění nebo zvýšení zemědělské výroby (jehož přímým výkonem byla dotyčná

rekultivace sdružené a dočasně neobdělávané půdy), bylo to právě J., k jehož

návrhu či v jehož zájmu byla od roku 1987 vydávána rozhodnutí o využití území,

o stavebním povolení a o schválení projektu vlastní rekultivace užívané půdy,

přičemž je podružná okolnost, že se tato rekultivace stala investiční akcí

třetí osoby (Ř. d. P.), která jednala v zájmu a mezích práv a povinností J. vyplývajících z právních předpisů o zemědělském družstevnictví a ochraně

zemědělského půdního fondu, aniž by zároveň sledovala převzetí těchto pozemků,

stejně jako smluvní dodavatelské postavení J. v ní a právní způsob provádění

rekultivace (svépomocný či dodavatelský). Pokud by tedy J. splnilo právní

povinnost při provádění rekultivačních úprav předmětných pozemků provést

současně dostatečná opatření k vyloučení ohrožení stavby žalobkyně na

sousedícím pozemku účinky terénem nejímané srážkové vody ve smyslu § 130a odst. 1 obč. zák. ve znění do 31. 12.

1991, navíc za situace, kdy provedení těchto

opatření bylo možné i dobře dosažitelné jeho úsilím již v době předcházející

vzniku škodné události, k poškození domu by nedošlo; odpovědnost žalovaného za

škodu podle § 421 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31. 12. 1991 je proto dána. Ohledně výše škody na domě žalobkyně (82.000,- Kč) pak odvolací soud uvedl, že

byla stanovena srozumitelným a přezkoumatelným znaleckým posudkem ing. F. D. ke

dni jejího vzniku, tj. k cenovým relacím roku 1988.

Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání z důvodu nesprávného právního

posouzení podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a to v otázce pasivní

legitimace a výše škody. Tvrdí, že po dobu provádění náhradní rekultivace neměl

jeho právní předchůdce nad předmětnými pozemky „moc“, neboť práva a povinnosti

podle vyhlášky č. 36/1987 Sb. spojená s náhradní rekultivací vykonával investor

Ř. d. P., pracoviště B., a dovolateli k dotčeným pozemkům svědčilo právo

družstevního užívání pouze před náhradní rekultivací a po ní. Úpravy pozemků

sousedících s pozemky žalobkyně probíhaly v letech 1987 až 1989 v souladu s

uvedenou vyhláškou, o čemž svědčí provedené listinné důkazy. Žalovaný

nesouhlasí ani se znalcem vyčíslenou výší škody, která byla podle něj vyčíslena

v cenách po roce 2000 a nikoli v době vzniku této škody v letech 1988 až 1989,

tak jak ukládá § 443 obč. zák.; je také přesvědčen o nemožnosti zkoumání výše

škody po 15 letech od jejího vzniku a namítá, že se znalec nevypořádal s

možností vzniku škod na domě zatékáním z pozemků žalobkyně nacházejících se ve

svahu přímo před jejím domem. Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí

odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že v řízení bylo jednoznačně

prokázáno, že škoda na majetku žalobkyně vznikla terasováním, demoliční práce a

jímku na svod všech kalů ze stavby teras těsně k domu prováděli pracovníci J. a

mezi jejich jednáním a vznikem znalcem vyčíslené škody existuje příčinná

souvislost.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že

dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno oprávněnou

osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř.,

a po přezkoumání věci podle § 243a odst. 1, věty první, o.s.ř. dospěl k závěru,

že dovolání, které je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.,

není důvodné.

Podle § 130a obč. zák., ve znění účinném do 31. 12. 1991, vlastník věci se musí

zdržet všeho, čím by nad míru přiměřenou poměrům obtěžoval jiného anebo čím by

vážně ohrožoval výkon jeho práv. Proto zejména nesmí ohrozit sousedovu stavbu

nebo pozemek úpravami pozemku nebo úpravami stavby na něm zřízené, aniž provedl

dostatečná opatření na upevnění stavby nebo pozemku, nesmí nad míru přiměřenou

poměrům obtěžovat sousedy hlukem, prachem, popílkem, kouřem, plyny, párami,

pachy, pevnými a tekutými odpady, stíněním, nesmí nechat chovaná zvířata vnikat

na sousedící pozemek a nešetrně, popřípadě v nevhodné roční době odstranit ze

své půdy kořeny stromu nebo odstranit větve stromu přesahující na jeho pozemek.

Podle § 421 odst. 1 obč. zák., ve znění účinném do 31. 12. 1991, organizace

odpovídá občanovi za škodu, kterou mu způsobila porušením právní povinnosti.

Účelem této právní úpravy v občanském zákoníku (zakotvující omezení práv

vlastníka) je občanskoprávní zákaz určité činnosti, který směřuje k ochraně

pozemku nebo stavby souseda v jejich samé podstatě. Pojem „vážné ohrožení

výkonu práv“ vyjadřuje vztahové meze ochrany práv vlastníka jedné věci v poměru

k ochraně, jež náleží právům vlastníka druhé věci, což platí i při činnosti

povolené, neboť i v takovém případě musí vlastník věci uvedené meze ochrany

dodržovat a musí usilovat o to, aby neporušil povinnost zdržet se určitých

činností, jež toto ustanovení zakazuje. Úpravy stavby nebo pozemku jsou

rušebním aktem tehdy, jestliže lze seznat ohrožení sousední stavby nebo pozemku

a přitom nebyla provedena potřebná zajišťovací opatření, přičemž musí jít o

vážné ohrožení výkonu práv vlastníka sousední stavby nebo pozemku (§ 130 a

odst. 1 věta první obč. zák.).

Za nesplnění povinnosti učinit dostatečná opatření na vlastním pozemku při jeho

úpravách je odpovědný ten, kdo pozemek nebo stavbu upravuje (srov. stanovisko

Nejvyššího soudu SSR, sp. zn. Pls 1/85, publikované pod č. 37 Sbírky soudních

rozhodnutí a stanovisek, ročník 1985, které je v projednávané věci plně

uplatnitelné). Pokud osoba upravující pozemek či stavbu nesplní svoji povinnost

provést dostatečná zajišťovací opatření ve smyslu ustanovení § 130a odst. 1

věta druhá obč. zák. a jestliže v důsledku toho vznikne škoda, má ten, jehož

(sousední) stavba nebo pozemek byly poškozeny, právo na náhradu škody, kterou

takto utrpěl (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 25

Cdo 1754/2001, publikovaný pod č. 78 ve Sbírce soudních rozhodnutí a

stanovisek, ročník 2003). Pro posouzení důvodnosti žaloby v dané věci je

významné, zda se uvedené závěry uplatní i vůči žalovanému.

Podle § 1 odst. 6 zákona č. 90/1988 Sb., o zemědělském družstevnictví,

ve znění do 30. 4. 1990, družstvo je právnickou osobou; vystupuje v právních

vztazích svým jménem a nese odpovědnost z těchto vztahů vyplývající.

Podle § 60 odst. 1 tohoto zákona k pozemkům sdruženým ke společnému

družstevnímu hospodaření, popřípadě k pozemkům daným za ně do náhradního

užívání při provedené hospodářskotechnické úpravě pozemků (dále jen \"sdružené

pozemky\"), má družstvo právo družstevního užívání. Podle odstavce 2 tohoto

ustanovení právo družstevního užívání je bezúplatné a časově neomezené;

opravňuje družstvo k tomu, aby s péčí řádného hospodáře užívalo sdružené

pozemky pro plnění všech úkolů. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení družstvo

může zejména a) provádět na sdružených pozemcích úpravy potřebné k zajištění

nebo zvýšení zemědělské výroby, b) měnit podstatu sdružených pozemků a čerpat z

ní, c) zřizovat na sdružených pozemcích stavby potřebné pro činnost družstva

včetně obytných domů.

Podle § 64 odst. 1 tohoto zákona právo družstevního užívání zaniká převodem

nebo přechodem sdruženého pozemku do socialistického společenského vlastnictví.

Podle odstavce 3 tohoto ustanovení k pozemku v družstevním užívání, který je

podle zvláštních předpisů určen k zastavění, se družstvo může ve prospěch

současného vlastníka sdruženého pozemku vzdát práva družstevního užívání po

předchozím souhlasu okresního národního výboru, pokud pozemek vzhledem ke svému

určení a výměře by mohl být předmětem práva osobního užívání. Takto se může

družstvo vzdát práva družstevního užívání jen k jednomu pozemku ve prospěch

vlastníka. Ve prospěch spoluvlastníků se může družstvo vzdát jen jednoho

pozemku v družstevním užívání.

Z této úpravy je zřejmé, že jednotné zemědělské družstvo mělo z titulu práva

družstevního užívání pozemků při jeho výkonu prakticky stejná oprávnění, ale i

povinnosti, které jinak příslušely vlastníku. Jediné jeho omezení spočívalo v

tom, že pozemky nemohlo prodat ani zatížit. Měl-li tedy právní předchůdce

žalovaného k předmětným pozemkům právo družstevního užívání, které v posuzované

době vzniku škody na domě žalobkyně nezaniklo žádným ze způsobů uvedených v §

64 zákona č. 90/1988 Sb., ve znění do 30. 4. 1990 [nejde přitom ani o situaci,

že by v době provádění rekultivace J. přenechalo pozemky k užívání jiné

zemědělské organizaci nebo společnému podniku ve smyslu § 61 odst. 1 písm. a)

tohoto zákona], měl tak kromě práva pozemky prodat či je právně zatížit všechna

práva a povinnosti spojená s vlastnictvím nemovitosti a není kromě něj jiného

subjektu, na nějž by mohlo být pohlíženo optikou požadavků vyplývajících z

ustanovení § 130 obč. zák. Pak platí, že J. mělo v souvislosti s rekultivací

těchto pozemků povinnost obdobnou povinnosti vlastníka předejít vzniku škody na

domě žalobkyně jeho podmáčením, a to učiněním vhodných opatření ve smyslu

ustanovení § 130a odst. 1 věty druhé obč. zák., ve znění účinném do 31. 12.

1991, která by v případě deště zabránila stékání srážkových vod ze sdružených

pozemků na nemovitosti žalobkyně, a to bez ohledu na to, zda samotnou

rekultivaci sdružených pozemků prováděla třetí osoba či družstvo samotné.

Jestliže tak J. neučinilo, nese žalovaný jako jeho právní nástupce ve smyslu §

421 odst. 1 obč. zák., ve znění účinném do 31. 12. 1991, odpovědnost za škodu

takto vzniklou, neboť tím došlo k zásahu do práv žalobkyně jako vlastníka

sousedního pozemku a stavby.

To ostatně odpovídá obecně známé skutečnosti, že v době před rokem

1989, kdy bylo vlastnictví jako právní institut (zejména pokud šlo o

zemědělskou půdu) v souladu s tehdy prosazovanou tezí odbourávání soukromého

vlastnictví, omezeno na úroveň tzv. holého vlastnictví (nuda proprietas), byla

většina zemědělské půdy, pokud nepřipadla do vlastnictví státu nebo tzv.

socialistických organizací, sdružena do jednotných zemědělských družstev a její

vlastníci, kteří sice formálně vlastnické právo nepozbyli, byli zbaveni

prakticky všech práv k ní. Právo družstevního užívání pozemků patřilo pro svou

nadřazenost a časovou neomezenost mezi nejdůležitější užívací instituty k půdě.

Toto právo získalo družstvo k pozemkům, které člen tohoto družstva musel ze

zákona sdružit do družstva (přičemž byla povinnost sdružit nejen pozemky ve

svém vlastnictví, ale i ostatní pozemky, na nichž při vstupu do družstva

hospodařil), a dále k pozemkům, které byly členu přiděleny do tzv. náhradního

užívání při provádění hospodářsko - technických úprav pozemků (srov. např.

učebnici Československé pozemkové právo, Kolesár, J. a kol., Panorama Praha

1987, str. 117 a násl., nebo publikaci Vlastnictví a užívání půdy a pozemková

správa, Fábry, V., Drobník, J., Academia Praha 1983, str. 238 a násl.).

Na správnosti rozsudku odvolacího soudu nic nemění ani dovolatelem

zmiňovaná okolnost, že na pozemcích sousedících s pozemky žalobkyně probíhaly

úpravy podle vyhlášky č. 36/1987 Sb., kterou se upravují některé podrobnosti

ochrany zemědělského půdního fondu, resp. že za škodu v souvislosti s tím

vzniklou odpovídá subjekt, který tyto úpravy prováděl. Tento předpis totiž

upravuje povinnosti ve vztahu k ochraně zemědělského půdního fondu jako

takového, nikoliv ve vztahu k sousedním pozemkům. Ostatně ani případná

odpovědnost dalšího subjektu za škodu podle tohoto předpisu by nevylučovala

odpovědnost žalovaného, jsou-li na jeho straně splněny podmínky odpovědnosti za

škodu. Poškozený totiž může v případě více škůdců, kteří zásadně odpovídají

společně a nerozdílně (§ 438 odst. 1 obč. zák.), své nároky úspěšně uplatnit

vůči tomu odpovědnému subjektu, který si vybere.

Námitka nesprávnosti skutkových zjištění ohledně výše škody zakládá

dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. Za skutkové zjištění, které nemá

podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu § 241a

odst. 3 o.s.ř. pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu

vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti,

které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak

nevyšly v řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly

provedenými důkazy prokázány nebo vyšly v řízení najevo, nebo protože v

hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo

které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti,

pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo jestliže výsledek

hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z

ustanovení § 133 až § 135 o.s.ř. Musí se přitom jednat o zjištění právně

významné (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1992, sp. zn. 7 Cdo

9/92, uveřejněné pod č. 8 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník

1994). Neodchýlí-li se soud při hodnocení důkazů od stanoveného postupu

vyplývajícího z ustanovení § 132 o.s.ř., tzn. hodnotí-li důkazy podle své

úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné

souvislosti, přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo,

včetně toho, co uvedli účastníci, přičemž toto hodnocení odpovídá zásadám

logického uvažování, nelze polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat,

že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý

důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.).

V dané věci vycházel odvolací soud při stanovení výše škody na domě žalobkyně z

listinného důkazu - znaleckého posudku, v němž znalec po přezkoumání všech

dostupných podkladů včetně několika prohlídek předmětných nemovitostí

konstatoval, že stavba teras na pozemcích sdružených ke společnému družstevnímu

hospodaření nebyla nijak zajištěna proti stékání povrchových vod z teras na

pozemek žalobkyně, že vniknutím srážkových vod do sklepa domu došlo k promáčení

zdiva suterénu, podmáčení základu domu, znehodnocení soklu stékající vodou a k

popraskání štítové stěny vlivem poklesu základu, a výši škody na domě žalobkyně

pak vyčíslil na 82.000,- Kč. Tvrzení dovolatele, že výši škody vyčíslil znalec

nesprávně v cenách po roce 2000 a nikoli v cenách platných v době vzniku škody,

nelze přisvědčit, neboť sám znalec na jednání před soudem prvního stupně dne 5.

12. 2005 (č. l. 257 a verte) vypověděl (a tuto pochybnost vznesenou ze strany

žalovaného tak najisto vyvrátil), že suma 82.000,- Kč představuje náklady

nezbytné k odstranění zjištěné škody na domě, a to v cenách platných v době,

kdy ke vzniku této škody došlo (1988). Konečně námitka dovolatele, že určit

výši škody po 15 letech od jejího vzniku je nemožné, pomíjí v obecné rovině

úpravu v ustanovení § 136 o.s.ř., podle nějž lze-li výši nároků zjistit jen s

nepoměrnými obtížemi nebo nelze-li ji zjistit vůbec, určí ji soud podle své

úvahy (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29. 12. 1983, sp. zn. 1

Cz 47/83, publikovaný pod č. 13 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,

ročník 1985). Nicméně v daném případě byl znalecký posudek dostatečným

podkladem pro úvahu soudu o výši nároku a za situace, že ostatní důkazy

nedávaly podklad pro určení jiné výše škody, nelze odvolacímu soudu vytýkat, že

by při svém rozhodnutí vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkaz

nevyplynuly nebo které nemají oporu v obsahu spisu, nebo že by pominul

podstatné skutečnosti, které byly v řízení prokázány, a nelze ani dovodit, že

by v jeho hodnocení důkazů byl logický rozpor. V dané věci nelze tedy dovodit,

že by rozhodnutí odvolacího soudu vycházelo ze skutkových zjištění, která v

základních sporných otázkách nemají oporu v provedeném dokazování.

Rozsudek odvolacího soudu je ze všech těchto důvodů správný, a proto Nejvyšší

soud dovolání zamítl (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem o.s.ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty

první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalovaný s ohledem na

výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalobkyni v

dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. května 2009

JUDr. Petr Vojtek, v. r.

předseda senátu