25 Cdo 282/2001
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci
žalobkyně B. K., zastoupené advokátkou, proti žalované S. Š. M., a. s.,
zastoupené advokátem, za účasti K., p., a. s., jako vedlejšího účastníka na
straně žalované, o 12.366,17 DM s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Trutnově pod sp. zn. 14 C 18/98, o dovolání žalované proti mezitímnímu rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. října 2000, č. j. 24 Co 155/99-77,
Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn zamítavý
výrok rozsudku soudu prvního stupně ohledně nedůvodnosti žalobního návrhu v
rozsahu 50 % tak, že žaloba je co do základu důvodná, se zamítá, v ostatním
rozsahu se dovolání odmítá.
Okresní soud v Trutnově rozhodl mezitímním rozsudkem ze dne 21. 1.
1999, č. j. 14 C 18/98-49, tak, že co do základu je návrh směřující proti
žalované důvodný v rozsahu 50 %, a že o výši nároku a náhradě nákladů řízení
bude rozhodnuto v konečném rozsudku. Rozhodl tak o nároku žalobkyně na náhradu
za poškození zdraví, k němuž došlo dne 24. 1. 1996, kdy žalobkyně utrpěla
zlomeninu bederního obratle. Po provedení a zhodnocení důkazů vycházel soud
prvního stupně ze zjištění, že žalobkyně při vystupování z lyžařské lanovky na
černé sjezdovce ve Š. M. na lyžích uklouzla na vrstvě ledu, která byla na
výstupní plošině, a směrem dozadu spadla z vyvýšené výstupní plošiny několik
metrů dolů na svah. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná, která je
provozovatelem lanovky, odpovídá za škodu takto vzniklou podle ust. § 427 obč.
zák., neboť úraz byl zapříčiněn zvláštní povahou provozu sedačkové lanovky,
která je dopravním prostředkem, pro nějž je typické, že lyžaři ze sedačky
vystupují na rampě, která je ve výšce několika metrů nad terénem. Zároveň soud
prvního stupně shledal porušení prevenční povinnosti žalobkyně a její lyžařské
instruktorky podle ust. § 415 obč. zák. a dovodil tak spoluzavinění žalobkyně
podle § 441 obč. zák. v rozsahu jedné poloviny s odůvodněním, že žalobkyně, ač
nebyla zkušenou lyžařkou, se pustila se svou instruktorkou do sjíždění černé
sjezdovky, navíc když sníh byl značně zledovatělý, zřejmě nevystoupila správně
a v pravý čas z lanovky a zledovatělého povrchu výstupní plošiny lanovky si
musela všimnout už při předchozí jízdě toho dne.
K odvolání účastníků Krajský soud v Hradci Králové mezitímním rozsudkem ze dne
23. 10. 2000, č. j. 24 Co 155/99-77, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak,
že žaloba je co do základu důvodná s tím, že o náhradě nákladů odvolacího
řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku. Odvolací soud vycházel ze
skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, že k pádu žalobkyně z rampy
na sjezdovku došlo při vystupování z lanovky provozované žalovanou, a shodně s
ním dovodil, že žalovaná odpovídá za škodu způsobenou na zdraví žalobkyně podle
ust. § 427 obč. zák. Neztotožnil se však se závěrem soudu prvního stupně
ohledně spoluzavinění žalobkyně, neboť skutkové předpoklady pro aplikaci
ustanovení § 441 obč. zák. nebyly prokázány a tento závěr tak nemá oporu ve
skutkových zjištěních. Sedačková lanovka je dopravním prostředkem určeným pro
širokou veřejnost, součástí přepravy je nastupování i vystupování a je zcela
nerozhodné, nakolik je žalobkyně zdatnou lyžařkou. Je na provozovateli, aby
učinil taková opatření, která by v co největší míře vyloučila možnost úrazu či
poškození věcí v souvislosti s provozem lanovky, včetně pravidelné údržby
povrchu výstupní plošiny, odstraňování zledovatělých ploch z ní a případně
pokynů cestujícím.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání z důvodu podle § 241 odst. 3
písm. c) a d) o. s. ř. Odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí vychází ze
skutkových zjištění, které nemají v podstatné části oporu v provedeném
dokazování, a jeho rozhodnutí tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Namítá, že nebylo jednoznačně prokázáno, že k úrazu žalobkyně došlo při
vystupování z lanovky, nýbrž pouze to, že žalobkyně byla nalezena na sjezdovce
v blízkosti horní výstupní stanice, a z toho nelze dovozovat objektivní
odpovědnost žalované. V této souvislosti poukazuje na některé z provedených
důkazů (zpráva a výpovědi pracovníků Horské služby, kniha vedená obsluhou
lanovky, a zejména výpovědi pracovníků obsluhy lanovky H. a M.), které
nepotvrzují výpověď žalobkyně o úrazovém ději a podle nichž pád z lanovky, jak
jej popisuje žalobkyně, je nepravděpodobný. Věrohodnost výpovědi žalobkyně i
lyžařské instruktorky L. zpochybňuje poukazem na to, že podle údajů v žalobě
měla žalobkyně uklouznout na zledovatělé sedačce a ve své výpovědi pak změnila
popis děje, a že výpověď instruktorky je vedena zájmem vyhnout se vlastní
odpovědnosti. Navrhla zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci k
dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla zamítnutí dovolání a ve svém vyjádření uvedla, že podle
jejího názoru bylo dokazování úplné a skutkový stav byl řádně zjištěn. Výhrady
v dovolání se týkají hodnocení důkazů soudem prvního stupně a dovolatelka sama
provádí hodnocení důkazů, které však přísluší soudu. Proti právnímu posouzení
věci odvolacím soudem, jež žalobkyně považuje rovněž za správné, dovolatelka
nic neuvádí.
Vedlejší účastník se plně ztotožnil se zdůvodněním dovolání žalovanou,
zdůraznil, že žalobkyně měnila své údaje o místě úrazu a nezvratnou skutečností
zůstává, že byla nalezena na sjezdovce, nikoliv v konečné stanici lanovky.
Podle ustanovení části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího
soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo
vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a
rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního
řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.),
řádně zastoupeným advokátem podle § 241 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že
dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek
soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé ohledně důvodnosti
žaloby v rozsahu 50 %, není přípustné, a že ve zbývající části není
opodstatněné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami
uvedenými v ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. Dovolání je také přípustné proti
rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve
věci samé [§ 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], nebo jímž byl potvrzen rozsudek
soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak, než v dřívějším
rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější
rozhodnutí zrušil [§ 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř.]. Dovolání je dále přípustné
proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo
rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku
rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po
právní stránce zásadního významu (§ 239 odst. 1 o. s. ř.). A konečně, nevyhoví-
li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl
učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením
(vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání přípustné,
jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího
soudu má po právní stránce zásadní význam (§ 239 odst. 2 o. s. ř.).
V dané věci napadá žalovaná rozsudek odvolacího soudu i ve výroku, jímž bylo
žalobě vyhověno v rozsahu 50 %. I když odvolací soud formálně označil svůj
výrok jako změnu rozsudku soudu prvního stupně, z porovnání obsahu rozhodnutí
odvolacího soudu a rozhodnutí soudu prvního stupně je zřejmé, že ke změně
výroku rozsudku soudu prvního stupně ohledně důvodnosti žaloby v rozsahu 50 %
nedošlo, neboť oba soudy o nároku žalobkyně v tomto rozsahu rozhodly shodně.
Výrok rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo shodně se soudem prvního stupně
rozhodnuto o důvodnosti žaloby v rozsahu 50 %, je tedy výrokem potvrzujícím.
Protože v dané věci odvolací soud nevyslovil přípustnost dovolání pro zásadní
význam po stránce právní a žalovaná ani návrh na vyslovení přípustnosti před
vyhlášením rozsudku odvolacího soudu neučinila (§ 239 odst. 2 o. s. ř.), není z
hlediska ustanovení §§ 238 a 239 o. s. ř. dovolání proti tomuto výroku
přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání žalované v tomto rozsahu odmítl podle § 243b odst.
4 věty první, a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolatelka nesouhlasí se skutkovým závěrem odvolacího soudu, že k úrazu
žalobkyně došlo při vystupování ze sedačkové lanovky. Uplatňuje tedy dovolací
důvod podle § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř., tj. že rozhodnutí vychází ze
skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
O nesprávné skutkové zjištění ve smyslu uvedeného ustanovení se jedná v
případě, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů
nevyplynuly ani jinak nevyšly v řízení najevo, anebo naopak pominul rozhodné
skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány. Skutkové zjištění nemá v
podstatné části oporu v provedeném dokazování tehdy, týká-li se skutečností,
které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.
Dovolacím důvodem podle ust. § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. lze napadnout
skutkové zjištění, které je výsledkem činnosti soudu při hodnocení důkazů, na
jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů
- jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout
žádné pochybení, není možné polemizovat s jeho skutkovými závěry (např.
namítat, že soud měl určitému tvrzení ve výpovědi účastníka či svědka uvěřit
nebo naopak že jinému důkazu uvěřit neměl apod.).
Především je třeba uvést, že námitky v dovolání proti skutkovým zjištěním jsou
pouze opakováním námitek, s nimiž se soud prvního i druhého stupně zcela
přesvědčivě vypořádaly, a v tomto směru lze na odůvodnění jejich rozhodnutí
odkázat. To se týká jak údaje v žalobě o uklouznutí na „zledovatělé sedačce“
při výstupu z lanovky, tak obsahu výpovědí pracovníků obsluhy lanovky H. a M.,
z nichž jeden v době úrazu neměl službu a druhý, který slouží ve stanici
naproti výstupní plošině, si na úraz, který by se toho dne stal, nepamatuje.
Pokud pak dovolatelka namítá nevěrohodnost výpovědí, z nichž soud čerpal svá
skutková zjištění, nejde o situaci, že by takto učiněné skutkové zjištění
nebylo důkazně podloženo, nýbrž jde o situaci, kdy účastník řízení sám -
namísto soudu - přiřazuje jednotlivým důkazům hodnotu věrohodnosti a provádí
tak jejich hodnocení, na jehož základě dovozuje skutkový stav jiný, pro něj
příznivější. Námitkou, že některým důkazům neměl soud uvěřit, však - jak bylo
shora uvedeno - zjištěný skutkový stav zpochybnit nelze. Skutkový závěr, z
něhož odvolací soud při svém rozhodnutí vycházel, vyplývá z důkazů provedených
v řízení a nelze soudu vytýkat, že by pro svá skutkový zjištění neměl oporu v
provedeném dokazování nebo že by opomenul nějaké rozhodné skutečnosti, jež byly
v řízení prokázány. Výtka dovolatelky, že odvolací soud pominul důkazy svědčící
v její prospěch, není důvodná, neboť všechny důkazy, na které ona poukazuje,
byly provedeny již v řízení před soudem prvního stupně a po jejich zhodnocení a
po zhodnocení všech provedených důkazů v jejich vzájemné souvislosti (§ 132 o.
s. ř.) se zjištění z nich učiněná stala součástí zjištěného skutkového stavu
věci, z něhož pak i odvolací soud vycházel. Argument, že z některých
provedených důkazů nevyplývá skutkový stav ohledně úrazového děje, jak byl
zjištěn, je irrelevantní, neboť tyto důkazy, zmíněné v dovolání, jej
nepotvrzují ani nevyvracejí, nehledě k tomu, že soud rozhoduje na základě
zjištění rozhodných skutkových okolností a nikoliv na základě názoru svědků na
větší či menší pravděpodobnost průběhu děje, jemuž nebyli ani přítomni. Nelze
než uzavřít, že skutkový závěr, z něhož odvolací soud vycházel, že k úrazu
žalobkyně došlo při vystupování ze sedačkové lanovky, má oporu v provedeném
dokazování.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelka uplatňuje jako důvod
dovolání, pak může spočívat v tom, že dovolací soud věc posoudil podle
nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně
vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Dovolatelka však neuvádí žádné konkrétní námitky týkající se nesprávného
právního posouzení věci odvolacím soudem.
Zcela správně odvolací soud shodně se soudem prvního stupně posoudil uplatněný
nárok jako nárok na náhradu škody vyvolané zvláštní povahou provozu, neboť
lanová dráha plní funkci dopravního prostředku ve smyslu ust. § 427 obč. zák.,
a její provoz je zdrojem zvýšené možnosti způsobení škod na lidském zdraví a
majetku. Provozem se rozumí nejen pohyb dopravního prostředku, ale i příprava k
jízdě a bezprostřední úkony po skončení jízdy, včetně vystupování z něj.
Provozovatel by se mohl své odpovědnosti zprostit, pokud škodě nemohl zabránit
ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze požadovat (§ 428 obč. zák.).
Žalovaná se však své odpovědnosti nezprostila, neboť jak správně poukázal
odvolací soud, bylo v jejích možnostech učinit řadu opatření k zajištění větší
bezpečnosti lyžařů při výstupu. Ostatně, jak vyplývá z výsledků řízení,
následně byla výstupní rampa opatřena řádnou záchrannou sítí.
Správný názor zaujal odvolací soud i v otázce spoluzavinění žalobkyně na vzniku
škody ve smyslu ust. § 441 obč. zák. K tomu, aby byla založena spoluodpovědnost
poškozeného, musí být splněny předpoklady obecné odpovědnosti za škodu podle §
420 obč. zák., tedy i porušení prevenční povinnosti podle § 415 obč. zák., jež
uvažoval soud prvního stupně, se musí vztahovat k takovému jednání či opomenutí
poškozeného, které se na vzniku škody podílelo. Existence takového jednání,
spočívajícího např. v nedodržení pokynů pro výstup z lanovky, pak musí být
prokázána, a nikoliv založena jen na domněnce. Odvolací soud, který z těchto
hledisek posuzoval po právní stránce základ nároku na náhradu škody způsobené
na zdraví žalobkyně pádem z výšky, při aplikaci práva nepochybil.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů [§ 241 odst. 3 písm. c), d) o. s. ř.] správný, a proto bylo
dovolání žalované zamítnuto (§ 243b odst. 1 o. s. ř.).
Dovolací soud nerozhodoval o nákladech dovolacího řízení, neboť přezkoumával
rozsudek odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o odvolání proti mezitímnímu
rozsudku soudu prvního stupně; o všech dosavadních i dalších nákladech řízení
bude proto rozhodnuto v konečném rozhodnutí.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. ledna 2003
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu