25 Cdo 2809/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobkyně MUDr. A. S., zastoupené advokátem, proti žalované České
republice - Ministerstvu spravedlnosti ČR, o náhradu škody, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 130/2001, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. dubna 2006, č. j. 20 Co 16/2006-123,
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2006, č. j. 20 Co 16/2006-123, se
zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se vůči žalovanému státu domáhala zaplacení částky 198.962,50 Kč s
příslušenstvím jako náhrady škody, která jí měla vzniknout nečinností Obvodního
soudu pro Prahu 6 v soudním řízení zahájeném dne 24. 2. 1995 a vedeném pod sp.
zn. 9 C 71/95, jehož výsledek byl rozhodující pro řízení zahájené dne 2. 2.
1995 a vedené u téhož soudu pod sp. zn. 11 C 102/96 (původně u Obvodního soudu
pro Prahu 3 pod sp. zn. 19 C 31/95), v němž se žalobkyně po žalované
společnosti C. U., spol. s.r.o., domáhala zaplacení částky 100.000,- Kč s
příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení. Protože usnesením Krajského
obchodního soudu v Praze ze dne 13. 10. 1999, č. j. 99 K 47/99-12, byl na
majetek C. U., spol. s.r.o. v likvidaci, prohlášen konkurs, jenž byl následně
zrušen pro nedostatek majetku, bylo žalobkyni v důsledku průtahů v řízení
vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 9 C 71/95 znemožněno domáhat
se svého nároku po uvedené společnosti.
Poté, co byl vyhovující rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 2.
2004, č. j. 24 C 130/2001-48, zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne
25. 6. 2004, č. j. 14 Co 158/2004-68, s pokynem, aby při zkoumání, zda je mezi
škodou a nesprávným úředním postupem soudu vztah příčinné souvislosti, vyřešil
jako prejudiciální otázku úspěch žalobkyně v řízení, nebýt průtahů, Obvodní
soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 9. 11. 2005, č. j. 24 C 130/2001-97, uložil
žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 198.962,50 Kč s 10% úrokem z
prodlení od 26. 6. 2000 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel
ze zjištění, že žalobkyně se žalobou ze dne 2. 2. 1995 u Obvodního soudu pro
Prahu 6 (původně u Obvodního soudu pro Prahu 3) domáhala proti žalované C. U.,
spol. s.r.o., zaplacení 100.000,- Kč s příslušenstvím z titulu vydání
bezdůvodného obohacení (dále též jen „hlavní řízení“) s odůvodněním, že smlouva
o budoucí kupní smlouvě, uzavřená mezi účastníky, je neplatná podle § 49a obč. zák. Poté, co Městský soud v Praze usnesením ze dne 26. 4. 1996, č. j. 18 Co
139/96-59, zrušil vyhovující rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 12. 9. 1995, č. j. 19 C 31/95-39, s tím, že absolutní neplatnost smlouvy o smlouvě
budoucí a úspěšnost žalobkyně ve sporu lze dovodit pouze tehdy, jestliže řízení
ve věci sporného vlastnického práva k předmětnému pozemku vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 9 C 71/95 skončí tak, že soud žalobě vyhoví, byla
věc usnesením Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 1996, č. j. 14 Nc
787/96-67, delegována Obvodnímu soudu pro Prahu 6, jenž usnesením ze dne 21. 1. 1999, č. j. 11 C 201/96-71, ve spojení s potvrzujícím usnesením Městského soudu
v Praze ze dne 30. 8. 1999, č. j. 19 Co 497/99-77, řízení přerušil až do
pravomocného skončení řízení ve věci vedené u téhož soudu pod sp. zn. 9 C
71/95. Šlo o řízení, v němž se žalobou ze dne 24. 2. 1995 R. K. starší u
Obvodního soudu pro Prahu 6 (sp. zn. 9 C 71/95 – dále též jen „vedlejší
řízení“) domáhal proti žalovaným C. U., spol. s.r.o., a R. K. mladšímu určení
neplatnosti smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva k předmětnému
pozemku a jeho vydání. Toto řízení bylo zastaveno pro zánik žalované C. U.,
spol. s.r.o. v likvidaci (konkurs, který byl prohlášen dne 13. 10. 1999 na její
majetek byl dne 6. 4. 2000 pro nedostatek majetku úpadce zrušen). Na základě
takto zjištěného skutkového stavu dospěl soud prvního stupně k závěru, že
předpoklady odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem
– průtahy v řízení – podle zákona č. 58/1969 Sb. jsou splněny. Rozhodující pro
úspěch žalobkyně ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení byl totiž postup
soudu ve věci sp. zn. 9 C 71/95, v němž však evidentně došlo k průtahům, a to
od 24. 7. 1995, kdy ústní jednání bylo odročeno na neurčito za účelem
vypracování znaleckého posudku a znalec byl ustanoven usnesením ze dne 1. 2. 1996, přičemž k vypravení tohoto usnesení kanceláří došlo až 19. 3. 1996, o
návrhu na rozšíření žaloby o určení vlastnického práva, došlém soudu dne 10. 12. 1996, bylo rozhodnuto 1. 5. 1998 a spis byl předložen soudu vyšší instance
k rozhodnutí o odvolání proti usnesení o připuštění rozšíření žaloby až dne 9. 3. 2000, a v období od 9. 12. 1997, kdy byl soudu doručen doplňující znalecký
posudek, zůstal soud nečinný až do června roku 1998 (tento průtah byl 21. 10. 2002 uznán i místopředsedkyní Obvodního soudu pro Prahu 6). Úspěch žalobkyně ve
věci vedené pod sp. zn. 11 C 201/96 závisel na postupu soudu ve věci vedené pod
sp. zn.
9 C 71/95, a lze jednoznačně uzavřít, že kdyby k průtahům nedošlo, měla
by žalobkyně reálnou naději svou pohledávku z bezdůvodného obohacení proti C. U., spol. s.r.o., vydobýt, neboť ze zprávy auditora vyplynulo, že účetní
uzávěrka této obchodní společnosti vykazovala k 21. 12. 1997 aktivní bilanci a
solventnost vyšší než 100.000,- Kč.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 4. 2006, č. j. 20
Co 16/2006-123, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a
rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Zopakoval důkaz
obsahem spisu sp. zn. 9 C 71/95 a obsahem zprávy auditora společnosti C. U.,
spol. s.r.o., provedl důkaz obsahem přílohy k této zprávě auditora a dospěl k
závěru, že nelze dovodit příčinnou souvislost mezi nesprávným postupem v
řízení, v němž byla žalobkyně v postavení vedlejší účastnice, a vznikem škody v
řízení, v němž uplatnila proti C. U., spol. s.r.o., samostatný nárok. Uvedl, že
případné průtahy v řízení vedeném pod sp. zn. 9 C 71/95 je nutno posuzovat až
od 19. 5. 1996, kdy žalobkyně do tohoto řízení jako vedlejší účastnice
vstoupila, a proto je bez významu, zda došlo k průtahům před tímto datem. V
období od 10. 12. 1996 (kdy R. K. starší navrhl rozšíření žaloby) do 23. 2.
1998 (kdy byl podán jeho další návrh na připuštění změny žaloby, jež teprve
mohla být způsobilým podkladem pro rozhodnutí v této věci) průtahy v řízení
neshledal; ty nastaly teprve v okamžiku, kdy soud usnesením ze dne 24. 8. 1998
změnu žaloby a vstup vedlejší účastnice do řízení připustil, avšak spis s
odvoláním předložil odvolacímu soudu k rozhodnutí až dne 9. 3. 2000. Tento
průtah ovšem vznik škody nezakládá, neboť v tomto řízení žalobkyně samostatný
nárok proti C. U., spol. s.r.o., neuplatnila. I při úvaze o správném postupu,
průtahy nezatíženém, v řízení probíhajícím pod sp. zn. 9 C 71/95, pro jehož
výsledek bylo řízení vedené pod sp. zn. 11 C 201/96 přerušeno, by podle názoru
odvolacího soudu žalobkyně nedosáhla vyhovujícího rozhodnutí před tím, než
dlužník C. U., spol. s.r.o., vstoupil do konkursu (13. 10. 1999), ačkoli by
jinak žalobkyně nepochybně se svým nárokem uspěla. Navíc byla jmenovaná
obchodní společnost podle účetní uzávěrky sestavené k 31. 12. 1998 předlužena a
splnění závazku na vydání bezdůvodného obohacení by tedy nebylo reálné právě
pro její insolventnost, a to i kdyby bylo uvažováno o ukončení řízení ve věci
sp. zn. 9 C 71/96 do konce roku 1998 (žalobkyně se mylně domnívá, že bylo
pravděpodobné meritorně skončit toto řízení do konce roku 1997).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které odůvodňuje
podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) a § 241a odst. 3 o.s.ř. Namítá, že v
důsledku přerušení řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 11
C 201/96 o vydání bezdůvodného obohacení proti společnosti C. U., spol. s.r.o.,
se rozhodnutí v této věci stalo jak věcně tak i časově závislé na průběhu
řízení vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 9 C 71/95, a proto průtahy v tomto
řízení se nutně a zcela jednoznačně promítly též do řízení o vydání
bezdůvodného obohacení (sp. zn. 11 C 201/96) a jsou v příčinné souvislosti se
vzniklou škodou, přičemž je zcela nerozhodné, zda tyto průtahy trvaly v době,
kdy žalobkyně již měla postavení vedlejší účastnice či nikoli. Má za to, že
nebylo nutné vyčkávat výsledku řízení ve věci sp. zn. 9 C 71/95, neboť soud si
s ohledem na průtahy v uvedeném řízení mohl předběžnou otázku vlastnického
práva k předmětnému pozemku posoudit sám (o takový procesní postup se žalobkyně
bezvýsledně snažila), a pokud si soud zvolil toto formalistické hledisko, musí
stát nést odpovědnost za vzniklé průtahy v obou řízeních. Vytýká soudu prvního
stupně řadu nevhodných postupů (jako mnoho pokusů zaslat R. K. mladšímu soudní
obsílky namísto efektivního ustanovení opatrovníka, nesprávné doručování
zástupci R. K. staršího, ačkoli bylo soudu z jeho strany včas oznámeno, že R.
K. již nezastupuje). Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že v řízení vedeném
pod sp. zn. 9 C 71/95 byla rozhodující změna petitu navržena až v podání ze dne
23. 2. 1998, a tvrdí, že prakticky stejný návrh byl žalobcem podán již 7. 6.
1995; proto podmínky pro včasné rozhodnutí v této věci a pro další postup v
řízení žalobkyně o vydání bezdůvodného obohacení proti C. U., spol. s.r.o.,
byly splněny již touto první změnou žaloby. Žalobkyně je dále přesvědčena, že
nebýt průtahů v řízení, byla by schopna do konce roku 1997 obdržet od C. U.,
spol. s.r.o., vysouzenou částku (když sám odvolací soud uznal, že by žalobkyně
v tomto sporu byla úspěšná), neboť zpráva auditora stanovila hospodářský
výsledek této společnosti k 31. 12. 1997 na 595.000,- Kč. Názor odvolacího
soudu o absenci příčinné souvislosti mezi průtahy v řízení a škodou představuje
nesprávné právní posouzení věci a nemá ani oporu v provedených důkazech,
zejména v připojených spisech. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem
řízení, dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle § 237 odst. 1
písm. a) o.s.ř., je důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci [dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b)
o.s.ř., který žalobkyně uplatňuje] může spočívat v tom, že odvolací soud věc
posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní
předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci
nesprávně aplikoval.
Odpovědnost za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem podle § 18 zákona
č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu
nebo jeho nesprávným úředním postupem, jak ji posuzoval odvolací soud, je
jednou z forem objektivní odpovědnosti státu (bez ohledu na zavinění), jíž se
nelze zprostit a která je založena na současném splnění tří podmínek: 1)
nesprávný úřední postup, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi
nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Ačkoliv nesprávný úřední postup
není v zákoně definován, vychází právní teorie i soudní praxe z toho, že jde o
porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu
při jeho činnosti, a to i při takových úkonech, které jsou prováděny v rámci
činnosti rozhodovací, avšak neodrazí se bezprostředně v obsahu vydaného
rozhodnutí. I když na rozdíl od pozdější úpravy (srov. § 13 odst. 1 věta druhá
a třetí zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu
veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem) není zde pamatováno
výslovně na průtahy řízení či nečinnost orgánu státu, odvolací soud v souladu s
ustálenou judikaturou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 6.
1999, sp. zn. 2 Cdon 804/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura 1/2000 pod
č. 4, či rozsudek téhož soudu ze dne 8. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 38/2000,
publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 2, pod C 181) dovodil,
že za nesprávný postup, vedoucí k odpovědnosti státu, je třeba považovat i
nevydání či opožděné vydání rozhodnutí (mělo-li být v souladu s uvedenými
pravidly správně vydáno či vydáno ve stanovené lhůtě). Za této situace se
správně zabýval tím, zda je dán také vztah příčinné souvislosti (vztah příčiny
a následku) mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody, která spočívá ve
ztrátě možnosti žalobkyně vydobýt pohledávku od jejího dlužníka. O vztah
příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem nesprávného úředního
postupu, tedy je-li nesprávný úřední postup a škoda ve vzájemném poměru příčiny
a následku. Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu
nenastává.
V daném případě jde o vztah dvou soudních řízení, z nichž v jednom (hlavní
řízení) žalobkyně vystupovala jako účastník řízení, do druhého (vedlejší
řízení) pak vstoupila v jeho průběhu jako účastník vedlejší; výsledek
vedlejšího soudního řízení byl přitom významný pro posouzení věci v řízení
hlavním, neboť šlo o zjištění absolutní neplatnosti právního úkonu uzavřeného
na základě zfalšovaného podpisu na plné moci. Je tedy zřejmé, že nelze obě
řízení od sebe oddělit, neboť dovodil-li soud v řízení pro žalobkyni hlavním,
že vyčká výsledku vedlejšího řízení, přičítají se průtahy tohoto řízení rovněž
řízení hlavnímu. Odvolací soud však v této souvislosti část řízení, která
trpěla průtahy, odmítl vzít v úvahu na základě závěru, že žalobkyně po určitou
dobu účastnicí řízení nebyla. Jde o závěr nesprávný, neboť ustanovení § 18
zákona č. 58/1969 Sb. nevymezuje oprávněný subjekt účastenstvím v řízení, jak
tomu činí např. ustanovení § 2, které u druhé formy odpovědnosti státu za
nezákonné rozhodnutí naopak na principu účastenství staví. Podle § 18 však není
okruh oprávněných osob omezen (ostatně pozdější ustanovení § 13 odst. 2 zákona
č. 82/1998 Sb. již dokonce výslovně uvádí, že právo na náhradu škody má ten,
jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda, tedy kdokoliv bez
ohledu na svou účast v řízení) a úvaha, že o průtazích lze v řízení uvažovat až
od okamžiku, kdy se žalobkyně stala vedlejší účastnicí, je restriktivním
výkladem, který není v souladu s dikcí zákona. Stejně tak nelze opomenout
nepochybný průtah v řízení od 24. 8. 1998 do 9. 3. 2000 jenom proto, že
žalobkyně v řízení, v němž vystupovala jako vedlejší účastnice, neuplatňovala
žádný nárok. Konečně je třeba poukázat i na soudem prvního stupně konstatovaný
průtah v době od 9. 12. 1997 do června roku 1998, který odvolací soud nevzal v
úvahu.
Kromě toho, že při posuzování, zda žalobkyně v důsledku délky řízení pozbyla
reálné možnosti vymoci pohledávku od svého dlužníka, odvolací soud nepřihlédl k
průtahům od 24. 7. 1995 do 19. 3. 1996, od 9. 12. 1997 do června 1998 a od 24.
8. 1998 do 9. 3. 2000, dovodil navíc, že ve vedlejším řízení teprve změna
žaloby ze dne 23. 2. 1998 založila způsobilý podklad pro rozhodnutí ve věci.
Přehlédl přitom ovšem, že pro hlavní řízení byl významný závěr o absolutní
neplatnosti smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva, která musela
znamenat i neplatnost budoucí kupní smlouvy mezi žalobkyní a jejím dlužníkem,
aniž by pro hlavní řízení bylo podstatné, zda a kdy byl ve vedlejším řízení
upraven žalobní petit tak, aby odpovídal procesním požadavkům na určovací
žalobu. Jinak by ani nebyl na místě postup soudu v hlavní věci, který na
výsledek sporu čekal na základě pokynu svého odvolacího soudu ze dne 26. 4.
1996, tj. ještě z doby před zmíněnou změnou žaloby. Tyto časové souvislosti
nelze klást k tíži žalobkyně a je třeba je zohlednit při posouzení, k jakému
datu přibližně mělo být řízení skončeno při řádném průběhu, netrpělo-li by
průtahy. Závěr odvolacího soudu, že se tak nemohlo stát dříve než 31. 12. 1998
(k tomuto datu dovodil předlužení dlužníka), nelze z těchto důvodů považovat za
dostatečně podložený, jestliže k podstatné většině zjištěných průtahů
nepřihlédl.
Jestliže posouzení existence vztahu příčinné souvislosti mezi nesprávným
úředním postupem soudu spočívajícím v průtazích řízení, a vznikem škody není v
rozsudku odvolacího soudu správné, je dovolání z hlediska uplatněného
dovolacího důvodu podle § 241 odst. 2 písm. b) o.s.ř. důvodné. Dovolací soud
proto rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 2 věta za středníkem
o.s.ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Vyslovený právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný (§ 243d
odst. 1 o.s.ř.). V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne o nákladech řízení,
včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. února 2009
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu