25 Cdo 2758/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Petra Vojtka v právní
věci žalobce P. K., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice –
Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, o zaplacení
13,231.000,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp.
zn. 4 C 186/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 9. června 2004, č. j. 39 Co 42/2004-69, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. června 2004, č. j. 39 Co 42/2004-69,
a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 15. října 2003, č. j. 4 C
186/2001-44, s výjimkou výroku o zastavení řízení se zrušují a věc se v tomto
rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 7 k dalšímu řízení.
Žalobou podanou soudu dne 15. 11. 2001 se žalobce domáhal na státu
náhrady škody, způsobené nesprávným úředním postupem příslušníků Policie ČR OOP
T., kteří dne 22. 4. 1992 nezasáhli, když je žalobce k tomuto vyzýval, a
nezjednali mu přístup do provozovny Jednoty, kterou měl žalobce pronajatou.
Jednota K., s níž žalobce uzavřel smlouvu o společném podnikání, tuto smlouvu
neoprávněně a neplatně vypověděla a dne 22. 4. 1992 mu zamezila přístup do
pronajaté provozovny a zabránila mu tak v jeho dalším podnikání a v nakládání s
jeho majetkem umístěným v provozovně. Škodu ve výši 11,426.722,90 Kč žalobce
vyčíslil jako ušlý zisk, jehož by z podnikání dosáhl, kdyby mu Policie zjednala
přístup do provozovny.
Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 15. 10. 2003, č. j. 4 C
186/2001-44, žalobu na zaplacení částky 11,426.722,90 Kč s příslušenstvím
zamítl, řízení co do částky 1,804.227,30 Kč zastavil a rozhodl o náhradě
nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce dne 23. 4. 1992 oznámil Policii
ČR OOP T. vloupání do prodejny v B. a domáhal se ochrany svého majetku. Po
příjezdu bylo zjištěno, že Jednota, která je vlastníkem objektu, vede se
žalobcem občanskoprávní spor. Trestní stíhání proti představitelům Jednoty a
obce byla Obvodním oddělením Policie ČR K. dne 21. 8. 1992 i vyšetřovatelem OÚV
Policie ČR R. dne 18. 9. 1998 odložena. Soud se nejprve zabýval námitkou
promlčení, kterou posoudil podle ust. § 20, § 22 odst. 1 a 2 zákona č. 58/1969
Sb. a shledal ji důvodnou. Žalobce se o škodě a o tom, kdo ji způsobil,
dozvěděl již dne 23. 4. 1992, kdy policisté odmítli zasáhnout na základě jeho
podnětu proti pracovníkům Jednoty k ochraně jeho majetku, a jak vyplývá i z
výpočtu škody, ke škodě mělo dojít již tím, že policie dne 23. 4. 1992
nezasáhla. Tříletá subjektivní lhůta marně uplynula dne 23. 4. 1995, žalobce
svůj nárok soudně uplatnil dne 15. 11. 2001, tedy až v době, kdy již byl
promlčen. Soud proto žalobu zamítl a co do částky 1,804.227,30 Kč řízení z
důvodu částečného zpětvzetí žaloby zastavil.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 6. 2004, č. j. 39
Co 42/2004-69, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé a
ve výroku o náhradě nákladů řízení potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a
ztotožnil se s jeho závěrem o promlčení nároku. Nesprávný úřední postup Policie
ČR spatřoval žalobce v tom, že dne 22. 4. 1992, kdy Jednota obsadila jím
pronajatou prodejnu, Policie ČR OOP T. nezasáhla, ačkoliv se jednalo o
neoprávněné vniknutí do objektu a došlo při něm k ohrožení žalobcova majetku,
který se v prodejně nacházel, a k trestnému činu krádeže. Vzhledem k tomu, že
žalobce zcela jednoznačně označuje nesprávný úřední postup Policie ČR dne 22.
4. 1992, odvolací soud dovodil, že již v ten den se žalobce o něm dozvěděl, a
za této situace počal běh tříleté promlčecí doby následujícím dnem, tedy 23. 4.
1992, a skončil marně dne 23. 4. 1995, neboť do té doby nebyl nárok uplatněn u
soudu.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust.
§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní význam, neboť soudy nesprávně posoudily počátek
promlčení jeho nároku. Namítá, že dne 23. 4. 1992 neznal výši způsobené škody a
teprve z rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 20 Co 563/98-588,
který nabyl právní moci dne 23. 12. 1999, se dověděl, že dne 22. 4. 1992 došlo
k neoprávněnému majetkovému prospěchu na jeho úkor a výše škody způsobená
odcizením zboží byla vyčíslena na částku 917.280,89 Kč. Svůj nárok na náhradu
škody z titulu nesprávného úředního postupu Policie ČR uplatnil „na základě
titulu o náhradě škody, jejíž výši mohl uplatnit až poté, co byla výše škody
zjištěna na základě pravomocného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové“.
Nárok nemohl uplatnit dříve, než se dověděl o její výši, a subjektivní
promlčecí doba počala běžet od určení výše škody pravomocným rozsudkem, tedy
od 24. 12. 1999 a uplynula by až dne 24. 12. 2002, žalobce však žalobu podal
včas. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně byly
dovolacím soudem zrušeny.
Žalovaná se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry rozsudku soudu
prvního stupně i soudu odvolacího a navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu
ust. § 241 odst. 1 o. s. ř., věc projednal a dospěl k závěru, že dovolání,
které je přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., je důvodné.
Podle ust. § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Podle ust. § 237 odstavce 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem.
Otázku promlčení nároku žalobce na náhradu ušlého zisku v rámci náhrady škody,
způsobené nesprávným úředním postupem, vyřešil odvolací soud v rozporu s
hmotným právem, proto pro řešení této otázky je dovolání podle ust. § 237 odst.
1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. přípustné.
Podle § 36 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu
veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona
České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský
řád), odpovědnost podle tohoto zákona se vztahuje na škodu způsobenou
rozhodnutími, která byla vydána ode dne účinnosti zákona, a na škodu způsobenou
ode dne účinnosti zákona nesprávným úředním postupem. Odpovědnost za škodu
způsobenou rozhodnutími, která byla vydána přede dnem účinnosti zákona, a za
škodu způsobenou přede dnem účinnosti zákona nesprávným úředním postupem se
řídí dosavadními předpisy.
Protože předmětem řízení před soudy obou stupňů (po částečném zpětvzetí žaloby)
je nárok žalobce na náhradu ušlého zisku za dobu od 22. 4. 1992 do 31. 10. 2001
v částce cca 100.234,- Kč měsíčně, je zřejmé, že tvrzená škoda byla žalobci
způsobena částečně v době před účinností tohoto zákona, tj. před 15. 5. 1998, a
částečně po nabytí jeho účinnosti. Proto úprava promlčení se řídí jak zákonem
č. 82/1998 Sb., tak i zákonem č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, a to
v závislosti na době vzniku tvrzené škody způsobené následkem nesprávného
úředního postupu.
Podle ust. § 22 odst. 1, věty první, zákona č. 58/1969 Sb. se právo na náhradu
škody promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě.
Podle § 32 odst. 1, věty první, zákona č. 82/1998 Sb. nárok na náhradu škody
podle tohoto zákona se promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o
škodě a o tom, kdo za ni odpovídá.
Podle předchozí i současné právní úpravy rozhodující pro stanovení počátku běhu
tříleté subjektivní promlčecí doby je okamžik, kdy se poškozený dozvěděl o
škodě. Pojem „dozví se o škodě“ ve smyslu těchto ustanovení se váže k okamžiku,
kdy poškozený nabyl vědomost o tom, že na jeho úkor došlo ke škodě (podle
současné právní úpravy i o tom, kdo za ni odpovídá – tj. stát či územní
samosprávný celek).
Je jednoznačné, že běh subjektivní promlčecí doby k uplatnění nároku na náhradu
škody nemůže započít dřív, než škoda vůbec vznikla. Logicky totiž platí, že
dokud nebyla škoda způsobena (nevznikla), nemohl se poškozený o jejím vzniku
ani dozvědět. Znamená to, že nejdříve ode dne vzniku škody může začít běžet
subjektivní promlčecí doba, nikoliv předtím. S názorem odvolacího soudu, že o
škodě (spočívající v ušlém zisku), jež byla způsobena v době od 22. 4. 1992 do
31. 10. 2001, se žalobce dozvěděl nejpozději dne 23. 4. 1992 (tj. den
následující po dni, který žalobce označil za den, kdy mělo dojít k nesprávnému
úřednímu postupu Policie ČR) nelze souhlasit, neboť škoda - majetková újma,
spočívající ve ztrátě zisku z podnikání – mu mohla vzniknout až v okamžiku, kdy
ke ztrátě zisku skutečně došlo. Dokud škoda nevznikla (neztratil zisk), nemohl
svůj nárok ani uplatnit u soudu.V roce 1992 by mohl tedy podat žalobu na
náhradu za ztrátu zisku, který mu již ušel, avšak nikoliv za ztrátu, ke které
by teprve v budoucnu mohlo dojít.
V tomto směru odvolací soud, jenž převzal právní závěry soudu prvního stupně,
pochybil, když za počátek běhu promlčecí doby stanovil 23. 4. 1992 z důvodu, že
nesprávný úřední postup Policie ČR je datován 22. 4. 1992. Toho dne došlo sice
k tvrzené škodní události, z níž měla škoda vzniknout, nikoliv však ke vzniku
škody samotné, jejíž náhrada je požadována, tedy ke ztrátě zisku za každý měsíc
podnikání za dobu od 22. 4. 1992 do 31. 10. 2001. Jestliže tvrzená škoda v
podobě ušlého zisku měla žalobci vzniknout v uvedeném období a žalobou podanou
dne 15. 11. 2001 požadoval náhradu škody za ušlý zisk za každý kalendářní
měsíc, nelze uzavřít, že by jeho nárok za celou požadovanou dobu byl promlčen,
nýbrž běh promlčecí doby je třeba posoudit zvlášť za každý měsíc, v němž ke
ztrátě zisku mělo dojít.
Z uvedeného vyplývá, že právní názor odvolacího soudu na počátek i konec běhu
subjektivní promlčecí doby není správný a správné tudíž není ani jeho
rozhodnutí, že celý nárok žalobce na náhradu škody, uplatněný žalobou podanou u
soudu dne 15. 11. 2001, je promlčen. Dovolací důvod, který vycházel z argumentu
nesprávného právního posouzení věci ve smyslu ust. § 241a odst. 2 písm. b) o.
s. ř., byl uplatněn důvodně.
Nelze -li dospět k závěru, že rozsudek odvolacího soudu je správný, dovolací
soud jej zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta
za středníkem, odst. 3 věta první o. s. ř.). Protože důvody, pro které bylo
zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního
stupně, byl ve stejném rozsahu zrušen i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu
byla v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 , věta druhá, o.
s. ř.).
Na druhé straně nelze přisvědčit názoru dovolatele, že se dozvěděl o tom, že mu
ušel zisk z podnikání a v jaké výši, až z rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové č. j. 20 Co 563/98-588 v řízení, v němž se domáhal náhrady škody včetně
ušlého zisku z podnikání na právním nástupci Jednoty. Především k tomu, aby
poškozený mohl svůj nárok uplatnit u soudu, není třeba, aby znal výši škody
přesně, nýbrž o škodě se poškozený dozví tehdy, když má k dispozici údaje,
které mu umožňují podat žalobu o náhradu škody u soudu, tj. když nabyl vědomost
o rozsahu majetkové újmy vyjádřitelné v penězích, a to alespoň v přibližné sumě
s možností jejího dodatečného zpřesnění. Závěr o tom, že pro podání žaloby o
náhradu škody postačuje orientační (přibližná) znalost rozsahu (výše) škody,
vyplývá i z toho, že se výše škody zjišťuje v soudním řízení a definitivní
závazný závěr o ní je obsažen až v pravomocném rozsudku (srov. R 38/1975 a
Sborník rozhodnutí Nejvyššího soudu IV., str. 634).
Pro počátek běhu promlčecí doby pak není významné ani to, kdy a s jakým
výsledkem skončilo soudní řízení vedené poškozeným o náhradu škody proti jinému
škůdci. Výsledek takového řízení není podmínkou (ani překážkou) pro uplatnění
nároku na náhradu škody proti jinému a nemá ani vliv na vědomost poškozeného o
tom, že mu v určitém rozsahu vznikla škoda. Zahájení takového řízení může být
naopak důkazem o vědomosti poškozeného o tom, že mu vznikla škoda a přibližně v
jaké výši.
Pro úplnost je třeba dodat, že otázka výše ušlého zisku má význam za situace,
že škoda, jejíž náhrady se žalobce domáhá, byla skutečně způsobena činností,
resp. nečinností Policie ČR, tedy zda žalobce, nebýt toho, že Policie ČR mu dne
22. 4. 1992 nezjednala přístup do provozovny, by i nadále (v období, za něž
není nárok promlčen) dosahoval zisku z tohoto podnikání, a to i za situace, že
Jednota, s níž měl smlouvu o společném podnikání, mu vypověděla smlouvu a další
spolupráci s ním odmítla. Pokud by škodlivý následek na straně poškozeného
nastal i bez tvrzené skutečnosti (příčiny), nemůže nastat ani odpovědnost
žalované za škodu.
Vyslovený právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný (§ 243d
odst. 1
o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne o nákladech řízení, včetně nákladů
řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. února 2006
JUDr. Marta Škárová, v.r.
předsedkyně senátu