25 Cdo 2775/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobce Dr. S. C., zastoupeného JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se
sídlem Praha 1, Národní 16, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem Praha 2, Vyšehradská 16, o 139.900,- Kč s přísl. a
480.157,- EUR s přísl., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 16 C
133/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14.
listopadu 2007, č.j. 19 Co 347/2007-156, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se domáhal zaplacení 139.900,- Kč s přísl. a 480.157,- EUR s přísl.
jako náhrady škody mu způsobené rozhodnutím o vazbě.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 9. února 2007, č.j. 16 C
133/2004-106, řízení co do částky 3.075,- Kč zastavil, žalované uložil zaplatit
žalobci 29.875,- Kč s přísl., žalobu na zaplacení 480.157,- EUR s přísl. a
106.950,- Kč s přísl. zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze
zjištění, že žalobci bylo dne 30. 5. 2000 sděleno obvinění pro trestné činy
neoprávněného podnikání a porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a
chráněnému označení původu, neboť žalobce při provozování neoprávněné
podnikatelské činnosti poškozoval výhradní právo jiného na řádně zapsanou
slovní ochrannou známku „Mozart Orchestra Prague“. Žalobce byl od 9. 5. 2001 do
27. 6. 2001 ve vazbě, rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 10.
2002, č.j. 4 T 176/2001-626, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze
dne 26. 2. 2003, č.j. 5 To 552/2002-666, byl zproštěn obžaloby. Žalobce si v
trestním řízení zvolil advokáta, jehož odměna dle advokátního tarifu činila
29.875,- Kč, a tuto částku soud podle zákona č. 82/1998 Sb. žalobci na náhradě
nákladů obhajoby přiznal. Pokud jde o další žalobcem uplatněné nároky na
náhradu nákladů na cestu senátora Italské republiky do Prahy, na překlady z
italštiny, ubytování zástupců a dalších osob v Praze, cestovné bratra, švagra a
manželky do Prahy, za transport osobního automobilu z Mikulova do Vídně,
cestovní náklady k soudu, financování nového náboru pro Praha Mozart Koncert
Orchestr, pronájmu pro 2 orchestry ve Vídni a v Praze, jakož i ušlý zisk z
důvodu vypovězení smlouvy o uměleckém turné v Japonsku, soud prvního stupně
dospěl k závěru, že žalobce neunesl břemeno tvrzení, neboť přes výzvu soudu dle
§ 118a odst. 1, 3 o. s. ř. k doplnění skutkových tvrzení a navržení důkazů
neuvedl rozhodné skutkové okolnosti potřebné k posouzení existence těchto
nároků, navíc ze samotné jejich povahy chybí u některých z nich příčinná
souvislost mezi výkonem vazby a tvrzenou škodou.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. listopadu 2007,
č.j. 19 Co 347/2007-156, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém
výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k
závěru, že skutková tvrzení žalobce ohledně příčiny a výše vzniklé skutečné
škody jakož i ušlého zisku nelze mít za dostatečná, jelikož nestačí pouhé
rozčlenění nároku na jednotlivé položky pod bodem 2 až 13. U cesty senátora
Italské republiky do Prahy nebylo uvedeno, kdy k cestě došlo, jaký byl její
účel a kdo hradil tyto výdaje, u překladů do italštiny není zřejmé, o jaké
překlady se mělo jednat, kdy a kým byly provedeny a zaplaceny, u ubytování
zástupce a dalších osob v Praze chybí údaje, kdy a proč byly cesty uskutečněny
a kým byly placeny, u transportu vozidla a parkovného schází důvod a doba
vzniku těchto výdajů, u cestovních nákladů žalobce na cestu k soudu není
zřejmé, kdy se uvedené cesty uskutečnily ani odkud žalobce cestoval, u
financování náboru orchestru není doloženo, proč a kdy k němu došlo a z jakých
zdrojů bylo financováno, u nájmu pro orchestr není podloženo, o jaký nájem a na
jakou dobu se jednalo a proč měl být hrazen žalobcem. Ohledně ušlého zisku
žalobce nedostál své povinnosti tvrdit a následně prokazovat takové
skutečnosti, z nichž by bylo možno dovodit, jakého zisku před vzetím do vazby
dosahoval, tedy jaké byly v předchozím období jeho příjmy a výdaje spojené s
jeho uměleckou činností, přičemž tvrzení o konkrétních smluvních vztazích, jimž
žalobce v důsledku vazby nemohl dostát, sama o sobě k posouzení důvodnosti
nároku na náhradu ušlého zisku nepostačují a nedostatek skutkových tvrzení
nelze nahrazovat dokazováním. Uzavřel, že pro nedostatek skutkových tvrzení
nelze žalobě vyhovět, ačkoliv byl žalobce k doplnění svých tvrzení soudem
prvního stupně dle § 118a o. s. ř. vyzván.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodu
nesprávného právního posouzení věci. Za otázku zásadního právního významu
označil, jaký je rozsah povinnosti tvrzení žalobce v občanském soudním řízení.
Namítá, že odvolací soud nesprávně aplikoval ustanovení § 101 odst. 1 písm. a)
o. s. ř. zejména na nárok na náhradu ušlého zisku, svá skutková tvrzení
považuje za zcela jasná a podložená předloženými smlouvami, přičemž výzva soudu
prvního stupně k jejich doplnění z 18. 10. 2006 se dle jeho přesvědčení na
náhradu ušlého zisku nevztahovala a nelze přehlédnout, že ve svém podání z 22.
3. 2006 některé skutečnosti specifikoval. Namítá, že povinnost tvrzení se
vztahuje též na žalovanou a že bylo na ní, aby ona přesně uvedla, jaké náklady
měl žalobce k dosažení svého zisku vynaložit. Je toho názoru, že není jeho
povinností tvrdit skutečnosti, jež by mohly být v rozporu s jeho oprávněnými
zájmy a jež by mohly vést ke snížení jeho nároku. Poukazuje na to, že se
nedomáhal zaplacení „průměrného“ ušlého zisku, nýbrž zisku, jenž měl být
dosažen při konkrétních činnostech sjednaných smlouvami. Navrhl, aby dovolací
soud zrušil rozhodnutí soudu odvolacího i soudu prvního stupně a věc mu vrátil
k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř.,
dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není
přípustné. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 14.
11. 2007, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních
předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 –
srov. bod 12. čl. II zákona č. 7/2009 Sb.).
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm.
c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
Dovolání je podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen tehdy,
jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo
úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. § 241a
odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.
3 o. s. ř.) a při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve
smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam,
může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil, za současného
naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech)
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že v rozsudku řešená a dovoláním vymezená
právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v
jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec.
Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu spatřuje dovolatel v otázce,
jaký je rozsah povinnosti tvrzení žalobce v občanském soudním řízení, kterou
odvolací soud dle jeho přesvědčení posoudil v rozporu s ustanovením § 101 odst.
1 písm. a) o. s. ř.
Řízení o nároku na náhradu škody je ve smyslu ustanovení § 120 odst. 1 o. s. ř.
typickým řízením sporným, pro které platí § 101 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř.,
tj. že účastníci jsou povinni tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné
skutečnosti a plnit důkazní povinnost. Povinnost tvrzení a povinnost důkazní
jsou ve sporném řízení naplněním projednací zásady, která stanoví, že je
zásadně věcí účastníků řízení tvrdit skutečnosti a označit důkazy k prokázání
svých skutkových tvrzení. Zákon účastníku ve sporném řízení ukládá povinnost
tvrdit všechny potřebné skutečnosti; potřebnost, tedy okruh rozhodujících
skutečností, je určován hypotézou hmotněprávní normy, která upravuje sporný
právní poměr účastníků. Tato norma zásadně určuje jednak rozsah důkazního
břemene, tj. okruh skutečností, které musí být jako rozhodné prokázány, jednak
nositele důkazního břemene, tj. toho, v jehož právním zájmu (z hlediska
hmotněprávního) je tvrdit a prokazovat právně významné skutečnosti.
Stát odpovídá podle § 9 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním
postupem, za škodu způsobenou rozhodnutím o vazbě za předpokladu, že
poškozenému vznikla škoda (majetková újma vyjádřitelná v penězích), která je v
příčinné souvislosti s rozhodnutím orgánu státu o vazbě, tedy je-li výkon vazby
a vznik škody ve vztahu příčiny a následku. Z hlediska břemene tvrzení a
břemene důkazního je jednoznačné, že poškozený nese břemeno tvrzení a důkazní
břemeno o tom, že mu vznikla konkrétní majetková újma jakožto důsledek tzv.
škodné události. Požaduje-li, aby mu bylo na náhradě škody přiznáno plnění z
titulu více nároků, musí popsat skutečnosti, jimiž u jednotlivých uplatněných
nároků vymezí skutek (skutkový děj), na jehož základě z titulu každého
jednotlivého nároku požaduje konkrétní plnění.
Neuvede-li žalobce v žalobě všechna potřebná tvrzení, významná podle hmotného
práva, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení, jestliže v
ní vylíčil alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět
řízení po skutkové stránce, a povinnost tvrzení může splnit i dodatečně. Bylo
by však vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
jestliže by soud zamítl žalobu proto, že účastník neunesl za řízení břemeno
tvrzení, aniž by mu poskytl řádné poučení podle ust. § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř.
Pokud jde o povinnost tvrzení a o rozložení důkazního břemene v dané věci, je
právní názor odvolacího soudu na potřebný rozsah skutkových tvrzení ohledně
okolností významných pro rozhodnutí o základu nároku v souladu s § 101 o. s.
ř., a správný je i jeho právní názor na náhradu ušlého zisku. Při určení výše
ušlého zisku se zásadně vychází z částky, kterou by za obvyklých okolností –
nebýt škodní události – poškozený ze své činnosti získal, s přihlédnutím k
nákladům, které by musel na dosažení těchto výnosů vynaložit (srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1233/2006).
Žalobce byl usnesením soudu prvního stupně podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř.
dne 18. 10. 2006 řádně vyzván k doplnění svých skutkových tvrzení ohledně
nároků pod pol. 2 až 13 (tj. kromě nákladů obhajoby) a k navržení důkazů, avšak
svá tvrzení nedoplnil, a to ani po připomenutí v průběhu dalšího řízení.
Odvolací soud při svém rozhodnutí vycházel z právního názoru, že bylo
povinností žalobce tvrdit a prokázat předpoklady odpovědnosti státu, tedy
včetně skutkových okolností vzniku majetkové újmy u jednotlivých uplatněných
nároků, a v souladu se shora uvedenými hledisky posoudil břemeno tvrzení na
straně žalobce.
Dovolacímu přezkumu předložená právní otázka nezakládá tedy důvod pro závěr, že
rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237
odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Dovolání proti tomuto rozsudku proto není
přípustné.
Proto bylo dovolání podle ustanovení § 218 písm. c) za použití ustanovení §
243b odst. 5 věty prvé o. s. ř. odmítnuto.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst.5 věty prvé, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 a § 151 odst. 1 věty prvé
o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů
nemá právo a žalované náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. října 2010
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu