25 Cdo 2777/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Petra Vojtka v právní
věci žalobce: J. A., zastoupeného advokátem, proti žalované: A. – S. spol. s r.
o., zastoupené advokátem, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Chrudimi
pod sp. zn. 3 C 56/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v
Hradci Králové ze dne 10. dubna 2003, č. j. 22 Co 105/2003-79, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. dubna 2003, č. j.
22 Co 105/2003-79, se v potvrzujícím i v měnícím výroku o věci samé co do
částek po 24.310,50 Kč s úrokem z prodlení, jakož i ve výrocích o náhradě
nákladů řízení před soudy obou stupňů a o soudním poplatku, zrušuje a věc se
vrací v tomto rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení; jinak se dovolání odmítá.
řízení ohledně částky 4.500,- Kč s příslušenstvím zastavil a rozhodl o náhradě
nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že dne 14. 6. 1999 přijel žalobce svým
nákladním automobilem do areálu firmy A., a. s., kde načerpal naftu, poté
přejel s vozidlem do prostoru firmy R. a A., a. s., kde měl v úmyslu provést
opravu svého vozidla. Žalobce byl sice oprávněn do objektu vjet, načerpat
pohonné hmoty a v dílně složit či naložit materiál, avšak jinak nebyl oprávněn
se v areálu pohybovat. Když se zde pokusil opravovat své vozidlo autogenem v
blízkosti míchárny metanolu, byl z tohoto prostoru vykázán zaměstnancem jiné
firmy J. H., areál opustil a opravu dokončil mimo objekt firmy A., a. s. Poté
se do areálu vrátil, aby do dílny zanesl nástroje, a přitom byl osloven
zaměstnancem žalované bezpečnostní agentury V. P., který zde byl zaměstnán jako
ostraha tohoto objektu. Na jeho slovní výzvy k opuštění objektu žalobce
nereagoval a když pokračoval dál v cestě V. P. ho fyzicky napadl. Žalobce
utrpěl těžké pohmoždění břicha s roztržením sleziny a následným krvácením do
dutiny břišní, vedoucího k odstranění sleziny, za což byl V. P. rozsudkem
Okresního soudu v Chrudimi ze dne 6. 10. 1999, č. j. 1 T 364/99-56, uznán
vinným ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1
trestního zákona. V důsledku tohoto úrazu byl žalobce od 15. 6. 1999 do 19. 12.
1999 v pracovní neschopnosti, za tu dobu ušlý výdělek činil 48.621,- Kč,
bolestné bylo ohodnoceno 182,5 body, což odpovídá částce 5.475,- Kč, a ztížení
společenského uplatnění bylo ohodnoceno 150 body, což odpovídá částce 4.500,-
Kč. Soud dospěl k závěru, že podle § 420 odst. 2 obč. zák. je dána odpovědnost
žalované společnosti za škodu na zdraví, kterou žalobci způsobil svým jednáním
její zaměstnanec V. P. Ten vůči žalobci jednal v rámci svého pracovního
zařazení strážného, nejprve ho slovně vykazoval z areálu a následně došlo k
fyzickému napadení, přičemž nešlo o konflikt osobní povahy, který by nesouvisel
s výkonem jeho funkce strážného. I když útok vůči žalobci byl neoprávněný, soud
dospěl k závěru, že žalobce si škodu v rozsahu 50 % spoluzavinil, neboť již
před touto událostí se zdržoval se svým vozidlem neoprávněně v prostorách firmy
A., a. s., chtěl použít v blízkosti míchárny metanolu svářecí aparaturu, což
mohlo vyvolat ohrožení, a poté, co byl vykázán, neoprávněně vstoupil do
uvedených prostor a nerespektoval upozornění strážného, že tam vstupovat nemá.
Soud proto žalobci přiznal 50 % požadované částky a ve zbytku žalobu zamítl;
řízení o zaplacení částky 4.500,- Kč bylo zastaveno z důvodů částečného
zpětvzetí žaloby.
K odvolání obou účastníků řízení Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne
10. 4. 2003, č. j. 22 Co 105/2003-79, rozsudek soudu prvního stupně ve
vyhovujícím výroku změnil tak, že žalobu o 29.298,- Kč s příslušenstvím zamítl,
v zamítavém výroku jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy
obou stupňů. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně,
neztotožnil se však s jeho právními závěry. Věc rovněž posoudil podle ust. §
420 obč. zák. a k právnímu posouzení uvedl, že činnost škůdce, jež postrádá
místní, časový a věcný (účelový) vztah k plnění úkolů právnické osoby, vybočuje
z těchto mezí a zakládá přímou odpovědnost škůdce. Je proto třeba rozlišit, zda
při činnosti, kterou byla škoda způsobena, sledoval škůdce z objektivního a
subjektivního hlediska plnění úkolů, které pro něj vyplývaly z jeho pracovního
zařazení, přičemž ani trestná činnost nemusí bez dalšího znamenat vždy tzv.
exces, jako je tomu např. při nutné obraně. Dovodil, že jednání V. P.
překračovalo rámec plnění úkolů vyplývajících z ostrahy objektu, neboť přímo
směřovalo k fyzickému útoku proti žalobci, jehož výsledkem byla těžká újma na
zdraví žalobce, a tím nemohl zaměstnanec žalované sledovat ani z objektivního
ani ze subjektivního hlediska plnění úkolů, které pro něho vyplývaly z jeho
zařazení strážného. Protože za toto jednání byl odsouzen pro úmyslný trestný
čin způsobení těžké újmy na zdraví, nenese jeho jednání znaky nutné obrany, a
za škodu proto odpovídá sám. Z důvodu nedostatku pasivní legitimace žalované
společnosti byl rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovující části změněn tak,
že se žaloba zamítá, a v zamítavém výroku byl potvrzen.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust.
§ 237 odst. 1 písm. a) a c) o. s. ř. Za zásadně významnou považuje právní
otázku vybočení z rámce plnění úkolů zaměstnavatele. Namítá, že odvolací soud
svým nesprávným postupem odejmul žalobci možnost jednat před soudem, když
rozhodl bez nařízení jednání, ačkoliv k tomu nebyly dány podmínky a žalobce by
s rozhodnutím bez nařízení jednání nesouhlasil. Uvádí, že mu bylo doručeno
usnesení, jímž byla žalovaná vyzvána ke sdělení, zda souhlasí s rozhodnutím
věci bez nařízení jednání, avšak on k takovému vyjádření vyzván nebyl a s
rozhodnutím bez nařízení jednání by nesouhlasil. Dále namítá, že odvolací soud
nesprávně posoudil odpovědnost žalované za škodu způsobenou jejím zaměstnancem.
Poukazuje na to, že předmětem činnosti žalované je m.j. zajištění ostrahy
majetku a osob, tuto činnost žalovaná vykonávala v předmětném prostoru svými
pracovníky, kteří byli oblečeni v jednotném úboru, a jak svědek P. uvedl,
dostal od svého nadřízeného pokyn přímo ve vztahu k žalobci. Protože k
poškození zdraví žalobce došlo při výkonu strážní činnosti zaměstnance žalované
společnosti, odpovídá tato společnost jako jeho zaměstnavatel za škodu takto
vzniklou. Odpovídá totiž též za to, že strážní činnost je prováděna řádně, bez
nebezpečí pro jiné osoby či majetek, vybírá své zaměstnance a stanoví jim
pravidla výkonu strážní služby, a nemůže se své odpovědnosti zprostit poukazem
na to, že zaměstnanec vykonával svou práci nevhodně nebo že se dopustil
trestného činu. Dovozuje, že pokud je ostraha majetku a osob hlavní činností
zaměstnavatele a ve střeženém objektu zaměstnanec při výkonu strážní služby, k
zákroku pověřený nadřízeným, oblečený v uniformě a používající neoprávněně
hmatů a chvatů, napadne návštěvníka, odpovídá za škodu způsobenou tímto
zaměstnancem jeho zaměstnavatel. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího
soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. § 241
odst. 1 o. s. ř., věc projednal a dospěl k závěru, že dovolání do měnícího
výroku rozsudku odvolacího soudu, které je částečně přípustné podle ust. § 237
odst. 1 písm. a) o. s. ř., a dovolání, částečně přípustné podle ust. § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř., je důvodné.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje
ustanovení § 237 o. s. ř.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání podle odstavce 1
přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o
peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč;
k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
Předmětem řízení před soudy obou stupňů byl nárok žalobce na náhradu za ztrátu
na výdělku (48.621,- Kč s přísl.), na náhradu bolestného (5.475,- Kč s přísl.)
a za ztížení společenského uplatnění (4.500,- Kč s přísl). Vzhledem k
samostatnosti uvedených dílčích nároků na náhradu škody na zdraví se
přípustnost dovolání posuzuje u každého nároku zvlášť.
Rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé byl odvolacím
soudem (tj. ohledně poloviny uplatněných nároků, což je 29.298.- Kč) změněn a v
zamítavém výroku ohledně téže částky byl potvrzen. I bez ohledu na toto tzv.
rozštěpení peněžitého nároku (u nároku na bolestné a ztížení společenského
uplatnění) je zřejmé, že dovolání jak proti potvrzujícímu, tak proti měnícímu
výroku rozsudku odvolacího soudu ohledně těchto dvou nároků (ve výši 5.475,- Kč
a 4.500,- Kč) směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění
nepřevyšujícím 20.000,- Kč. Protože ani jeden z těchto samostatných nároků
nepřesahuje částku 20.000,- Kč, je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením §
237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., které se vztahuje na případy, v nichž se
přípustnost dovolání posuzuje podle § 237 odst. 1 písm. a), b) nebo c) o. s. ř.
Dovolací soud proto dovolání žalobce v tomto rozsahu jako nepřípustné odmítl (§
243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř.).
Pokud se žalobce v řízení domáhal částky 48.621,- Kč jako náhrady za ztrátu na
výdělku po dobu pracovní neschopnosti, co do jedné poloviny této částky
(24.310,50 Kč) je dovolání přípustné podle ust. § 237odst.1 písm. a) o. s. ř.,
neboť rozhodnutí soudu prvního stupně bylo rozsudkem odvolacího soudu změněno.
Co do druhé poloviny nároku, tj. ohledně částky 24.310,50 Kč, se přípustnost
dovolání posuzuje podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle
tohoto ustanovení přípustné, jde-li o řešení právních otázek, a současně se
musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením ve smyslu
ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je činnost soudu, při níž aplikuje
konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového
zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a
povinnosti.
Pro řešení otázky pasivní legitimace žalované, vyplývající z odpovědnosti
zaměstnavatele za jednání svého zaměstnance podle ust. 420 odst. 2 obč. zák.,
shledal dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zásadně významným ve smyslu
ust. § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.
Podle ust. § 420 odst. 2 obč. zák. škoda je způsobena právnickou osobou, anebo
fyzickou osobou, když byla způsobena při jejich činnosti těmi, které k této
činnosti použili. Tyto osoby samy za škodu takto způsobenou podle tohoto zákona
neodpovídají; jejich odpovědnost podle pracovněprávních předpisů není tím
dotčena.
Odvolací soud v obecné rovině zcela správně uvedl kritéria, podle nichž se
posuzuje, zda škoda byla způsobena právnickou nebo fyzickou osobou při jejich
činnosti ve smyslu ust. § 420 odst. 2 obč. zák., správně konstatoval právní
závěry publikované v judikatuře (R 55/1971) a zdůraznil místní, časový a věcný
(vnitřní účelový) vztah činnosti, při níž byla škoda způsobena, k plnění
pracovních úkolů a k provozní činnosti právnické osoby. Podle těchto zásad
však zjištěný skutkový stav po právní stránce neposoudil a nesprávně usoudil,
že jednání zaměstnance, jímž se dopustil fyzického útoku, za nějž byl odsouzen
pro úmyslné způsobení těžké újmy na zdraví, nemůže být činností konanou pro
zaměstnavatele, pokud nenese znaky nutné obrany.
Zásadně je třeba vycházet z toho, že do rámce činnosti právnické (fyzické)
osoby spadá především výkon zaměstnání, plnění služebních povinností a úkolů
vyplývajících z pracovního poměru a úkony s tím přímo související, popř. může
jít i o takovou další činnost, která nepostrádá místní (prostorový), časový a
věcný (vnitřní, účelový) vztah k činnosti právnické (popř. fyzické) osoby. O
exces se jedná, jestliže škoda byla způsobena při takové činnosti, jíž škůdce
sledoval vlastní zájmy či potřeby, popř. zájmy jiných osob. Škodou způsobenou
právnickou osobou ve smyslu ust. § 420 odst. 2 obč. zák. tedy není, jestliže
její zaměstnanec škodu způsobil při činnosti, kterou sledoval výlučně
uspokojování svých zájmů, byť k ní došlo v pracovní době na pracovišti, a v
takovém případě odpovídá poškozenému přímý škůdce.
V dané věci bylo třeba uvážit, že V. P., který žalobci způsobil újmu na zdraví,
byl zaměstnancem žalované a mezi jeho pracovní úkoly náleželo střežit objekt
od nepovolaných osob. K napadení žalobce došlo v objektu, který jmenovaný
střežil, a to v době, kdy byl ve službě a měl plnit úkoly zadané mu jeho
zaměstnavatelem. Místní a časový vztah jednání jmenovaného k plnění jeho
pracovních úkolů a k předmětu činnosti jeho zaměstnavatele, zajišťujícího
ostrahu tohoto objektu, je tedy jednoznačně dán. Pokud jde o věcný (vnitřní
účelový) vztah mezi jednáním jmenovaného, jímž způsobil žalobci poškození
zdraví, a mezi plněním úkolů žalované právnické osoby vzhledem k předmětu její
činnosti, je zřejmé, že zaměstnanec žalované, který se snažil vykázat žalobce
ze střeženého objektu a následně – byť zcela nevhodným způsobem – mu chtěl
fyzicky zabránit v dalším pohybu v objektu, sledoval tímto jednáním plnění
úkolů svého zaměstnavatele, k jehož činnosti patřilo zajištění ostrahy objektu,
včetně zabránění vstupu nepovolaných osob. Jiný účel jeho jednání vůči žalobci
ze skutkových zjištění nevyplývá a na jejich základě nelze dovodit, že by
fyzickým napadením žalobce sledoval nějaké své osobní nebo jiné zájmy.
Subjektivně jednal ve prospěch svého zaměstnavatele a objektivně jeho jednání,
byť naplnilo znaky trestného činu, nepostrádalo místní, časový ani věcný vztah
k činnosti žalované právnické osoby.
Okolnost, že jednání pracovníka žalované společnosti vůči žalobci nelze
považovat za nutnou obranu, pak neznamená, že je nelze považovat za činnost
právnické osoby ve smyslu ust. § 420 odst. 2 obč. zák. Nutná obrana je totiž
okolností vylučující protiprávnost jednání, nikoliv okolností, vylučující
odpovědnost zaměstnavatele za škodu způsobenou jeho zaměstnancem podle
uvedeného ustanovení.
Jak vyplývá z uvedeného, rozhodnutí odvolacího soudu není v souladu s hmotným
právem a v otázce pasivní legitimace ve sporu o náhradu škody spočívá na
nesprávném právním posouzení. Dovolací důvod podle ust. § 241a odst. 2 písm. b)
o. s. ř. je tak naplněn.
Pokud dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že nesprávným postupem v řízení mu
odňal možnost jednat před soudem, když rozhodl bez nařízení jednání, aniž ho
vyzval k vyjádření, zda souhlasí s rozhodnutím bez nařízení jednání, jde o tzv.
zmatečnostní vadu ve smyslu ust. § 229 odst. 3 o. s. ř., k níž je dovolací soud
povinen přihlédnout v dovolacím řízení jen za předpokladu, že je dovolání
přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že odvolací soud postupoval v odvolacím řízení podle
občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 3. 2005 (tedy před novelou
provedenou zákonem č. 59/2005 Sb.), vztahují se na postup odvolacího soudu v
odvolacím řízení ustanovení o. s. ř. v té době účinná. Ustanovení § 214 o. s.
ř., ve znění účinném do 31. 3. 2005, stanoví, kdy k projednání odvolání není
třeba nařizovat jednání. Jeden z těchto případů nastává tehdy, bylo-li odvolání
podáno jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci a účastníci se práva
účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení
jednání souhlasí; to neplatí, jestliže odvolací soud postupuje podle § 213
(odst. 3).
Protože se v odvolacím řízení nejednalo o žádný případ uvedený v § 214 odst. 2
o. s. ř., ve znění účinném do 31. 3. 2005, odvolací soud byl povinen jednání
nařídit k projednání odvolání, pokud se žalobce nevzdal práva účasti na
projednání věci nebo pokud nedal souhlas s rozhodnutím o odvolání bez nařízení
jednání. Jestliže odvolací soud tuto povinnost porušil, odňal žalobci možnost
jednat před soudem a zatížil tak řízení vadou ve smyslu ust. § 229 odst. 3 o.
s. ř., k níž je dovolací soud povinen přihlédnout (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
V rozsahu, v němž je dovolání přípustné, dovolací soud rozsudek odvolacího
soudu zrušil (§ 243b odst. 2, věta za středníkem, o. s. ř.), z důvodů podle
ust. § 241a odst. 2 písm. a) i b) o. s. ř. a v tomto rozsahu mu věc vrátil k
dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243d odst. 1, věta první
za středníkem, a § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne13. prosince 2005
JUDr. Marta Škárová, v.r.
předsedkyně senátu