25 Cdo 2797/2000
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Olgy Puškinové a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci
žalobce O., a. s., zastoupeného advokátem, proti žalovanému V. P.,
zastoupenému advokátkou, o 1. 837.764,90 Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 23 C 192/99, o dovolání žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. května 2000, č. j. 13 Co
662/2000 - 42, t a k t o :
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. května 2000, č. j.
13 Co 662/2000 - 42, a rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 11. 1. 2000,
č. j. 23 C 192/99 - 13, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Karviné
k dalšímu řízení.
1999 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o uplatněném
nároku žalobce na náhradu škody, která mu podle jeho tvrzení měla vzniknout
tím, že žalovaný, jenž na základě požadavku žalobce dne 4. 12. 1996 sepsal za
úplatu notářským zápisem kupní smlouvu o převodu nemovitostí mezi Obchodním
domem T., a. s., jako prodávajícím a žalobcem jako kupujícím za dohodnutou cenu
9,321.330,- Kč splatnou do 15. 1. 1997, porušil jako notář své povinnosti
vyplývající pro něj z ust. § 567 odst. 1 obch. zák. a z ust. § 57 zák. č.
358/1992 Sb., neboť smlouva vykazovala vady bránící vkladu do katastru
nemovitostí. V důsledku toho Katastrální úřad v K. rozhodnutím ze dne 10. 1.
1997 přerušil řízení o povolení vkladu do katastru nemovitostí s odůvodněním,
že v návrhu na zahájení řízení i v kupní smlouvě nebylo uvedeno sídlo
prodávajícího a k návrhu nebyla připojena listina prokazující oprávnění
vlastníka z právního vztahu nakládat s předmětem právního úkonu. S ohledem na
tuto skutečnost zaplatil žalobce celkovou kupní cenu nemovitostí až dne 11. 12.
1997, neboť by v případě zamítnutí návrhu na vklad komplikovaně uplatňoval a
vymáhal právo na vydání bezdůvodného obohacení. Žalovaný, ačkoliv věděl, že
vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí nebude do termínu splatnosti
kupní ceny povolen a že kupní cena nebyla žalobcem zaplacena, nesjednal dodatek
ke kupní smlouvě, kterým by došlo k prolongaci splatnosti kupní ceny nebo
novaci původní smlouvy a neprovedl úkony k ochraně žalobce jako klienta, jemuž
sdělil, aby kupní cenu zatím neplatil. Proto škoda, která žalobci vznikla tím,
že mu rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 17. 9. 1998, sp. zn. 18 C
240/98, ve spojení s potvrzujícím rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 3.
2. 1999, sp. zn. 13 Co 42/99, byla uložena povinnost zaplatit prodávajícímu za
opožděnou úhradu kupní ceny na úrocích z prodlení částku 1.711.550,90 Kč a
nákladech řízení částku 126.214,- Kč, je v příčinné souvislosti s porušením
povinností žalovaného, jenž měl zajistit vklad vlastnického práva k
nemovitostem uvedeným ve smlouvě, který byl proveden až 2. 10. 1997 s právními
účinky vkladu dnem 10. 12. 1996. Soud prvního stupně po provedeném dokazování,
v jehož průběhu vyslechl žalovaného jako účastníka řízení a provedl důkaz
listinami a obsahem spisu Okresního soudu v Karviné vedeného pod sp. zn. 18 C
240/98, dospěl k závěru, že v daném případě nejsou splněny zákonné předpoklady
odpovědnosti žalovaného za škodu ve smyslu ust. § 420 odst. 1 obč. zák., neboť
v souvislosti se sepisem předmětné kupní smlouvy a při výkonu činnosti notáře
žalovaný neporušil žádnou právní povinnost; k opožděné platbě kupní ceny ze
strany žalobce nedošlo v důsledku právních vad kupní smlouvy, která - stejně
jako návrh na vklad do katastru nemovitostí - vykazovala jen vady formální.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 31. 5. 2000, č. j.
13 Co 662/2000 - 47, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení a proti svému rozsudku připustil dovolání. Odvolací
soud vycházel ze skutkových zjištění okresního soudu a shodně s ním dospěl k
závěru, že uplatněný nárok žalobce na náhradu škody není opodstatněný. Poukázal
na to, že notářským zápisem (§ 62 odst. 1 a § 63 notářského řádu) notář
osvědčuje, že před ním byl učiněn určitý projev vůle účastníků notářského
zápisu, a po jeho písemné formulaci notářem byl účastníky schválen a podepsán;
přitom musí notář stranám smlouvy vyložit obsah i důsledky právního úkonu,
který hodlají učinit, a vést je k tomu, aby úkon nebyl v rozporu se zákonem.
Kupní smlouva ze dne 4. 12. 1996, kterou žalovaný sepsal, vychází z údajů
jejích účastníků, včetně dohody o splatnosti kupní ceny, která v daném případě
byla stanovena pevným datem a nebyla vázána na nějakou odkládací podmínku,
např. ve formě splatnosti v návaznosti na vklad práva do katastru nemovitostí.
Z toho odvolací soud dovodil, že žalobci se v řízení nepodařilo prokázat
existenci příčinné souvislosti mezi majetkovou újmou - vzniklou mu tím, že byl
uznán povinným zaplatit úroky z prodlení za opožděné zaplacení kupní ceny a
náhradu nákladů soudního řízení - a činností žalovaného, jenž sepsal kupní
smlouvu notářským zápisem. Pokud žalobce zaplatil kupní cenu - oproti
sjednanému datu - opožděně, šlo o jeho výlučné jednání, které žalovaný nemohl
žádným způsobem ovlivnit. I když původně sepsaná kupní smlouva vykazovala
určité nedostatky, nelze s nimi spojovat vznik škody na straně žalobce, resp.
přisuzovat jim atribut příčiny vzniku škody. V okolnosti, že žalovaný neučinil
žádná opatření směřující k prolongaci splatnosti kupní ceny za převáděné
nemovitosti, zejména tím, že nesvolal jednání účastníků kupní smlouvy a
nepřipravil dodatek ke kupní smlouvě, nelze podle krajského soudu spatřovat
porušení právní povinnosti žalovaného vyplývající z ust. § 567 odst. 1 obch.
zák., neboť i kdyby bylo možno vycházet z toho, že mandátní smlouva byla mezi
účastníky uzavřena, mohla se týkat jen zajištění zápisu vkladu vlastnického
práva do katastru nemovitostí, avšak samotný sepis kupní smlouvy jako notářský
úkon nemohl být předmětem mandátní smlouvy.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání z důvodu podle § 241 odst. 3 písm.
d/ o.s.ř. a odvolacímu soudu vytýká nesprávní právní posouzení věci z hlediska
ust. § 567 obch. zák., ust. § 57 zák. č. 358/1992 Sb. a ust. § 415 obč. zák.
Podle jeho názoru mu škoda, jejíž náhrady se domáhá, vznikla zaviněním
žalovaného, který notářským zápisem sepsal vadnou kupní smlouvu, přičemž tyto
vady smlouvy a vady návrhu na vklad do katastru nemovitostí, nebyly pouze
vadami formálními, jelikož pro ně nemohl být vklad vlastnického práva k
nemovitostem povolen. Následně pak žalovaný neučinil žádná opatření směřující k
prolongaci splatnosti kupní ceny, např. tím, že by připravil dodatek ke kupní
smlouvě, tudíž nepostupoval s odbornou péčí při zařizování záležitostí žalobce.
Navíc mu poskytl mylnou a zavádějící informaci, že není nutné platit kupní
cenu, když vklad zatím nebyl povolen. Otázkou porušení povinností žalovaného,
které měl vůči žalobci jako mandantovi podle občanského a obchodního zákoníku,
jakož i zákona č. 358/1992 Sb., se však soud prvního stupně nezabýval a
neprovedl žalobcem navržené důkazy k obsahu mandátní smlouvy a toto pochybení
nenapravil ani odvolací soud. Soudy obou stupňů rovněž nezjišťovaly, který
subjekt žalovanému práci zadal, kdo mu zaplatil odměnu apod. Dovolatel má za
to, že činnost notáře při sepisu kupní smlouvy lze srovnávat s obdobnou
činností advokáta, který zastupuje oba účastníky smlouvy; za nesprávný proto
považuje názor odvolacího soudu, že samotný sepis kupní smlouvy notářským
zápisem nemohl být předmětem mandátní smlouvy. Poukazuje na to, že je zásadní
povinností - ať již notáře či advokáta - zkontrolovat listiny prokazující
oprávnění disponovat s předmětem převodu, tedy zkontrolovat bezvadnost
nabývacích titulů. Tím, že žalovaný sepsal kupní smlouvu notářským zápisem na
základě vadného nabývacího titulu převodce, porušil svou povinnost postupovat
při zařizování záležitostí s odbornou péčí. Navrhl, aby rozsudek odvolacího
soudu byl zrušen a aby věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Podle ustanovení části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího
soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo
vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a
rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního
řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1
o.s.ř.), řádně zastoupeným advokátem ve smyslu ust. § 241 odst. 1 o.s.ř.
přezkoumal napadený rozsudek dovolacího soudu podle § 242 o.s.ř. a dospěl k
závěru, že dovolání je opodstatněné.
Jde-li o potvrzující rozsudek odvolacího soudu, je dovolání přípustné ve smyslu
ust. § 239 odst. 1 o.s.ř., jestliže odvolací soud přípustnost dovolání svým
výrokem vyslovil, a to s argumentem o zásadním významu právní stránky
rozhodnutí. Takto založená přípustnost dovolání úzce souvisí s vymezením
možného dovolacího důvodu, jímž je z povahy věci důvod podle § 241 odst. 3
písm. d/ o.s.ř., jímž lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávné právní posouzení věci může spočívat v tom, že odvolací soud věc
posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní
předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový věci nesprávně
aplikoval.
Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) při právním posouzení tvrzeného
nároku žalobce na náhradu škody vycházel z § 420 odst. 1 obč. zák. a dospěl k
závěru, že předpoklady odpovědnosti podle tohoto ustanovení nejsou splněny. S
tímto právním posouzením věci se dovolací soud neztotožňuje.
Ust. § 420 obč. zák. upravuje předpoklady obecné odpovědnosti za škodu. Podle
tohoto ustanovení však nelze postupovat v případě, že odpovědnost za škodu je
upravena zvláštním ustanovením občanského zákoníku, případně jiným zákonem,
který je ve vztahu k občanskému zákoníku zákonem zvláštním. Protože od 1. 1.
1993 upravuje odpovědnost za škodu způsobenou notářem nebo jeho pracovníkem v
souvislosti s výkonem činnosti notáře zákon č. 358/1992 Sb., o notářích a
jejich činnosti (notářský řád), platí tento zvláštní zákon a nikoliv občanský
zákoník (kterého by bylo možno použít jen na nárok na náhradu škody, která by
nebyla způsobena notářem nebo jeho pracovníkem v souvislosti s výkonem činnosti
notáře).
Podle § 57 notářského řádu ve znění účinném do 14. 5. 1998 (dále jen „notářský
řád“) notář odpovídá žadateli, klientovi nebo jinému účastníku za škodu, kterou
mu způsobil v souvislosti s výkonem činnosti notáře. Notář odpovídá za škodu
způsobenou těmto osobám i tehdy, byla-li způsobena v souvislosti s výkonem
činnosti notáře jeho pracovníkem; případná odpovědnost podle pracovněprávních
předpisů tím není dotčena.
Úprava odpovědnosti za škodu způsobenou notářem v souvislosti s výkonem jeho
činnosti (úřadu) vychází z odpovědnosti bez zřetele na zavinění (z tzv.
objektivní odpovědnosti).
Z citovaného ust. § 57 notářského řádu vyplývá, že notář odpovídá osobám
uvedeným v tomto ustanovení za škodu, kterou jim způsobil v souvislosti s
výkonem činnosti notáře on samotný, nebo jeho pracovník, jinými slovy řečeno,
notář podle této úpravy odpovídá za škodu pouze tehdy, vznikla-li škoda při
činnosti notáře (nebo jeho pracovníka) v rámci výkonu notářského úřadu, tedy
nebyla-li tato činnost vykonána řádně. Při řešení otázky, zda činnost, kterou
žalovaný v daném případě vykonal, lze podřadit pod činnost v souvislosti s
výkonem činnosti notáře ve smyslu § 57 notářského řádu, je třeba vycházet ze
základních ustanovení notářského řádu, která v § 1 stanoví, že notářským úřadem
se rozumí soubor pravomocí k notářské a další činnosti stanovené zákonem,
přičemž obsahem tohoto souboru pravomocí jsou všechna oprávnění k činnosti
podle tohoto zákona, která jsou blíže konkretizována v § 2, v němž jsou
zakotveny stěžejní pravomoci notáře, zejména pravomoc sepisovat veřejné
listiny, v § 3, kterým je notáři dána možnost vedle notářské činnosti v rámci
další činnosti poskytovat právní služby, zde taxativně vymezené, a v § 4, který
umožňuje, aby notář mohl být pověřen v rámci své další činnosti i výkonem jiné
činnosti, stanoví-li tak zvláštní zákon (§ 38 o.s.ř., § 175d odst. 2 o.s.ř., §
175e odst. 4 o.s.ř.).
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu není z hlediska ust. § 241
odst. 3 písm. d/ o.s.ř. správné, neboť odvolací soud na danou věc aplikoval
nesprávný právní předpis. V důsledku toho si odvolací soud (stejně jako soud
prvního stupně) neopatřil dostatek skutkových podkladů pro posouzení
odpovědnosti žalovaného za škodu způsobenou v souvislosti s výkonem činnosti
notáře, a to zejména k žalobcem tvrzené okolnosti, že mu žalovaný podal
„mylnou informaci“ (§ 3 odst. 1 písm. a/ notářského řádu), aby kupní cenu
„zatím“ neplatil, když nebyl proveden zápis vkladu vlastnického práva do
katastru nemovitostí. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil (§
243b odst. 1, část věty za středníkem o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro
které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu
prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu
prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. října 2002
JUDr. Olga Puškinová,v.r.
předsedkyně senátu