25 Cdo 2754/2023

25 Cdo 2754/2023-395

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců Mgr. Radka Kopsy a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobce: D. D., zastoupený Mgr. Zuzanou Božkovou, advokátkou se sídlem 40. pluku 1351, 757 01 Valašské Meziříčí, proti žalovaným: 1) Muzeum regionu Valašsko, příspěvková organizace, IČO 00098574, se sídlem Horní náměstí 2, 755 01 Vsetín, zastoupený JUDr. Ilonou Barošovou, advokátkou se sídlem Smetanova 971, 755 01 Vsetín, a 2) T. B., zastoupený JUDr. Josefem Jančaříkem, advokátem se sídlem Na Příkopě 797, 755 01 Vsetín, o ochranu osobnosti, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 20 C 69/2018, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 12. 2022, č. j. 71 Co 97/2021-343, ve znění opravného usnesení ze dne 19. 4. 2023, č. j. 71 Co 97/2021-370, takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 12. 2022, č. j. 71 Co 97/2021 -343, ve znění opravného usnesení ze dne 19. 4. 2023, č. j. 71 Co 97/2021-370, se v dovoláními napadeném výroku I mění tak, že se mění část výroku I rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 13. 5. 2022, č. j. 20 C 69/2018-300 tak, že se zamítá žaloba v rozsahu, kterým se žalobce domáhal, aby soud uložil žalovanému 1) povinnost uveřejnit v časopisu „Valašsko, vlastivědná revue“ a v elektronické verzi na svých webových stránkách omluvu ve znění: „V čísle 34 časopisu Valašsko, vlastivědná revue, z května roku 2015, v článku s názvem ‚Fašismus na Valašsku (fašistické hnutí na území okresů Valašské Meziříčí a Vsetín v letech 1924-1943)‘ jsme uveřejnili následující nepravdivé a dehonestující informace ve vztahu k osobě F. D.: ‚že byl vyznavačem obskurní fašistické mystiky a zastáncem vůdcovského principu.‘ Tímto se panu F. D. omlouváme, Muzeum regionu Valaško, příspěvková organizace“, a dále se mění výrok II rozsudku okresního soudu tak, že se zamítá žaloba, kterou se žalobce domáhal, aby byla žalovanému 2) uložena povinnost připojit se k omluvě žalovaného 1) pod textem omluvy uvedením svého jména: „T. B., autor článku“. II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému 1) náklady řízení před okresním a krajským soudem ve výši 59 596 Kč k rukám advokátky JUDr. Ilony Barošové do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. III. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 2) nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení před okresním ani krajským soudem. IV. Žalobce je povinen nahradit žalovanému 1) náklady dovolacího řízení ve výši 10 388 Kč k rukám advokátky JUDr. Ilony Barošové do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. V. Žalobce je povinen nahradit žalovanému 2) náklady dovolacího řízení ve výši 13 766 Kč k rukám advokáta JUDr. Josefa Jančaříka do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Okresní soud ve Vsetíně rozsudkem ze dne 13. 5. 2022, č. j. 20 C 69/2018-300, uložil žalovanému 1) povinnost uveřejnit v časopisu „Valašsko, vlastivědná revue“ a v elektronické verzi na svých webových stránkách omluvu ve znění: „V čísle 43 časopisu Valašsko, vlastivědná revue, z května roku 2015, v článku s názvem ‚Fašismus na Valašsku (fašistické hnutí na území okresů Valašské Meziříčí a Vsetín v letech 1924-1943)‘ jsme uveřejnili následující nepravdivé a dehonestující informace ve vztahu k osobě F. D.: ‚že byl vyznavačem obskurní fašistické mystiky a zastáncem vůdcovského principu a že do hnutí Vlajka, které jsme označili za jednu z nejnebezpečnějších kolaborantských a fašistických organizací v Protektorátě, pro nějž byl, jako pro všechny fašisty, charakteristický antisemitismus, antikomunismus a antisocialismus, se postupně zapojil i prokurista firmy XY F. D. („dlouholetý stoupenec fašismu“).‘ Tímto se panu F. D. omlouváme, Muzeum regionu Valaško, příspěvková organizace“ (výrok I), dále uložil žalovanému 2) povinnost připojit se k této omluvě uvedením svého jména: „T. B., autor článku“ (výrok II), a rozhodl o nákladech řízení (výrok III).

2. Okresní soud vyšel po skutkové stránce z toho, že shora uvedené věty byly publikovány spolu s fotografií F. D. v čísle 34 časopisu Valašsko, vlastivědná revue, z května roku 2015, jehož vydavatelem je žalovaný 1), a autorem článku je žalovaný 2). F. D., o němž byly předmětné věty, již zemřel, žalobce je jeho vnukem. Předmětné věty byly pouze nepatrnou částí článku, který na pěti poměrně hustě popsaných stranách popisuje projevy fašismu a fašistické organizace na Valašsku, v rámci čehož uvádí celou řadu jmen, jejichž zapojení vyplývalo z historických pramenů. Osoba F. D. je v článku zmíněna jako jedna z mnoha, navíc ve větě uvádějící další osoby, které se do hnutí postupně zapojily. Osoba F. D. v samotném článku není uvedena jako významná či vůdčí osobnost Vlajkařů, ani jako fanatický fašista, či osoba, která by se dopustila konkrétního odsouzeníhodného jednání. Žalovaný 2) výrok o zapojení F. D. do hnutí Vlajka a o tom, že byl dlouholetý stoupenec fašismu, opíral zejména o poznatky o zapojení F. D. do činnosti Národní demokracie, která inklinovala k fašismu již v polovině dvacátých let 20. století, o zprávy Četnické stanice Valašského Meziříčí z července a srpna 1940 o schůzích hnutí Vlajka, a o jiné listiny nalezené v archivech. To, že byl zastáncem vůdcovského principu, napsal o sobě sám F. D. ve své Kronice rodu D. ze Stříteže nad Bečvou.

3. Okresní soud měl po právní stránce za to, že uvedené věty byly skutkovými tvrzeními o F. D. a žalovaným se nepodařilo prokázat jejich pravdivost. Prameny, o které žalovaný 2) opíral svá tvrzení o F. D. o tom, že se zapojil do činnosti Vlajky a že byl dlouholetým stoupencem fašismu, okresní soud ve světle ostatních důkazů provedených v řízení nepovažoval za věrohodné. Tvrzení o tom, že F. D. byl vyznavačem obskurní fašistické mystiky a zastáncem vůdcovského principu, pak žalovaný 2) opíral o Kroniku rodu D., jíž byl F. D. autorem, avšak takový závěr nelze podle okresního soudu učinit při nezaujatém čtení uvedeného díla. Žalovaný 2) při psaní předmětného článku nepostupoval důsledně, neověřoval své informace z více zdrojů a nesnažil se komplexně posoudit životní osudy F. D. Žalovaný 2) si jako historik měl být vědom toho, že publikací článku může zásadním způsobem zasáhnout do dobré pověsti F. D., a neměl ho proto zmiňovat v článku spolu s osobami, které lze jednoznačně označit za aktivní fašisty. Obsah článků publikovaných v předmětném časopisu je pak schvalován odbornou redakční radou, takže by měl obsahovat pouze informace, o jejichž pravdivosti není výraznějších pochyb. Výše uvedenými větami tedy žalovaní nepřiměřeně zasáhli do cti a důstojnosti F. D., neboť jej v podstatě vyhodnotili jako člověka zavrženíhodného, protože označení za fašistu je obecně vnímáno velmi negativně. Proto okresní soud s poukazem na ustanovení § 81 a § 82 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále též o. z.) žalobě vyhověl a uložil žalovaným nahradit žalobci náklady řízení.

4. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 5. 12. 2022, č. j. 71 Co 97/2021-343, ve znění opravného usnesení, potvrdil část výroku I rozsudku okresního soudu, kterou byla žalovanému 1) uložena povinnost uveřejnit v časopisu „Valašsko, vlastivědná revue“, a v elektronické verzi na svých webových stránkách, omluvu ve znění: „V čísle 34 časopisu Valašsko, vlastivědná revue, z května roku 2015, v článku s názvem ‚Fašismus na Valašsku (fašistické hnutí na území okresů Valašské Meziříčí a Vsetín v letech 1924-1943)‘ jsme uveřejnili následující nepravdivé a dehonestující informace ve vztahu k osobě F. D.: ‚že byl vyznavačem obskurní fašistické mystiky a zastáncem vůdcovského principu.‘ Tímto se panu F. D. omlouváme, Muzeum regionu Valaško, příspěvková organizace“, a potvrdil výrok II rozsudku okresního soudu (výrok I), ve zbývající části výroku I krajský soud změnil rozsudek okresního soudu tak, že v rozsahu požadované omluvy „a že do hnutí Vlajka, které jsme označili za jednu z nejnebezpečnějších kolaborantských a fašistických organizací v Protektorátě, pro nějž byl, jako pro všechny fašisty, charakteristický antisemitismus, antikomunismus a antisocialismus, se postupně zapojil i prokurista firmy XY F. D. („dlouholetý stoupenec fašismu“)“ žalobu zamítl (výrok II), a rozhodl o nákladech řízení před okresním i krajským soudem (výroky III a IV).

5. Krajský soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, avšak předmětné výroky nepovažoval za skutková tvrzení, nýbrž za hodnotící soudy, takže nelze prokazovat jejich pravdivost, nýbrž je nutno hodnotit jejich odůvodněnost (skutkový základ) a přiměřenost (formu a způsob prezentace). S ohledem na předmět článku v něm nebylo možno komplexně hodnotit osobu F. D., který nebyl hlavním předmětem článku; věty, za něž žalobce požadoval omluvu, byly v podstatě jedinými větami článku, které se F.

D. týkaly. Ve vztahu k tvrzení, že se F. D. postupně zapojil do hnutí Vlajka, měl žalovaný 2) podle krajského soudu dostatek podkladů a prezentoval tuto skutečnost přiměřeným způsobem. Krajský soud poukázal na to, že se tento hodnotící soud vztahoval k politické (veřejné) činnosti F. D., kde je přípustná zvýšená míra kritiky, a práce žalovaného 2) s historickými prameny i jejich citace a přiměřená prezentace požívá ochrany svobody bádání podle článku 15 Listiny základních práv a svobod, uveřejněné pod č. 2/1993 Sb., (dále jen „Listina“).

V této části podle krajského soudu žalovaní nezasáhli neoprávněně do cti F. D., a proto krajský soud v této části změnil rozsudek okresního soudu a žalobu zamítl. Ve vztahu k tvrzení, že F. D. byl vyznavačem obskurní fašistické mystiky, krajský soud uvedl, že k tomuto tvrzení neměl žalovaný 2) žádné podklady s výjimkou zápisu o jednom snu F. D. a toho, že byl F. D. za války vyslýchán ohledně své spiritualistické činnosti, o níž se však vyjádřil tak, že šlo o záležitost starou cca 20 let a považoval ji za podvod.

Ve vztahu k tvrzení, že F. D. byl zastáncem vůdcovského principu, měl žalovaný 2) k dispozici zápisky F. D., v nichž to F. D. o sobě sám uvedl. Vůdcovský princip však může být vztahován k různým sférám a po válce F. D. tento princip vztahoval ke sféře hospodářské. Z kontextu celého článku žalovaného 2), včetně výběru osob, jejichž fotografie byly s článkem publikovány, však lze usuzovat, že v běžném čtenáři vyvolává dojem, že F. D. svým přihlášením se k vůdcovskému principu podporoval za války Adolfa Hitlera.

K takovému hodnotícímu soudu ovšem žalovaný 2) neměl dostatek podkladů, a proto jimi žalovaní zasáhli do práva na ochranu cti a dobré pověsti F. D. Proto v těchto částech krajský soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně.

6. Proti výroku I rozsudku krajského soudu podali oba žalovaní dovolání. Žalovaný 1) uvedl, že přípustnost dovolání je dána tím, že rozsudek krajského soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která dosud v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, resp. některé odvolacím soudem řešené otázky mají být posouzeny jinak. Dovolací důvod žalovaný 1) popsal tak, že rozsudek krajského soudu spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení věci v otázkách týkajících se ochrany osobnosti, a to, že krajský soud u osoby, u které historické prameny prokázaly v určitém časovém úseku negativně vnímanou politickou angažovanost, posoudil části publikovaného článku jako nepřiměřený zásah do práva na ochranu cti.

Krajský soud uvedl, že v kontextu s celým článkem lze text o zastávání vůdcovského principu F. D. chápat tak, že F. D. byl zastáncem Adolfa Hitlera. Taková úvaha je však podle žalovaného 1) nesprávná, neboť vůdcovský princip se týká obecně „diktatur jednoho muže“, jichž bylo napříč historií velké množství, a nelze jej ztotožňovat jen s Adolfem Hitlerem. Navíc v řízení vyšlo najevo, že F. D. označoval ve svém deníku A. Hitlera jako „Vůdce“, takže závěr krajského soudu, že „nelze říci, že by F. D.

podporoval A. Hitlera“, je pochybný. V každém případě však v předmětném článku žalovaný 2) žádné spekulace o sympatiích F. D. k A. Hitlerovi nezmiňoval, a naopak v řízení vyšlo najevo, že F. D. nezastával vůdcovský princip jen v rámci hospodářské sféry, ale i v rámci politiky. Dále měl žalovaný 1) za to, že užití výrazu „vyznavač obskurní fašistické mystiky“ ve spojitosti s osobou, která se aktivně účastnila členských schůzí fašistického hnutí Vlajka, nemůže být zásahem do práva na ochranu cti a dobré pověsti takové osoby.

Takové označení je obsahově neurčité, odkazuje na symbolickou stránku fašismu, a naopak neevokuje způsoby, jimiž se fašismus realizoval jako politický směr. V rámci popisku fotografie F. D. v článku pak byl F. D. zároveň charakterizován jako „vynikající vlastivědný pracovník“, avšak bylo nutno zmínit i problematickou stránku jeho osobnosti. Ze strany žalovaného 2) tak nešlo o nepřiměřenou úvahu bez dostatečného skutkového základu. Samotné otištění fotografie F. D. v článku pak nemohlo v čtenáři vzbuzovat dojem, že jde o význačnější osobu, neboť F.

D. takovou osobou byl, a to jak v rámci Valašského Meziříčí, tak v rámci hnutí Vlajka. Žalovaný 1) tak měl za to, že hodnotící soud žalovaného 2) se zakládal na pravdivých informacích, resp. autentických dobových historických materiálech. Forma jeho prezentace byla přiměřená jeho obsahu a rozsahu. Případný zásah do práv F. D. byl nevyhnutelným jevem výkonu kritiky vůči osobě, která se aktivně účastnila členských schůzí fašistického hnutí Vlajka. Primárním cílem článku nebylo hanobení osoby F. D., nýbrž stručné seznámení s historií fašismu a fašistických hnutí na Valašsku, vycházející i z relativně nově objevených materiálů týkajících se činnosti hnutí Vlajka ve Valašském Meziříčí.

7. Žalovaný 2) ve svém dovolání spatřuje jeho přípustnost v nesprávném právním posouzení otázky dosud v judikatuře Nejvyššího soudu neřešené, resp. v tom, že některé právní otázky řešené odvolacím soudem mají být posouzeny jinak. Konkrétně měl odvolací soud nesprávně vyhodnotit volné hodnocení osobnosti, jejíž negativní politická orientace za Protektorátu byla prokázána, provedené historikem, jako nepřiměřený zásah do práva na ochranu cti. Konkrétně jako chybné hodnotil žalovaný 2) právní názory krajského soudu, že žalovaný 2) neměl žádné podklady k označení F.

D. za vyznavače obskurní fašistické mystiky, že vůdcovským principem F. D. myslel pouze direktivní způsob vedení hospodářství, a v souvislosti s tím krajský soud podsunul žalovanému 2) tezi, kterou nevyslovil, a sice že tím F. D. podporoval A. Hitlera, a konečně že žalovaný 2) zařadil fotografii F. D. mezi význačnější aktivní stoupence fašismu, jejichž fotografie také byla v článku obsažena, zatímco řada nevýznamných osob v článku fotografii nemá. Žalovaný 2) v textu dovolání podrobně rozebral, co se rozumí obskurní fašistickou mystikou, resp. fašistickou mystikou, a jaké měla čelné představitele, zejména v Itálii, jaké byly její filozofické předpoklady a jak se projevovala v chování českých fašistů.

Pokud byl nicméně v článku F. D. označen za „vyznavače obskurní fašistické mystiky“, šlo o stručnou charakteristiku jeho světonázorové orientace, na stejné úrovni, jako kdyby byl alkoholik označen za „náruživého vyznavače Bakchova kultu“ či marxista za „vyznavače třídního boje.“ U F. D., který byl duchovně založen a s fašistickou mystikou byl konfrontován, lze nepochybně vypozorovat některé prvky fašistické mystiky, zejména v souvislosti s německou idealistickou filozofií, fašistickým pozdravem, vůdcovským principem a antisemitismem.

Dále žalovaný 2) podrobně rozebral, co se rozumí vůdcovským principem a jak jej podle dochovaných pramenů chápal F. D., tedy že jej vztahoval i na oblast státní správy a samosprávy. Co se týče fotografií otištěných s článkem, šlo o fotografie v článku zmiňovaných osob, které se žalovanému 2) podařilo dohledat; nešlo tedy o fotografie nejvýznačnějších regionálních fašistů. S některými z těchto osob pak F. D. sedával u jednoho stolu při schůzích Vlajky, čímž se sám difamoval. Žalovaný 2) tak měl za to, že publikováním fotografie F.

D. s doprovodným textem o tom, že byl vyznavačem obskurní fašistické mystiky a zastáncem vůdcovského principu, nedošlo k zásahu do jeho práva na ochranu cti a dobré pověsti. Hodnotící tvrzení žalovaného 2) bylo založeno na bližší znalosti problematiky, historických pramenů a osobnosti F. D.. Cílem popisku u fotografie nebylo hanobení F. D., ale jeho stručná charakteristika obsahující pozitivní i negativní stránky jeho osobnosti, která měla dostatečný skutkový základ.

8. Žalobce ve vyjádření k dovoláním uvedl, že námitky žalovaných proti rozsudku krajského soudu nejsou námitkami právními, nýbrž se jedná o jejich vlastní hodnocení provedených důkazů a skutkového stavu. Nadto není úkolem soudu provádět historická bádání a posuzovat jejich výsledky, či přezkoumávat věrohodnost archivních materiálů, nýbrž je nutno zkoumat, zda způsob, jak byla se závěry žalovaného 2) obsaženými v jeho článku seznámena veřejnost, může zasáhnout do cti a důstojnosti zemřelé osoby. Krajský soud tak dospěl k správnému závěru, že k označení F. D. za „vyznavače obskurní fašistické mystiky a zastánce vůdcovského principu“ neměl žalovaný 2) dostatečné podklady. Způsob prezentace subjektivních dojmů žalovaného 2), spolu s uveřejněním fotografie F. D. vedle jmen a fotografií osob aktivně zapojených do fašistického hnutí, bezpochyby v běžném čtenáři daného historického časopisu vytvořily dojem, že F. D. byl v tomto směru významnou osobou a značně se podílel na rozvoji fašistického hnutí na Valašsku. V kontextu celého článku pak vznikl dojem, že F. D. byl zastáncem fašismu a vůdcovského principu A. Hitlera. F. D. přitom nebyl po válce pro spolupráci s Němci či fašistickými hnutími odsouzen ani vyšetřován. Žalobce tak měl za to, že dovolání žalovaných nejsou přípustná ve smyslu § 237 o. s. ř., a nejsou ani důvodná.

9. Nejvyšší soud posoudil obě dovolání a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky právního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 o. s. ř..), mají všechny zákonné náležitosti (§ 241a odst. 2 a 3 o. s. ř.), a proto se zabýval nejprve jejich přípustností.

10. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

11. Má-li být dovolání přípustné proto, že má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. např. právní názor vyslovený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Žádost dovolatelů, podle níž „některé odvolacím soudem řešené otázky mají být posouzeny jinak,“ významově neodpovídá (ve smyslu § 237 o. s. ř.) požadavku, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“ (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013). Taková formulace není řádným vymezením předpokladů přípustnosti dovolání. Ostatně, dovolatelé ani neuvádějí žádné rozhodnutí Nejvyššího soudu či Ústavního soudu, které by se na věc vztahovalo a jímž řešená právní otázka by měla být (nově) Nejvyšším soudem posouzena jinak. Takto tedy přípustnost dovolání založena být nemůže.

12. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Takovou právní otázku sice dovolatelé výslovně v pasáži týkající se vymezení předpokladů přípustnosti dovolání neformulují, nicméně z obsahu obou dovolání lze seznat, že za takovou otázku

považují právní posouzení věci odvolacím soudem ohledně otázky, zda formulacemi, které jsou obsaženy v nařízené omluvě („vyznavač obskurní fašistické mystiky a zastánce vůdcovského principu“), mohli žalovaní zasáhnout do práva na ochranu cti a dobré pověsti F. D., zejména s přihlédnutím k tomu, že u něj byla prokázána negativní politická orientace v období Protektorátu, resp. k tomu, že u něj měl žalovaný 2) dostatečné podklady k závěru, že se v uvedené době aktivně účastnil členských schůzí fašistického hnutí Vlajka. Právní posouzení věci ohledně této otázky žalovaní považují za nesprávné. Dovolání je pro tuto právní otázku přípustné, neboť v těchto souvislostech jde o otázku dosud v judikatuře Nejvyššího soudu neřešenou, a je i důvodné.

13. Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval. O posledně uvedený případ pak jde v této věci.

14. Podle článku 10 odst. 1 Listiny každý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno.

15. Podle článku 15 odst. 2 Listiny svoboda vědeckého bádání a umělecké tvorby je zaručena.

16. Podle článku 17 odst. 1, 2 a 4 Listiny svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny. Každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu. Svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti.

17. Podle § 81 odst. 1 o. z. chráněna je osobnost člověka včetně všech jeho přirozených práv. Každý je povinen ctít svobodné rozhodnutí člověka žít podle svého.

18. Podle § 81 odst. 2 o. z. ochrany požívají zejména život a důstojnost člověka, jeho zdraví a právo žít v příznivém životním prostředí, jeho vážnost, čest, soukromí a jeho projevy osobní povahy.

19. Podle § 82 odst. 1 o. z. člověk, jehož osobnost byla dotčena, má právo domáhat se toho, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho následek.

20. Podle § 82 odst. 2 o. z. po smrti člověka se může ochrany jeho osobnosti domáhat kterákoli z osob jemu blízkých.

21. Svoboda vědeckého bádání v sobě zahrnuje aspekty svobody myšlení podle čl. 15 odst. 1 Listiny i svobody projevu podle čl. 17 Listiny, avšak má i svá specifika, jimiž se od uvedených svobod liší. Svoboda vědeckého bádání pokrývá racionální a systematické postupy k poznání skutečnosti, a to jak vědecké zkoumání jakéhokoliv předmětu zvolenou metodou, tak i další zpracování výsledků vědecké práce a jejich výuku. Specifikem vědeckosti je respektování určitých ustálených a obecně respektovaných rigidních metod vědecké práce a interpretace výsledků tak, aby mohly být podrobeny kritice a dále využity. Samotné zveřejňování a šíření vědeckých názorů a závěrů (výsledků vědeckého bádání) je subjektivním základním právem zaručeným čl. 17, interpretovaným ve světle čl. 15 odst. 2 (Jäger, P., in Wagnerová, E.; Šimíček, V.; Langášek, T; Pospíšil, T. a kol.: Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha : Wolters Kluwer ČR, a.s., 2012, str. 381 a 382)

22. Řešení kolize aspektu svobody vědeckého bádání podle čl. 15 odst. 2 Listiny spočívajícího ve zveřejňování výsledků bádání, jakožto svobody projevu podle čl. 17 Listiny, na straně jedné a práva na ochranu osobnosti podle čl. 10 odst. 1 Listiny (konkretizované dále v ustanovení občanského zákoníku, zejména § 81) na straně druhé, závisí na vzájemném poměřování obou těchto práv v kontextu okolností posuzované věci. Předmětem posouzení soudů nižších stupňů bylo, zda z hlediska střetu práva na svobodu vědeckého bádání a na svobodu projevu s právem na ochranu osobnosti mohl žalovaný 2) zaujmout a vyjádřit svůj názor na osobnost F. D. tak, jak to učinil. I kritika vyslovená v hodnotících soudech totiž musí být přiměřená a odůvodněná, a tedy fakta, která sloužila jako podklad pro kritiku, musí být prokázána v míře odpovídající výslednému hodnotícímu soudu. Samotný hodnotící soud nelze jakkoli dokazovat, což ovšem neznamená, že není schopen zasáhnout do dobré pověsti – stane se tak v případě zjevných excesů, jejichž smyslem není fair kritika.

23. V nálezu ze dne 17. 7. 2007, sp. zn. IV. ÚS 23/05, Ústavní soud uvedl: „Pokud jde o hodnotící soudy, ani přehánění a nadsázka, byť by byly i tvrdé, nečiní samy o sobě projev nedovoleným. Ani nepřípadnost názoru kritika z hlediska logiky a podjatost kritika nedovolují samy o sobě učinit závěr, že kritik vybočil z mezí projevu, který lze označit za fair. Pouze v případě, že jde o kritiku věcí či jednání osob vystupujících ve věcech veřejných, která zcela postrádá věcný základ a pro kterou nelze nalézt žádné zdůvodnění (paušální kritika), je třeba považovat takovou kritiku za vybočující z fair projevu. Při tom je třeba vždy hodnotit celý projev uskutečňující se ve formě určitého literárního či publicistického či jiného útvaru, nikdy nelze posuzovat toliko jednotlivý vytržený výrok anebo větu.“

24. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3393/15, rekapituloval kritéria pro posouzení kolize práva na svobodu projevu s jinými právy dalších osob. U zkoumaných výroků musí být vždy zohledněna jejich povaha (zda jde o skutkové tvrzení či hodnotový soud); obsah (např. "politický" či "komerční" projev); forma (zejména nakolik je předmětný výrok expresivní, či dokonce vulgární); postavení kritizované osoby (osoba veřejně činná, známá či politicky aktivní); zda se výrok (kritika) dotýká soukromé či veřejné sféry osoby; chování kritizované osoby (zda například kritiku sama "vyprovokovala"); postavení kritika (novinář, běžný občan, politik); okolnosti, za nichž byl výrok učiněn (rozsah konkrétních informací a v jaké situaci tak autor učinil). Vždy je však třeba vážit výrok v kontextu celé věci, a mohou se tak vyskytnout i další kritéria. Každé z těchto kritérií hraje jistou roli při hledání spravedlivé rovnováhy mezi základními právy stojícími v kolizi. Jejich relativní váha závisí vždy na jedinečných okolnostech každého případu. Přitom je nutno mít na paměti, že svoboda projevu, myšlení či vědeckého bádání, patří mezi základní pilíře demokracie a je podmínkou rozvoje společnosti. Záruka ochrany se pak vztahuje nejen na myšlenky, názory a informace všeobecně akceptované a přijímané, ale i na ty, které jsou ve své podstatě "konfliktní", "šokující" či "zraňující", ať již jednotlivce nebo větší skupinu osob. Akceptovatelné proto je i užití ostrých přirovnání, opírají-li se o kritizovaný základ a slouží k dokreslení či přiměřenému "dotváření" cílů kritiky, na rozdíl od samoúčelných vulgarit či urážek sloužících jen ke snížení důstojnosti či cti osob.

25. Veřejná kritika je tedy výrazem svobody projevu, kterou může v demokratické společnosti vyjádřit kdokoliv, avšak přijatelná míra expresivity hodnotových soudů nesmí vybočit z mezí uznávaných pravidel slušnosti. V opačném případě by "veřejně šířená stanoviska" ztratila charakter korektního úsudku nebo názoru a z tohoto důvodu by se ocitla mimo meze ústavní ochrany (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 1997, sp. zn. III. ÚS 359/96). Jde-li o výsledek badatelské činnosti, musí soudný badatel dát pozor na užitá přirovnání. Na přesnost skutkových tvrzení a adekvátnost hodnotících úsudků, šířených v publikacích, založených na výsledcích odborného bádání, nutno klást zvýšené nároky; je nutno brát ohled na rozdíl mezi specifiky běžného periodického tisku, určeného pro informování nejširší veřejnosti (na rozdíl od publikací odborných), který v určitých případech musí přistupovat k určitým zjednodušením (nález Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2000, sp. zn. I. ÚS 156/99). Naopak na odborné publikace je nutno hledět přísněji s ohledem na vyšší odbornost a s tím spojenou autoritu původce výroku (nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 453/03), ale i absenci časového tlaku, která vyloučí ukvapené výroky obsahující nechtěné konsekvence.

26. V projednávaném případě je z hlediska shora uvedených kritérií důležité, že sporné výroky představují hodnotový soud žalovaného 2) ohledně F. D. Tyto výroky byly součástí rozsáhlejšího odborného článku, jenž se primárně zabýval činností jiných osob a F. D. v něm byl zmíněn v podstatě jen okrajově. Článek pak byl publikován v regionálním odborném periodiku. Výroky na adresu F. D. se týkaly jeho veřejné činnosti v období Protektorátu. Jinak řečeno, šlo o publikaci výsledku bádání žalovaného 2) jako historika a jde o jeho hodnotící úsudek, který vyjadřuje názor žalovaného 2) a jeho postoj k faktům na základě vlastních (subjektivních) kritérií.

27. Při hodnocení obou sporných výroků je nutno konstatovat, že nepochybně nejde o samoúčelné vulgarity či urážky, jež by sloužily jen ke snížení důstojnosti či cti F. D. Cílem vyjádření názoru žalovaného 2) na F. D. (jeho kritiky) bylo nepochybně zasadit jej do kontextu skutečností popisovaných v celém článku, jehož cílem pak bylo informovat o badatelských zjištěních žalovaného 2) o předmětu celého článku. Ani při aplikaci přísnějších kritérií na přesnost vyjadřování odpovídajících odbornému charakteru článku žalovaného 2), resp. periodika vydávaného žalovaným 1), nelze dospět k závěru, že by předmětnými výroky bylo vykročeno z mezí fair kritiky. V tomto směru navíc nelze pominout, že krajský soud dokonce (na základě skutkových zjištění, která nepodléhají dovolacímu přezkumu) uzavřel, že žalovaný 2) měl dostatečné podklady k označení F. D. za „dlouholetého stoupence fašismu“.

28. První sporný výrok žalovaného 2) na adresu F. D. (vyznavač obskurní fašistické mystiky) se vyznačuje určitým stupněm expresivity, avšak nevybočuje z mezí uznávaných pravidel slušnosti. Vzhledem k ostatním okolnostem případu (ostatnímu obsahu předmětného článku) není tento výrok překročením přípustné míry kritiky za situace, kdy, jak případně namítají oba žalovaní, bylo v řízení prokázáno (a odvolací soud z tohoto skutkového závěru vycházel), že žalovaný 2) měl při psaní svého článku dostatečné historické podklady pro závěr o negativní politické orientaci F. D. v období Protektorátu, resp. že se F. D. v uvedené době aktivně účastnil členských schůzí fašistického hnutí Vlajka, jak je též v článku na jiném místě uvedeno. Označení F. D. jako vyznavače obskurní fašistické mystiky zjevně nemůže v očích nezaujatého čtenáře vzbudit negativnější konotace, než jaké vyplývají z účasti F. D. na činnosti hnutí Vlajka; závěry o této účasti přitom měl žalovaný 2) při psaní svého článku dostatečně podloženy.

29. Druhý sporný výrok (zastánce vůdcovského principu), je také třeba posuzovat v kontextu celého článku. Nejvyšší soud nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že by z tohoto kontextu mělo vyplývat, že žalovaný 2) v nezaujatém čtenáři daným výrokem vzbuzoval dojem, že F. D. byl zastáncem A. Hitlera. To v kontextu celého článku z ničeho nevyplývá. K označení F. D. za zastánce vůdcovského principu měl žalovaný 2) navíc podklad v tom, co o sobě napsal sám F. D. Pro toto označení tedy existovaly podklady dostatečné v tom směru, aby i tato poměrně razantní charakteristika byla v kontextu celého článku akceptovatelným zásahem do osobnostních práv F. D.

30. V případě obou sporných výroků přitom jde o výsledky vědeckého bádání žalovaného 2), které vyžaduje i klasifikaci popisovaných jevů, včetně charakteristik osob, způsobem odpovídajícím využitým pramenům a zvolené vědecké metody. Takové závěry je nepochybně možno podrobit kritice a na základě podrobnějšího zkoumání třeba i vyvrátit. Není však na místě, aby takové projevy byly potlačovány mocenskými zásahy. Záruky svobody vědeckého bádání jsou odrazem přesvědčení, že zásahy veřejné moci do svobody vědeckého bádání přinesly v historii zpravidla intelektuální úpadek a následně společenskou a ekonomickou stagnaci. V kontextu zemí s totalitární minulostí je možno připomenout i aspekt veřejného zájmu na poznání vlastní minulosti jako předpokladu vyrovnání se s ní právě prostřednictvím vědeckého bádání (Jäger, P., Komentář k článku 15 Listiny obsažený v systému ASPI).

31. Vzhledem k výše uvedenému tedy nutno uzavřít, že případný zásah do práv F. D. byl nevyhnutelným aspektem prezentace výsledků vědeckého bádání a tím i výkonu kritiky vůči jeho osobě, a jako takový byl zásahem dovoleným. Odvolací soud tedy rozhodl nesprávně, pokud měl za to, že žalovaní publikací předmětných výroků překročili přípustné meze kritiky F. D. Nejvyšší soud proto podle § 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že se mění rozsudek okresního soudu tak, že se žaloba zamítá i v rozsahu, v němž bylo žalobě vyhověno.

32. Protože byl změněn rozsudek krajského soudu ve věci samé v části, kterou v konečném důsledku byl změněn rozsudek okresního soudu tak, že žaloba byla vůči oběma žalovaným zcela zamítnuta, musel Nejvyšší soud podle § 243c

odst. 3 ve spojení s § 224 odst. 1 a 2 o. s. ř. znovu rozhodnout o náhradě nákladů za předchozí fáze řízení. V řízení byli nakonec oba žalovaní zcela úspěšní, žalobce je proto povinen podle § 142 odst. 1 o. s. ř. nahradit jim účelně vynaložené náklady předchozích fází řízení. Žalovaní své požadavky na náhradu nákladů řízení nespecifikovali a nedoložili, proto Nejvyšší soud vyšel při rozhodování o náhradě nákladů řízení z obsahu spisu (§ 151 odst. 2 věta poslední o. s. ř.).

33. Za řízení před okresním soudem, tj. do vyhlášení rozsudku okresního soudu ze dne 13. 5. 2022, učinila zástupkyně žalovaného 1) celkem 15 úkonů právní služby (sedm do prvního rozsudku okresního soudu, dva v prvním odvolacím řízení a šest v řízení po zrušení prvního rozsudku okresního soudu, když za jednání okresního soudu dne 15. 3. 2022 vzhledem k jeho délce náleží odměna advokáta za tři úkony a za jednání dne 3. 5. 2022 za dva úkony). Za tyto úkony náleží podle § 7 ve spojení s § 9 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném k datu provedení jednotlivých úkonů právní služby, odměna advokáta po 2 500 Kč za jeden úkon, celkem tedy odměna ve výši 37 500 Kč, a podle § 13 odst. 3 cit. vyhlášky náhrada hotových výdajů advokáta po 300 Kč za jeden úkon, tedy celkem 4 500 Kč. Dále žalovanému 1) náleží podle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. náhrada za DPH z odměny a náhrad hotových výdajů advokáta v sazbě 21 %. Celkem tedy náklady žalovaného 1) za řízení před okresním soudem činí 50 820 Kč.

34. Za řízení před krajským soudem učinila zástupkyně žalovaného 1) celkem 2 úkony právní služby (sepis odvolání, účast u jednání krajského soudu) s odměnou po 2 500 Kč za úkon, k čemuž přísluší dvě paušální náhrady hotových výdajů advokáta po 300 Kč a DPH z těchto částek v sazbě 21 %, celkem 6 776 Kč, a dále žalovanému 1) náleží náhrada za zaplacený soudní poplatek z odvolání proti rozsudku okresního soudu ve výši 2 000 Kč. Náklady celkem činí 8 776 Kč.

35. Žalovaný 2) nebyl v řízení před okresním a krajským soudem zastoupen a podle obsahu spisu mu žádné náklady řízení nevznikly. Proto bylo rozhodnuto, že ve vztahu mezi ním a žalobcem nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů za tyto fáze řízení.

36. V dovolacím řízení zástupkyně žalovaného 1) učinila jeden úkon právní služby (sepis dovolání), za což žalovanému 1) náleží náhrada ve výši 2 500 Kč za odměnu advokáta, 300 Kč jako náhrada hotových výdajů advokáta a DPH z těchto částek v sazbě 21 %, a dále zaplacený soudní poplatek ve výši 7 000 Kč, celkem 10 388 Kč.

37. V dovolacím řízení zástupce žalovaného 2) učinil dva úkony právní služby (příprava a převzetí zastoupení, sepis dovolání), za což žalovanému 2) náleží náhrada ve výši 2 500 Kč za odměnu advokáta za každý úkon, 300 Kč jako náhrada hotových výdajů advokáta za každý úkon a DPH z těchto částek v sazbě 21 %, a dále zaplacený soudní poplatek ve výši 7 000 Kč, celkem 13 776 Kč.

38. Podle § 149 odst. 1 o. s. ř. jsou náklady řízení splatné k rukám advokáta. Lhůty k plnění byly stanoveny podle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolací soud neshledal důvody pro stanovení lhůt delších. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 25. 9. 2024

JUDr. Hana Tichá předsedkyně senátu